Jiří Pehe

24. 06.

Riskantní evropské dobrodružství ODS

Jiří Pehe Přečteno 8967 krát

Občanská demokratická strana založila spolu s britským konzervativci a dalšími šesti stranami z různých členských zemí Evropské unie novou frakci v Evropském parlamentu, nazvanou Skupina evropských konzervativců a reformistů. Ve frakci bude 55 europoslanců, z nichž nejvíce, dvacet šest, dodají britští torryové, patnáct zastupuje polskou stranu Právo a spravedlnost, a devět bylo zvoleno za ODS.

Všechny ostatní strany zastoupené v nové frakci-z Belgie, Nizozemí, Lotyšska, Maďarska a Finska-jsou menší subjekty, které budou reprezentovány jedním poslancem.

Tento krok ODS je velmi riskantní hned z několika důvodů. Tak především skutečný vliv na rozhodování v Evropském parlamentu mají pouze největší poslanecké frakce-lidovců, socialistů a liberálů. Tím, že ODS opustila frakci Evropské lidové strany-Evropských demokratů, vystavuje se riziku, že bude v europarlamentu poměrně bezvýznamná.

Dalším nebezpečím je skutečnost, že některé ze stran, jež se staly členy nové frakce, nejsou v pravém slova smyslu konzervativní. Mají možná podobně skeptický pohled na další evropskou integraci, jaký má ODS, ale v domácí politice občas vyjadřují extrémní názory. Potenciál, že dříve či později vypukne v nové frakci pnutí, je značný, protože britští konzervativci jsou na rozdíl od některých členů frakce tolerantní jak k etnickým, tak ke společenským menšinám, jako jsou například homosexuálové.

Ve Velké Británii nebylo rozhodnutí konzervativců přijato s nadšením právě z výše zmíněného důvodu. Rozpaky panovaly také nad ochotou ODS přijmout do nové frakce například zástupce italské Ligy severu, která je považována za extrémistickou stranu. Nebezpečí, že do frakce vstoupí podobné strany ještě přitom není zažehnáno, neboť jednání prý pokračují a očekává se, že se do prvního zasedání europarlamentu frakce rozroste.

Rizika ovšem existují pro ODS i na domácí scéně. Předseda strany Mirek Topolánek je v dlouhodobém konfliktu s prezidentem a bývalým čestným předsedou ODS Václavem Klausem. Když Klaus ODS opustil na stranickém sjezdu v prosinci minulého roku, učinil tak především proto, že nesouhlasil s evropskou politikou Topolánkova vedení, jež se mu zdála být příliš proevpropská.

Topolánek tak měl velkou šanci emancipovat stranu od Klause i názorově, protože byl coby premiér, který podepsal za Českou republiku v prosinci 2007 Lisabonskou smlouvu, odpovědný za to, že Česká republika úspěšně dokončí proces ratifikace Lisabonské smlouvy, což se nakonec podařilo. Topolánek se také v pozici premiéra předsednické země Unie posunul k pragmatičtějšímu pohledu na Evropskou unii.

Za překvapivým vítězstvím ODS v červnových volbách do Evropského parlamentu je samozřejmě celá řada faktorů, včetně nízké účasti, ale nedá se vyloučit, že straně pomohl i "proevropštější" image, který ostře kontrastoval s názory Klause. Euroskeptické strany spojované s Klausem naopak ve volbách úplně propadly.

Voliči ODS jsou v průzkumech veřejného mínění opakovaně hodnoceni jako nejvíce proevropští. To, že ODS v eurovolbách vynesli na první místo, mohlo být i signálem, že se jim více evropský přístup k Unii, reprezentovaný v prvních měsících roku Topolánkem, zamlouvá. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že zdaleka největší počet preferenčních hlasů získal evropské integraci spíše nakloněný Evžen Tošenovský--a nikoliv architekt odchodu do nové euroskeptické frakce Jan Zahradil.

Mnoho proevpropských voličů strany nemusí opětovný příklon k euroskeptické linii ocenit. Navíc strana tak zůstává v zajetí některých postojů Václava Klause, což ji činí zvláštním způsobem schizofrenní. Pro Topolánka se v tomto ideově nedokončeném rozchodu s Klausem skrývá nebezpečí, že Klausovi příznivci znovu posílí a Topolánka smetou.

