Irové v referendu schválili Lisabonskou smlouvu a polský prezident Lech Kaczynski ji nebude „klást překážky“ a podepíše ji. Ti první tak učinili zcela racionálně, vzhledem k hospodářské krizi, která na jejich zemi dopadla obzvlášť drtivě – ekonomika Irska, nedávného premianta EU, je v troskách a nezaměstnanost se blíží dvaceti procentům – a EU poskytuje záchranný pás před ještě hlubším propadem. Ten druhý tak učiní také racionálně, protože si uvědomuje, že i jeho vypjatý nacionalismus není žádným argumentem pro blokování celé Evropy.

„Irské ano Lisabonské smlouvě odvrátilo hrozbu kolapsu Evropské unie a zachránilo ji před propadem do politické bezvýznamnosti,“ napsal k nynější situaci seriozní německý deník Süddeutche Zeitung. „Nabízí Evropanům šanci získat trvalý vliv ve světě. Národní vlády proto nyní musí ukázat, jestli mají dostatek odvahy a schopností, aby zařadily Evropu do globální mocenské hry.“ Jinými slovy, Irové při pohledu na své problémy dali EU šanci jít kupředu a spolurozhodovat o osudu planety.

Pro naši ODS je to názor přímo podvratný, byť stále není jasné proč. Ptát se jí na to je ale marné. K čemu zkoušet zjišťovat u senátorů ODS, zdali si všimli, že i u nás hluboce zakořenila ekonomická krize? Je zbytečné se jich také ptát, zdali je rozumné za takové situace bojovat proti Lisabonské smlouvě a Evropské unii jako takové. Je mrháním času pátrat, odkud pramení jejich hérostratovské přesvědčení, že jsou těmi jedinými v EU, kteří vidí realitu správně. Tady zřejmě neplatí robespierovské: „Ctnost byla vždy v menšině na této zemi“. Je možné, aby se vlastně všichni ostatní (26 států) mýlili.

Jejich boj proti Lisabonské smlouvě nesvědčí o racionálním přístupu, a to tím spíše, že po vágních proklamacích o obraně jen jim srozumitelných národních zájmů, nenabízejí žádnou vizi pro „den poté“. Co se stane, až v důsledku jejich doktrinářství zůstaneme jako jediní stát mimo směr, kterým se Evropská unie ubírá? Omílají cosi o „socialistickém“ Bruselu a dští nenávist na ideu sociálního státu, z čehož jasně vyplývá, že slovo „sociální“ považují na rozdíl od zbytku Evropy za nadávku. Mnohokrát nás obviňovali z toho, že kvůli nám získává Česká republika ve světě nepříjemnou image. Byla to demagogie určená pro vlastní voliče, ale nyní mají shodou okolností pravdu – Evropa nás konečně opravdu se zájmem sleduje: Půjdou Češi s námi, nebo zůstanou kdesi u cesty? A stejně bizarní je i touha ODS nominovat za svého kandidáta na eurokomisaře Alexandra Vondru. Podivné je už jen to, že strana, která hrozí, že vyvede zemi z hlavního proudu EU, chce do jejích vedoucích struktur prosadit svého člověka. A ještě divnější je, že jím má být právě Vondra – politik, který proslul neurvalým, a vlastně trapným lobbingem pro americký radar v Brdech, že neváhal vyhrožovat např. obnovením povinné vojenské služby. Všemožně se snažil potlačit protesty proti radaru, rozdal desítky milionů státních korun na píárové kampaně a to vše s logikou, že lidé, kteří neprotestovali za totality, nesmějí protestovat ani nyní. Politik ODS a lobbyista americké zbrojovky, oddaný svému skutečnému zaměstnavateli až jakýmsi biľakovským způsobem, tlačil na to, aby byli občané zticha a přijímali jeho podivínské vize. Jakoby ani nechápal, že v České republice mezitím vyrostla sebevědomá a s Evropou se identifikující generace mladých lidí. Ten pán tím na sebe ale prozradil víc, než by mu asi bylo milé, a jako takový by si zasloužil už nějaký odpočinek. Koneckonců, k čemu by takový muž Evropské unii v 21. století byl?

Potíž je navíc v tom, že se ODS už vlastně ani nemá o koho se mezinárodně opřít. Namyšleně věřila v hloupost Irů, že nevyužijí druhou, velmi férovou nabídku ke své záchraně coby fungujícího státu. A další potenciální spojenec, který stojí alespoň za zmínku, britští konzervativci, jsou v křeči. Po irském referendu se britský deník The Independent posměšně ptal, kdy že šéf konzervativců David Cameron začne psát své paměti. Vsadil totiž na špatného koně a prohrál. Lisabonskou smlouvu už nezastaví a jeho politická dráha navzdory nízkému věku podle deníku pomalu končí v jakési zanedbatelnosti.

„Kdy už začnou ptát své paměti?“ To je otázka, kterou bychom přinejmenším některým představitelům ODS měli začít klást také.