Jiří Pehe

30. 11.

Proč je pražská koalice vážný problém?

Jiří Pehe Přečteno 11444 krát

Zastánci pražské koalice ODS a ČSSD a jejich oponenti se argumentačně míjejí zejména proto, že zatímco proponenti koalice nabízejí argumenty politicko-technologické, oponenti argumentují z morálních pozic.

Zastánci tvrdí, že koalice je zcela legitimní, protože vychází z výsledků voleb, které nabídly tři možné většiny na pražské radnici: TOP 09 a ODS, TOP 09 a ČSSD a ODS a ČSSD. Politici se nakonec rozhodli po složitých jednáních pro třetí variantu, která sice nerespektuje ideologické rozdíly a příbuznosti mezi jednotlivými stranami tak, jak je známe z celostátní politiky, ale zato prý vychází ze schopnosti politiků obou stran spolupracovat.

Obě strany také tvrdí, že koaliční program je smysluplným průnikem programů obou stran, které na komunální úrovni nejsou zdaleka tak ideologické jako na úrovni celostátní politiky. Koalice je údajně legitimní i proto, že strany mají přirozený zájem maximalizovat své volební zisky, a zatímco v koalici s TOP 09 by ODS neměla primátora, v koalici s ČSSD bude nadále stát v čele Prahy právě ona.

Odpůrci koalice povětšinou tento druh politicko-technologické argumentace sice chápou, ale tvrdí, že výsledky voleb v Praze byly jasným signálem, že si Pražané nepřejí přinejmenším pokračování vůdčí role ODS na pražském magistrátu. Jinými slovy, voliči odkázali ODS v lepším případě do role menšího koaličního partnera TOP 09, v horším do opozice.

Jak číst výsledky voleb, je samozřejmě těžké přesně určit. Zatímco představitelé pražské ODS i ČSSD tvrdí, že voliči jim ke koalici dali mandát, ba že si takovou koalici mnoho z nich přálo, odpůrci koalice mohou stejně přesvědčivě tvrdit, že lidé, kteří volili pro ODS a ČSSD, si koalici těchto dvou stran nepřáli. Voliči ODS proto, že by v Praze stejně jako na centrální úrovni nejspíše preferovali koalici pravicovou, voliči ČSSD proto, že by preferovali změnu, kterou by představovala spíše koalice s TOP 09.

Jaká byla skutečná přání voličů, se samozřejmě nedozvíme, pokud snad některá z agentur pro průzkum veřejného mínění nezjistí, jaké koalice voliči různých stran preferovali.

Morální argument odpůrců pražské koalice spočívá v tom, že ODS, zejména během posledních čtyřech let, kdy vládla většinově sama, zcela prohospodařila důvěru velké části pražských voličů, kteří se od ní masově odvrátili. Její vláda v Praze byla symbolem klientelských vazeb a srůstání politiky s ekonomickými zájmy, a pokud se má Praha od těchto vazeb alespoň částečně oprostit, měla by ODS respektovat výsledky voleb a skončit buď jako menší partner TOP 09, nebo v opozici.

Součástí tohoto morálního rozhořčení je skutečnost, že koalice ODS a ČSSD ignoruje možnost vytvořit koalici ideově srozumitelnější (TOP 09 a ODS) anebo koalici založenou na mnohem jasnější snaze odříznout se od minulých praktik (TOP 09 a ČSSD) tak okatě, že se jejím hlavním účelem zdá být zacementování různých korupčních praktik i vazeb, z nichž některé se datují už z dob, kdy spolu ODS a ČSSD spolupracovaly v 90. letech.

Morální rozhořčení působí i zdánlivě demagogická argumentace představitelů koalice, kteří tvrdí, že se ODS v Praze bude nyní chovat jinak, neboť v radě města ji nebudou reprezentovat stejní lidé. Problémem ODS v Praze ovšem nebyli jen konkrétní lidé podezřelí z klientelismu a korupce, problémem bylo chování celé pražské organizace. Odpůrci koalice nemají jediný důvod věřit, že vlivní podnikatelé napojení na ODS zmizí jenom proto, že se obmění personální složení zástupců strany v městské radě.

