EU, evropský projekt vznikl na počátku jako projekt německo-francouzské spolupráce překonávající vše negativní ve vzájemných vztazích těchto dvou států, co se událo v předchozích stoletích a zj. v letech 1870 – 1945.


Byl to od počátku především mírový projekt postavený na vzájemné hospodářské spolupráci, volném pohybu zboží (bez celních bariér), kapitálu a pracovních sil. A take na vyrovnávání regionálních rozdílů. A to podporou regionů a oblastí hospodářsky zaostávajících. Byl ovšem také reakcí na politiku Sovětského svazu a Spojených států. Zejména u gaullistické Francie bylo patrné vymezování nejen k Sovětům, ale také k USA.

Projekt byl postaven a je do značné míry i dnes postaven, když už jsou zcela zapomenuty resentimenty z válek, na nové kvalitě vztahů Německa a Francie. Tyto dva státy přešly od politické a vojenské konfrontace, revanše, příznačné pro předchozí zhruba osmdesátileté období, ke spolupráci. Je to projekt mírový: na území západní a střední Evropy nebyl od roku 1945 zaznamenán žádný ozbrojený konflikt.

EU se postupně rozšiřovala z původních šesti států až na patnáct (tedy s výjimkou Norska, Švýcarska a několika drobných států Evropy zhruba na celou západní a jižní Evropu). V roce 2004 se EU rozšířila na 25 států a postupně - po integraci Rumunska, Bulharska a Chorvatska - až na nynějších 28 států.

Česká republika přistoupila do EU před deseti lety. Pro středně velký stát, jakým je ČR, se otevřely nové možnosti rozvoje. Objevila se celá řada efektů, které působily synergicky na růst hospodářské síly, bohatství státu a životní úrovně lidí, českých občanů. Bohužel, české politické reprezentace působící v exekutivě státu v letech 2007 – 2013, povýtce euroskeptického zaměření, s ne zcela ujasněným vztahem k EU a evropské integraci obecně, řadu výhod plynoucích z našeho členství v EU nevyužily, ba doslova promarnily.

Které jevy související s členstvím republiky v EU mám v této souvislosti na mysli? Které jevy působily a působí na rozvoj země v posledních deseti letech:
• Efekt posílení zahraničně politické pozice země po vstupu do EU
Sám jsem se jako český premiér při jednáních s vrcholnými představiteli např. zemí BRIC(S) a obecně zemí rozvojového světa setkával s tímto pohledem. Republika se stala pevnou součástí světově uznávaného, ekonomicky velmi silného a respektovaného společenství (v této souvislosti nelze zapomenout take na NATO). Přes spolupráci s ČR byl možný přímý vstup těchto zemí na trh EU. Takový byl zájem států, jako je Indie, Čína, Rusko, Brazílie, těsně po našem vstupu. Ale podobný zájem mělo také třeba Japonsko.

Země rozvojového světa měly zájem o český kapitál, o nejvyspělejší západoevropské a světové technologie, které jsme jim mohli nabídnout. Tento potenciál se poněkud promrhal v posledních letech, nová vláda chce změnu přístupu.
ČR uskutečňuje 80-90% svého zahraničního obchodu se zeměmi EU (Německo „jen“ ale z 38%). Potřebujeme větší diverzifikaci svého zahraničního obchodu. V tom je potenciál dalšího růstu exportu.

• Efekt přílivu zahraničních investic, do země, kde je vcelku standardní ochrana investic, předvídatelné právní prostředí. Do země, která se stala – i díky svému členství v NATO - nezpochybnitelnou součástí Západu. První takovou injekcí pro příliv zahraničního kapitálu byl vstup ČR do NATO v roce 1999. Zahraniční investice rostly silně zejména těsně po vstupu do EU, v letech 2005 – 2007 (21,5 mld. EUR zahraničních investic). Pak došlo k rozbití systému investičních pobídek a k destrukci státní agentury Czechinvest, což zhoršilo systém práce s potenciálními zahraničními investory a snížila jejich zájem v naší zemi investovat.

• Efekt přílivu evropských peněz. Jednalo se nejprve o evropské peníze z předvstupních fondů. Poté o peníze v rámci evropské finanční perspektivy na léta 2007 – 2013 v objemu 30,6 mld. EUR (cca 800 mld. Kč), tj. zhruba tři čtvrtiny ročních příjmů rozpočtu státu a na léta 2014 – 2020 v objemu 20,6 mld. EUR. Jsou to peníze určené k zrychlenému odstraňování obrovského vnitřního dluhu na infrastruktuře (dálnice, silnice, železniční koridory), pro rozvoj v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání (se snahou o změnu kvality vzdělanosti), k odstraňování regionálních rozdílů atd.

