Přiznám se, že mě neustále překvapují tvrzení, že pádem Topolánkovy pravicové vlády utrpělo české předsednictví Evropské unie. Jako by sledování televizních záběrů, na nichž si premiér Topolánek bodře potřásá rukama s předními evropskými politiky, bylo důkazem úspěšnosti českého předsednictví. Možná opravdu dodalo Topolánkovi na lesku, ale nic víc. Pokud si totiž tyto scény odmyslíme, nezbývá než se na „úspěšnost“ českého předsednictví pod taktovkou premiéra Topolánka a „nezávislého“ ministra zahraničí Karla Schwarzenberga podívat věcně.

A realita je najednou zcela jiná. Od trapasu s Entropou k „cestě do pekel“ Už v prvních dnech předsednictví české ministerstvo zahraničí označilo izraelský útok na pásmo Gazy za obrannou akci, na niž má Izrael plné právo. Vzápětí se muselo svým evropským partnerům omluvit a své tvrzení stáhnout. Následoval trapas s Entropou, podivným uměleckým dílem, nad nímž se vznáší nejen podvodné chování autora, ale i zcela nepochopitelná snaha pozurážet některé evropské země. Zapomenout bychom neměli ani to, že ještě 1. března, takřka měsíc před summitem G20 v Londýně, premiér Topolánek popíral ekonomickou krizi ve světě a z vytváření „virtuální krize“ vinil média. Pak ještě stihl označit ekonomické plány Baracka Obamy na řešení hospodářské a finanční krize za „cestu do pekel“, přičemž jeho vicepremiér Vondra se, zřejmě ze zvyku z působení v české vládě, nestyděl Evropě a světu lhát a tvrdit, že Topolánek nic takového neřekl.

Tradičně výborné vztahy s USA tím podle názoru mnoha expertů ochladly, což se nakonec projevilo i na Topolánkově „vytíženosti“ při pražské návštěvě Baracka Obamy. Není divu, že předseda socialistů v Evropském parlamentu Martin Schultz české předsednictví EU popsal jako „naprostý propadák“, který vede unii do slepé uličky, a to ještě ani nevěděl, že se našemu předsednictví „podaří“ prakticky zveřejnit citlivá data o bezpočtu zahraničních státníků, kteří se v Praze účastnili summitu EU-NATO.

Jakápak úspěšnost Po všech těchto a dalších hrubých chybách a přešlapech se české předsednictvo muselo pokaždé pokorně omlouvat, brát zpět svá slova i činy. Tak jakápak úspěšnost? A jakápak ostuda v Evropě, že právě tato vláda padla? Jak v této souvislosti podotkl například prestižní německý týdeník Der Spiegel, „nad pražskou politikou se už roky vznáší odér korupce“, která zůstává „nepotrestána i v těch nejviditelnějších případech, jako je kauza Čunek“, přičemž „premiér Topolánek je součástí tohoto neprůhledného systému“. Je opravdu větší ostuda vyslovit nedůvěru vládě stojící na přeběhlících, opírající se o služby justiční mafie a kryjící korupci, nebo o České republice číst podobná konstatování ve světových médiích? Před několika dny jsem se zúčastnil oslav pětašedesátých narozenin mého přítele a někdejšího německého kancléře Gerharda Schrödera. Setkal jsem se při této příležitosti s výbornými německými politiky z vládní SPD. Všichni důvody, které ČSSD vedly k vyvolání úspěšného hlasování o nedůvěře vládě, pochopili.

Bez ohledu na určitou hysterii naší pravice je tedy třeba s naprostým klidem a vědomím konstatovat, že se pádem Topolánkovy vlády nic negativního nestalo. Evropské unii se možná i uleví a z hlediska vnitropolitického, z hlediska běžného občana České republiky, je pozitiv ještě více. Naprosto se tak není třeba obávat ani úřednické vlády, v níž usednou zkušení profesionálové ve svých oborech a dovedou naši zemi k podzimním předčasným parlamentním volbám. V nich, stejně jako v červnových volbách do Evropského parlamentu, pak voliči rozhodnou, zda dají přednost, aby je protievropská ODS zastupovala v Evropě, a zda velkopanské ODS umožní, aby za současnou krizi platili ti, kteří ji nezpůsobili. Osobně věřím ve zdravý rozum voličů, kteří to nedopustí.

(článek byl otištěn v Lidových novinách 29. dubna 2009)