Text šéfredaktora Práva, druhdy „nezávislého levicového deníku“, „Když všichni mlčí, někdo křičet musí“, je opravdu výmluvný.



Je jednak obhajobou léku Ivermektin, který podle všeho může ulevit části pacientů nemocných na covid-19, ale je také obhajobou vlastní.

Právo se v minulém týdnu, a nebylo v tom samo, pustilo do vášnivé obhajoby použití tohoto léku. Opírá se přitom o empirická zjištění některých lékařů a lékařských pracovišť. S tím, že loni na jaře byly u tohoto léku, jinak používaného jako antiparazitikum, objeveny silné antivirové a protizánětlivé vlastnosti.

Nevím, proč tento lék někomu vadí. To, že se zapojil do silné fronty odpůrců tohoto léku, snad proto, že je to generikum (tedy lék velmi levný), známý popleta a zřejmě pochop farmaceutických firem, Tomáš Cikrt, který označil snahu příznivců Ivermetinu za „odborný a mediální zločin“, mě galvanizovalo.

Pan Cikrt neblaze proslul svého času jako mluvčí neblaze proslulého ministra zdravotnictví Julínka. Kdyby se pánům Julínkovi a Cikrtovi, s podporou tehdejšího premiéra Topolánka, podařilo prosadit zamýšlenou „amerikanizaci“ českého zdravotnictví, měli bychom dnes mrtvých na covid-19 zřejmě podstatně více. Snaha těchto pánů zredukovat nemocniční síť, privatizovat ji, rozsortýrovat zdravotní pojištění a hlavně podstatnou část zdravotnictví privatizovat, je smutným vykřičníkem za činností těchto pánů. Jsem rád, že jsem jim v tomto jejich neblahém úsilí v čele tehdejší sociálnědemokratické opozice zabránil.

Zajímavé je, proč se plete do, v zásadě odborné otázky Česká televize, a to v pořadu Newsroom. Pánům a (snad i hezkým) dámám z ČT se zdálo, že se deník Právo angažuje v celé věci legalizace užití Ivermektinu, poněkud podezřele mnoho. A tak se v ČT pustili do svatého boje za zájmy velkých farmaceutických firem.

Ještě bych chtěl Právu doporučit jeden podobný lék, s podobně pozitivními účinky na nemocné s Covidem-19. Je to lékové generikum pod názvem Izoprinosine . Zajisté i toto generikum, které prý dobře slouží v první fázi nemoci covid-19 a zejména jako prevence, může být pro potenciální pacienty velmi zajímavé a jejich zdraví chránící. Předpokládám, že Cikrtova fronta proti generiku bude stejně zapáleně bojovat, jako v případě Ivermektinu, také proti širšímu použití Izoprinosinu.

Pan šéfredaktor Porybný si vcelku oprávněně stěžuje, že ČT z jeho odpovědi redakci Newsroomu „zcenzurovala závěr“. A tento jedenáctiřádkový, v ČT zcenzurovaný závěr, uvádí na konci svého článku v Právu z 6. března.

To, že ČT slouží dlouhodobě lobbistickým zájmům mě nepřekvapuje. A že jsou to v tomto případě zájmy farmaceutických firem, není také nic nového. Ostatně sama Evropská komise nám ukázala skvostný případ takového přístupu. Stupidními smlouvami, které Evropská komise (EK) podepsala s několika západními farmaceutickými firmami, jim pomohla de facto vytvořit monopol na odbyt proticovidové vakcíny na 450 milionovém trhu EU. Každý, kdo by snad měl zájem na tento trh vstoupit, ať jsou to Číňané anebo Rusové, má prostě smůlu. Je to jednoduše řečeno boj o zakázky. A ještě ke všemu se zdá, že takové dvě dávky vakcíny Sputnik V budou za cca 20 dolarů. No to je přeci úplně hanebně nízká cena. Posuďte. To už by naše farmaceutické firmy (tedy západní firmy) dělaly úplně zadarmo....

Jakýsi korunovaný idiot mezi politiky nazval Sputnik V „hybridní zbraní“. Je to smutné, ale tyto typy rádoby moderních, západních politiků si v ničem nezadají s Biľaky z časů komunistického režimu. Tehdy se skákaly šipky do pozadí Sovětům, dnes pro změnu snad Bruselu, možná Američanům, ale zejména farmaceutickým firmám. A občan? Zejména občan, který ochořel Covidem-19 je vlastně rukojmím těchto dobráků.

Abych se ale vrátil k Právu a jeho šéfredaktorovi, pan šéfredaktor se svým redakčním kolektivem odvedl dobrou práci, pokud jde o jeden konkrétní lék. Co si ale myslet o tom, když se jeho redaktor Kotalík ve stejném vydání Práva (6. 2.) ptá místopředsedy vlády takto: „… po dlouhé době neaktivity (se) probudí prezident a pokouší se nakupovat ruské a čínské vakcíny, které se přitom ani teď nedají použít. A premiér mu v tom sekunduje. Je teď podle Vás vhodná doba na tyto politické hry“?

Pan redaktor Práva by měl chápat, že všechno je politika. I to, co udělal jeho šéfredaktor ve vztahu k léku Ivermektinu. Otázka páně Kotalíka už svou formulací ale je tendenční, předpojatá a vlastně nepravdivá. Proč by se ruské a čínské vakcíny nedaly použít? Vždyť se používají kromě Ruska a Číny již v desítkách zemí světa, včetně spřáteleného Maďarska. Prostě, když zlobbovaná a neschopná EK a její úředníci nejsou schopni zajistit dostatek západních vakcín, na jejichž výzkum přispěla EK nemalými sumami, je potřeba problém řešit jinak. A to dovozem vakcín odjinud.

Právo tedy v jednom jediném vydání předvedlo klasický dvojí metr. Přeci i ruská a čínská vakcína, pokud by byly masivně dodávány v průběhu letošního druhého čtvrtletí, by u nás pomohly razantně snížit smrtnost na covid-19. Ale ano, já chápu politickou pozici pana redaktora Práva a možná i Práva jako takového. Je to čínské a je to ruské, a tudíž je to závadové. I kdyby to bylo zdraví prospěšné.

Na závěr mně dovolte se pohoršit nad pohoršením pana šéfredaktora. Za více než deset let, co jsem odešel z pozice úspěšného předsedy ČSSD, po vítězných volbách do sněmovny, jsem posílal do Práva, dříve Rudého, desítky svých článků. Už na první z těchto článků v červnu 2010 mi zástupce šéfredaktora Práva, Dengler, prostřednictvím mé sekretářky sdělil, že o články „poslance Paroubka“ již Právo napříště nebude mít zájem. Tento svůj cenzurní záměr vůči mně Právo velmi důsledně po deset let praktikuje. Kdybych to vzal čistě matematicky a odhadl bych, že každý z těchto mých padesáti článků měl zhruba osmdesát řádků, takže je to celkem bratru 4 000 zcenzurovaných řádek a proti tomu stojí jedenáct řádků, které zcenzurovala šéfredaktoru Porybnému nyní Česká televize. Takže pan šéfredaktor je vlastně téměř v šestisetkrát lepší pozici ve vztahu k ČT nežli já k jeho Právu. Zkrátka, dvojí morálka jako když vyšije, že pane šéfredaktore. A nemusím být zrovna investigativní, abych na to přišel.



Jiří Paroubek

(Článek jsem poslal ke zveřejnění do Práva)