Dívat se na českou publicistiku je opravdu bída a utrpení. Už proto, že dnes pro mě není žádný problém si přečíst na internetu britské, německé, rakouské či americké deníky. Čtenář v nich má k dispozici fundované analýzy z ekonomiky, politiky, kultury atd… Toho prostě české noviny a časopisy nejsou schopny.

Také ve veřejnoprávní televizi vidíte ty samé tváře neumětelů, které se s komentátory z opravdu vyspělých demokratických zemí, ať už je vidím a slyším ze Sky News, BBC, CNN či v německých a rakouských televizních kanálech, nedají srovnávat.

V pátek jsem v ČT24 pozoroval větší část odpoledne pravý opak profesionálů z televizních stanic v anglosaských zemích či německy mluvících zemích. Sálala z nich bohorovnost, povrchnost i arogance, s jakou komentovali designaci B. Sobotky českým premiérem.

Musím říci, že jsem byl ČT po dlouhé době ten den také pozván k těmto „intelektuálním“ hodům. Měl jsem říci několik štěků ke vzniku nové vlády. Odmítl jsem, mladý redaktor, který mě zval, za to nemůže. Po několika „vhodně“ zvolených otázkách bych jistě vypadal jako zhrzený polostařík zemanovského ražení, který nové vládě přeje jen to nejhorší. Pak se do toho pustí nějaký divoký šot, např. jak rozvášněn spolu s policisty rozháním s obuškem CzechTek (což se v reálu nikdy nestalo). A pak se ukáže klidný a rozvážný státník Sobotka, kterému chybí zatím zejména jedno: se mnou srovnatelné volební výsledky (taková srovnání ovšem v ČT neproběhnou).

A konečně poté to „uzavře“ někdo z komentátorů ve studiu. Tentokrát to – i když jsem se na svůj televizní „štěk“ nedostavil – jistil gruppenführer pravdy a lásky P. Fischer. Cituji jeho vyjádření v plném rozsahu: „Jiří Paroubek takovým tím svým ostentativním sebevědomím se valil i do té Evropy a vlastně křičel takovým způsobem, že na sebe přitahoval pozornost, i když to bylo v souvislostech, kterým nerozuměl. Ta pozice se postupně měnila a on se měnil v takového křičícího ideologa na domácí scéně a pak už mlčel i v zahraničí, protože taky neměl co říct těm ostatním do té politické debaty, kam se má vyvíjet sociální demokracie, celosvětově, celoevropsky."

Za pět let, co jsem byl ve vysoké politice, si nemyslím, že by si někdo z desítek zahraničních státníků, s nimiž jsem se setkal, stěžoval, že křičím. A těm souvislostem v zahraniční politice jsem, myslím, rozuměl lépe nežli havlovci s klausovci dohromady.

Zmíním v této souvislosti alespoň několik drobností:

1. Byl jsem premiérem, který pro ČR dojednal v závěru roku 2005 nejvíce peněz z evropských fondů na 1 obyvatele ze všech 27 států EU na léta 2007-13, celkem 30,6 mld. eur (to je v dnešním kurzu koruny a eura bezmála 800 mld. Kč).

2. Když se na podzim 2009 schvalovala Lisabonská smlouva (a Evropa čekala prakticky jen na nás), zajistil jsem, aby všichni poslanci a senátoři ČSSD hlasovali pro. Kdybych tehdy připustil to, co se stalo v Topolánkově ODS i v ČSSD, nebyla by smlouva ratifikována. Tedy ne „pravda a láska“ anebo klausovci zajistili přijetí smlouvy v českém parlamentě, ale strana, kterou jsem tehdy vedl.

3. Jako český premiér jsem předvídavě (příští vláda se k tomu po sedmi letech vrací) silně akcentoval – kromě EU a transatlantické vazby – rozvoj vztahů se zeměmi BRIC (Brazílií, Ruskem, Čínou, Indií). Jestli někdo dělal ideologickou zahraniční politiku, byl to K. Schwarzenberg a celá vláda pravice.

4. Půl roku předtím, nežli jsem skončil ve vedení ČSSD, se v Praze uskutečnil za účasti několika premiérů a předsedů sociálně demokratických stran Kongres strany evropských sociálních demokracií, který se vůbec poprvé konal v postkomunistické zemi. Pokud by ČSSD v letech předtím nedělala výraznou a zásadovou zahraniční politiku (byli jsme např. spolu s SPD a rakouskými sociálními demokraty proti americkému radaru) kongres by tady nebyl. Ukažte mi jedinou srovnatelnou zahraničně-politickou akci ČSSD z poslední doby, kdy se zbavila mého „ideologického“ vlivu.

Pokud by měl P. Fischer zájem, rád mu pošlu svou knihu o zahraniční politice pod názvem „Ve službě republice“.

A pan Šteigerwald, to je další výtečník. Tohoto dlouhodobého ideového spolupracovníka ODS a v době bývalého režimu Jiřiny Švorcové (a autora „populárních“ starorežimních seriálů) zapomněl A. Babiš ještě vyhodit z redakce MFD. Dnes dotčeně píše, že je nesmysl chtít po ODS, aby se veřejnosti omluvila. Že přece ČSSD se také neomluvila za Paroubka. No, za co by se tato strana měla omluvit v mém případě, mě nenapadá. Nekradl jsem, netrpěl jsem kmotry (to byly problémy ODS). Vyhrával jsem volby způsobem, o kterém se dnešnímu vedení (a nejen) ČSSD může jen zdát. Když jsem byl premiérem, ekonomika rostla 7% tempy, byl pod kontrolou schodek státního rozpočtu, rostly reálné mzdy i reálné důchody. Tak za co ta omluva? No, asi právě proto.

A ještě se zmíním o jednom podařeném novinářském taškáři. P. Kamberský v LN dnes napsal: „Milí demokraté, …, Andreje Babiše i Tomia Okamuru jste stvořili Vy.“

No, je to pravda, ale tak nějak napůl. Co zaujatí novináři v českých nepluralitních médiích? Před volbami do sněmovny v květnu 2010 uspořádali tři výše jmenování novináři (a mnoho jejich kolegů) takový ohňostroj nenávisti vůči levici a mně osobně, že jsme zde pak měli po tři následující roky neschopnou a zkorumpovanou vládu Nečase, Kalouska a dlouhý čas i Bárty. Pomohla si naše země? Řekl bych, že naopak.

I novináři by si měli přiznat velký kus vlastní odpovědnosti také za současný, málo perspektivní stav.