Projev, který jsem pronesl u příležitosti Dne české státnosti v Teplicích.

Vážené dámy, vážení pánové,

není to tak dlouho, kdy český Parlament schválil den 28. září, tedy Den násilné smrti sv. Václava Dnem české státnosti. Přiznávám proto, že si dovedu představit ještě jiná jména, jejichž působení na českou historii jsou, alespoň podle mého soudu, výraznější, jako jsou například Jan Hus, Jan Žižka, Karel IV, Jiří z Poděbrad, Tomáš Garrique Masaryk či Edvard Beneš. Ale na stranu druhou je správné vidět minulost národa v celé šíři a je jasné, že český kníže Václav je postavou, jejíž tradice sehrála velmi důležitou úlohu v emancipaci českého státu a přemyslovské dynastie v rámci křesťanské Evropy. Václavova obliba byla svého času dána též dlouhou církevní tradicí a později posílena obrozeneckými potřebami.

Připomínám, že atmosféra při schvalování tohoto nového státního svátku v Parlamentu nebyla příznivá. A pochopitelně. Mnozí z poslanců, mezi nimi zejména sociální demokraté totiž připomínali, že svatováclavská tradice byla zneužita v době tzv. Protektorátu Čechy a Morava k navození představy trvalého vztahu podřízenosti, vazalství českého národa vůči národu německému, kdy dokonce Svatováclavská orlice byla nejvyšším protektorátním vyznamenáním.

Zkusme však být velkorysými. Dějiny si nevybíráme a osudy jejich předních osobností, jakkoliv složité nás ovlivňují dodnes.

Svým způsobem mi připomíná osud knížete Václava i osud jiného významného Čecha - prezidenta Edvarda Beneše žijícího o tisíc let později. Oba dva, každý ve své době museli čelit převaze nepřátel, oba dva vyvolávali projevy jak souhlasu, tak nesouhlasu pro svou politiku hledání možného. Oba dva museli v určitém okamžiku ustoupit hrubému nátlaku, ale to jim nebránilo v tom, že se pokoušeli o co nejlepší řešení situace ve prospěch naší země.

Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak útočící vojska pronikla celkem bez problémů až ku Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněná a vydrancovaná, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo placení obvyklého tributu. Podle Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Ano poplatku za mír. Poplatek se měl odvádět do Saska a zřejmě šlo opět o dobytek, zlato a stříbro, případně jiné věci. Neplatil se pouze z přemyslovského panství ve středních Čechách, ale z celé země, za jejíhož reprezentanta knížete Václava v říši pokládali (navzdory tomu, že zde stále ještě existovala další „knížata Čechů“). Ponižující? Z dnešního pohledu asi ano, ale z pohledu oné doby poplatek slabšího silnějšímu. Poplatek za mír však umožnil Václavovi začít s budováním vlastní politiky, která by upevnila pozici knížectví doma i v zahraničí. Václav se vydal jinou cestou nežli knížata polabských či pobaltských Slovanů. Po polabských a pobaltských Slovanech toho do dnešní doby mnoho nezbylo. Možná několik místních názvů na mapě. Češi jsou tady stále, téměř 11 století od jeho násilné smrti.

Ostatně, šlo o podobný postup, který o více než tisíc let později zvolil prezident Beneš poté, co naši spojenci Anglie a Francie spolupodepsali s italským a německým diktátorem tzv. Mnichovskou dohodu o odstoupení českého pohraničí. Cítil to jako zradu, ba dokonce největší zradu na českém národě, protože šlo o zradu spojenců. Cítil tak jako produkt morálního marasmu západních demokracií a věděl, že daný stav nezmění, že nemůže bránit nevyhnutelnému. Ale zároveň se může připravovat na okamžik, kdy nastane zvrat v myšlení evropských politiků v rámci celosvětového konfliktu a pak znovu začít bojovat o obnovení Československé republiky.

Nejde mi nyní o jakousi zkratkovitou paralelu. Chci jen na těchto příměrech ukázat, jak je historie našeho státu složitá a jak těžce se zde někdy vládne. A jak „vládce“ musí být prozíravý a respektovat zájmy státu a jeho lidu.

V tomto ohledu nesporně zažíváme období nesrovnatelně jiné. Nežijeme v situaci, kdy se musíme bezpodmínečně podřídit přání té či oné velmoci, toho či onoho souseda. Z pohledu doby nedávné, nám nic a nikdo nediktuje. Ale můžeme o svém osudu rozhodovat svobodně, byť to vyžaduje určitou politickou odvahu například i odmítnout americký radar. Právě tragické danosti doby, které český stát zažíval, a které limitovaly svobodu rozhodování státníků, nás rozhodně musí vést k závěrům, že český stát je nejlépe zabezpečen, když provádí slušnou, pozitivní a předvídavou politiku.