Bude také velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem si v příštích průzkumech stranických preferencí a později ve volbách bude počínat nová konzervativní strana TOP 09, kterou zakládá politicky zkušený Miroslav Kalousek a v jejímž čele stane populární ministr zahraničí v Topolánkově vládě Karel Schwarzenberg. Na domácí scéně se svým profilem a cíli nová strana příliš neliší od ODS. Ale skutečnost, že jí povede proevpropský Schwarzenberg, jí bude v evropských záležitostech definovat spíše jako obdobu evropských pravicových stran, které tvoří jádro Evropské lidové strany. Tedy jako pravicový, ale zároveň proevpropský subjekt.

Voliči napravo od politického středu tak mohou mít po dlouhé době na vybranou mezi stranou více méně euroskeptickou a stanou, která se k další evropské integraci-máme-li soudit podle dosavadních výroků Schwarzenberga, ale i Kalouska-nebude stavět zdaleka tak kriticky jako ODS.

Tomuto rozlišení se ODS mohla do jisté míry vyhnout, kdyby zůstala ve frakci evropských lidovců. Nyní jí hrozí, že mnozí pravicoví voliči, kteří jsou zastánci proevpropských postojů, nebudou nutně muset dát svoje hlasy straně, s jejíž politikou k EU se neztotožňují, jenom proto, že chtějí volit pravicovou stranu se slušnými šancemi probojovat se do Poslanecké sněmovny. Takové šance TOP 09 zřejmě mít bude.

ČRo6, 24.6.2009

21. 06.

Ten pán z Hradu

Jiří Pehe Přečteno 8882 krát

V Otázkách Václava Moravce jsme byli v neděli 21.6. svědky neuvěřitelně arogantního a drzého vystoupení prezidentova tajemníka Ladislava Jakla. Když profesor Karlovy university i university ve waleském Cardiffu Jiří Přibáň reagoval na Jaklovy poznámky o bruselských centralistech, kteří údajně prosadili záruky pro Irsko, jež mají pomoci Irům schválit napodruhé Lisabonskou smlouvu, slovy, že zmíněné záruky schválili demokraticky zvolení představitelé členských zemí Evropské unie, Jakl začal ve všech dalších odpovědích Přibáně označovat jako „ten pán z Cardiffu“.

Profesora Přibáně, autora několika knih o ústavním právu, také neomaleně obviňoval z toho, že prý nezná českou ústavu, neboť Přibáň prohlásil, že poté, co Lisabonskou smlouvu schválily obě komory parlamentu, rovnalo by se nepodepsání Lisabonu Václavem Klausem téměř „ústavnímu puči“. Ten pán z pražského Hradu profesora Přibáně poučil, že podle ústavy mezinárodní smlouvy sjednává a ratifikuje prezident, kterého tudíž není možné k podpisu nutit.

To ovšem Jiří Přibáň samozřejmě dobře ví. Ví ovšem také, že podle české ústavy není za Lisabonskou smlouvu odpovědný nikdo jiný než sám Václav Klaus, který sjednání smlouvy přenesl na vládu. Ta smlouvu za Českou republiku vyjednala, následně jí předala ke schválení oběma komorám parlamentu, které jí ústavní většinou doporučily prezidentovi k podpisu. Toto doporučení je přitom vyjádřením skutečnosti, že volení zástupci lidu v obou komorách si přejí, dokonce ústavní většinou, aby prezident smlouvu, za jejíž sjednání je odpovědný, ratifikoval.

Jinými slovy: jestliže prezident, který je od počátku za sjednání i ratifikační proces Lisabonské smlouvy podle ústavy odpovědný, nechal proběhnout celý proces až k bodu, kdy smlouvu ústavní většinou schválily obě komory parlamentu, bylo by bezesporu téměř ústavním pučem, kdyby Klaus nyní smlouvu neratifikoval. Popřel by tak nejen sám sebe, ale i úsilí vlády, která na jeho žádost smlouvu vyjednala, a vysmál by se projevené vůli parlamentu.

Když tedy ten pán z pražského Hradu, kterého ve výše zmíněném pořadu označil Alexandr Vondra za bigbíťáka, sprostě vyučuje jednoho z nejlepších českých teoretiků práva, přičemž předstírá, že si nemůže vybavit jeho jméno, přesahuje to už opravdu všechny meze únosného.

Nelze se neptat, jak dlouho si česká laická i odborná veřejnost ještě nechají líbit drzosti a nesmysly, které se linou z úst prezidentových nejbližších spolupracovníků, z nichž jeden používá gottwaldovský slovník, když mluví o Evropské unii a uráží svoje protivníky v televizních debatách, zatímco další napíše ve své knize, že teroristický útok na Světové obchodní středisko z 11. září 2001 byl možná dílem amerických tajných služeb.

