Jiří Pehe

16. 05.

Evropa v českém a slovenském pojetí

Jiří Pehe Přečteno 4864 krát

Obrázek současného Slovenska, který se vynořuje z českých médií, je nemilosrdný. Slovenská politika je v zajetí populistických sil, vedených pseudosocialistickou stranou Roberta Fica Směr, jenž neváhal ve vládní koalici spojit síly s nacionalistickými stranami, Slovenskou národní stranou a Hnutím za demokratické Slovensko.

Tento obrázek je jistě do značné míry pravdivý. Některé konkrétní kroky slovenské vládní koalice, jako je přijetí nového tiskového zákona, jenž je považován za hrozbu svobodě slova, jsou více než problematické. Podobně je tomu například s nacionalistickými výroky představitelů vládní koalice, zejména na adresu Maďarska. Zároveň ovšem Fico v podstatě zachoval liberální reformy přijaté předchozí vládou, jen v některých oblastech je poněkud změkčil.

Ve srovnání s podivnou vládní koalicí na Slovensku se ta česká jeví téměř jako oáza demokratických hodnot a odporu vůči populismu. I proto se vtírá otázka, jak je možné, že Slovensko—ovládané populisty a politicky ostře polarizované—je lépe schopno najít společný hlas ve vztahu k Evropě.

Ač údajně nacionalistická, slovenská vládní koalice nijak nezpochybnila novou evropskou smlouvu, jež má nahradit euroústavu, kterou před časem odmítli voliči ve francouzském a nizozemském referendu. Nový dokument—neboli Lisabonskou smlouvu—si pokoušela vzít jako rukojmí pravicová opozice, která tak chtěla vyjádřit svůj odpor k novému tiskovému zákonu. Ten, jak už bylo řečeno, je nepochybně vážným problémem, jenže opozice se podle mínění mnoha pozorovatelů v tomto případě pokoušela spojit dvě nesouměřitelné věci.

Lisabonská smlouva je totiž mezinárodním dokumentem, který se týká nejen budoucnosti Slovenska, ale celé Evropy. Jeho případné odmítnutí nebo zdržování ratifikace poté, co ho slovenská vláda podepsala na summitu v Lisabonu, by mělo dopad na celou Evropu. A ta by Slovensku jistě takové jednání neodpustila.

Zatímco tiskový zákon lze časem změnit, možná i s pomocí tlaku ze strany Unie, novou evropskou smlouvu lze buď jen přijmout nebo odmítnout. To si nakonec uvědomili političtí reprezentanti maďarské menšiny na Slovensku, kteří pomohli Ficově vládě Lisabonskou smlouvu ratifikovat. Dalším důvodem bezpochyby bylo, že více integrovaná Evropa je pro etnické menšiny lepším a bezpečnějším místem než Evropa suverénních států.

Ve srovnání s českou politikou je na slovenském postupu při schvalování Lisabonské smlouvy zajímavých hned několik věcí. Tak především se zdá, že nakonec i země tak polarizovaná, jako je Slovensko, dokáže najít dostatečný počet hlasů ke schválení dokumentu, jenž se dotýká národních zájmů. Jinými slovy, národní zájmy se sice staly do jisté míry rukojmím vnitropolitického boje, ale nakonec—i s pomocí etnických Maďarů—zvítězil zdravý rozum.

V tomto kontextu je zajímavé, že takový krok prosadila koalice, která si podle mínění mnoha komentátorů v České republice zaslouží jen pohrdání. Stejná koalice také dosáhla toho, že Slovensko přistoupí od 1.1. 2009 ke společné evropské měně. Část českých médií sice spekuluje, že takový krok může mít různé, třeba i nepříznivé ekonomické dopady, jenže skutečností je, že Slovensko pod vedením údajně nacionalistické koalice splnilo dva důležité evropské úkoly, jejichž osud je ve zdánlivě politicky střízlivější České republice dosti nejistý.