V dnešní den, kdy si připomínáme den české státnosti, je dobré vzpomenout minulosti, analyzovat přítomnost a s plnou znalostí všech souvislostí hledět dopředu.

Česká republika je nejlépe mezinárodně zajištěna, myslím z bezpečnostního hlediska, ve svých dějinách. Naše členství v Evropské unii, tedy v největším světovém ekonomickém a sociálním společenství nám získává ve světě prestiž, prosperitu a skvělé výhody. A naše členství v NATO nám poskytuje ochranu před možnou vojenskou agresí. Samozřejmě i Evropská unie se musí vyvíjet, zbavit se své značné byrokratické zátěže a zkostnatělosti, a její úředníci i představitelé musí mít stále na paměti, že orgány EU jsou tu kvůli Evropanům, nikoliv Evropané kvůli nim. Snad ještě závažnější otázky budeme muset řešit z hlediska bezpečnostních vazeb. Základním, a dá se říci permanentním, nebezpečím se stává terorismus, tedy forma boje spojená s agresivním a bezohledným napadáním civilních zařízení a osob. Česká republika byla zatím ušetřena takových útoků a jistě si přejeme, aby tomu tak bylo i nadále, ale musíme být připraveni na všechno.

Mimochodem je dobré, že se Češi snad nejvíce z možných spojenců identifikovali s Evropskou unií. Na otázku: Koho Vy osobně považujte za nejlepšího spojence pro obranu a naplnění národních zájmů České republiky odpovědělo podle čerstvých průzkumů: Evropskou unii 41,2 %, Rusko 5,6 %, Spojené státy americké 6,7 % a přes 30% uvedlo, že NATO. Tyto závěry mne svou vyhraněností překvapily a v každém případě to svědčí o tom, že čeští občané si dělají samostatný úsudek dokonce bez ohledu na to, zda a o čem píší média. Zároveň i vysvětlují, proč si lidé nepřejí jak umístění amerického radaru, tak i přítomnost ruských vojenských kontrol. Konec konců není na tom nic neobvyklého. Kdysi museli strpět, že jedna velmoc bez ohledu na jejich přání sem umístila jaderné zbraně a svá vojska. Mohou-li nyní říci svobodně ne, tak toto ne jednoduše říkají.

Ale nejen to. Když dva se perou, třetí se směje. Nedávný náhlý vpád Gruzie do oblasti jižní Osetie a následná razantní reakce Ruska postavila celý svět na nohy a prohloubila napětí mezi EU a Ruskem a zejména mezi USA a Ruskem. Taková situace je nedobrá.

Jsme v situaci, kdy se z USA přelévá do celého světa možná největší finanční krize v historii, kdy po 6 letech války v Iráku, započaté bez souhlasu orgánů OSN i některých spojenců, můžeme maximálně konstatovat, že situace je poněkud lepší a rozhodně není vyřešena. Jsme v situaci, kdy válka v Afganistanu se dostává do stále bolestnější fáze a jen tiše připomínám, že dosud nikdy žádná intervenční vojska v Afganistanu nezvítězila, a to ani Britové, ani Sověti. Jsme v situaci, kdy uprostřed města nejvýznamnějšího dosavadního spojence USA, prakticky na hranicích s Afganistanem vybuchne bomba a my nevíme, jestli její následky vyvolávají chaos, o kterém nevíme, kde skončí.

Nejsem sice ani předseda vlády ani prezident, ale díky občanům této země jsem v čele politické strany v současnosti s největší důvěrou občanů, a proto jasně v den české státnosti prohlašuji, že náš stát nepotřebuje další eskalaci vojenského napětí, napětí zcela zbytečného, napětí ani v Evropě, ani ve světě, zejména v podobě vybudování amerického radaru. To není jen názor nás sociálních demokratů. To je pevný názor veřejnosti, kdy podle posledního výzkumu STEMU bez ohledu na konflikt na Kavkaze je proti radaru stále 60 až 70 % a kdy stále požaduje referendum v této věci plných 79 % veřejnosti.

Je jasné, že si občané umějí udělat samostatný úsudek dokonce vzdor tomu, jak píší média. Za těmito jejich kategorickými postoji se zřejmě skrývá vysvětlení: Proč si lidé nepřejí jak umístění amerického radaru, tak i přítomnost ruských vojenských kontrol. Konec konců není na tom nic neobvyklého. Mají svou historickou paměť. I o tom ostatně byl 17. listopad 1989.

Vážení přátelé,

chci zdůraznit jedno. V den české státnosti je dobré si uvědomit, že máme svobodu volby. Je přitom soulad mezi sociálnědemokratickými politiky a občany v jednom: Můžeme si svobodně rozhodovat o svém osudu a nemusíme od jednoho poklonkování přebíhat k druhému. Svoboda je neocenitelná hodnota a nevidím důvodu, proč bychom se jí měli zbavovat.