Ještě horší je skutečnost, že tito exoti v okolí prezidenta jsou de facto jen jeho odrazem. Jaký pán takový kmán.

Když už mluvíme o Lisabonské smlouvě, je také tragické, že žádný z diskutujících v Moravcově pořadu, včetně Moravce samotného, nedokáže alespoň odcitovat slova bývalého ústavního soudce Klokočky nebo současného předsedy Ústavního soudu Rychetského, kteří oba jasně prohlásili, že říká-li ústava, že prezident ratifikuje (jmenuje, odvolává, atd.), a neuvádí přitom časové lhůty, znamená to bez jakýchkoliv pochyb, že tak má učinit bez otálení. Časové lhůty ústava poskytuje pouze tam, kde má mít prezident čas na rozmyšlenou, například při podpisu zákonů schválených parlamentem.

Čeká-li nyní prezident Klaus, až se skupina senátorů za občanské demokraty rozhoupe k podání žádosti o posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavou, přičemž ani nevíme, zda ona skupina má potřebných 17 členů a dokdy vlastně hodlá své podání učinit, porušuje zcela zjevně to, co ústava míní slovem „ratifikuje“ v okamžiku, kdy smlouvu doporučil k ratifikaci parlament. Na Hradě navíc leží dvě další mezinárodní smlouvy, které Klaus odmítá podepsat.

Je také na pováženou, že ve výše zmíněném Moravcově pořadu si diskutující i Moravec nechali vnutit tezi, že záruky pro Irsko neproběhnou procesem ratifikace, že se jedná o jakousi mezivládní dohodu, která ratifikaci nevyžaduje.

Záruky budou vtěleny do přístupové smlouvy s Chorvatskem, kterou budou muset ratifikovat všechny členské země EU. Dokument tedy bude právně závazný, jakmile ve všech členských proběhne ratifikace přístupové smlouvy s Chorvatskem.

V tuto chvíli mají Irové slib Evropské rady (dvaceti sedmi představitelů zemí EU), že pokud Lisabonskou smlouvu napodruhé schválí, stanou se záruky v podobě přílepku k přístupové smlouvě s Chorvatskem právně závazné. To, co bylo dohodnuto na summitu je tedy jakási mezivládní smlouva o smlouvě budoucí.

Pokud je tady něco z právního hlediska poněkud záhadné, pak pouze odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby Irové Lisabonskou smlouvu napodruhé schválili, načež by některá země kvůli přílepku o zárukách v přístupové smlouvě s Chorvatskem odmítla přístupovou smlouvu ratifikovat. Pak by teprve bylo možné tvrdit, že byli Irové podvedeni, a mnozí by se mohli ptát, zda jejich případné „ano“ v druhém referendu je právně závazné.

Je ovšem směšné, když Klaus i jeho pobočník vykládají, jak se Irům lže, nebo jak se je někdo snaží opít rohlíkem. I kdyby někteří Irové ještě neměli v těchto otázkách jasno, jistě jim před referendem podstatu dohody o zárukách se vším všudy vysvětlí jak příznivci, tak odpůrci Lisabonské smlouvy. Pány z Hradu v Praze k tomu opravdu, ale opravdu nepotřebují. Nechme to na Irech.

Pokud jde o Českou republiku, úplně by stačilo, kdyby se její prezident začal chovat tak, jak mu ukládá ústava. A kdyby pánové z jeho okolí využili svého práva mlčet, když už nejsou schopni nevykládat buď konspirativní šílenosti nebo neurážet lidi, kterým nesahají ani po kotníky.

19. 06.

Úředník Fischer lepší politika Topolánka

Jiří Pehe Přečteno 6783 krát

Špičky zemí Evropské unie nešetří po skončeném summitu Evropské unie chválou na adresu českého premiéra Jana Fischera. Například ze zprávy ČTK vyplývá, že Francouzský prezident Nicolas Sarkozy řekl: "Pan Fischer odvedl velmi dobrou práci. Je to člověk, který dělá klidnou, inteligentní a rozumnou práci." Na doplňující dotaz, jak by ohodnotil předchozího ministerského předsedu Topolánka s určitým zpožděním řekl, že to, co se stalo předtím, si už nepamatuje. Přeloženo: na Topolánka snaží co nejrychleji zapomenout.

