V současné době se tu a tam v českém tisku objevují dříve v podstatě tabuizované informace o tom, kolik odchází z naší republiky dividend na konta zahraničních mateřských firem. A vlastně i v českém pravicovém tisku se naznačuje, že je to trochu příliš.

Je to posun v uvažování oproti situaci před volbami v roce 2010. Tehdy jsem tuto problematiku otevřel a hovořil jsem o potřebě vytvořit druhou, zvýšenou sazbu korporátní daně pro největší, obratově a ziskově nejsilnější firmy, ovládající v podstatě oligopolně celá odvětví české ekonomiky. Média k této záležitosti přistupovala velmi nepříznivě až nepřátelsky.

Jestliže v letech 2008–2012 bylo do zahraničí na účty mateřských firem převáděno v ročním průměru 250 mld. Kč, v roce 2013 již to bylo 315 mld. Kč.
Nečasova vláda obrovské odplývání zisků z republiky do zahraničí jako velký problém vůbec neviděla. Rusnokova vláda živořila bez důvěry sněmovny něco více nežli půl roku a tohoto jevu si jaksi nevšimla…

V Sobotkově vládě je koaličním partnerem A. Babiš, jenž ovlivňuje rozhodující měrou odvětví zemědělství a potravinářského průmyslu v ČR. A Aandrej Babiš zatím fantazíruje o tom, jak je možné získat do státního rozpočtu chybějící peníze z rezerv v neplacení daní. Rezervy prý existují také (a autor článku o tom nepochybuje) v předražených cenách veřejných zakázek centrálních úřadů i v provozu ústředních úřadů atd. Jaksi se tyto rezervy zatím jen nepovedlo převést do pevného skupenství. Vždycky nějak vysublimovaly. A asi se to ani nepovede. Podle A. Babiše netřeba zvyšovat jakékoliv daně.

Sám bych byl v době pomalého a křehkého oživení českého hospodářství velmi opatrný k návrhům na silnější daňové zatížení živnostníků cestou zpevnění daňových paušálů. A v každém případě bych jejich přiměřeně vyšší daňové zatížení řešil až poslední v řadě. A velmi rozumně, zejména pokud se jedná o několik set tisíc řemeslníků a odborných specialistů. O ně, a především o ně, se v naší zemi opírá výkon celé řady oblastí služeb. A pokud tito lidé dojdou k názoru, že je stát dusí více, nežli musí, budou prostě dělat něco jiného. To píši přesto, že jsem si vědom ohromného sešupu vybrané „živnostenské daně“ v posledních deseti letech. V roce 2005 se jí podařilo v celé ČR vybrat za více než 25 mld. Kč, loni to bylo již jen 1,4 mld. Kč (!). To je samozřejmě tristní údaj, ale tato společenská skupina potřebuje po pětiletém období stagnace či poklesu hospodářství, a tedy i poklesu poptávky po službách určitý oddechový čas na konsolidaci.

Jsou tady ostatně ony největší, často oligopolně se chovající, vesměs zahraniční společnosti (Agrofert je jednou z mála firem v českých rukách, další takovou firmou je ČEZ).

V již zmíněném roce 2005 ze země odcházelo do zahraničních centrál něco přes 180 mld. Kč dividend. V roce 2013 to ale již bylo zmíněných 315 mld. Kč. To je neuvěřitelný rozdíl a k razantnímu nárůstu transferů dochází v roce, kdy česká ekonomika druhý rok po sobě klesala. I z toho je patrné, že velké, často oligopolně se chovající firmy, u nás mohou zejména svou cenovou politikou rozdělovat společenskou nadhodnotu poněkud příliš ve svůj prospěch. A v neprospěch malých a středních, převážně českých firem. A také v neprospěch českých občanů – spotřebitelů. Rozumná vláda tuto záležitost změní úpravou daní, resp. zavedením druhé sazby korporátní daně u již zmíněných největších firem.

Pokud se vládě ještě podaří prosadit robustnější hospodářský růst (nejméně 3,5% během dvou let) a ještě prosadí změnu struktury daní, významně posílí příjmy státního rozpočtu. A to jí umožní začít zvyšovat výdaje státu na naplňování svého programového prohlášení a ještě snižovat nejen rozpočtový, ale také strukturální deficit státu na žádoucí úroveň.

Jiří Paroubek