Obrázek současného Slovenska, který se vynořuje z českých médií, je nemilosrdný. Slovenská politika je v zajetí populistických sil, vedených pseudosocialistickou stranou Roberta Fica Směr, jenž neváhal ve vládní koalici spojit síly s nacionalistickými stranami, Slovenskou národní stranou a Hnutím za demokratické Slovensko.

Tento obrázek je jistě do značné míry pravdivý. Některé konkrétní kroky slovenské vládní koalice, jako je přijetí nového tiskového zákona, jenž je považován za hrozbu svobodě slova, jsou více než problematické. Podobně je tomu například s nacionalistickými výroky představitelů vládní koalice, zejména na adresu Maďarska. Zároveň ovšem Fico v podstatě zachoval liberální reformy přijaté předchozí vládou, jen v některých oblastech je poněkud změkčil.

Ve srovnání s podivnou vládní koalicí na Slovensku se ta česká jeví téměř jako oáza demokratických hodnot a odporu vůči populismu. I proto se vtírá otázka, jak je možné, že Slovensko—ovládané populisty a politicky ostře polarizované—je lépe schopno najít společný hlas ve vztahu k Evropě.

Ač údajně nacionalistická, slovenská vládní koalice nijak nezpochybnila novou evropskou smlouvu, jež má nahradit euroústavu, kterou před časem odmítli voliči ve francouzském a nizozemském referendu. Nový dokument—neboli Lisabonskou smlouvu—si pokoušela vzít jako rukojmí pravicová opozice, která tak chtěla vyjádřit svůj odpor k novému tiskovému zákonu. Ten, jak už bylo řečeno, je nepochybně vážným problémem, jenže opozice se podle mínění mnoha pozorovatelů v tomto případě pokoušela spojit dvě nesouměřitelné věci.

Lisabonská smlouva je totiž mezinárodním dokumentem, který se týká nejen budoucnosti Slovenska, ale celé Evropy. Jeho případné odmítnutí nebo zdržování ratifikace poté, co ho slovenská vláda podepsala na summitu v Lisabonu, by mělo dopad na celou Evropu. A ta by Slovensku jistě takové jednání neodpustila.

Zatímco tiskový zákon lze časem změnit, možná i s pomocí tlaku ze strany Unie, novou evropskou smlouvu lze buď jen přijmout nebo odmítnout. To si nakonec uvědomili političtí reprezentanti maďarské menšiny na Slovensku, kteří pomohli Ficově vládě Lisabonskou smlouvu ratifikovat. Dalším důvodem bezpochyby bylo, že více integrovaná Evropa je pro etnické menšiny lepším a bezpečnějším místem než Evropa suverénních států.

Ve srovnání s českou politikou je na slovenském postupu při schvalování Lisabonské smlouvy zajímavých hned několik věcí. Tak především se zdá, že nakonec i země tak polarizovaná, jako je Slovensko, dokáže najít dostatečný počet hlasů ke schválení dokumentu, jenž se dotýká národních zájmů. Jinými slovy, národní zájmy se sice staly do jisté míry rukojmím vnitropolitického boje, ale nakonec—i s pomocí etnických Maďarů—zvítězil zdravý rozum.

V tomto kontextu je zajímavé, že takový krok prosadila koalice, která si podle mínění mnoha komentátorů v České republice zaslouží jen pohrdání. Stejná koalice také dosáhla toho, že Slovensko přistoupí od 1.1. 2009 ke společné evropské měně. Část českých médií sice spekuluje, že takový krok může mít různé, třeba i nepříznivé ekonomické dopady, jenže skutečností je, že Slovensko pod vedením údajně nacionalistické koalice splnilo dva důležité evropské úkoly, jejichž osud je ve zdánlivě politicky střízlivější České republice dosti nejistý.

Zatímco datum přijetí eura může jistě být předmětem diskusí ekonomů, z politického hlediska je věc poměrně jasná. Všechny nové členské země se v přístupových smlouvách zavázaly, že euro přijmou. Slovensko, i pod vedením současné vlády, nijak nemudrovalo o tom, zda je to výhodné, či nevýhodné, ale nekompromisně šlo cestou ke splnění svého závazku. To samé platí o Lisabonské smlouvě, protože přinejmenším vláda, která za Slovensko dokument podepsala, by měla udělat vše pro úspěšnou ratifikaci dokumentu. Což Ficova vláda učinila.

Česká republika nevychází v tomto směru ve srovnání se Slovenskem příliš dobře. Ač se ukazuje, že země de facto plní konvergenční kritéria pro přijetí eura, politici odkládají splnění mezinárodního závazku v země—tedy přijetí eura—pod nejrůznějšími záminkami. Některé argumenty jsou ekonomické, a ty je jistě nutné brát vážně, ale zaznívají i argumenty politické—například o důležité národní symbolice české koruny.

Jenže to jsou argumenty, které nezískaly potřebnou většinu, když Češi v referendu schválili přístupovou smlouvu. Česká republika tak může být po právu viděna jako nespolehlivý partner, který nerespektuje ani celoevropský konsensus, ani svá vlastní předešlá rozhodnutí, změní-li se vláda.

Ba situace je možná dokonce ještě horší, protože zatímco v případě zavádění eura, současná vláda s použitím různých argumentů ignoruje rozhodnutí většiny české veřejnosti, učiněné za vlády předešlé v referendu o přistoupení k Evropské unii—konkrétně tedy rozhodnutí, že země zavede společnou evropskou měnu—v případě Lisabonské smlouvy se vláda staví liknavě k naplnění závazku, který učinil jménem vlády i země premiér Mirek Topolánek, když smlouvu podepsal.

Je to paradoxně právě premiérova strana, která ratifikaci smlouvy všemožně komplikuje--například tím, že jí dle mínění řady ústavních expertů zcela zbytečně poslala k Ústavnímu soudu. Navíc i kdybychom přijali argument, že ústavní přezkoumání není na škodu, pak ještě stále zůstává skutečnost, že celá řada zákonodárců z Topolánkovy strany tvrdí, že pro smlouvu nebudou hlasovat, ba že jí premiér dokonce ve světle vnitrostranických usnesení ani neměl právo podepsat.

Česká republika se tak při pohledu zvenčí jeví jako země, která neví, co chce. A to může mít vážné dopady. Paradoxně až takové, že zatímco země, jako je populisty ovládané Slovensko, bude vnímána jako příkladný člen EU, který si zaslouží podporu evropského Západu, Česká republika, která vidí svojí domácí politiku jako nadřazenou nestandardní slovenské situaci, může být Unií brzy vytlačena až na samou periférii.

Je tak možné, že Ficova vláda na Slovensku, která je vnímána jako populisticko-nacionalistická, vejde do historie jako budovatelka sjednocené Evropy, zatímco údajně mnohem standardnější česká vláda se do historie, zapíše v lepším případě jako potížista, v horším jako rozbíječ procesu, na němž se--vesměs konstruktivně--podílí dalších 26 zemí.

Vysíláno ČRo 6, 16.5.2008