"Ráda bych využila této příležitosti, abych složila poklonu Janu Fischerovi. Muselo to být pro něj těžké. Vykonal úžasnou práci. Ráda bych vyjádřila vděčnost nejen Fischerovi, ale také ministrovi zahraničí (Janu Kohoutovi) a úředníkům, kteří zajistili návaznost (předsednictví)," řekla německá kancléřka Angela Merkelová.

Fischerův úspěch je poučnou lekcí. V české kotlině totiž panuje mezi značnou částí politických komentátorů a politologů mýtus, že politici a plně politické vlády jsou za každých okolností lepší než jacísi úředníci „bez mandátu“. Kdokoliv by se o tom chtěl přesvědčit, může si v internetových vyhledavačích najít, co přední komentátoři napsali nesmyslů o „slabém“ premiérovi. Fischerova vláda je prý vládou podržtašků a údržbářů, mohli jsme si mimo jiné přečíst.

Ukazuje se ovšem (stejně jako v roce 1998 v případě vlády Josefa Tošovského), že „úřednická vláda“ může udělat záslužné věci. Její ministři a premiér nepotřebují neustále veřejnosti dokazovat, jak jsou skvělí, nebuší se bez přestání v hruď. Fischer nemá zapotřebí, jako to dělal Topolánek, aby po každém evropském summitu zdůrazňoval, který z velkých politiků je jeho „přítel“, s kým si začal tykat.

Zdrženlivé reakce hlav států EU k Topolánkově šéfování Unii, a naopak chvála Fischera, také ukazují, že v Evropě viděli Topolánka přesně tak, jak ho vidí jeho kritici doma: jako hřmotného nevychovance, který chce udávat směr Evropě bez toho, aby si byl doma schopen zajistit ratifikaci Lisabonské smlouvy. Zatímco Fischer odvedl v jediném měsíci velký kus reálné práce pro Evropu, Topolánek po sobě zanechal pachuť.

Ostatně Fischer vychází ve srovnání s Topolánkem (ale i Jiřím Paroubkem) zatím lépe i doma. Nedělá velké řeči a přitom se on i jeho ministři-úředníci odpovědně snaží držet v těžké situaci na uzdě státní finance. Oba předsedové největších stran, kteří společně Fischera do funkce vybrali a dosadili, mezitím občas neodolají pokušení se profilovat na úkor „úřednické“ vlády.

Výše řečené není jakousi apriorní obhajobou nepolitických vlád na úkor vlád plně politických. Ostatně ani Fischerova vláda není nepolitická; dostala přeci důvěru Poslanecké sněmovny. Ukazuje se ale, že lidé nepokřivení politikou, se nepotřebují před veřejností neustále předvádět, urážet jeden druhého, nebo si připisovat body, za věci, které ve skutečnosti neudělali. Konají prostě—většinou kompetentně--svojí práci.

Jsou navíc zvyklí na to, že ve funkcích náměstků ministrů, šéfů odborů nebo šéfů mimo-vládních institucí, jakou je třeba Nejvyšší statický úřad, dosahují dobrých výsledků většinou nikoliv s pomocí politiků, ale navzdory politikům.

Mediální hodnotitelé politických experimentů, jako je Fischerova „úřednická“ vláda, by možná měli občas odložit svoje ideologické brýle a přestat všechno posuzovat skrze zaběhlá pravo-levá prizmata.

Demokracie je založená na pravidlech, vládě zákona. Dostala-li se Fischerova vláda k moci na základě demokratických pravidel, jako je hlasování o důvěře, a pravidla hry dodržuje i během svého působení, není třeba ji očerňovat jenom kvůli tomu, že vládu nevede nějaký „plně politický“ tlučhuba se zástupem dalších tlučhubů v zádech. Ostatně těch si po příštích volbách zase užijeme až dost.

16. 06.

Není ekonomie především ideologie?

Jiří Pehe Přečteno 6387 krát

Během jedné akademické diskuse, které se autor tohoto textu účastnil během nedávného pobytu ve Spojených státech, zazněla při hodnocení příčin současné světové krize i tato věta: „Různé ekonomické teorie se tváří jako vědecké disciplíny, ve skutečnosti jsou to ovšem jen ideologie“.

