V nedávno zveřejněném přehledu mezinárodně renomované agentury pro výzkum veřejného mínění provedeného u velké části lídrů zemí s pluralitní demokracií se český premiér Fiala ocitl se 17% popularity na posledním místě.

Je hanebné, jak nízko klesla důvěra českých občanů v premiéra a jeho vládu (ta se může „pochlubit“ důvěrou 21% našich spoluobčanů, z toho ovšem jen 2% vládě důvěřují skálopevně).

Nepodařená cesta Fialy a spol. do Afriky
Pryč jsou ty doby, kdy Česko bylo průmyslovou velmocí, která byla schopna dodávat zájemcům v rozvojovém světě investiční celky, ať už se jednalo o rafinérie, elektrárny, železniční tratě, pivovary, prostě na co si vzpomenete.
Protože jsme v neblahých dobách bývalého režimu byli jakousi kovodílnou zemí sovětského bloku, tak se u nás vyráběla podstatná část nomenklatury světové průmyslové výroby. Jestli si to číslo dobře pamatuji, bylo to někde kolem dvou třetin. To ovšem odpovídá číslům charakteristickým pro skutečné průmyslové velmoci, s velkým vlastním výzkumem a vývojem jakými v Evropě jsou Německo, Francie, Itálie či Velká Británie. A ne průmyslová quazivelmoc, jakou bylo čtrnáctimilionové Československo. Jeho hospodářství proto ztratilo.
Během posledních 30 let se struktura českého průmyslu zásadním způsobem změnila. Jeho nejprogresivnější částí dnes tvoří firmy automobilového průmyslu a vlastně celý automotive. Tedy výroba aut a náhradních dílů a součástek dodávaných ke konečné montáži aut mj. také v zahraničí.
A tak se Česko z dřívější země s archaickou nomenklaturou průmyslové produkce změnilo na zemi více méně průmyslově „monokulturní“. Vymizela ovšem schopnost dodávat velké investiční celky.
A tak premiér na svých zahraničních cestách toho mnoho nabízet nemůže. Z investic, pokud jde o Afriku, to mohou být např. „malé“ pivovary a možná i nějaký ten velký pivovar by někdo u nás ještě uměl vyprojektovat a postavit, a to i pro zahraničí. Ale že by to mohl být artikl, po kterém by se Afričané utloukli, to si zrovna nemyslím. Zajímavé v některých zemích bývají dodávky vodárenských soustav (Egypt). Ale co ty ostatní země?
Premiéra vyslali chlapci a děvčata z ministerstva zahraničí na trnitou cestu do Etiopie, Keni, Nigérie, Ghany a Pobřeží slonoviny. V případě Keni se dá v malém na leccos navazovat. Náš vývoz do této africké země činí cca půl miliardy korun. Není to mnoho, ani málo, a to s ohledem na to, že už nejsme schopni vyvážet velké investiční celky. Na nedávném summitu „Belt and Road“ v Pekingu, jehož jsem se zúčastnil, patřily právě tyto tři země z pětice afrických zemí, které Fiala chce navštívit, mezi velmi zmiňované. Číňané ve všech těchto zemích v rámci iniciativy „Pás a stezka“ vystavěli velké infrastrukturní stavby. Tak v Keni je to železnice, která vede od pobřeží do hlavního města a ještě o 160 km dále. Čína vyškolila i mladé keňské odborníky, kteří řídí vlaky a zajišťují servis lokomotiv. Co může nabídnout ve srovnání s tímto obřím projektem Česko? Můžeme děkovat našim zoologům, že před časem pomáhali této zemi vypreparovat zcepenělého nosorožce Súdána, který měl být poslední nadějí svého poddruhu pro jeho zachování. A samozřejmě Keňa, stejně jako prakticky kterákoliv jiná africká země, bude mít zájem o české zbraně. Ty se vždycky hodí...
A co Nigérie? Také v Nigérii vybudovali Číňané železnici z hlavního města Abuji do jednoho z provinčních hlavních měst a také lehkou železniční dráhu z centra Abuji na letiště. Prostě další obří investice, kterou za krátký čas dokázali zajistit čínští dodavatelé, včetně dodávek kvalitních lokomotiv. Pokud si odpovědní činitelé nigerijské vlády vygooglovali, jaké investiční celky v posledních 30 letech dodala Česká republika do zahraničí, přišli rychle na to, že prakticky žádné. Proč se tedy bavit s takovým partnerem. Zejména když v OSN zastává politická stanoviska, která se velké části zemí rozvojového světa nelíbí. Mám na mysli rezoluci s výzvou VS OSN k příměří v Gaze, proti které se odvážily z EU hlasovat pouze tři země EU, mezi nimi i Česká republika.
Je dobré mít zásady. Ale ne vždy je to praktické, zejména když moje nabídka – zboží, služeb či investic – není neodolatelná.
A tak si Fialova družina udělá po této blamáži s Nigerií bene jeden den v Keni. Budiž jim to přáno, ale pro obraz České republiky je to ostudné. Je to jen ukázka toho, že tvůrci české zahraniční politiky, včetně těch ve State departementu USA nechápou kudy v mezinárodních vztazích „běží zajíc“.
Uvidíme, jak dopadnou návštěvy premiéra Fialy v Ghaně a v Pobřeží Slonoviny. Ale v nejlidnatější africké zemi, Nigérii (220 mil. obyvatel), to dopadlo tristně. Podobně to dopadlo i v jedné z nejlidnatějších afrických zemí, zemí s obrovským nerostným bohatstvím, Etiopii (120 mil. obyvatel), kde se problém rozvoje vzájemných vztahů přenáší na společnou komisi. Pokud se tak někdy stane a problém, který existuje (nedostatečná obchodní výměna), se přenese k řešení na komisi, většinou to dopadne tak, že se tím věc uzavírá. Také etiopský premiér si přímo na čínském summitu pochvaloval rozsáhlé čínské investice v rámci Iniciativy „Pás a stezka“(viděl jsem ho osobně v čínské státní televizi CGTV v anglickém jazyce).
Prostě řečeno, i když Fialova cesta po Africe ještě neskončila, když do toho započtu i skromné výsledky předchozích cest jeho ministrů po Africe (Rakušana a Lipavského), můžeme celou věc jednoduše shrnout: africké trhy jsme téměř ztratili. Je to velká škoda, protože se jedná o kontinent střední třídou.