Zatímco datum přijetí eura může jistě být předmětem diskusí ekonomů, z politického hlediska je věc poměrně jasná. Všechny nové členské země se v přístupových smlouvách zavázaly, že euro přijmou. Slovensko, i pod vedením současné vlády, nijak nemudrovalo o tom, zda je to výhodné, či nevýhodné, ale nekompromisně šlo cestou ke splnění svého závazku. To samé platí o Lisabonské smlouvě, protože přinejmenším vláda, která za Slovensko dokument podepsala, by měla udělat vše pro úspěšnou ratifikaci dokumentu. Což Ficova vláda učinila.

Česká republika nevychází v tomto směru ve srovnání se Slovenskem příliš dobře. Ač se ukazuje, že země de facto plní konvergenční kritéria pro přijetí eura, politici odkládají splnění mezinárodního závazku v země—tedy přijetí eura—pod nejrůznějšími záminkami. Některé argumenty jsou ekonomické, a ty je jistě nutné brát vážně, ale zaznívají i argumenty politické—například o důležité národní symbolice české koruny.

Jenže to jsou argumenty, které nezískaly potřebnou většinu, když Češi v referendu schválili přístupovou smlouvu. Česká republika tak může být po právu viděna jako nespolehlivý partner, který nerespektuje ani celoevropský konsensus, ani svá vlastní předešlá rozhodnutí, změní-li se vláda.

Ba situace je možná dokonce ještě horší, protože zatímco v případě zavádění eura, současná vláda s použitím různých argumentů ignoruje rozhodnutí většiny české veřejnosti, učiněné za vlády předešlé v referendu o přistoupení k Evropské unii—konkrétně tedy rozhodnutí, že země zavede společnou evropskou měnu—v případě Lisabonské smlouvy se vláda staví liknavě k naplnění závazku, který učinil jménem vlády i země premiér Mirek Topolánek, když smlouvu podepsal.

Je to paradoxně právě premiérova strana, která ratifikaci smlouvy všemožně komplikuje--například tím, že jí dle mínění řady ústavních expertů zcela zbytečně poslala k Ústavnímu soudu. Navíc i kdybychom přijali argument, že ústavní přezkoumání není na škodu, pak ještě stále zůstává skutečnost, že celá řada zákonodárců z Topolánkovy strany tvrdí, že pro smlouvu nebudou hlasovat, ba že jí premiér dokonce ve světle vnitrostranických usnesení ani neměl právo podepsat.

Česká republika se tak při pohledu zvenčí jeví jako země, která neví, co chce. A to může mít vážné dopady. Paradoxně až takové, že zatímco země, jako je populisty ovládané Slovensko, bude vnímána jako příkladný člen EU, který si zaslouží podporu evropského Západu, Česká republika, která vidí svojí domácí politiku jako nadřazenou nestandardní slovenské situaci, může být Unií brzy vytlačena až na samou periférii.

Je tak možné, že Ficova vláda na Slovensku, která je vnímána jako populisticko-nacionalistická, vejde do historie jako budovatelka sjednocené Evropy, zatímco údajně mnohem standardnější česká vláda se do historie, zapíše v lepším případě jako potížista, v horším jako rozbíječ procesu, na němž se--vesměs konstruktivně--podílí dalších 26 zemí.

Vysíláno ČRo 6, 16.5.2008

09. 05.

Jak si lidovci dávají mat

Jiří Pehe Přečteno 4073 krát

Upadající lidová strana se pokusila před prezidentskou volbou rozehrát velkou šachovou partii, jenže naneštěstí pro ní posledním politickým velmistrem, kterého měla, byl Josef Lux.

Když tedy v lednu začal vyzývat bývalý stranický předseda Cyril Svoboda, aby lidovci volili Václava Klause, neboť jenom tak mohou od občanských demokratů očekávat vstřícnost v otázce církevních restitucí, bylo už tehdy mnohým analytikům jasné, že lidovci nemají svojí šachovou partii tentokrát pořádně rozmyšlenou.

