Nevím, nic výstižnějšího  mě nenapadá, když vidím různé chlapce – komentátory popisovat současný stav a také nedávnou velkou minulost sociální demokracie. Používám záměrně slovo popisovat, protože nic víc jejich výtvory nejsou.

Nejsou to analýzy. Samozřejmě v první řadě  proto, že analýzy  nejsou schopni. A také proto,  že  dokonale neznají danou materii, chybí jim  schopnost solidní  syntézy.

Začetl jsem se do jednoho z takových článků o soc.dem., tentokrát na serveru Euro.cz pod názvem „Poslední zhasne…“. Článek pojednává o současné sociální demokracii. O tom, jak se její světlá minulost, kterou ovšem zamlžuje, seč může, mění na tragikomedii. Základní politický problém sociální demokracie vidí tito „političtí spisovatelé“ v údajné protikladnosti  působení dvou virtuálních  křídel sociální demokracie a jejich střetávání o politickou linii této strany. To první křídlo chce prý  zaměřit politiku strany směrem k „velkoměstským liberálním voličům“. To druhé pak ke „konzervativně nacionalistickým voličům z venkova“. Číst tyto pitomosti mě už poměrně unavuje. Chápu Jana Patočku, autora zmíněného článku na serveru Euro. cz, že tohle zdůvodnění vypadá dramaticky a pěkně mysteriózně . Ale o tyto důvody opravdu, ale opravdu vůbec nejde. Možná, že by si podobní „analytici“ měli uvědomit, že velkoměstských liberálních voličů je pouhých pár procent. Řeknu to ještě lapidárněji pro méně bystré. Levicových voličů v pražské či brněnské kavárně mnoho nenajdete…

Nemám nic proti tomu, když někdo věci zjednodušuje, zejména když chce prokázat „co si myslí, že je pravda“. Pak ty skutečnosti a děje přizpůsobuje svému příběhu. A to se stalo také v článku J. Patočkovi. Sociální demokracie, tak jak se Patočka   snaží ukázat na časové ose událostí, nezažila poté, co skončil Miloš Zeman ve vládě, jen pád. Naopak, byla poměrně dlouhá období, kdy se nadějně rozvíjela. Je potřeba říci, že Miloš Zeman v ČSSD zažil dva úspěchy ve volbách. Jeden úspěch v roce 2006 ve sněmovních volbách a částečně v senátních volbách v témže roce. Ve volbách do sněmovny byla strana sice na druhém místě, ale byl to skok, když se  za čtyři roky dokázala dostat ze 7% volebního výsledku v roce 1992 na nějakých 26% v roce 1996. Druhý volební úspěch přišel  v mimořádných volbách do sněmovny  v roce 1998. To byl mimořádný úspěch, neboť  ČSSD zvítězila téměř s třetinou hlasů, které jí  odevzdali voliči. V roce 2000 ovšem přišel debakl v senátních volbách (jeden získaný mandát) i ve volbách krajských. Po odchodu Miloše Zemana z funkce předsedy strany v roce 2001 se po zvolení nového předsedy Vladimíra Špidly zdálo, že sociální demokracie může získat novou, přívětivější tvář. Ve volbách do sněmovny  v roce 2002 získala ČSSD pod vedením V. Špidly něco přes 30% hlasů voličů a poté  ustavila koaliční vládu s lidovci a liberální Unií  svobody, ovšem s nejtěsnější sněmovní většinou, se 101 mandáty. Ve vládě se záhy objevily programové rozpory, které byly natolik nepřekonatelné, že po dvou letech činnosti vlády,  po debaklu ČSSD  v evropských volbách s výsledkem 8,8% se musel poroučet z funkce předsedy vlády a předsedy ČSSD V. Špidla. Vystřídal jej v obou funkcích Stanislav Gross. Na podzim roku 2004 pokračovala sociální demokracie v neslavných volebních výsledcích. Při volbách do Senátu nezískala žádný mandát a v krajských zastupitelstvech byla ještě slabší než v roce 2000.

V dubnu 2004 jsem se stal, po známé aféře S. Grosse s financováním jeho bytu, která by dnes byla brána maximálně jako "džentlmenský delikt", premiérem za ČSSD já, jako měsíc předtím  zvolený místopředseda ČSSD. Nikdo jiný k tomu neměl odvahu. Strana byla ve volebních preferencích na 10% a hlavně byla zcela demoralizovaná po několika volebních neúspěších. Počínaje tím z počátku roku 2003, kdy společnou špidlovsko -zemanovskou neschopností a vzájemným odcizením, byla znemožněna volba Miloše Zemana prezidentem republiky v parlamentu. Tím, že se prezidentem stal Václav Klaus, byla pozice sociální demokracie, zejména v letech 2003 – 2010 podstatně složitější než za předchozího prezidenta Václava Havla.