To je bezpochyby kontroverzní a zevšeobecňující názor, ale je na něm i kus pravdy. Pokud totiž odhlédneme od nejrůznějších obecně známých pouček, jimiž se řídí fiskální politika, monetární politika a bankovnictví, zjistíme, že (makro)ekonomové se dělí do několika proudů, které se do krve přou o „správné“ návody na fungování ekonomiky.

Když odhlédneme od (zkrachovalých) marxistických teorií, lze tyto proudy v posledních desetiletích rozdělit do zhruba dvou velkých skupin: různých forem (neo)liberálního myšlení a různých forem (neo)keynesiánství. Ekonomové by nám samozřejmě připomněli i další směry ekonomického myšlení, jako jsou monetarismus, ekonomie strany nabídky nebo naopak ekonomie strany poptávky, popřípadě třeba škola racionálního očekávání, ale většinu těchto směrů lze přiřadit k dvěma výše zmíněným hlavním proudům myšlení.

Zatímco zastánci těchto škol spolu svádějí těžké teoretické bitvy, současná ekonomická krize ukazuje, že žádná z těchto škol nemá komplexní sadu úspěšných návodů na to, jak má ekonomika fungovat, ba ani použitelnou sadu vysvětlení toho, proč najednou nefunguje.

Jsme tak opět svědky ideologických bitev, v nichž (neo)keynesiáni obviňují (neo)liberály z toho, že současnou krizi způsobili přílišným spoléháním na neviditelnou ruku trhu a co nejmenší státní regulaci, zatímco neo(liberálové obviňují (neo)keynesiány z toho, že krizi naopak způsobili oni tím, že pod jejich vlivem státy příliš zasahovaly do fungování trhu i finančního sektoru, čímž ho pokřivily.

K ideologizaci ekonomických teorií samozřejmě přispívá notně politika, v níž politické strany—v závislosti na svém ideologickém zabarvení—vyznávají, alespoň teoreticky, buď spíše (neo)liberální pohled nebo naopak spíše (neo)keynesiánský pohled na hospodářství. Bohužel ale svůj díl viny nesou i (často přední) ekonomové, z nichž mnozí nedokáží vykročit ze zajetí ekonomických škol, k nimž se hlásí.

Jak v ekonomických receptech politiky, tak v ekonomické teorii, zdá se, často chybí především zdravý rozum. Tedy uznání skutečnosti, že moderní společnosti jsou velmi komplexní organismy, v nichž se uplatňuje i celá řada kulturních faktorů, tradice, apod. A v závislosti na těchto faktorech může být v některých společnostech úspěšný jiný model, než ve společnostech s odlišnou kulturou. Ekonomičtí teoretici ovšem obvykle znají jen jeden zaručeně správný model.

Značná potíž je i s ekonomizujícím myšlením, které převládá v moderních společnostech nad vysvětlováním složitých věcí v širším poučeném kontextu, zakotveném v historii, filozofii, antropologii a dalších oborech. Takzvaná MBA kultura, v níž převažují „fachidioti“, zaměření jednostranně na ekonomické chápání světa a orientování na zmnožování zisků svých společností, dobře zapadá do širšího kontextu ekonomistně-racionalistického podřizování všeho myšlenkám neustálého ekonomického pokroku, nebo chcete-li „růstu růstu“.

Přijmeme-li myšlenku, že ekonomické teorie jsou do značné míry ideologiemi, zdá se, že tím, před čím se především musíme mít na pozoru při řešení a vysvětlování současné krize, jsou přístupy, které jsou principiálně zakotveny v jedné ze dvou základních, výše zmíněných škol ekonomického myšlení. Namístě je naopak důvěřovat politikům a odborníkům, kteří uznávají komplexnost moderního světa a nebojí se navrhovat řešení, která prostě dávají v daném kontextu smysl—ať už jsou spíše „levicová“ nebo spíše „pravicová“.

Nejlepší řešení mohou v současnosti spočívat ve zdravém mixu návodů a opatření, která by zastánci jednotlivých ekonomických ideologií odsoudili jako „nesystémová“. I proto se dá předpokládat, že se z krize nejdříve dostanou právě ty státy, které mají v čele politiky (a v pozicích špičkových ekonomických poradců ekonomy), kteří spoléhají spíše na zdravý rozum, než na „ekonomickou vědu“ a ohánějí se svými ekonomickými guru stejně, jako se jejich předchůdci u nás kdysi oháněli Marxem a „vědeckým“ marxismem.

01. 06.

