Analýza odborů ukazuje skutečný obsah Topolánkova batohu. Před zahájením úterní schůze Poslanecké sněmovny se sešly před její budovou zástupy odborářů, aby přicházející poslance upozornily na svůj negativní názor na tzv. vládní reformu.
Není divu, že se odbory bouří, vyhlásily stávkovou pohotovost a chystají protestní akce. Jak ukazuje jejich ekonomická analýza dopadů reformy veřejných financí, název zákona, který shrnuje návrhy Topolánkova batohu je matoucí. To, kvůli čemu se sníží životní úroveň a dostupnost veřejných služeb pro lidi se středními a nižšími příjmy, nebude stabilizace veřejných financí, ale jejich destabilizace. Deficity veřejných rozpočtů se zvýší.


„Oproti současným podmínkám se veřejné rozpočty zbaví v cílovém roce 2010 a v každém následujícím roce samovolně a dobrovolně budoucího příjmu v rozsahu minimálně 160 miliard korun,“ uvádí soubor studií pod názvem Rok 2008 – rok reformy, rok chudoby.
Publikace z řady „Pohledy“, kterou sestavilo oddělení makroekonomických analýza prognóz Českomoravské konfederace odborových svazů pod vedením Martina Fassmanna, uvádí řadu konkrétních čísel, ze kterých je zřejmé, že realita je jiná, než uvádějí vládní podklady. Třeba strop pro placení sociálního a zdravotního pojištění způsobí ve skutečnosti dvakrát větší výpadek příjmů, protože vládní odhady vycházely z mezd v malých organizacích (do 20 zaměstnanců). Tam je však jen malý zlomek vysoce nadprůměrně placených manažerů, jejichž mzdy na uvedený strop dosáhnou.
„Tlusté kočky“ si navíc uleví dvakrát. Nezapomínejme, že v superhrubé mzdě se zdaňuje i pojistné, takže méně pojistného znamená i nižší daně.
Přechod jednoho zaměstnance s hrubou mzdou na úrovni 30 tisíc korun do systému nepravého podnikání (tzv. švarcsystém) zase připraví veřejné finance o takový objem peněz, že by vystačil na výplatu dvou důchodců s průměrnými důchody.
Tam, kde se s rozpočtovými prostředky plýtvá, jak ukazují desítky miliard korun dřímajících v rezervních fondech ministerstev, nikdo nezasahuje. Přitom jde o peníze, která ministerstva požadovala ze státního rozpočtu spíše ze zvyku, bez reálného uplatnění.
Hlavním cílem reforem tedy bylo, co nejrychleji přijmout snížení daní, nikoliv řešit deficit. A zatímco na snížení daní vydělávají nejvyšší příjmové skupiny, škrty rozpočtů, které musí výpadky příjmů dohonit, přinesou omezení veřejných služeb a sociální péče pro většinovou společnost. Na ty dole také nejvíc dolehne inflace, které pomohlo ještě zvýšení DPH. To je důvod, proč v Česku v lednu inflace vystoupala na nejvyšší příčky v Evropě. Tohle je stabilizace?
Cílem je zřejmě stav, kdy vyhublé rozpočty ztratí schopnost pokrýt veřejné služby v požadovaném rozsahu, a lidé se pak snáze smíří s jejich privatizací.
Když budou veřejné školy ožebračené, budeme se muset ohlédnout po privátních a platit školné. Pokud ve zdravotnictví podmínky natolik přitvrdí, že nás začne nemoc existenčně ohrožovat, donutí nás to k placení nových pravidelných výdajů v podobě soukromého pojištění. Žebrácký důchod by potřeboval doplnit rozsáhlým soukromým spořením. Tedy pokud bychom na něj měli. A tak můžeme pokračovat. Vytváří se prostor – shrnují odborářští analytici – pro vstup soukromého kapitálu a privatizaci perspektivně velmi lukrativních veřejných služeb jako je zdravotnictví a školství, či sociální transferů, jako jsou důchody, nemocenské dávky nebo podpora v nezaměstnanosti.
Destabilizační efekt zdravotnické reformy je obzvláště „zdařilý“. Regulační poplatky zasáhnou nejvíc rodiny s dětmi a lidi s vážnějším onemocněním, které si vyžádá častější vyšetření a kontroly. Může se stát, že lidé budou odkládat návštěvu lékaře nebo odejdou předčasně z nemocnice a nemoc zanedbají. To rozhodně nebude cesta k úsporám.