 V roce 2005 v dubnu jsem tedy převzal odpovědnost za sociální demokracii jako její předseda vlády já. Za třináct měsíců poté  získala ČSSD ve volbách do sněmovny  téměř třetinu hlasů, dokonce více, po osmi letech své  ne vždy úspěšné vlády, nežli v roce 1998. Bylo to sice jen o setiny více, ale je to hodné zaznamenání. Volební procenta se někdy lehčeji získávají stranám v opozici a většinou se těžko  obhajují vládním stranám. V roce 2008 byla ČSSD po roce a půl působení projektu její  modernizace na volebním vrcholu. V krajských volbách získala téměř 36% hlasů a měla ve všech třinácti mimopražských krajích hejtmany. Získala fenomenálních dvacet tři mandátů v Senátu. Stala se nejsilnější stranou také v Senátu. V roce 2009 v euovolbách získala proti dvěma mandátům v roce 2004 sedm mandátů a její představitel se stal jedním z místopředsedů Evropského parlamentu. Prostě strana zažívala velké mezinárodní uznání také ve straně evropských socialistů, tedy v mezinárodním měřítku. V roce 2010 měla ČSSD pod mým vedením volební výsledek slabší, než se očekávalo, ale bylo to dnes nedosažitelných 22,2% hlasů. Tím, že jsem odstoupil ihned po volbách z funkce předsedy strany, jsem zamezil jakýmkoliv úvahám o možné koaliční spolupráci se stranou Věci veřejné. Tedy projektem, za nímž stáli známí pražští kmotři, o čemž jsem pochopitelně věděl. Spolu s touto stranou a s komunisty by ČSSD měla většinu poslanců  ve sněmovně... Nechal jsem to potěšení spolupracovat s touto quasistranou české pravici. A ta se z toho nevzpamatovala dodnes. Ještě na podzim roku 2010 zaznamenala ČSSD výborný výsledek ve volbách komunálních, které prakticky vyhrála a měla vynikající politické pozice  zejména ve velkých českých městech. Podzimní volby v roce 2010 včetně voleb do Senátu byly ovšem ovlivněny ještě výsledky mé práce. Od té chvíle ovšem  začal nezadržitelný pád. Zabývat se volebními výsledky sociální demokracie po roce 2010 pro mě nemá valný význam. Spokojím se s konstatováním, které lze doložit číselně, že se volební výsledky této strany, bez jakékoli reflexe ze strany vedení a členské základny, trvale snižovaly, až se dostaly v květnu letošního roku v evropských volbách pod 4%.
 
Pseudoaférou ministra Staňka, jehož odvolávání si sama ČSSD vymyslela (Onderka, Dolínek ad.), zahájila tato strana pochod od čtyř ke dvěma procentům v následujících volbách.