Proč je Česko nečitelné

Jiří Pehe Přečteno 9008 krát

Filozof Václav Bělohradský uveřejnil nedávno zásadní stať nazvanou Nečitelná země (Právo, 23.5.2009). Bělohradský s použitím citace komentátora Bohumila Pečinky argumentuje, že česká mediální scéna i politika jsou nečitelné, protože politika, v níž jde o dosažení většinového konsenzu pro jedno z možných řešení nějakého sporu, je nahrazována bojem o hodnoty, tedy morálním kýčem, který z ní dělá boj „dobra proti zlu“.

Podle Bělohradského je tento styl politického a mediálního diskurzu důsledkem tří velkých národních komplexů – komplexu opožděného antikomunismu, zrazeného národa a hledání velkého protektora. Opožděný antikomunismus přitom není nic než kompenzací fanatismu kulturních elit národa v padesátých letech a pasivity většiny v období normalizace.

Komplex zrazeného národa je „mnichovský komplex“ – povýšení vlastní historické paměti na universálně platné varování před zlem. Odtud plyne tendence české politiky a médií varovat stále před „absolutním“ zlem“, které naši spojenci nechtějí vidět. Takovým zlem je údajně zejména současné Rusko.

Komplex velkého protektora je přesvědčení, že naše bezpečnost nemůže být zajištěna vlastními silami a úspěchy, jakož i důsledným bojem za svět nerozdělený do zájmových sfér, ale jen přimknutím se k silnému státu, tentokrát k USA.

Za komplexy jsou otázky

Budeme-li s Bělohradským souhlasit, je si nutné položit otázku, odkud se jím pojmenované komplexy berou. Bělohradský na to částečně odpovídá, ale jak je u něj zvykem, dost často ho „smršť“ přemýšlení zažene k jinému tématu ještě před tím, než objasní to předešlé.

Jednou z odpovědí na otázku po původu českých komplexů je přitom už sám pozvolna se etablující neoficiální název naší země—Česko. V názvu této stati je použit záměrně, protože odkazuje k potížím s národní identitou.

Ačkoliv v bývalém názvu země předcházelo Česko Slovensku, ve skutečnosti bylo po rozdělení Československa něčím zbytkovým. Jinými slovy: amputováno bylo Česko od těla Slovenska, nikoliv naopak. Co dělat s tímto Českem—politicky, kulturně i názvoslovně--si téměř nikdo nevěděl rady.

Z amputovaného orgánu se tak šířil navzdory proklamacím o úspěšné „české cestě“ docela nepříjemný zápach bezradnosti. Země bez identity si sice rychle začala hledat identitu novou, jenže nevěděla, a dodnes neví, jak na to. I proto je český politický diskurz přesycen naprosto prázdnými proklamacemi o českých národních zájmech nebo rizicích evropské integrace pro naší národní identitu. I proto, jak upozorňuje Bělohradský, existuje například v mezinárodní politice obrovský rozdíl mezi slovy a činy.

Vypořádání s minulostí nebylo v případě amputovaného Česka jen otázkou morální, ale také otázkou identity. Jenže pravdivé vypořádání s minulostí se zatím nekonalo. Konají se převážně orgie mýtů. V nich je například první republika líčena o to více jako ráj demokracie, oč méně se hovoří o podílu českých politiků i médií té doby na převaze partokracie nad skutečnou demokracií, na patronizujícím zacházení ze Slováky, nebo neschopnosti učinit z „české“ demokracie domov i pro etnické Němce.

Nehovoří se také o tehdejší krátkozrakosti českého politického diskurzu. Zatímco mnozí politici a novináři ještě stále vedli válku s „pohrobky“ rakouského mocnářství, v Německu se dral k moci Hitler, v Sovětském svazu už vládnul Stalin. ¨

Tendence bojovat včerejší války nám zůstala dodnes. Bělohradského „opožděný komunismus“ není jen morální kýč, je to i nebezpečná tendence vytvářet umělá nebezpečí (dnes například z politické strany, v níž se průměrný věk členstva pohybuje okolo 72 let), zatímco ta reálná—například růst pravicového extremismu—nechávají politiky a média opět klidnými.

Sebestředný provincialismus a mesianismus

Není od věci připomenout, že už v první republice trpěli mnozí čeští politici tendencí poučovat svět. Povýšení vlastní historické paměti na universálně platné varování před zlem tedy nezačalo až Mnichovem. Už před ním existovala představa, že národ, který má za sebou dědictví husitství (které bylo v převládajícím prvorepublikovém diskurzu notně idealizováno) a později zakusil několik století útlaku, aby nakonec téměř zázračně vstal z mrtvých, je výjimečný.