Kdyby ke zvolení Klause vyzýval Miroslav Kalousek, nikoho by to neudivilo. Ten podpořil Klause i v minulé volbě a lidovce by nejraději v budoucnosti viděl coby jakési křesťanské křídlo ODS. Svoboda byl ale znám coby urputný kritik Klause, takže jeho výzva o to více vypadala jako zcela cynický obchod. Navíc se zdálo, že jenom plní Kalouskovo zadání.

Ve stejné době, kdy lidovci rozehráli obchod o církevní restituce, planul uvnitř strany tuhý boj o vedoucí pozice mezi Kalouskovým křídlem a křídlem problémy obtíženého předsedy Jiřího Čunka. Zda měly být církevní restituce jakýmsi trumfem Kalouskova křídla v boji s Čunkem a jeho lidmi je těžké říct. Jisté ovšem je, že se lidová strana natolik zamotala do různých kombinačních veletočů, že nemohla nakonec neprohrát.

V současnosti jsou lidovci v prekérní situaci. Jejich zásluhou sedí na Hradě politik, který reprezentuje přesný opak toho, co by snad ještě mohli prezentovat jako svoje hodnoty. Lidová strana je teoreticky například nejlegitimnějším členem mezi českými politickými stranami Evropské lidové strany, která je silně proevpropská. Jenže jak by nyní mohli lidovci vzývat evropské hodnoty, když především jejich zásluhou stojí v čele České republiky nejznámější euroskeptik evropskými státníky?

Podobné je to s lidoveckým vzýváním křesťanských a rodinných hodnot. To, zda budou lidovecké hlasy ke zvolení Klause nakonec stačit, záviselo v jakési symbolické frašce na lidoveckém senátorovi Kalbáčovi. Tomu prý při první volbě prezidenta někdo vyhrožoval na hradní toaletě, takže se volby nezúčastnil, aby ve volbě druhé senátor už pro Klause zvednul ruku s tím, že ho přesvědčil Klausův projev, v nichž vzýval rodinné a křesťanské hodnoty.

Klaus coby ctitel křesťanských a rodinných hodnot byl hned po inauguraci viděn, jak opouští v ranních hodinách hotel s mladou letuškou. Kalbáč k tomu neměkl co říct. Zato byl velmi výřečný při projednávání Lisabonské smlouvy, která má nahradit euroústavu. Svým kolegům v Senátu sdělil, že smlouvu studoval pečlivě po „mnoho večerů“ a dospěl k názoru, že omezuje naší suverenitu. A cokoliv, co zpochybňuje suverenitu a svobodu rozhodování, je potenciálním nepřítelem demokracie.

Škoda, že čeština je tak malým jazykem, protože při bližším seznámení s tímto a dalšími Kalbáčovými neotřelými argumenty by se jistě chytla za hlavu většina evropských politiků, včetně zemí, jako je třeba Francie, kde tentokrát—na rozdíl od euroústavy—novou smlouvu bez problémů ratifikovali.

Srneme-li, je současná lidová strana v následující situaci: na Hrad prosadila eurofóba, který se svým chováním vysmívá údajným hodnotám KDU-ČSL, a církevní restituce jsou v nedohlednu, neboť, jak se dalo čekat, zazdila je část lidovcům „vděčné“ ODS. K tomu se na neúnavné propagaci mozkového potenciálu strany podílí intelektuální giganti, jako je Kalbáč nebo předseda Čunek, který navíc už měsíce cosi dohledává ve svých osobních financích.

Je jasné, že takováto, v podstatě směšná strana nemá šanci přitáhnout nové voliče. Přitom věkový průměr členstva i voličů strany se pohybuje v kategorii důchodců, což pro stranu, jejíž členská základna se v minulých několika letech zmenšila na polovičku, nevěstí nic dobrého.