Pochyby budí i pražští představitelé ČSSD. Jsou to často lidé dlouhodobě spojovaní s klientelismem, popřípadě lidé spojovaní s hlavními aktéry opoziční smlouvy a lobbisty v pozadí jako byl Miroslav Šlouf. K tomu přispívá i způsob, jakým pražská ČSSD „zlikvidovala“ svého volebního lídra Jiřího Dienstbiera ml. poté, co koalici s ODS odmítnul.

Hlavním zdrojem frustrace oponentů koalice je přesvědčení, že staronové složení vedení města je tou nejhorší možnou variantou pro očistu pražské politiky, kterou volební výsledky nabídly.

V konečném součtu budou ovšem muset opět rozhodnout voliči. Pokud se většina nakonec smíří s tím, že mají sice právo volit, ale po volbách politici (a lidé v zákulisí) naloží s volebními výsledky podle svého, je třeba usoudit, že se u nás zabydluje formalistické pojetí politiky, v němž občané nemají co mluvit do toho, jak politici interpretují výsledky voleb.

Pokud budou pokračovat protesty proti pražské koalici, a zejména pokud na jednání svých pražských organizací výrazně doplatí ODS i ČSSD v průzkumech volebních preferencí, lze usoudit, že se v české politice přece jen něco mění. Například že konečně dochází k dlouho avizovanému nástupu občanské společnosti.

Deník Referendum, 30.11.2010

24. 11.

Česká pravice v psychiatrické ordinaci

Jiří Pehe Přečteno 6363 krát

Pouhý měsíc po komunálních a senátních volbách připomíná vládní koalice člověka, který v lepším případě potřebuje psychoanalýzu, v horším psychiatrickou léčbu. Všechny tři strany, jak se ukazuje, mají vážné problémy s identitou.

Nejhůře jsou na tom v tomto ohledu Věci veřejné, které si teprve po výprasku v podzimních volbách, a následném pokračujícím propadu preferencí, začínají připouštět to, co jim mnozí analytici říkali už před několika měsíci: není možné se před volbami profilovat jako protestní strana bojující údajně se zkorumpovaným establishmentem plným politických dinosaurů, a po volbách uzavřít s jednou částí tohoto jurského parku koalici.

Není také možné vystupovat jako strana víceméně středová, zdůrazňující boj s korupcí, a po volbách se upsat neoliberálně-pravicovému programu, v němž je boj s korupcí významně upozaděn. A není možné obsadit hned několik důležitých ministerských postů lidmi, kteří nemají nejen žádné politické zkušenosti, ale ani manažerské schopnosti. Navíc je problematické jmenovat se Věci veřejné, ale chovat se jako de facto soukromá firma podnikající v politice.

Problém s identitou má i Občanská demokratická strana. Zatímco její předseda i lidé okolo něj mluví bez přestání o reformách, škrtech a odpovědnosti, ukazuje se, že na úrovni krajů a měst zůstává strana v zajetí kmotrů, pro které jsou ideje a principy až na posledním místě.

Jejich ochota uzavírat podivné koalice i tam, kde se nabízely koalice pravicové, vypovídá především o tom, že jde v první řadě o veřejné peníze. Nikoliv ovšem bohužel o to, jak peníze státnímu rozpočtu ušetřit, ale o to, jak stát a městské pokladny i nadále co nejpohodlněji dojit.

Premiér může v takové situaci dennodenně opakovat, jak je nutné šetřit, neboť jsme si prý všichni žili nad poměry. Ti, na nichž se má šetřit nejvíce, si budou zcela po právu myslet, že je vláda odírá, protože nejvíc by se ušetřilo, kdyby si premiér a předseda strany v jedné osobě udělal pořádek ve vlastní straně, a odříznul ji od kmotrů, kteří pouštějí, v podobě korupce a předražování zakázek, státnímu rozpočtu žilou v míře, jež hravě zastíní výdaje ušetřené škrty v sociálních dávkách a platech státních zaměstnanců.

