V posledním půl roce jsem se, za okázalé ignorace ze strany všech médií bez rozdílu jejich zaměření, sešel s řadou předních evropských i amerických politiků. Počínaje britským premiérem Brownem přes slovenského premiéra Fica, bavorského premiéra Becksteina, početné představitele Kongresu USA až po německého vicekancléře a ministra zahraničí Steinmeiera a mohl bych pokračovat. Dělat vlastní zahraniční politiku považuji za normální u každé velké opoziční strany ve skutečně demokratické zemi, zejména pokud se tato strana v krátké době připravuje na převzetí vládní odpovědnosti.

Je to ostatně také součástí běžné politické soutěže v každé demokratické zemi. Nelze přece zahodit čtyři roky času v opozici a nevnímat svět, jen se nezúčastněně dívat, jak „to“ vláda mistrovsky dělá.
ČSSD se přirozeně jako aktivní součást Strany evropských socialistů věnuje nejvíce problematice Evropy, Evropské unie. Naše vnímání světa ovšem nekončí za humny nebo na hranicích EU. Vycházíme z poznání, že svět je univerzální. ČSSD přivedla zemi do NATO, vždy dělala politiku budující a rozvíjející euroatlantické vazby a bude tak vystupovat dál.
Já chápu, že je Topolánkově vládnoucí skupině nezávislý a samostatný postup sociální demokracie v oblasti zahraniční politiky solí v očích. Vždyť zelení (byť formálně vedou ministerstvo zahraničí) a lidovci prakticky žádný vliv na zahraniční politiku státu nemají. A jako by o ni tyto strany ani neměly zájem. Jsou němé jako ryby.
ODS s využitím svých stálých pomocníků v médiích proto vytváří dojem, jako by zahraniční politika českého státu byla v pojetí ODS nedotknutelnou posvátnou krávou. Něco, co nemůže mít alternativu. A předseda ČSSD a její další představitelé by podle této představy neměli provádět politiku „na vlastní pěst“, jak to roztomile vyjádřilo zpravodajství nejmenované soukromé televize.
Lépe by to nevyjádřil ani p. Bouška z Jánského vršku. Jinak řečeno: hoši z ČSSD (zvláště pak její předsedo), zůstaňte pěkně doma a do ničeho se nám moc v zahraničí nepleťte.
Samozřejmě že požadavek na omezenou politickou suverenitu strany, jakou je ČSSD, je pro ni zcela nepřijatelný. Čas Národní fronty už přece dávno skončil.
Pokud jde o konflikt na Středním východě, jsem přesvědčen, že Česká republika může přispět k jeho vyřešení. K tomu si ovšem musí udržet vynikající či velmi dobré vztahy jak se státem Izrael, tak s arabskými státy.
Toto základní pravidlo však Mirek Topolánek závažným způsobem porušil, když v souvislosti s arabskými státy, které obklopují Izrael, hovořil o „moři barbarství“. Ale svět včetně České republiky potřebuje spravedlivé a konečné mírové uspořádání na Středním východě.
Jde kromě jiného o ceny energetických surovin, které při jakémkoliv ozbrojeném konfliktu v oblasti budou „trhat“ další rekordy. A budou následně ohrožovat i naši ekonomiku, její prosperitu. Nepodstatná samozřejmě není ani obchodní výměna a investice, včetně českých do oblasti Středního východu. To nemusí být hudba tak daleké budoucnosti, jak se teď zdá.
Cestu do Sýrie, kterou jsme s Lubomírem Zaorálkem v minulém týdnu uskutečnili, lze charakterizovat jednoznačně jako cestu studijní a poznávací. Měli jsme možnost se seznámit, jako zatím žádní čeští politici po pádu bývalého režimu v roce 1989, s uvažováním politických špiček Sýrie. Při své budoucí cestě do Izraele chci své dojmy z návštěvy Sýrie sdělit představitelům izraelské vlády.
Jsem přesvědčen, že Syřané jsou dnes unaveni dlouhodobým konfliktem a jsou připraveni jednat o míru, který by byl spravedlivý a důstojný pro všechny strany konfliktu. Ať se to komu líbí či nikoliv, bez Sýrie není trvalý mír v oblasti možný.
V české veřejnosti měl být v minulém týdnu v médiích vytvořen dojem, jako bychom svou návštěvou narušili jednotný postup EU. Ale tak tomu není. Do Damašku jezdí evropští politikové a s představiteli Sýrie jednají. V posledním čtvrt roce to byli např. rakouská ministryně zahraničí, slovenský či rakouský prezident.
Při naší návštěvě jsem v souvislosti se Sýrií projednávanou asociační dohodou s EU otevřel při setkání s prezidentem Asádem i otázku lidských práv, konkrétně případu Rijáda Sajífa. Nebyl jsem ostatně prvním evropským politikem, který o něm jednal. Na případ mě upozornili němečtí sociální demokraté. Věřím, že syrští představitelé chápou symboliku celé záležitosti pro země EU.
Ostatně je řada věcí v politice Sýrie, kde existuje již dnes její dobrá spolupráce s mezinárodním společenstvím. V Sýrii je v současnosti zhruba dva milióny uprchlíků ze sousedního Iráku (nevšiml jsem si snahy EU či USA po výrazné humanitární pomoci těmto uprchlíkům – možná je to věc pro Evropský parlament). Sýrie ve svých věznicích drží na 1600 mudžahedínů, kteří by jinak terorizovali Irák. Ostatně i hranice mezi Irákem a Sýrií je díky Sýrii uzavřena pro pronikání teroristů do Iráku.
Zkrátka i ty země, které dlouhodobě nepatří mezi naše politické přátele, mohou dělat pro mezinárodní společenství něco pozitivního. Pro úplnost to doplňuji, protože to u nás není známo. Jsem připraven v příštích dnech informovat česká média – budou-li mít o to zájem – o detailních poznatcích z cesty do Sýrie. Obávám se však, že kromě okřikování – inspirovaného „odborníky“ na zahraniční politiku z ODS – není většina českých médií schopna takový zájem projevit. Ale třeba se mýlím.