Fialův „shopping“
Jsem často na rozpacích, zda si premiér Fiala z nás dělá legraci, nebo je skutečně úplný „mimoň“. Do kategorie takových scének patří nákup Petra Fialy v německém hypermarketu.
Šéf výkonné moci státu – tedy nejmocnější muž v zemi- zjistil, co roky ví každý, že u nás se ve stejném řetězci prodává identické zboží dráž, nebo v lepším případě za dost obdobné ceny. Pokud by premiér šel poprvé v životě pracovat do běžného zaměstnání, zjistil by druhou notorickou pravdu, tedy fakt, že české mzdy jsou na úrovni jedné třetiny těch německých. To samozřejmě nehrozí, protože muž, jenž nenechá nikoho nepoučeného a učitel přisátý na různé dotace např. ke studiu demokracie v Barmě, nikdy pracovat nebude a už vůbec ne za průměrný plat. Ostatně i ten má v republice méně než jedna třetina pracujících. Pokud by produkt progresivismu, ne nepodobný příživníkovi, žijící z veřejných peněz, jakým je současný premiér, se ještě odvážil podívat se na složenky za elektřinu a plyn, asi by užasl úplně. I za tyto základní životní potřeby platíme znatelně víc než velká část ostatních Evropanů. Petr Fiala po zjištění, kterým objevil Ameriku, tedy, že u nás je draho, neváhal konstatovat, že vláda za to nemůže, neboť ceny neurčuje. To je ovšem minimálně polopravda. Vláda určuje výši DPH, která je u nás na potraviny i energie jedna z nejvyšších. Vláda vytváří podmínky pro konkurenci nebo naopak monopolizaci obchodu. Současně vláda je většinovým vlastníkem společnosti ČEZ a tedy jako vlastník nese plnou a zcela neoddiskutovatelnou odpovědnost za vysokou cenu elektrické energie. Vysoká cena energetických vstupů se na vysokých cenách zboží jednoznačně podílí. Zástupci vlády v dozorčí radě ČEZ si měli a mohli už zpočátku krizí a nejpozději po zahájení války na Ukrajině vymínit, že přes Lipskou energetickou burzu, která následně i k nám prodává elektřinu za násobně vyšší cenu, půjde elektřina v maximálním objemu u nás nespotřebované elektřiny (přes pětinu u nás vyrobené elektřiny jde na vývoz). V neposlední řadě vláda nese jednoznačnou odpovědnost za to, že sloužíme za „dojnou kravkou“ globálních či domácích oligopolů. Zahraniční oligopoly z nás letos „vydojí“ a odvezou rekordní sumu několika set miliard na dividendách z republiky. Ty pak samozřejmě nemohou sloužit k navyšování životního standardu českých občanů, třeba i ke zvýšení platů sester a lékařů, aby neodcházeli za prací a lepším výdělkem do Německa.

Jiří Paroubek