Jenže všechny evropské národy mají své dějinotvorné mýty, které je činí „výjimečnými“ ve srovnání s ostatními. Mnohé ale nedávají svou domnělou výjimečnost tak okatě najevo, jako to rádi činí Češi. Naposledy třeba, když významná část české politické elity zachraňuje Evropu před údajnými nebezpečími obsaženými v Lisabonské smlouvě, kterých si evidentně žádná z 25 zemí, jež smlouvu schválily, zatím nevšimla.

Předválečné Československo bylo možná mnohými v zahraničí obdivováno pro svojí schopnost budovat slušnou demokracii navzdory svému multinárodnímu charakteru i demokracii nenakloněnému středoevropskému kontextu, jenže to byla už tehdy—stejně jako dnes—země bez skutečných přátel. Francie, tehdejší „velký protektor“, se k Československu nakonec otočil zády i proto, že ho s Čechy nepojila skutečně silná pouta. Spojenectví totiž není jen smlouva v podobě kusu papíru, ale celá síť dalších vztahů. A ty chyběly české politice tehdy, stejně jako jí chybí dnes.

I proto je směšná dnešní snaha malého Česka o nadstandardní vztahy s USA s pomocí smlouvy o radaru-- to vše na úkor skutečně kvalitních vztahů s Evropskou unií. Kdyby bylo dnešní Česko ve skutečném ohrožení, mnohem lepší zárukou jeho bezpečnosti než „nadstandardní“ vztahy s USA skrze radar by byla Evropská unie a NATO. Jenže na kvalitním zakotvení v EU a NATO je třeba těžce pracovat, je třeba kultivovat vztahy s mnoha zeměmi, budovat opravdové vazby. Je třeba pokory. Země, která někoho neustále poučuje a občas i podrazí, to má ovšem složité.

„Komplex zrazeného národa“ má tak své kořeny hluboko v české historii, dávno před Mnichovem. Ten je jen nejvíce symbolickou událostí.

Byli jsme přeci „zrazeni“ už v 15. století „prohnilou“ katolickou církví. Proč? No přeci proto, že jsme byli výjimeční…Historický mýtus praví, že vlastně už v době husitské revolty jsme Evropě nabízeli správná řešení, jenže zbytek Evropy nás nejen nechápal, ale dokonce nám vyhlásil válku.

Stejně jako v minulosti, jsme i dnes zemí, která ve svém bezprostředním okolí nemá skutečné přátele, musíme si tedy hledat spojence ve vzdálených zemích, které jsou sice mocné a silné, ale které nakonec příliš nezajímáme.

Mnohé z těchto omylů pramení z českého provincialismu. Země, která byla v posledních 400 letech zhruba 350 let provincií Vídně, Berlína a pak Moskvy, si zcela nutně vytvořila jistý despekt ke všemu, co přesahuje její nejbližší obzor. Ideologickou bází pro přežití se staly historické mýty, hodnoty se staly instrumentem politického boje.

Instrumentalizace hodnot

Mluví-li tedy Bělohradský spolu s Pečinkou o tom, že politický boj o zájmy je v českém prostředí nahrazován bojem o hodnoty, což je prý morální kýč, je nutné k tomu přičinit „poznámku pod čarou“. V českém prostředí se totiž nebojuje skutečně o hodnoty. Boj o „hodnoty“ je pouhým instrumentem, záminkou pro něco jiného.

Skutečný „morální kýč“ v tom smyslu, v jakém o něm mluví Bělohradský, se nekoná. Když dnešní antikomunisté zvedají prapor boje s komunismem, nemyslí to většina z nich vážně—tedy jako boj o nějaké zásadní morální dilema.

Jak by mohli? Vždyť naprostá většina Čechů mlčela, když měla možnost svůj „antikomunismus“ skutečně osvědčit před rokem 1989. Československo bylo jediným sovětským satelitem, kterému nebyl komunismus brutálně vnucen zvenku. I revolta v roce 1968 nebyla primárně revoltou proti komunismu, ale především snahou komunismus zlepšit. I tuhý normalizační komunismus přežil pády systému v Polsku i Maďarsku, a kdyby nebylo Gorbačeva v Sovětském svazu, trval by u nás možná dodnes.