Aby problémů nebylo málo, lidovci jsou stranou regionální, což znamená, že pokud opět ve volbách nezaskórují v regiónech s velkým počtem věřících, budou mít velký problém dostat se vůbec do Poslanecké sněmovny. K tomu je třeba dodat, že jistou míru podpory mimo obvyklé lidovecké bašty si lidovci byli v minulosti schopni udržet i proto, že se nikdy nenechali úplně spojit s církvemi, lépe řečeno s katolickou církví. Jejich neúnavný boj za vrácení nejasně ohodnoceného majetku církví ovšem tento jejich obraz změnil.

V minulosti si lidovci počínali poměrně dobře v krajských a senátních volbách. Jenže se tak stalo v dobách, kdy byli v opozici, a ještě ke všemu součástí tehdy populární čtyřkoalice. V roce 2002, kdy byli zpět ve vládě, obhájili jediné hejtmanské křeslo. Nyní jim hrozí ještě větší propad, neboť ve srovnání s Topolánkovou vládou byla ta Špidlova vlastně populární a komunikativní.

Možná tak nadchází čas začít se s lidovci v celostátní politice loučit. Kdyby nebylo slovo „reakcionářská“ zprofanované bývalým režimem, dobře by se na lidovce hodilo. Je to strana ve vleku událostí, která v poslední době nakonec téměř vždy přijde s tím nejhorším možným řešením, když se snaží vyrovnat s nějakým dalším problémem.

Lidovci si možná myslí opak, ale příliš jim nepomůže už ani trapné lavírování v otázce poplatků ve zdravotnictví. Původní reformu nechali projít, jsou pod ní takříkajíc podepsaní, jejich současné jednání tak vypadá jen jako trapný populismus.

To samé se dá říct o situacích, kdy lidovci najednou objeví téma, jež se jim zdá vzhledem k veřejnému mínění vhodné uchopit. Jenže když se strana, která není známa tím, že by se její politici například zajímali o zahraniční politiku, jak správně poznamenal premiér Topolánek, začne najednou starat o uznání či neuznání samostatnosti Kosova, působí to jen trapně.

Jelikož jsou ještě další témata, v jejichž případě lidovci mohou usoudit, že je v jejich současné situaci neradno se stavět proti jednoznačnému veřejnému mínění, neměl by se Topolánek divit, kdyby lidovci najednou obrátili v otázce jejich podpory pro americký radar v České republice. Strana, která vyměnila církevní restituce za Klause, je schopná v podstatě všeho. Jenom neví, že se stále více blíží okamžiku, kdy si sama dá definitivní šach mat.

05. 05.

Má mít prezident právo udílet milosti?

Jiří Pehe Přečteno 5226 krát

Když prezident Václav Klaus nedávno zastavil trestní stíhání podnikatele Zdeňka Kratochvíla, který je znám jako mecenáš Občanské demokratické strany, rozproudila se diskuse, do jaké míry má mít prezident právo zasahovat do trestního řízení nebo promíjet tresty uložené soudy.

Zejména zastavení trestního stíhání, neboli „abolice“, je pravomocí obzvláště spornou, neboť dává prezidentovi možnost dokonce ani nevyčkat pravomocného rozhodnutí soudu. Přičemž se často argumentuje, že prezident může v takovém případě jen těžko objektivně posoudit všechna fakta, se kterými pracují v daném případě orgány činné v trestním řízení, jež se vyšetřováním zabývají profesionálně.

Jak prezident Václav Havel, tak Václav Klaus se vůči kritice bránili argumenty, že abolice a milosti obvykle neudílejí na základě posouzení meritu daného případu, ale z humanitárních důvodů. Tedy například z důvodů nemoci nebo sociální tísně. Časté je například osvobození člověka, jenž byl sice poslán do vězení za skutečně spáchaný trestný čin, ale jehož pobyt ve vězení by byl kontraproduktivní například proto, že se musí starat o několik dětí.