• Účast na velkých transevropských projektech – výstavba koridorů pro železniční nákladovou dopravu, rozvoj dálniční sítě atd.

• Zapojení do evropských politických organizací a institucí – přes tyto organizace a instituce je uplatňován silný civilizační vliv vyspělejších evropských států tak, aby politické i ekonomické elity nových a novějších států EU postupně přejímaly západoevropské hodnoty a normy chování. Jako příklad uvedu zapojení českých parlamentních stran do Evropské lidové strany a do Strany evropských socialistů. Sdílení ideových a programových hodnot s hlavními politickými proudy současné Evropy a podíl na zákonodárném procesu v Evropském parlamentu.

• Harmonizace práva a liberalizace trhu – vede postupně k unifikaci právních systémů zemí EU, ke standardizaci, k odbourávání překážek – liberalizace trhu vede k poklesu cen energií, ke snížení cen roaming. Rozbíjí kartely a oligopoly v měřítku národních trhů.

• Ochranářská politika EU navenek. Ochrana zemědělského trhu před levnější produkcí zemí třetího světa. Ta je současně ochranou kulturního dědictví států (zemědělství Francie – např. vinařství, sýrařství). Přitom je respektována zvláštní situace např. V. Británie a jejich specifických vztahů se zeměmi Commonwealthu (tradiční dovoz levných potravin do Británie) a se zvláštním vztahem s USA.

• Příhraniční spolupráce rozvíjí ekonomiku v periferních oblastech států. Např. v podmínkách ČR se postupně vytváří jemné předivo ekonomické kooperace příhraničních oblastí, které měly vždy důležitost při tranzitním obchodu (Cheb, Žitava v Lužici) a jejichž hospodářství bylo vždy orientováno na spolupráci s příhraničními oblastmi v Německu, Lužici či ve Slezsku.

• Potenciál růstu úrovně vzdělávání, a to nejen pro nejmladší generaci. Dále rychlé pronikání nejnovějších a nejmodernějších technologií a nových poznatků vědy a výzkumu do všech oborů života české společnosti. Mladí lidé mohou studovat na zahraničních univerzitách a vysokých školách. Růst úrovně jazykové výchovy a zvyšování úrovně jazykových znalostí dávají mladým lidem možnosti širšího profesního uplatnění i mimo svou zemi. V republice v současnosti působí v základním i středním školství školské soustavy britské, francouzské, německé, rakouské. To zvyšuje nabídku kvalitního vzdělávání pro mladé lidi.

• Společná ekonomická politika. Plnění Maastrichtských a dalších kritérií jako podmínky nezbytné pro vstup do EMU, pro přijetí eura. Ne všechny státy EU byly ovšem schopny převzít a uplatnit německé rozpočtové pořádky. Nebo ještě lépe, pořádky švédské. Zdá se, že EU dokázala řešit podstatnou část fiskálních problémů států, počínaje Irskem, Řeckem.
Fiskální pakt je cestou správným směrem k prosazení zdravé finanční a hospodářské politiky států EU. Hospodářská politika, její zaměření a aplikace, je ovšem věcí národních států. Existuje něco jako hlavní evropský proud ekonomického myšlení. Touto cestou se české vlády počínaje rokem 2008 ovšem nevydaly. Výsledkem byla stagnace HDP v letech 2008 – 2013. Přesněji, v žádném roce období let 2009 – 2013 nebyl převýšen HDP dosažený v roce 2008.

• Zvýšení energetické bezpečnosti. Zdá se, že formulace cílů a jejich uskutečnění je věcí nejbližší budoucnosti. Zemím exportujícím do Evropy energetické suroviny – tedy Rusku a Spojeným státům – mohou státy EU čelit nejlépe, budou-li postupovat společně.

Závěr:
Jak je zřejmé z výčtu uvedených jedenácti bodů, za deset let členství v EU jsme se mohli dostat mnohem dál. V rozvoji hospodářství, v rozvoji institucí sociálního státu, v rozvoji vzdělanosti, vědy, výzkumu, v budování a modernizaci dopravní i další infrastruktury a v modernizaci celé země.
To, že se tak nestalo, byla ovšem jen a jen naše věc, jak jsme potenciál našeho členství v EU využili. Společenské bohatství státu se v letech 2005 – 2007 zvětšilo téměř o jednu pětinu (růst HDP). V letech 2008 – 2013 bohatství země v nejlepším případě stagnovalo. Svádět to na EU, na evropské instituce, byrokracii se stalo pro část české politické elity mantrou i módou zároveň, ale take sebezáchovnou potřebou. Zakrývají tak svou vlastní neschopnost vládnout, řádně spravovat stát. Já si naopak myslím, že jsme za deset let mohli ze synergií, které jsem zde stručně uvedl, získat mnohem více.

Jiří Paroubek, expremiér a lídr strany LEV 21 do EP