TOP 09 má s identitou poněkud jiný problém. Její neoliberální rétorika i činy dohromady docela pěkně ladí, straně se nedá v tomto směru příliš mnoho vytknout. Souboj s ODS o to, která strana je „pravicovější“, zatím na celé čáře vyhrává. Problém nastává v okamžiku, když se podíváme blíže na personální zázemí strany.

Za prvé to ještě stále není skutečná strana, ale spíše „uskupení“ vyšlehané marketingem do podoby, která na čas uchvátila představivost části veřejnosti. Jenže onen marketing spoléhal silně na charisma postaršího aristokrata, který se nové straně i české politice může ještě pár let zachovat, ale vzhledem k jeho poněkud chatrnému zdraví a věku také nemusí. Co pak?

Za druhé je v nejvyšších patrech složena z tolika přeběhlíků, kteří v minulosti vyznávali principy zcela jiné, a jejichž minulost se leckdy jeví jako problematická, že „strana“ může působit v kritických okamžicích nevěrohodně, a do harmonie mezi rétorikou a činy pronikají prvky podivné disonance.

Jako příklad může posloužit vyjednávání o pražské koalici, kde TOP 09 zastupoval v čele vyjednávacího týmu politik, který před tím strávil mnoho let v ODS. Ve srovnání s ním se jeví i šéf vyjednávacího týmu ODS jako charismatický a slušný politik, a kandidát ODS na primátora jako učiněný slušňák.

Z výše řečeného je zřejmé, že třaskavá směs, kterou spojenectví těchto tří stran reprezentovalo už v okamžiku vzniku vládní koalice, ale kterou se podařilo na čas neutralizovat vidinou parlamentní většiny v České republice dosud nevídané, nadále utěšeně houstne. V příštích měsících tak můžeme očekávat, že vzájemné výpady mezi koaličními partnery natolik zastíní, či přímo zkompromitují mnohé vládní záměry, že současný trend pádu preferencí vládních stran se nejen nezastaví, ale spíše dosáhne úrovně, která v politických stranách obvykle vyvolává – ostatně oprávněně – paniku.

Deník Referndum, 23.11.2010

18. 11.

Pražská koalice jako test demokracie

Jiří Pehe Přečteno 8209 krát

Vznik koalice mezi ODS a ČSSD na pražském magistrátu je krok natolik cynický, viditelně poháněný snahou neztratit kontrolu nad pochybnými miliardovými kšefty, spíše než starostí o Prahu, že v sobě skrývá velký potenciál ovlivnit radikálním způsobem další směřování české politiky.

Prezident Václav Klaus, jakož i tvůrci dohody tvrdí, že je to krok racionální. Strany jsou zde prý od toho, aby za každých okolností maximalizovaly své volební zisky. Jenže mnoho občanů, soudě už podle prvních reakcí, si myslí, že pražská koalice je výsměch volbám, voličům i demokracii.

Žijeme ovšem ve formálně demokratickém systému, a demokracie má tudíž šanci se nyní ozvat. Z prvních reakcí je zřejmé, že se ozve přinejmenším v podobě různých protestů, demonstrací a petic. Takové projevy jsou samozřejmě účinné, ale pokud je obě strany „ustojí“, energie občanské společnosti opadne, a vše se vrátí do starých kolejí.

Je tu ale ještě další nástroj, kterým je veřejné mínění. Obě strany pražské koalice riskují, že jim veřejnost, což jsou nakonec voliči, jejich zpupnost spočítá. Celostátní lídři obou stran se mohou od pražské koalice stokrát distancovat, veřejnost vidí přinejmenším to, že si v jejich stranách kmotři dělají na jistých úrovních, co chtějí.

Zejména ODS je ve velkém nebezpečí, že se její volební preference začnou prudce propadat. Nejenom proto, že právě ona je odpovědná za situaci v Praze, a že právě ona se drží moci i vlivu v situaci, kdy ji voliči v lepším případě odkázali do pozice menšího koaličního partnera TOP 09, v horším do opozice. Je tomu také proto, že spojení s ČSSD v Praze zpochybňuje pravicové řinčení zbraněmi na centrální úrovni.