Jenže se ukazuje, že i milosti nebo abolice z humanitárních důvodů mohou být předmětem manipulace. MF Dnes z 30. dubna například informuje, že prezident Klaus omilostnil před čtyřmi roky ze zdravotních důvodů podnikatele Karla Steinigera, jehož právník argumentoval tím, že Steiniger trpí nevyléčitelnou, životu nebezpečnou nádorovou chorobou a dodal příslušné lékařské posudky. Podle zjištění deníku se nyní ukazuje, Steinigerova nemoc mohla být ve skutečnosti vymyšlená.

Prezident milost udělil navzdory tomu, že soudce, který v případu rozhodoval, varoval prezidentskou kancelář, že lékařské posudky dodané Steinigerem jsou přinejmenším podezřelé. Na možný podvod s lékařskými posudky upozornila Klause i žalobkyně Antonie Zelená, která napsala, že existuje podezření, že posudky jsou zkreslené.

Už v minulosti upozorňovali mnozí experti, že milosti, a zejména pak abolice, jsou monarchickou výsadou, která by neměla mít v moderní demokracii místo. Anebo by měl být mnohem přísněji regulován prezidentův postup.

Prezident by například mohl udělit milost pouze v případě, že jedná na základě doporučení ministerstva spravedlnost, vlády nebo nějaké jiné, k tomu určené instituce. V úvahu by přicházel například ombudsman. Současná úprava je taková, že prezident v podstatě může rozhodnout sám, dle svého uvážení.

Klausův předchůdce Václav Havel uděloval v průměru více milostí než Václav Klaus, ale ve většině případů se řídil doporučeními ministerstva spravedlnosti. I tak bylo několik milostí, které během svého prezidentování udělil, sporných. A možná není překvapující, že to byly ponejvíce ty, kde jednal na vlastní pěst.

Postup současného prezidenta je odlišný. Uděluje sice méně milostí než Havel, ale rozhoduje o nich bez předchozího doporučení ministerstva spravedlnosti, na základě doporučení expertní skupiny, kterou sám zformoval. To ho pravděpodobně vystavuje většímu riziku, než kdyby jednal na základě doporučení s ním nesvázané instituce.

Ani systém, v němž by bylo prezidentovi ústavou předepsáno, že o milostech, abolicích a zahlazení trestů nemůže rozhodnout v rozporu se stanoviskem nějaké další instituce, například ministerstva spravedlnosti, by samozřejmě nemohl stoprocentně zabránit omylům nebo podezřením, že prezident omilostňuje své známé nebo podporovatele. Anebo že byly informace, na jejichž základě rozhodoval, zmanipulovány někým jiným. Každopádně by se ovšem značně snížil počet takových případů.

Pokud by se tyto prezidentovy pravomoci měly zcela rušit, pak by jistě dávalo smysl zabývat se nejprve pravomocí zastavit trestní řízení, tedy abolicí, spíše než pravomocí odpouštět zbytek trestu, tedy milostí. Bylo by totiž namístě přinejmenším nechat proběhnout celý soudní proces, který alespoň určí vinu či nevinu obžalovaného. Svým způsobem by takový postup byl férovější i vůči obžalovaným, protože přerušení trestního stíhání prezidentem před vynesením rozsudku automaticky zanechává na obviněném nesmytelné podezření, že trestný čin skutečně spáchal.

Udílení milostí není samozřejmě českou výsadou. Tento institut existuje v mnoha demokraciích. Ve Spojených státech mají tuto výsadu dokonce guvernéři jednotlivých států Unie. Jenomže ve většině ostatních zemí činí hlava státu rozhodnutí až na základě poměrně komplikovaného procesu. Český systém je v tomto směru archaický a rozhodně by si zasloužil přinejmenším modifikaci tak, aby odpovídal více potřebám moderní demokracie.

ČRo 6, 2.5.2008

Archiv článků: květen 2008

Evropa v českém a slovenském pojetí

Jak si lidovci dávají mat

Má mít prezident právo udílet milosti?

Blogeři abecedně