…a ještě se tím chlubí.

Dva ministři Fialovy vlády napsali dopisy jakémusi spolku NIC.cz, nebo jak se to jmenuje, a ti zardousili celou řadu serverů, které měly, podle vlády, „nevhodné názory“.

Ovšem otázkou je, kdo má ve skutečně svobodné společnosti určovat vhodnost či nevhodnost názorů. Je to věc velmi zapeklitá. Ve skutečně svobodné společnosti mohou být vyřčeny vlastně jakékoliv názory (pokud to ovšem nejsou názory fašistické anebo názory velebící Usámu bin Ládina apod.).

Odpovědnost za tyto cenzurní zákroky, které jsou v rozporu s duchem i literou české Ústavy, padá plně na bedra předsedy vlády, Fialy. Ten se sice při veřejných vystoupeních tváří jako boží umučení, mluví přitom. jako kniha, ale bez jakéhokoliv obsahu. Nemá však odvahu k tomu, říci nahlas: 25. února jsme vědomě v Česku obnovili cenzuru. Hoho, když si představím, co by se stalo, kdyby podobný cenzurní zákrok, hodný jezuity Koniáše, provedl třeba Jiří Paroubek v době, kdy byl premiérem České republiky. To by bylo teprve halarjó.

Dnes je česká společnost zahrnována jednobarevnou, jednostrannou propagandou v míře, v jaké to nezažila celých třicet dva let od sametové revoluce. Dochází k takovému křivení obrazu reality, až je to do nebe volající.

Invaze Ruska na Ukrajinu je jasným porušením mezinárodního práva. Stejným porušením mezinárodního práva ovšem bylo také „humanitární“ bombardování Jugoslávie v roce 1999. Ani tehdy jsem s takovými praktikami nesouhlasil. Stejně tak jsem odmítal druhou válku v Iráku, vedenou Američany a koalicí ochotných, vč. České republiky. A oceňoval jsem tehdy odmítavý postup francouzského prezidenta Chiraca a německého kancléře Schrödera v této věci. Jak se ukázalo, ve svém odmítání druhé invaze do Iráku měli pravdu.

Ukrajina je obětí mocenského konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskou federací. Do tohoto konfliktu nám mnoho není a neměli bychom být do něj zatahování víc, nežli je nutné. Měli bychom se ohlížet vždy v první řadě na zájmy běžných českých lidí, na jejich životní úroveň, která je v současné době těžce zkoušena inflací a při prodlužování konfliktu na Ukrajině se inflace ještě zvýší. A pokud se tak stane a inflace dosáhne třeba dvouciferných hodnot, bude to znamenat vysoké znehodnocení platů, důchodů a vkladů českého obyvatelstva.

Bohužel, nemůžeme mnoho nadějí vkládat ani v současné vedení Evropské unie. To přichází vždy s názory, které jsou jen ozvěnou názorů amerických. Možná, že prvním žádoucím signálem samostatného postupu Evropy je zveřejněný německý záměr navýšit jednorázově zbrojní výdaje Německa o 100 mld. eur. Předpokládám, že Němci a také Francouzi (k nim se mohou přidat i další státy EU) mohou konečně uvažovat o zřízení vlastní evropské armády. Tedy síly, která by podpořila prestiž EU ve světě a snížila by její závislost na americké zahraniční politice.

Pokud bych dostal otázku, co bych dělal v současné situaci, kdybych dnes byl českým premiérem? Tak především bych odmítl účast v současném konfliktu na Ukrajině. S konfliktem mezi USA a Ruskou federací nemáme nic společného.

Nikdy, znovu opakuji NIKDY, bych také nesáhl k zavedení cenzury, jako to udělala Fialova vláda. Podle vyjádření prokuratury (úmyslně nepoužívám slovního spojení státního zastupitelství) může být vlastně trestné vše, co je řečeno proti oficiální linii vlády, prakticky podporované sto procenty mainstreamových médií.

A co si myslím, že jen přilévá olej do ohně, jsou dodávky zbraní a munice z Česka na bojiště. Východiskem z válečného konfliktu je jen jednání. Mluvit o míru a přitom posílat do bojových oblastí zbraně je protichůdné. Je dobře, že se čeští občané spontánně pouštějí do rozsáhlé humanitární pomoci uprchlíkům z Ukrajiny. Budou jich na našem území brzy možná i stovky tisíc. Mělo by se jim dostat co nejlepšího přijetí a co nejlepší péče. Zejména pak jejich dětem v českých školách.

Můžeme si jen přát, aby určitá část těchto vesměs mladých lidí z Ukrajiny, kteří k nám dnes přicházejí, u nás zůstala i po skončení současného válečného konfliktu.

Ještě bych se rád vyjádřil k jedné věci. V dnešním denním tisku (E15, str. 3) se objevil v delším článku odstaveček „Dochází k diskriminaci Rusů“. To, co chci rozhodně odmítnout, je princip kolektivní viny Rusů. Pokud V. Putin a vedení Ruska přistoupili k agresi vůči Ukrajině, není to vina obyčejných Rusů. A pokud české firmy, které se snižují např. k tomu, že se dožadují od Rusů, kteří u nich kupují byt, jakéhosi prohlášení o nesouhlasu s agresí na Ukrajině, je to opravdu příliš.

Začátkem tohoto týdne jsem se díval na svůj oblíbený pořad TIKI-TAKA na O2 TV. Musím říct, že jsem byl zhnusen z výroků jednoho z hostů tohoto pořadu, jakéhosi hereckého šmoka, který o Rusech hovořil zásadně jako o Rusácích s tím, že svůj postoj prostě měnit nehodlá. Nevím, jestli tento rádoby kulturtrégr něco ví o ruské kultuře, o ruském divadle, o ruské literatuře. Možná, že by mu prospělo, kdyby se s nimi alespoň trochu seznámil. Ruská kultura totiž nemá nic společného s Putinem. Princip kolektivní viny je odporný a kdo ho hlásá, je alespoň pro mě nechutný.

Ještě jedna věc, kterou je potřeba komentovat. Ze záběrů z ukrajinských hranic, pokud to nejsou fake news, se ukazuje, že mezi masou Ukrajinců je celá řada lidí jiné barvy pleti. My ale chceme směřovat naši pomoc především Ukrajincům. Ne např. běžencům z Afriky či z různých zemí Asie. Proto si myslím, že by bylo dobré, aby na českých hranicích docházelo alespoň k nějakému prověřování uprchlíků. Zelenou musí dostat jednoznačně Ukrajinci, kteří prchají před hrůzami války.



Jiří Paroubek