Pokud občané už v příštích průzkumech volebních preferencí vystaví ODS jasný účet v podobě propadu preferencí, mohou ještě něco ovlivnit, protože ve stranických řadách zavládne panika. I proto, že v TOP 09 mají voliči na pravici alternativu, což se nedá říct o levici, kde KSČM tak zřejmou alternativou k ČSSD není.

Jestliže navzdory vývoji v Praze zůstanou preference ODS víceméně stejné, nelze než dojít k závěru, že pravdu mají tvůrci koalice i prezident Klaus. I občané budou mít, co si „zaslouží“, neboť většině z nich nebude evidentně nevadí, že o jejich voličské hlasy jde až v druhé řadě, a že o tom, kdo u nás vládne, rozhodují neprůhledné ekonomické zájmy za politikou.

I to je svým způsobem legitimní. Demokratické systémy existují v různých podobách, v závislosti na tom, co občanům toho kterého státu stačí. Pokud i nám bude stačit demokracie typu „italského“, kterou z pozadí ovládají různé „mafie“, veřejnost se s pražskou situací smíří.

Pokud se ukáže, že chceme demokracii typu spíše „severoevropského“, je zejména ODS ve vážném nebezpečí pádu do politické nicoty.

Právo, 18.11.2010

17. 11.

Demokracie, nebo kleptokracie?

Jiří Pehe Přečteno 13666 krát

Při sledování nekonečného seriálu nejrůznějších korupčních kauz, předražování státních zakázek, braní neoprávněných „provizí“, či dokonce manipulací s evropskými fondy se nabízí nelichotivý závěr, že jednadvacet let od pádu komunismu se v České republice nepodařilo vybudovat zcela funkční demokracii, opírající se o právní stát, ale zato se podařilo vybudovat poměrně funkční kleptokracii. Jinými slovy systém, v němž z pozadí vládnou zloději.

Řečeno přesněji, Česká republika má sice jakžtakž fungující demokratický systém, pokud jde o instituční a procedurální rámec, což je 21 let po pádu komunismu bezpochyby úspěch. "Demokratičnost" a funkčnost úspěšně vytvořeného institučního rámce demokracie ale oslabuje skutečnost, že je to do značné míry ještě stále "demokracie bez demokratů", a dále pak sklutečnost, že politiku z pozadí ovládají ekonomické skupiny, jejichž primárním cílem není uspět ve férové ekonomické souteži, ale přikrádat si z veřejných peněz, s pomocí politických kontaktů (v mnoha případech zkorumpovaných).

Státy se udržují idejemi, z nichž vznikly. Polistopadový režim se ovšem od počátku držel „při zemi“. Spíše než úsilím o vize, morálku a o zakořenění demokratických hodnot, které by se vztahovaly k tomu, jak ve střednědobém horizontu naložit smysluplně s nově nabytou svobodou (k čemuž by jistě patřilo i poctivé vypořádání s minulostí), usiloval nový režim o rozchod s minulostí mechanickým přijetím modelu západní liberální demokracie a tržního hospodářství s jedním specifikem: česká cesta nadřazovala od počátku (znovu)vybudování kapitalismu demokracii.

Liberální demokracie i tržní hospodářství se ovšem mohou vyskytovat v různých podobách--od poměrně brutálních systémů jihoamerických, přes zkorumpované systémy v některých jihoevropských zemích, až po civilizované systémy severoevropské. Ty fungují poměrně dobře, protože lidé v nich věří svým elitám, jsou ztotožněni se svým společenstvím a státem. Stejně důležité je respektování určitých hodnot, jež se s demokracií spojují, včetně respektu k vládě zákona.

Naším hlavním problémem bylo, že ideje liberální demokracie a tržního hodposdářství se jali realizovat lidé hluboce poznamenaní normalizačním režimem, kteří brzy získali převahu nad idealisty a tzv. planými moralisty. „Normalizační mentalita“, která se přenesla do nového režimu, žádné z hodnot, na nichž stojí výše zmíněné "civilizované" systémy, nerespektovala.

