Pro progresivity a další přátele pražské kavárny bylo Rusko vždy říší zla.

Teď, díky invazi Rusů a válce na Ukrajině, mají důvod říkat: My jsme měli pravdu.

Měli ale opravdu pravdu? A v čem? Nevím, tak jisté to není a určitě ji neměli ve všem.

Připomeňme si, proč vlastně Rusové šli do válečné operace na Ukrajině. V zásadě proto, alespoň podle jejich vyjádření, že Ukrajina se chtěla stát mocí mermo členem NATO. A šéfové NATO, včetně USA se k tomu stavěli vstřícně.

V ukrajinském parlamentu byl na poslední chvíli stažen návrh zákona, který by de facto ukládal ukrajinské exekutivě obsadit obě separatistické, ruskojazyčné republiky v Donbasu a v Luhansku vojenskou silou. Putin to oboje pochopil jako výzvu.

Vraťme se střihem do roku 1962, kdy Sovětský svaz v dohodě s Castrem dopravil na Kubu, tedy tisíce kilometrů od SSSR, odpalovací rampy a rakety s jadernými hlavicemi a namířil je na americká velkoměsta. Nějakou chvíli předtím totéž provedly USA v Turecku, tedy u svého spojence z NATO, kde namířily rakety ze svých základen v Turecku na sovětská velkoměsta. Z velkého poprasku byla málem třetí světová válka. Rakety pak zmizely z Kuby i z Turecka.

Prostě, USA nemohly strpět, zcela pochopitelně, pár desítek kilometrů od svých hranic nejen nepřátelskou zemi, ale i zemi, ježící se sovětskými raketami s jadernými hlavicemi.

Rusové dnes tvrdí, že vlastně postupují identicky jako před padesáti lety Spojené státy. Naši progresivisté jistě řeknou, že je to něco jiného. Samozřejmě, USA jsou naši spojenci a můžeme vytáhnout dvojí metr. Ale v důsledku ukrajinského úsilí se dostat do NATO Rusové snadno podlehli představě, že několik set kilometrů od Moskvy a Petrohradu budou třeba za pár let postaveny základny NATO, tedy pardon, Spojených států, na nichž budou umístěny rakety, které dolétnou za tři až čtyři minuty do Moskvy a za šest až sedm minut do Petrohradu. V takovém případě by se obrana Rusů proti jakékoliv jaderné hrozbě ze strany Západu stala iluzorní.

Ostatně, pokud dnes probleskují zprávy z jednání mezi Rusy a Ukrajinci o podmínkách mírové dohody, už i ukrajinský prezident Zelenskyj připustil, že jeho země usilovat o členství v NATO nebude.

O výsledku ruského tažení na Ukrajinu rozhodne zřejmě již v příštích dnech velká bitva mezi ruskou armádou a ukrajinskou armádou v Doněcku a v Luhansku. Pokud Rusové zvítězí, dostanou se za hranice obou správních oblastí – Luhanské a Doněcké a vytvoří si tak příznivější podmínky pro vyjednávání o mírové smlouvě. A naopak...

Uvidíme v příštích týdnech. V každém případě válka na Ukrajině znamená ve svých důsledcích pokles životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva celé Evropské unie. A česká vláda se tváří, jako by se to Česka netýkalo. Ale ono se ho to velice týká. Možná, že prof. Fiala a spol. nemají jen dostatek imaginace a erudice, aby to pochopili.

Fantaskní představy o tom, že se můžeme během velmi krátké doby zbavit dodávek ruského plynu, jak je prezentují i představitelé současné vlády a v závěsu za nimi většina mainstreamových médií, jsou nezodpovědné. Dodávky plynu ani ropy z Ruska nemohou být v plném rozsahu nahrazeny, a to ani v rozmezí několika let. Za americké či australské LNG sice s jistotou zaplatíme více, nejméně tři až čtyřikrát více, nežli za ruský zemní plyn. Ale tak nějak chybí dodavatelé, kteří by byli schopni pokrýt celou spotřebu plynu Evropské unie. Fantazírování o substituci ruského plynu vodíkem, o nových jaderných elektrárnách, či o obnovitelných zdrojích, je sice krásné, ale z větší částí a zejména v krátkém čase nereálné. Už proto bychom měli hledět na to, aby se konflikt na Ukrajině ukončil co nejrychleji.