Český antikomunismus je tak na jedné straně vysvětlitelný známým psychologickým jevem, v němž se bývalí konformisté potřebují vyrovnat se svojí dřívější pasivitou hlasitým vymezováním se proti bývalým nebezpečím, když už je toto nebezpečí na lopatkách. A je také využíván zcela instrumentálně v boji tzv. pravice proti tzv. levici.

Ke skutečnému „vyrovnání“ s komunismem chybí bohužel „soudci“. Ač v současné antikomunistické mytologii existuje snaha vykreslovat komunismus jako diktaturu, v níž na jedné straně byla komunistická strana a policejní mašinérie, a na druhé straně utlačená většina, skutečností je, že totalitní a později post-totalitní povaha režimu nenechala nikoho úplně stranou. Vynucovala si participaci přinejmenším prostřednictvím sdílených rituálů a jazyka.

I proto je dnes tak těžké učit o komunismu učit ve školách. Mnoho učitelů jsou titíž, kteří na školách působili před rokem 1989. Pokud by chtěli o bývalém režimu vyučovat způsobem, jaký se jim snaží předepsat antikomunističtí tvůrci školních osnov, ocitnou se právě oni v pasti „morálního kýče“. Stačí k tomu bezelstná otázka dětí narozených po roce 1989: „A co jste tehdy dělal vy?“

Černobílé vidění světa

Ač je jistě záslužné a potřebné odhalovat konkrétní zločiny komunismu, úkolem neméně závažným je boj s mentálním bolševismem. Mnohé z toho, co Bělohradský kritizuje, je produktem tohoto typu myšlení, jímž dnes často kupodivu mnohem méně trpí bývalí komunisté, kteří tuto ideologii opustili, než lidé, kteří se rozhodli bojovat za demokratický systém a tržní hospodářství i s pomocí souboje s minulými nebezpečími.

Jsme tak ve velmi zvláštní situaci. Mnozí protagonisté pravice, kteří—možná s těmi nejlepšími úmysly—chtějí přispět k posílení nového demokratického pořádku a tržního hospodářství, tak činí s pomocí zjednodušujících klišé, která mnozí bývalí komunisté už dávno odvrhli. Bělohradský trefně podotýká: „Stejně jako socialismus nemůže být jen antikapitalismem, liberální demokracie nemůže být jen antikomunismem či antirusismem“.

Novodobí čeští „demokraté“ ovšem vidí svět stejně ideologicky, vykazují stejné fanatické zanícení pro jedinou správnou interpretaci světa jako komunistickou ideologií zfanatizované kulturní elity národa v padesátých letech.

V takovém světě není nutné příliš přemýšlet. Politický svět se přehledně dělí na pravici a levici, demokracii a totalitarismus, kapitalismus a socialismus. Vše se dá správně zaškatulkovat. Chceme-li vypadat intelektuálně, lze tyto v podstatě triviální myšlenkové konstrukce opepřit citáty z nových klasiků, jejichž knihami mnozí z nových teoretiků demokracie po roce 1989 nahradili ve svých knihovnách Marxe a Engelse. Svět neoliberálního kapitalismu může být v troskách, ale tito ideologové budou dál předepisovat více neoliberalismu.

V českém prostředí je toto ideologické škatulkování navíc komplikováno skutečností, že stejně jako v minulosti je i ideologie používána instrumentálně. Mnozí novodobí věrozvěsti zaručené (anti-komunistické) demokracie a trhu bez přívlastků tak nemusí vůbec hluboce věřit tomu, co říkají. A mnozí si nikdy nedali tu práci, aby si přečetli základní díla nových oficiálních guru, jako je Friedrich von Hayek nebo Milton Friedman. Používají prostě jen jazyk, který je legitimizuje coby „skutečné demokraty“.

Přitom největší slabinou české i ostatních nových demokracií ve Střední Evropě je to, co už kdysi dávno označil Tomáš G. Masaryk jako „demokracie bez demokratů“. I my se ještě stále nalézáme v situaci, kdy zeje obrovská propast mezi rychle (neboť s pomocí EU a dalších mezinárodních institucí) nastoleného systému institucionální demokracie a skutečnou demokratickou kulturou, reprezentovanou jistým stavem mysli. Než se změní tento stav mysli, vymění se možní jedna celá další generace.

Literární noviny, 1.6.2009

Archiv článků: červen 2009

Riskantní evropské dobrodružství ODS

Ten pán z Hradu

Úředník Fischer lepší politika Topolánka

Není ekonomie především ideologie?

Proč je Česko nečitelné

Blogeři abecedně