Na nevyzrálé elity, poznamenané ostatně toutéž normalizační mentalitou, se národ nadále díval skrze prsty jako na „ty nahoře“, a stát zde byl nadále především od toho, aby se mu pouštělo žilou, neboť, jak bylo z dřívějšího režimu známo, „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Zákony a pravidla byly nikoliv projevem společenského srozumění, že jsou pro civilizované společenství nutné, ale byly k tomu, aby se obcházely.

Idea svobody, která snad stála v roce 1989 jako ústřední aspirace u vzniku nového zřízení, tak rychle degenerovala do sobeckých postojů ve stylu „urvi si, co můžeš“. Ze západních demokracií, které jsme chtěli napodobit, si nový režim nevzal především jejich hodnotové podhoubí, ale prázdný konzumerimus. Symbolem nového zřízení se tak nestaly „chrámy“ (vědění, náboženství, vzdělání, zákona), ale nákupní středisko.

Nejfrekventovanějším slovem se v novém režimu nestala „demokracie“ ale „trh“, navíc ještě neviditelný. Ekonomizující myšlení zcela převládlo a ve spojení s „normalizační mentalitou“ reformátorů nabídlo hesla, jako byl „útěk před právníky“, „privatizace pod zhasnutým světlem“, „neexistence špinavých peněz“.

Oč cyničtější tento přístup k budování nového řádu byl, o to víc se ovšem šermovalo ideologií. Z národa, který dříve „budoval“ socialismus bez reptání srovnatelného třeba se sousedním Polskem, se najednou vynořily celé zástupy „pravicově smýšlejících“ a „antikomunistů“.

Jeden by nevěřil, kolik bylo všude kolem najednou „liberálů“ a „konzervativců“ navzdory tomu, že většinou vůbec netušili, co tyto pojmy znamenají. Na druhou stranu, zvážíme-li, že tyto nálepky byly především znamením příslušnosti ke stranám, které se staly novými výtahy k moci a vlivu, není toto „ideologické“ nadšení zase až tak překvapivé. Ostatně dost často osvědčovali (v podobě ideologické pevnosti ) příchylnost k novým stranickým výtahům k moci titíž lidé, kteří dříve vyznávali ideologii výtahu komunistického.

Ohlédneme-li se za „českou cestou“ k tržnímu hospodářství, je ve světle výše řečeného vlastně logické, že se dost a ve velkém kradlo. Pokud se státy opravdu udržují idejemi, z nichž vznikly, legalizované, právně víceméně nepostihnutelné loupení veřejného majetku, jehož symbolem bylo v první fázi „tunelování“, k nim v českém případě nepochybně patří.

Podnikatelské skupiny, které takto vznikly, byly od počátku propojeny s politikou. Bez politického krytí, přinejmenším v podobě benevolentního pohledu na dodržování pravidel, mnohé vůbec vzniknout nemohly.

Ve společnosti, v níž se stala ústředním heslem poučka o vynikajících vlastnostech neviditelné ruky trhu, pak mnohé „divoce“ vzniklé podnikatelské skupiny pronikly do politiky a de facto si pro jistotu částečně „zprivatizovaly“ některé politiky a politické strany. Opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD byla koneckonců výrazem tohoto trendu.

Není tudíž možná divu, že jednadvacet let po pádu komunismu máme v Česku kleptokracii spíše než demokracii. Krade se na všech možných úrovních, od dopravních policistů kasírujících tu či onde neoprávněně pokuty či úplatky za odpuštění pokuty, až po systémovou velko-korupci v podobě různých šibalů na ministerstvech a radnicích, kteří jsou napojeni na všudypřítomné kmotry.

Podnikatelé vzniklí z privatizace „pod zhasnutým světlem“ se v mnoha případech mezitím přeměnili v novodobé oligarchy, kteří už nepotřebují chodit za politiky žebrat o tu či onu výhodu nebo politicky zprostředkovanou půjčku, ale, jak už bylo řečeno, politiku přímo zprivatizovali. „Vlastní“ tak celé politické strany nebo alespoň jejich části.