A druhá věc, která mě k tomuto poznání vede, je zájem rozvojového světa na vývozu ruského a ukrajinského obilí do mnoha a mnoha (jinak hladovějících) zemí Afriky a Asie. Je otázka, kolik toho letos zbude v důsledku bojových operací z ukrajinské sklizně pšenice. Ukrajinci byli schopni v předchozích letech vyvážet každoročně cca 10 milionů tun pšenice a byli schopni se zhruba osminou podílet na světovém exportu kukuřice.

Jak jsem si povšiml, před pár dny prezident Putin podepsal výnos, kterým posiluje finance, jdoucí do ruského zemědělství tak, aby se zvýšila jeho produkce. Zřejmě proto, aby Rusko bylo schopno dodávat pšenici jiným zemím ve větším rozsahu nežli v předchozích letech.

Chci se ještě zastavit u poněkud nepřiměřených myšlenek některých našich žurnalistů.

Dnes jsem si přečetl svými základními myšlenkami ne ojedinělý článek z pera M. Pura, takto šéfredaktora Info.cz, který fantazíruje, že budeme mít „tři sta tisíc nových spoluobčanů“, protože prý jsme "vymírajícím národem".

Souhlasím plně s podporou, které se dostává uprchlíkům z Ukrajiny v současné době. Chápu, že řada z nich bude chtít u nás zůstat. Ale pokud by to mělo být tři sta tisíc lidí, myslím, že na to nejsme vůbec připraveni a nemohlo by to být jinak nežli na úkor českých občanů.

Mám na mysli nedostatečné kapacity zdravotního, sociálního či školského systému, ale také např. nedostatečnou starost státu o výstavbu nových, levných komunálních bytů. A co volná pracovní místa...?

Tak např. před čtyřmi lety pražská radniční koalice, slíbila pražským občanům stavět tisíce nových, levných komunálních bytů. Nepostavila za čtyři roky nic. Současný nájemník MMR, ministr Bartoš, vůbec nepochopil, že k tomu, aby se začaly stavět levné komunální byty, potřebuje zákon, který stanoví pravidla hry v této oblasti. Tedy zákon buď identický, nebo podobný tomu návrhu, se kterým před dvěma lety přišel do sněmovny poslanec ČSSD Birke (zůstal neschválen před 3.čtením. .Tento zákon podle anglického a rakouského vzoru by umožnil stavět na území obcí po celém Česku v příštích letech desetitisíce levných komunálních bytů. Komunální byty ovšem můžou stavět i developeři, ale určitě to nebude levné, určitě to bude pro developery velmi ziskové a pro obce a stát tedy drahé. Pro stát proto, že z vysokého nájemného, které tyto byty postavené developersky budou generovat, bude významná část hrazena ze státní kasy příspěvkem občanům na bydlení. Obávám se, že většina obcí ani nenajde ve svých pokladnách tolik peněz, aby nové byty, jak pro ty „staré“, tak i pro ty „nové“ české občany mohly stavět. A kde na to vezme stát? Asi z peněz Evropské unie anebo se bude muset ještě více zadlužit.

Prostě postarat se o tři sta tisíc nových občanů a nezanedbat ty naše reálné občany, je v současných podmínkách skoro nemožné.

Tak např. v Praze jsou pražští občané už dnes poněkud vyvedeni z míry tím, že na území městských částí s modrými zónami stojí bezplatně vesměs drahá ukrajinská auta. A Pražané nemají kam svá auta strčit, ačkoliv mají stání předplaceno!

Zkuste dnes sehnat v Praze nájemní byt. Všichni Ukrajinci, kteří mají peníze, se prostě snažili dostat k nájemním bytům, což je zcela pochopitelné a prosté. A co Češi, kam ti se podějí?

A těchto otazníků bude u českých občanů přibývat i přes hojné aktivistické články progresivistických redaktorů.



Jiří Paroubek