Při včerejších útocích teroristů Islámského státu (IS) v Bruselu zahynulo 31 nevinných lidí. Další desítky lidí byly vážně zraněny a na stovky se počítají ti, kteří byli raněni lehčeji. Je to samozřejmě zcela odsouzeníhodný a zavrženíhodný útok na nevinné lidi v Bruselu, kdy se teroristé snažili spojit „příjemné s užitečným“. Je to jednak odveta za zatčení S. Abdeslama, jednoho z organizátorů teroristického útoků v Paříži, který byl bruselskou policí před pár dny zatčen, a současně je to útok provedený nedaleko čelných institucí EU. Tedy, je to výzva samotné EU.

Teroristé z IS používají stále jednu a tutéž taktiku: je to zastrašování, snaha o erozi, štěpení západoevropské společnosti. A jde také o publicitu: čím více pozornosti jim evropská a světová média dávají, tím jsou spokojenější. Teroristé jsou prostě zločinci a jejich ideologie i metoda „práce“ je zcela zvrhlá.

Západ, a zejména EU, by však měl učinit , pokud se chce během několika let zbavit teroristických útoků z řad IS, některé velmi zásadní změny ve svém přístupu k rozvojovému. zejména arabskému světu. Nemyslím si, že něco vyřeší uzavření hranic a návrat k ostraze evropských hranic (tedy těch mezi evropskými státy) na úrovni let studené války. Islamisté, resp. teroristé jsou již mezi námi, jsou prostě tady, v Evropě, prakticky ve velké části zemí západní Evropy. Mají podporu v části svých komunit, technické možnosti i peníze, aby si na černém trhu opatřili prakticky cokoliv. Od automatických zbraní, přes výbušniny, až po jakoukoliv odposlouchávací techniku či technologii. Teroristé prostě v některých momentech mohou pracovat stejně profesionálně jako bezpečnostní či zpravodajské služby zemí Západu.

V dnešním světě není nic nemožné. Technickými prostředky na nejvyšší úrovni může dnes operovat každý terorista, který má peníze. To první, čím by se měla Evropa zabývat, je přerušení finančních toků z některých arabských států do Evropy ze zemí financiérů a sympatizantů teroristických skupin. Obávám se, že řada problémových účtů, ze kterých jsou v arabském světě zasílány peníze na účty teroristů v Evropě, pochází ze zemí, které formálně patří ke spojencům Západu, a především USA. Mám na mysli zejména Saúdskou Arábii a Katar. A nejen je.

Západ pokračuje v chybách, kterých už se například v Rusku vystříhávají tím. že prostě teroristickým činům nedávají takovou publicitu, jakou si v zásadě teroristé přejí. Včerejší informování o teroristických útocích v Bruselu bylo uskutečněno prakticky v přímém přenosu, jako reality show. Nic lepšího si teroristé organizovaní v IS nemohou přát. Pro jejich potřeby je to prostě úžasná reklama. Pro začínající fanatiky, kteří chtějí bojovat proti Západu, je to vlastně nejlepší náborová akce. Západní média věnovala například zatčení nechutného teroristy Abdeslama tolik místa a prostoru, že to bylo až nepochopitelné. Jeden lump byl zatčen, proč kolem toho tolik cavyků? Zvýšená publicita jen podporuje záměry stratégů IS.

A samozřejmě jsou zde obrovské politické chyby Západu ve vztahu k rozvojovému světu, především k arabským státům. Takzvané arabské jaro před pěti lety destabilizovalo v do té doby v zásadě velmi stabilní režimy v Egyptě, Libyi a Sýrii. Nejen, že má toto tzv. arabské jaro pečeť západních zpravodajských služeb, ale velká část západních, a především amerických, politiků jásala, když padli diktátoři Mubarak a Kaddáfí. A dělali vše pro pád Asada. jenž byl až do nedávné doby pro ně jen krvavým psem. Problém u takto silných despotů je ovšem v tom, že po nich mohou přijít režimy ještě horší. V Libyi v současné době vládne naprostý chaos a díky chaosu v Libyi, kde islamisté dostali příležitost bojovat proti Kaddáfímu, bylo následně destabilizováno i Mali. A otevřely se dokořán uprchlíkům z Afriky jedny dveře do Evropy....
Nebýt silné a rozhodné armády v Egyptě a jejího státního převratu, máme tam dnes islamistický režim, který by decimoval egyptskou sekulární společnost. A to bez jakýchkoli skrupulí. Postupně by islamisté ničili vedoucí kádry armády, tak aby nemohla uskutečnit převrat. K islamizaci armády v Egyptě naštěstí nedošlo. Na to islamistický prezident neměl dost času. A možná ani odvahy.

Třetí země, která se zaviněním Západu dostala do vážné krize, a v níž stále ještě probíhá ozbrojený konflikt, je Sýrie. Nábožensky zcela tolerantní a sekulární baasistický režim B. Asada byl podroben brutálnímu útoku islamistů. Na rozbití silné Sýrie a na zničení sekulárního režimu měly zájem i státy jako je Saúdská Arábie, Katar či Turecko. Tedy spojenci Západu.

V důsledku ozbrojeného konfliktu v Sýrii došlo v této zemi k vytvoření mohutné „armády“ vnitřních i vnějších uprchlíků, která čítá přes 10 milionů lidí. Přes 10 milionů lidí v Sýrii bylo nuceno opustit své domovy a většina z nich přebývá v Sýrii na územích pod ochranou armády B. Asada, a dalších cca 4,5 milionů lidí je v uprchlických táborech za hranicemi Sýrie. Západ se tedy neblaze vměšoval do vnitřních záležitostí Sýrie bez jakékoli ambice a schopnosti ukončit konflikt a přerušit tak tok uprchlíků do Evropy.
Chyby Spojených států vedly k rozbití diktátorského režimu S. Husajna a k vytvoření šíitského iráckého státu, nepříliš tolerantního k menšinovým sunnitům, díky jehož slabosti významnou část území Iráku obsadil IS. Ten získal rozsáhlá území také v méně obydlených částech Sýrie. Řekněme si to zcela otevřeně, byly to zejména chyby Západu, které umožnily růst pozice IS na Středním východě, protože to byl Západ, kdo dodával do této oblasti nejmodernější zbraně. A byl to Západ, kdo umožnil, aby se islamisté z IS zmocnili peněžních toků z prodeje uloupené nafty v Sýrii a aby v bankách v obsazených větších iráckých městech získali obrovské finanční hotovosti, které plně pokrývají potřeby jejich „státu“, a zřejmě také slouží k financování zahraničních teroristických akcí, především v Evropě.

Řekněme si zcela otevřeně, že politika USA a také Velké Británie a Francie, té po odchodu J. Chiraca z prezidentského úřadu, na Blízkém východě byla naprosto neprofesionálně vedená a chyby, které zplodila, vytváří dnešní problémy. I politika je zkrátka umění, nebo chcete-li řemeslo, které se musí umět. Vycházet přitom z ideologické předpojatosti nebo mít předpojaté představy o zemích, národech a politických systémech, které by v zemích Blízkého východu měly vládnout, jak to dělají dnešní vrcholní západní politici a jejich analytická zázemí, je prostě špatně. Vůči zemím Středního východu je tedy třeba změnit politiku a přestat zasahovat do jejich vnitřních věcí, jak se to stalo v případě arabského jara a v letech po něm následujících.

Jiří Paroubek