Volby jsou v kleptokracii povoleny, ale nesmí se stát důvodem k převratným změnám v zaběhnutých velko-korupčních schématech. Voliči v Praze tak například mohou vytrestat bývalou vládnoucí stranu ve městě a doručit jasné poselství, že si přejí změnu, ale to pro kmotry a oligarchy zdaleka neznamená, že by se něco mělo opravdu měnit. Mají v politice svoje lidi, a ti vědí, že ve hře jsou miliardy, nikoliv jacísi voliči a jejich přání. A vůbec už ne hodnoty.

Formou kleptokracie je i vládní politika, která „zeštíhluje“ stát v první řadě tím, že obere ty nejchudší, zatímco v zájmu zdravého fungování „neviditelné ruky trhu“ odmítá zvýšit daně těm bohatším i nejbohatším. Přitom deficity státních financí u nás působí v mnohem větší míře než sociální stát systémová korupce. Podle některých odhadů tak v Česku zmizí ze zhruba 600 miliard korun, jež stát vydá ročně na veřejné zakázky, možná až 100 miliard v černých děrách předražování a korupce.

Česká republika v jednadvaceti, což je věk považovaný za hranici dospělosti, není bohužel skutečně dospělou demokracií a právním státem. Jediné, co dovedla za oněch 21 let k dokonalosti, je institucionalizovaná kleptomanie.

Deník Referendum, 16.11.2010

16. 11.

Jak jsme na tom v jednadvaceti?

Jiří Pehe Přečteno 8284 krát

Jednadvacáté výročí pádu komunismu, jež o rok překonává období dvaceti let, které historie dopřála demokratické první republice, je příležitostí k bilancování. I proto, že v mnoha zemích je 21 let považováno za hranici dospělosti.

Na straně aktiv je pravděpodobně nejpozoruhodnější historicky bezprecedentně rychlá institucionální transformace. Země, v níž v roce 1989 neexistovala politická demokracie, tržní hospodářství, právní stát a občanská společnost, je dnes z institucionálního hlediska fungující demokracií.

Rychlé transformace se podařilo dosáhnout mimo jiné i díky pomoci mezinárodních organizací. Zejména Evropská unie, na níž je dnes v módě žehrat, nabídla kandidátským zemím z bývalého komunistického bloku zásadní pomoc v procesu rychlé instituční modernizace.

Tento zvenčí akcelerovaný proces měl ovšem i svoji stinnou stránku: rozevřely se tak ještě více nůžky mezi demokracií chápanou coby instituční i procedurální rámec a demokracií chápanou jako kultura chování. Přijetí určitých hodnot, jež tvoří „demokratického ducha“, je běh na dlouhou trať. I proto dnes lze s pomocí parafráze Masaryka konstatovat, že ve svých jednadvaceti je česká demokracie zatím ještě stále bohužel více méně „demokracií bez demokratů“.

Dosvědčují to nízká úroveň veřejného i politického diskurzu, slabost občanské společnosti či neúcta k vládě zákona. K tomu patří přílišné spoléhání na institucionální projevy demokracie, jako jsou volby, které bez potřebného tlaku občanské demokracie zdola logicky nepřinášejí radikální řešení či očistu, v než mnozí doufají.

V politické teorii panuje shoda, že vytvoření a skutečné zakořenění demokratické kultury vyžaduje zhruba dvou až tří generací, takže jsme nyní někde v polovině cesty. K mnohým nedostatkům ale přispěla konkrétní selhání a omyly.

Jedním z nich byl nepochybně zbytečný odpor mnoha politiků první polistopadové generace k občanské společnosti, což vyústilo do jakési fetišizace politických stran. Ty ovšem byly v českých poměrech vytvořeny většinou shora a zůstávaly v zemi poznamenané odporem ke stranictví malé.

