Ještě dnes ráno se objevovaly v českých médiích „nadějné“ informace, že Orbán v nedělních volbách ztratil ústavní většinu v maďarském parlamentu.

Za pár hodin čekala česká mainstreamová média studená sprcha. Orbán nejen, že získal absolutní většinu voličů a tedy absolutní většinu poslanců parlamentu, ale dokonce získal opět ústavní většinu, což je počet poslanců přesahující dvě třetiny členů maďarského Parlamentu.

Získal 135 mandátů ve 199 členném Parlamentu. Zvítězil tedy na plné čáře a to počtvrté za sebou. Západoevropská mainstreamová média očekávala, že opozice zvítězí ve většině z jednomandátových volebních obvodů ve velkých městech, počínaje Budapeští.

Ze 106 přímo volených poslanců v jednomandátových volebních obvodech, kde k volbě stačí prostá většina, nezvítězil Orbán pouze v 18 volebních obvodech. A Budapešť, která dosud byla považována za baštu opozice a opozice předpokládala zisk všech 18 budapešťských parlamentních mandátů, dodala Orbánovi šestnáct přímo zvolených poslanců.

Dokonce i ve volebním obvodě Hódmezovásárhely v jižním Maďarsku, ve kterém kandidoval osobně Márki-Zay, lídr spojené šestičlenné koalice a její kandidát na premiéra, zvítězil jeho protikandidát ze strany Fidesz, Lázár, který získal přes 52% hlasů.

Byla to prostě děsivá prohra spojené opozice, kterou spojovaly od socialistů až po krajní pravici jen dvě věci: nenávist k Orbánovi a touha po moci.

Pozici Orbána vylepšila v posledních dnech před volbami paradoxně ukrajinská krize. Orbán sám díky tomu sebe stylizoval do polohy mírotvorce a ochránce bezpečnosti Maďarů a charakterizoval opozici jako „válkychtivou“. To na Maďary zabralo. A nůžky v preferencích mezi hlasy pro šestičlennou opoziční koalici a Fideszem se začaly rozvírat ve prospěch Fideszu.

Orbám sám sebe charakterizuje jako konzervativního politika. Ve skutečnosti však dělá politiku národního zájmu a na rozdíl od českých konzervativců, kteří to dodnes nepochopili, se soustřeďuje také na oblast sociální politiky. Jeho zásluhou mají Maďaři nejnižší ceny plynu a energií v Evropě. Orbánovi se povedlo před lety uzavřít s Ruskem výhodné dlouhodobé smlouvy s nízkými cenami plynu.

Maďarsko se účastní všech unijních sankcí proti Rusku, které vede, i podle Orbána agresivní válku na Ukrajině, ale nedodává Ukrajině zbraně, ani nepřipouští možnost průjezdu nákladů se zbraněmi pro Ukrajinu přes Maďarsko.

Samozřejmě, že pro tento postoj se Orbán stal předmětem nenávistných útoků řady zahraničních politiků včetně Česka, Polska, pobaltských států. Ale zejména do předvolebního zápasu v Maďarsku zasáhl svými exhibicemi také ukrajinský prezident a jeho nejbližší spolupracovníci.

Orbán a jeho marketéři před volbami s velkou chutí tyto zahraniční apely na Maďary zveřejnili a politicky využili.

Je jen otázkou, zda Orbán bude tak politicky velkorysý a přejde bez povšimnutí některé výroky českých vládních politiků a ústavních činitelů před maďarskými volbami. Mám na mysli vyjádření např. brzy po českých volbách známého motovidla české politiky, takto předsedkyně sněmovny Pekarové Adamové, na adresu Orbána a Maďarů. A demonstrativní neúčast české ministryně obrany a polského ministra obrany na předpokládaném setkání ministrů obrany zemí Visegrádu v Budapešti. To překročilo všechny meze přátelského štulce do zad a samozřejmě, že Orbán si velmi správně celý postup české a polské vlády může vyložit jako nepřátelský čin vůči sobě a Maďarsku. Je pak otázka, pokud Orbán nebude velkorysý, zda Visegrád bude po těchto volbách mít ještě nějakou budoucnost. Skoro bych předpokládal, že se bude dlouho probírat z kómatu, do kterého ho svým přístupem přivedli vlády obou spřátelených zemí.

Při psaní tohoto článku jsem hledal podrobnější informace v zahraničních médiích, které mě svými analytickými postřehy většinou poskytnou dostatečně plastický pohled na určitý společenský jev a zejména na tak složitý politický jev, jako jsou volby. Volby v Maďarsku se zatím nikomu z velkých mainstreamových médií, která v západní Evropě vesměs čtu, komentovat nechce. Evropský mainstream si zkrátka přál v Maďarsku vítězství někoho jiného nežli Orbána a ono nepřišlo.



Jiří Paroubek