Senátní zahraniční výbor zasahuje neuvěřitelně neurvalým způsobem do zahraniční politiky státu. A není to poprvé. Přitom podle české Ústavy je formulace zahraniční politiky republiky především věcí vlády.

Tedy zj. předsedy vlády, jako hlavy výkonné moci státu a do jisté míry také prezidenta republiky, jenž zastupuje stát navenek. Ministr zahraničních věcí je výkonnou složkou vlády v této oblasti a řídí diplomacii. O Senátu a tím méně o senátním zahraničním výboru Ústava nic neříká.

Nicméně v Senátu jsou naprosto převažujícími „zástupci lidu“, zákonodárci s pravicovou orientací. Tak reakční zákonodárné těleso, jako je český Senát v jiných zemích Evropské unie těžko naleznete.

Páni senátoři mají ještě jednu opravdu „vynikající“ vlastnost. Pokud za starého režimu platilo, že v Moskvě u sovětských soudruhů pršelo, pak naši čeští soudruzi otevírali deštníky. Stejný druh patolízalství a adorace, jakou projevovali čeští komunisté před rokem 1989 vůči Sovětům, projevují dnes čeští pravičáci ve vztahu ke Spojeným státům. Trochu jim sklaplo tím, jak odešel jejich hlavní guru, prezident Trump, do (prozatímního) politického důchodu. Ale už se trochu oklepali, a když před pár desítkami hodin šéfka americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiova vyzvala k bojkotu ZOH v Pekingu v příštím roce, senátor Fischer hned snaživě přispěchal se svou podporou.

Známý sinožrout, senátor Láska, se vyjádřil, že prý přidělení Olympiády Číně podruhé (letní olympiáda proběhla v roce 2008 v Pekingu bezvadně), bylo „hrubou nepochopitelnou chybou“.

Vzpomínám si, jak v roce 1980, uprostřed vrcholící poslední fáze studené války, Spojené státy a řada jejich spojenců, zbojkotovaly OH v Moskvě. Nikomu to neprospělo, bylo to politické gesto a uškodilo to americkým sportovcům a také sportovcům zemí, které USA v této jejich spektakulární akci podpořily.

Sověti samozřejmě nemohli zůstat pozadu, a proto se v duchu studené války oni a většina jejich satelitů, rozhodli bojkotovat OH v USA v Atlantě v roce 1984. Nádherné OH se tedy obešly bez účasti vznikajících sovětských, ale třeba také našich sportovců. Teď jde o to, nezopakovat chyby, kterých se dopustily politické garnitury v USA a v Sovětském svazu v letech 1980 a 1984. Řada tehdejších vrcholových sportovců byla připravena o možnost získat na OH cenné olympijské medaile anebo se jich alespoň zúčastnit.. Dodnes na to se smutkem a s pocitem křivdy tito sportovci vzpomínají.

Naštěstí, předseda Mezinárodního olympijského výboru, Thomas Bach, nejednou v poslední době sdělil, že se staví proti politizaci olympijských her a že je připraven pokračovat ve spolupráci s Čínou v pořádání ZOH v Pekingu v roce 2022 podle plánu. Nedávno také Česka republika podala přihlášku na ZOH v Pekingu.

Samozřejmě, pány Fischera a spol. v jejich svatém komunistožroutském nadšení příliš nezajímá to, že politizace sportu, o kterou se pokoušejí, porušuje ducha Olympijské charty a zejména škodí zájmům sportovců. Řekněme si otevřeně, že pokud by čeští sportovci nejeli na olympijské hry, tak by to velmi tvrdě zasáhlo celou generaci našich vrcholových sportovců. Ale i těch sportovců, kteří se vrcholovému sportu chtějí v budoucnu věnovat. Tedy, zasáhlo by to český sport jako celek. A co by následovalo? Ztráta motivace. A ztráta motivace je i ve sportu něco, co je velmi závažným negativním faktorem.

Sport, a to jakýkoliv, vrcholový či rekreační, olympijský či zcela amatérský, vždy v minulosti sbližoval lidi. A vytvářel příležitosti pro odstraňování animozit vznikajících v minulosti mezi jednotlivými státy či národy. Vytvářet umělé politické překážky jen v zájmu krátkodobých politických cílů, jak to teď dělají čeští senátoři, je něco, co je podle mého názoru hodné odsouzení. Já jsem vždy byl na straně sportovců a budu i v budoucnu.



Jiří Paroubek