Staly se tak postupem času poměrně snadným terčem vlivu mocných ekonomických zájmů stvořených procesem privatizace. Veřejný prostor byl víceméně zprivatizován. Nedominuje v něm, jak je zvykem na Západě, občanská společnost, ale neduživé politické strany, ovládané nejrůznějšími kmotry a podřizující se zájmům novodobých oligarchů.

K vytvoření podnikatelských oligarchií, jež nemají úctu k vládě zákona, ani k demokracii, pro změnu přispěl způsob, jakým u nás proběhla ekonomická transformace. Privatizace „pod zhasnutým světlem“, doprovázená útěkem před právníky, vyústila nejen do neobyčejně vysokých nákladů transformace, ale vedla také k propojení nejsilnějších podnikatelů s politikou.

Výsledky tohoto zhoubného jevu vidíme dnes a denně. Například ve způsobu, jakým politické strany ignorují poselství nedávných komunálních voleb a formují povolební koalice nikoliv v souladu s přáním voličů vytrestat různá korupční bratrstva, ale především tak, jak to vyhovuje zaběhnutým „kmotrovským“ strukturám.

Součástí tohoto zprivatizování české demokracie do rukou neprůhledných struktur je pak český postoj k nadnárodním organizacím, zejména EU. Jakkoliv můžeme této instituci leccos vyčítat, hlavním zdrojem odporu vůči ní je nevůle akceptovat jasnější standardy než ty, které vládnou v českém podnikatelském „přítmí“, jehož chapadla prorostla do politických stran.

Na druhou stranu posledních 21 let ukázalo i neobyčejnou schopnost mladé generace osvojit si trendy, které s sebou přináší proces globalizace i nové technologie. Ta je nadějí, že se česká demokracie nezapouzdří v patologických vzorcích chování, které jsou často jen pokračováním traumat tzv. období normalizace, jež shodou okolností také trvalo zhruba jednu generaci.

Deník, 16.11.2010

10. 11.

Mýty o smrti neoliberalismu

Jiří Pehe Přečteno 5970 krát

Vliv neoliberalismu na současný svět se přehání, argumentují někteří teoretici a komentátoři. Například na nedávném diskusním fóru nad iniciativami ProAlt a Manifest radikálního liberalismu nabídla tuto tezi Tereza Stöckelová. Petr Holub zase před časem publikoval na Aktuálně.cz text nazvaný „Neoliberalismus zemřel, všichni jsme keynesiánci“, kterým reagoval na Manifest radikálního liberalismu.

Jen těžko prý můžeme mluvit o nadvládě neoliberalismu v situaci, kdy státy nejen sanují ztráty soukromého sektoru, ale také nabízejí masivní injekce v podobě záchranných balíčků, či přímo přebírají kontrolu nad některými bankrotujícími soukromými firmami. Navíc systémy sociálního zabezpečení zůstávají ve většině západních zemí i nadále přebujelé do té míry, že je státy nejsou schopny financovat, proto teď musí škrtat v rozpočtech.

Potíž s těmito argumenty spočívá v tom, že zdánlivě keynesiánská opatření západních demokracií, která jsme viděli po začátku krize v roce 2008, už dávno nejsou autonomní hospodářskou politikou států, které jsou pány na svých národních hřištích. Jinými slovy: keynesiánství už delší dobou není rovnocenný soupeř neoliberalismu, je zcela v jeho područí.

Moderní státy byly v posledních dekádách globálním kapitálem, pod praporem neoliberalismu, do té míry zprivatizovány, že přestalo být zřejmé, kdy ještě reprezentují veřejné zájmy a kdy jednají coby vykonavatelé zájmů soukromých. Když tedy například USA zachraňují velké penzijní fondy nebo banky, nelze už vůbec rozeznat, do jaké míry sledují veřejný zájem, a do jaké míry slouží jen zájmům soukromým.

Důvodem je skutečnost, že postupnou privatizací důležitých veřejných statků, státních funkcí a služeb, včetně dokonce bezpečnosti státu, srostly státy a (povětšinou nadnárodní) soukromé zájmy do té míry, že vznikl jakýsi „post-demokratický“ model korporativismu, v němž politiku státu do značné míry určují právě mocné soukromé zájmy. Ani země, jako jsou USA, tak nemohou nechat padnout velké penzijní fondy nebo investiční banky, popřípadě další velké korporace, protože by se mohl zhroutit celý systém, a to dokonce globálně.