 Nepřekvapuje mě proto, že lidé jako je hejtman za ČSSD Bernard zvažují svůj odchod z takové strany loserů. Vždyť oni přece přišli dělat kariéru do jiného „podniku“, vítězného, kdy strana připomínaly kravičku s vemeny nalitými prebendami. Jen tak mimochodem, hejtman Bernard je velmi schopný technokrat a manažer. Jeho ideové zakotvení není ovšem v levém středu politického spektra, ale někde jinde. Cítí se dobře s přáteli pravdy a lásky, s pravičáky všeho druhu (se kterými ustavil na plzeňském hejtmanství koalici), prostě s „lepšími lidmi“, se kterými chodí vytrvale demonstrovat na akce Milionu chvilek, proti vlastní vládě. Prostě nominace člověka jako je Bernard do vedoucí politické funkce, reprezentující ČSSD je další tragickou chybou Sobotkova a Chovancova vedení ČSSD. Bernard je kámoš Chovance a o ideový profil a názory tohohle člověka, kámoše  se Chovanec prostě  nezajímal. Stačilo přeci kámošství. Takže sociální demokracie se vůbec nevyvíjela po sestupné křivce po celých posledních třicet let,  jak se snaží mystifikovat čtenáře Patočka. Spíše bychom mohli její vývoj připodobnit sinusoidě. Bylo to nahoru a dolů a teď to jde devět let  stále  jen dolů. A ty důvody opravdu nejsou v tom, že neumí řešit konflikt o získání dvou fiktivních skupin voličů, jak se snaží naznačovat tzv. političtí analytici, včetně serveru Euro. cz. Byla to jednak kolosální  neschopnost Sobotky a Chovance pochopit, že politika je o dialogu a o tom, dohodnout se v rámci strany a jejího vedení s lidmi jiných politických  názorů. ČSSD tak opustila princip názorové plurality, který byl pro ni typický v době Zemanova i mého vedení. Sobotka preferoval jednobarevné vedení ČSSD a dokázal se z něj  zbavit celé řady talentovaných funkcionářů anebo udělal vše, aby zabránil jejich zvolení. Ať už to byl Hašek, Tejc a někteří další. Prostě do strany se přenesla politická kultura z organizace mladých sociálních demokratů. Tito mladí „hráči“ se navzájem dobře znali, měli, de facto, celostátní organizační pokrytí a navzájem se celostátně také   podporovali. Personálními  superplody této organizace jsou Sobotka a Poche. Jeden dovedl k debaklu celou stranu (ten ovšem  ještě zdaleka neskončil)  a druhý dovedl pražskou organizaci ČSSD k úplnému  politickému zničení. Příznačné pro tyto lidi je to, že nelpějí na programu. Dodržovat program pro ně nemá žádný význam. Sobotka zahodil v době své vlády  např. kartu církevních restitucí či bytové politiky. A Pocheovi sociální demokraté v Praze se věnovali jen politickému byznysu. 

Uvedu jeden typický příklad, jak tito sociální demokraté  „zapomněli na lidi“. V minulém týdnu jsem s rodinou seděl v jedné pražské restauraci a v jednom okamžiku za mnou přišel člověk od vedlejšího stolu. Řekl mi: „Víte, já jsem jeden z těch lidí, kteří bydleli v bývalých bytech ČEZu v Písnici“. A protože byty byly prodány nastojato i s jejich obyvateli novému majiteli, ten razantně navýšil nájmy. A tak tento muž se svou paní ztratili jistotu bydlení a odstěhovali se na svou chatu do Vraného, kde dnes žijí. Lidem v bytech ČEZu v Písnici až po několika letech snažení došlo, že se měli s celou věcí  obrátit na premiéra Sobotku. Ve vládě platil vždy nepsaný úzus, že za ČEZ odpovídá a má jej ve vládě „na starost“ její předseda. Což byl v té době B. Sobotka. Tedy ne ministr financí, ani ministr průmyslu, ale premiér. Sobotka ale nehnul ale ani prstem. Řešil jsem v letech 2008 a 2009 podobný problém s byty ČEZu v Ústeckém kraji. Jestli si dobře pamatuji, bylo jich 2 900 a to především v Kadani a v Klášterci nad Ohří. ČEZ tyto byty chtěl jako celek prodat jednomu investorovi. Zabránil jsem tomu a po důkladných právních rozborech jsme našli řešení, jak se mohli lidé za rozumné peníze dostat k bytům, ve kterých dlouhá léta bydlí  a jak získají důležitou životní jistotu. Cestu jsme našli a lidé dostali byty za rozumné peníze. Připomenu, že v té době jsem byl jen šéfem opozice a nikoliv předsedou vlády. Sobotka jako předseda vlády v písnických bytech vůbec  nic neudělal. Jak mně říkal muž v restauraci, tak náměstek primátora za ČSSD Dolínek (spojenec Pocheho), ke kterému se vydala deputace nájemníků bytů ČEZu v Písnici, přehrál přijetí této deputace na svého asistenta (!). Prostě „zapomněli na lidi…“. Oba dva.Žádná angažovanost ve prospěch voličů, jen byznys. Nevím, kdo ten byznys udělal. Jestli se na něm podíleli bisoni nebo Pokorný nebo jiný dobrák anebo to byla "jen" kolosální neschopnost a naprostá lhostejnost. V každém případě takovýchto příkladů svého „vztahu“ k voličům podala sociální demokracie v posledních devíti letech na nejrůznějších úrovních stovky. Z tohoto hlediska jsou ta necelá 4% dosažená ve volbách do EP vlastně  ještě úspěchem.

 Těch důvodů pádu sociální demokracie je ovšem  celá řada. Neměli by o nich ale psát  diletanti. Chce to objektivní politologickou a sociologickou analýzu. V druhé polovině roku,jak jsem slíbil, začnu psát knihu, která se bude právě touto problematikou zabývat....
 

Jiří Paroubek