Značný vliv na zdroje systému bude mít snížení úhrad za státní pojištěnce a strop pro pojistné, kde bude výpadek příjmů nejméně dvakrát větší, než se počítalo. Ještě víc mu pustí žilou změny v regulaci cen léků a úhrad za zdravotní péči. Ceny léků byly u nás dlouhodobě nejnižší ze všech okolních států, což byl zřejmě hlavní motiv reformních změn, otevírajících cestu k nekontrolovaným a neregulovaným platbám farmaceutickým firmám.
Zatímco úvodní etapa Topolánkova batohu vytváří pro skrytý cíl privatizace veřejných služeb jen základní předpoklady, sada zákonů, která teď míří do Sněmovny v rámci druhé etapy reformy zdravotnictví, hrozí nezvratnými kroky, které by tento cíl bezohledně prosadily během nejbližších let.
Přeměna fakultních nemocnic na akciové společnosti může znamenat rozběh k trikům, jaké se používaly už v kuponové privatizaci – po čase někdo koupí od státu kontrolní balík akcií a dostane se tak za zlomek ceny k výnosnému majetku, který jsme si platili z povinného pojištění a daní. Cílem zdravotnictví už nebude zdraví lidu, ale zisk zdravotnických podnikatelů, kteří by však měli poptávku garantovanou státem.
Privatizace zdravotních pojišťoven usnadní roztřídit pacienty na ty, kteří na to mají a mohou si platit pojistné plány a na ty, o které nebude zájem. Ti nejbohatší na to mají, a mají na to po snížení daní ještě víc. Služby se přesunou k nim. Ti ostatní zaplatí jako nadstandard to, co je dneska standard za všeobecné pojištění.
Návrhy ministra Julínka jsou tak absurdní, že už nad nimi začínají být nervózní koaliční partneři ODS. Legislativní rada vlády upozornila na možný konflikt s pravidly Evropské unie, které by se zřejmě nelíbilo státem chráněné a garantované podnikání akciových (soukromých) zdravotnických zařízení. Stále také čekáme na rozhodnutí Ústavního soudu, zda nejsou už poplatky ve zdravotnictví protiústavní.
Stávková pohotovost odborů ukazuje, že lidé nejsou spokojeni s chodem našich demokratických institucí. Mají oprávněný dojem, že na názory a zájmy široké veřejnosti nikdo nebere ohled.
Kdo ho nebere? Stačí se podívat, jak jednoznačně je celá reforma v zájmu příjmově nejsilnější skupiny obyvatel. Jako by byl celý demokratický systém na jejich vliv krátký.
Proč je tomu tak? K odpovědi nás přiblíží ohlednutí, z čeho nejbohatší část české společnosti vzešla. Vzpomeňme si na kuponovou privatizaci, a co po ní následovalo. Lidé, kteří dokázali onoho období využít k tomu, aby na sebe stáhli majetek těch druhých, nyní došli k názoru, že už se nemusí s nikým dělit. Osudy zbytku společnosti, která jim svojí naivní tolerancí pomohla nahoru, je nezajímají. Jejich politická reprezentace přitom zdědila vztah k pravidlům, podle kterého platí i gól rukou, pokud ji rozhodčí nevidí nebo nechce vidět. To je důvod, proč po volbách s nejvyrovnanějším možným výsledkem 100 na 100 nakonec převážilo extrémně pravicové řešení.
Ale všechno špatné bývá i k něčemu dobré. Přinejmenším nabízí poučení.
Zaprvé, postihly nás reformy z extrémně pravicových pozic, takže zůstal neobsazený prostor reforem, které by sloužily zájmům středních a nízko příjmových vrstev, tedy většinové společnosti. To je úkol pro sociálně demokratické řešení.
Zadruhé, vyrovnaný volební výsledek vytváří prostor pro korupci a machinace extrémně pravicových sil. Kdo chce řešení pro většinovou společnost, musí volit levici. Jakékoliv vyvažování je iluze. Jenom výrazné volební vítězství levice může potlačit vliv extrémní pravice.
Zatřetí, největším nebezpečím pro demokracii je neinformovaná a dezinformovaná veřejnost. Proto musí jakákoliv náprava poměrů začít důkladným poznáním toho, v čem žijeme. Studie odborářských ekonomů nabízí potřebné údaje a stávková pohotovost je vhodnou příležitostí, kdy se tím zabývat. Je také výzvou pro další zodpovědné ekonomy a další odborníky, aby svými pracemi navázali a dokázali lidem vysvětlit výsledky. A když se tato fakta nedostanou do médií, musí se využít jiných cest, od internetových blogů až po veřejné debaty s kolegy, spolupracovníky nebo sousedy.
Jisté je jen jedno - nevědět nebo mlčet, to je už teď hodně drahé, a může být ještě dražší.