Německo mělo po II. světové válce vesměs vynikající kancléře. Od Adenauera až po Schrödera.

Nyní má již šestnáct let svou první kancléřku.

Základní otázka zní, zda do tohoto společenství mimořádně skvělých politiků a státníků, kteří pozvedli Německo na úroveň jedné z hospodářsky nejvýznamnějších zemí světa a státu s téměř vzorovým politickým systémem, patří i Angela Merkelová.

Ještě před šesti lety, při desátém výročí počátku její vlády jsem ve své článku příliš neviděl možnost plného srovnání formátu kancléřky Merkelové s jejími velkými kancléřskými předchůdci. Na rozdíl od svého tehdejšího vyjádření si dnes ale nemyslím, že „za většinou z nich“ zaostává. Prostě patří mezi vynikající německé kancléře. Její styl práce byl a je velmi efektivní. Pravděpodobně efektivnější než u většiny z jejích předchůdců. To je možná způsobeno nejen její vysokou inteligencí, ale také schopností rychle vstřebávat nové poznatky a dělat správnou analýzu a syntézu nejrůznějších jevů ve společnosti. Je prostě původním povoláním vědkyně. A myslím, že to byla dobrá průprava pro její práci. Nechci zdaleka podceňovat rozsah problémů, pozici a složitost činnosti německého kancléře před čtyřiceti, padesáti či šedesáti lety. Ale s výzvami a složitostí problematiky, s níž se setkávala kancléřka Merkelová po šestnáct let, se to prostě srovnávat nedá.

Její politický styl byl efektivní i v tom, že si po celou dobu svého působení dokázala udržovat stabilní vysokou podporu veřejného mínění pro sebe a dlouhou dobu i pro svou stranu, CDU. Až v posledních měsících CDU strádá a ztrácí podporu veřejnosti, což je způsobeno jednoznačně chybami a postupem presumptivního spolkového kancléře za CDU/CSU, Lascheta, ve volební kampani. Díky těmto chybám a díky vitalitě lídra SPD Scholze klerikální strany zřejmě prohrají nedělní volby do Bundestagu. Může se lehce tát, že příští vládní koalici povede sociální demokrat. Ale ani v případě Scholze nebude možné, pokud se stane spolkovým kancléřem, očekávat diskontinuitu s politickým stylem kancléřky Merkelové.

Německo díky reformám předchůdce Merkelové, G. Schrödera, na které Merkelová obratně navázala, skvěle přestálo krizi let 2008 a 2009. Až do pandemie zaznamenávalo slušný hospodářský růst a dosáhlo až na neuvěřitelných 4,5% nezaměstnaných. A už před lety se dostalo do přebytkového státního rozpočtu. Díky tomu rostly mzdy i důchody a zvyšovala se životní úroveň širokých vrstev německého obyvatelstva.

V zahraničních vztazích, zejména v rámci Evropy, se kancléřka snažila strategicky navázat na Bismarckovu koncepci mezinárodních vztahů, uplatněnou po sjednocení Německa v roce 1871. Bismarck dalších dvacet let svého kancléřství po roce 1871 udělal vše pro to, aby silné a sjednocené Německo, zdaleka nejsilnější a rychle rostoucí evropská mocnost, nebudilo znepokojení dalších evropských mocností. A aby Německo bylo zúčastněno vždy v té nejsilnější velmocenské alianci na evropském kontinentu. Respektive, aby se nedostalo do obklíčení nepřátelských velmocenských uskupení v souhrnu silnějších států. Bismarckovi nástupci ke škodě Evropy a celého světa však změnili německou politiku a přivedli Německo dvakrát do světových válek, které prohrálo.

Německá zahraniční politika se dnes opírá o úzké spojenectví se Spojenými státy a v rámci Evropy o dlouhodobou strategickou spolupráci (už od časů Adenauera a de Gaullea) s Francií. Německo se pokoušelo také v rámci východní Evropy o úzkou spolupráci s Polskem, které je nejsilnějším státem na východě EU. Bohužel, tento stavební kámen politiky Merkelové se po příchodu konzervativně-nacionální polské vlády dále nerozvíjel.

Merkelová se pokouší, což vyžadovalo, s ohledem na Američany, velmi náročné manévrování, i o realistickou politiku ve vztahu k Rusku. Dlouhá léta měla korektní vztahy s V. Putinem a pravděpodobně vrcholným dílem těchto dvou státníků byla výstavba nového plynovodu Nord Stream II. Tento plynovod spojí k intenzivnější spolupráci Rusko s Německem a tedy s celou Evropskou unií.

Merkelová zkrátka dělala mezinárodně-politicky vše pro bezpečnost Německa a jeho občanů. Její snahou také bylo, aby Německo plýtvalo co nejméně silami při svých zahraničních vojenských angažmá. Prostě, dnešní Němci neválčí, ale obchodují a investují po celém světě.

V současné době zůstává velkým problémem, jehož zvládnutí předává Merkelová svým následovníkům, pandemie. Německo s pandemií není zdaleka vyrovnáno, ale covid-19 neudělal v Německu takové škody jako v řadě jiných států. Tak tomu bylo i díky racionálnímu postupu bývalé vědkyně Angely Merkelové, coby kancléřky.

V roce 2015 vyslyšela Merkelová požadavky kapitánů německého průmyslu, jejich poptávku po nových pracovních silách a pustila do Evropy uprchlíky. Kancléřka v této věci opustila svou tradičně opatrnou politiku a zdálo se, že přecenila své možnosti síly. Integrovat v Německu milion uprchlíků z jiných kultur a s velmi rozdílnou vzdělanostní úrovní během velmi krátké doby, bez tenzí ve společnosti, prostě není možné. Ale i tentokrát, zdá se, díky uvolnění obrovských finančních zdrojů a uplatnění tradiční vysoké úrovně německé organice se zdá, že v Německu problém imigrace je v zásadě vyřešen. Tedy v zásadě. Na východě Německa, podobně jako v postkomunistických státech střední a východní Evropy, imigrace nadále zůstává problémem. Byla to zkrátka největší chyba vládnutí A. Merkelové, coby německé kancléřky.

Nicméně, i když Merkelová odchází během krátké doby z německého kancléřství, není vyloučeno její další pokračování v politice poté, co si odpočine. Po šestnácti letech v pozici spolkové kancléřky má na odpočinek plné právo.

Merkelová je nyní zdaleka nejpopulárnějším německým politikem a myslím, že její popularita se bude ještě zvyšovat s přicházejícím časem. Je jistě zajímavé, že nikdy za celých dlouhých šestnáct let kancléřství nebyla předmětem nějaké aféry či něčeho podobného.



Jiří Paroubek