Vážení přátelé,

chtěl bych se ve svém projevu zaměřit na to, v čem má prezident Beneš význam pro nás, pro dnešní generaci politiků. Nezakrývám, že pro mě osobně je stále velkou inspirací, a to, že se mu některé věci nezdařily je důsledkem tragické souhry vlivu vnějších sil a nikoliv jeho. Při nejpřísnějším posuzování nevím jak jinak by kdokoliv z nás, pokud by na něm ležela tíha nejvyššího rozhodnutí jednal.


Pokud bych měl shrnout jeho největší přednosti politika, pak jde o následující:
1, schopnost odkrývat podstatu aktuálních procesů a pokoušet se o hledání jejich řešení a maximálně využívat všech daných možností

Tak tomu bylo nepochybně během 1. světové války, kdy dávno před svými politickými kolegy spolu s Masarykem se začali nejenom připravovat na variantu pádu Rakouska-Uherska, ale aktivní a neúnavnou politikou přispívali rovněž k tomu, že tato varianta, nepochybně jedna z mnohých, postupně našla oporu i u vítězných mocností, jakkoliv zpočátku rozhodně nebyla převažující. Právě na vítězné poválečné konferenci dovedl Edvard Beneš vnutit koncepci jednotného československého národa, která byla hlavním argumentem pro utvoření Československa.
Dovedl, možno i pragmaticky, spojovat doslova nespojitelné. Jestliže v zájmu zachování celistvosti území v Čechách a na Moravě argumentoval kritérii historickými, dovolávaje se hranic zemí Koruny České, pokud se týče slovenského území využíval naopak argumenty přirozeně právní.

Podobně jednal v tragických dnech Mnichova.

Mnichovskou dohodu vnímal jako jednoznačnou kapitulaci západních demokracií před Hitlerem a nepochybnou zradu našich spojenců. Jakkoliv objektivně šlo zároveň o porážku jeho dosavadní zahraniční politiky, postavil vše na vzniku celosvětového konfliktu s přesvědčením, že jen v jeho rámci může být Československo obnoveno.

Stejně tak s dalekým předstihem počítal s tím, že značnou úlohu na osvobození bude mít Sovětský svaz a že bude dominujícím činitelem pádu fašismu. Ale nejen to, zcela pragmaticky očekával, že po ukončení války nastane výrazný posun celé společnosti do leva a jakkoliv sám byl přívržencem humanistické nebo též socializující demokracie, pokoušel se hledat mechanismy, jak alespoň zčásti změnit chování komunistické strany a pokusit se ji přizpůsobit demokratickým poměrům.

Lze konstatovat, že se mu to zčásti podařilo. Ponechám na jiných (např. na prof. Kvačkovi) posoudit, zda tento postoj k českým komunistům neměl alespoň zpočátku určitou naději na úspěch, pokud by nedošlo k tomu, že Stalin v důsledku změněné mezinárodní situace nepožadoval zásadní přitvrzení.

2, Z uvedené charakteristiky vyplývá i snaha o pragmatické přizpůsobování předpokládanému vývoji s cílem využívat jej ve prospěch zájmů této země. To, o čem věděl, že nemůže změnit , jakkoliv to bylo tragické, akceptoval a okamžitě hledal možnosti, jak stav věci změnit.
3, Snad konečně třetím rysem spočíval ve velkorysém pojímání politiky v celosvětovém kontextu, bez jakýchkoliv předpojatostí, řekl bych politiku všech azimutů, jak později nazval svou strategickou zahraniční doktrínu prezident de Gaulle. Edvard Beneš nepochybně byl člověkem, který vyznával západní hodnoty demokracie. Přesto, nebo právě proto, že jako ministr zahraničních věcí věnoval takovou pozornost budování Společnosti národů, jíž byl též zvolen předsedou, si uvědomoval slabost západních demokracií ve střetu s agresivní silou německého fašismu i nedostatku pevných principiálních zásad, jež prostě neměla připustit ustupování zlu v lůně samotné Evropy.

Zrada spojenců je vedla k pochopitelnému hledání rovnováhy a snaze po spolupráci s tehdejším Sovětským svazem. Viděno dnešníma očima jde nepochybně o krok plný rozporů. Ovšem logika vývoje let 1938-1945 byla jiná. Je nepochybné, že tehdejší Sovětský svaz byl rovněž zemí založenou na jediném vidění světa a prosazující je i násilím. Nicméně pravda je též ta, že bez účasti Sovětského svazu ve 2.světové válce by český národ jako takový přestal existovat. Nebylo vinou Edwarda Beneše, že musel zvažovat mezi různými zly. Možná, že přecenil změnu v politice Stalinova Ruska po vstupu do války a dělal si iluze o jeho urychlené transformaci ve prospěch konsensuální zahraniční politiky, ale v tom nepochybně nebyl sám. Takto pojímal tehdejší Rusko i president Roosevelt i jiní.

Buďme ovšem upřímní. V Československu krátce po válce všechny politické strany akceptovaly přesun těžiště zahraniční politiky k Sovětskému svazu, což vyplývá i z tzv. Košického vládního programu, v němž se hovoří o nejtěsnějším spojenectví se Sovětským svazem, ale i o přátelských vztazích k Anglii i USA i zvlášť úzkému přátelství s Francií. Jinými slovy, jistá forma vyváženosti je zde stále hledána. Skutečnost, zda mohla být realizována, je věcí jinou.

Myslím, že zajímavá by byla konstrukce, jak by Edvard Beneš jednal dnes

1, z jeho diplomatických aktivit po roce 1918 v průběhu mírové konference a následně též ve Společnosti národů lze usoudit, že by maximálně podporoval co nejužší politickou, ekonomickou a i sociální integraci Evropy, tedy to, co odpovídá i našim představám.

2, soudím, že v oblasti vojensko politického zajištění země by samozřejmě podporoval existenci NATO, ale zároveň by předjímal možnost dalších konfliktů a prosazoval by upřímný dialog a spolupráci, včetně vyvážených kompromisů s Ruskem, věda, že Rusko není možné se od Evropy odpojit. Ocitám se již ve sféře spekulací, ale pokud by po mnoho let, tak jak je tomu nyní, manifestovalo svůj zásadní nesouhlas s vybudováním amerického radaru a k rozšiřování NATO k jeho samotným hranicím, jistě by hledal jak tyto legitimní požadavky Ruska zohlednit výměnou za stejně legitimní požadavky Evropy na lepší zajištění své energetické bezpečnosti.

3, Jako prezident by nesporně jednal důsledně nadstranicky, byť by přirozeně měl k té které politické straně své sympatie. Dnes se sice již Václav Klaus posunul do neutrálnější pozice, ale jeho vystoupení před volbami v roce 2006 bylo zjevně prostranické ve prospěch ODS. Takový postup si u Edvarda Beneše představit neumím.

4, Edvard Beneš byl stoupencem humánní resp. socializující demokracie. Byl nejerudovanějším socialistou prvé republiky.

Jeho vědecký přístup k sociální tématice a demokracii by měl být pro nás výzvou, zda nenadešel čas pokusit se i o hlubší teoretická východiska, jak čelit současným problémům kapitalismu, poznamenaného možná nejhlubší celosvětovou krizí a hledat nové pohledy a vize sociálně spravedlivé společnosti.