„Keynesiánství“ je tímto neoliberálním režimem, v němž neviditelná ruka trhu kontroluje stát, povoleno jen v případech, kdy je třeba z veřejných peněz sanovat ztráty zapříčiněné neodpovědným podnikáním soukromých aktérů. Jelikož ovšem soukromý sektor ve většině zemí donutil vlády, aby v zájmu podnikání (trhu) snižovaly daně, nezbývá nakonec státům nic jiného, než se masivně zadlužovat, když mají ztráty soukromého sektoru sanovat.

Všimněme si, že jakmile státy ztráty soukromého sektoru převedly na daňové poplatníky v podobě masivního nárůstu státních dluhů, neoliberální propaganda se opět obrátila proti nim, a na ty slabší globální kapitál přímo zaútočil, když mu nejprve připravily půdu ratingové agentury. Státní dluhy, které by mohly být ve svých důsledcích nebezpečné i pro globální soukromý sektor, je prý třeba začít platit. Jelikož je ale větší zvyšování daní a posilování státu pro neoliberální režim nepřípustné, je třeba stát dále osekat, tedy především jeho sociální funkce.

Toto „šetření“ na státu plní nejméně dvě funkce: činí státy ve vztahu k „neviditelné ruce trhu“ ještě bezmocnějšími, a zároveň v podobě vyvázání lidí z ochranných sociálních sítí přeměňuje údajně „zpohodlnělou“ střední třídu ve flexibilní zdroje námezdní práce. To vše je doprovázeno neoliberální propagandou o nástupu nového věku, v němž si prý každý může (například v podobě několika částečných pracovních úvazků) svobodně formovat svůj osud.

Útok na stát v podobě „šetření“ má pak ještě jednu funkci: otevírá prostor pro masivní privatizaci veřejných statků a služeb tam, kde ještě zprivatizovány nebyly. „Měkké“peníze, které plynou do penzijních fondů a soukromých pojišťoven, jsou snem všech globálních podnikatelů. Nejenže je není třeba tvrdě vydělat, ale když je různé finanční společnosti nakonec prošustrují kvůli neodpovědnému spekulování či hrám s matematickými modely na trhu s „deriváty“, stát „keynesiánsky“ zakročí, aby neoliberální režim zachránil.

Nezbývá mu ostatně nic jiného, protože co ještě má být jeho rolí, než ochránit jisté základní jistoty a investice průměrných občanů? A jak takové občany ochránit, a nevyvolat rozsáhlé nepokoje, které by mohly ohrozit celý systém, než právě ochranou firem, do jejichž rukou stát zprivatizoval sociální služby i veřejné statky, a přenechal jim ke spekulativním hrám úspory, akcie a hypotéky malých střadatelů?

Obrovské rozevření nůžek mezi mocným globálním trhem na jedné straně a stále bezradnějšími národními státy, které nejsou schopny vytvořit vůči globálnímu trhu společný systém globální politiky, jež by umožnila politice v podobě globálních regulačních rámců převzít nad globálním trhem rozumnou míru kontroly, má všechny ingredience budoucí globální krize, proti které ta v roce 2008 byla jen zaškobrtnutí.

Národní státy, včetně těch největších, přestávají být rovnocennými partnery trhu, jsou jeho součástí. Byly už vesměs zprivatizovány do rukou kapitálu. Řeči o nutnosti zeštíhlování sociálních států coby nutného kroku k šetření a k údajné ekonomické racionalitě, jsou směšné.

Sociální stát je přitom levný ve srovnání s tím, co ze státních pokladen vysává stále mocnější globální kapitál—ať už v podobě sanování svých ztrát, nebo v podobě privatizace zbývajících segmentů veřejné sféry, či systémové korupce (například manipulací státních zakázek). Zničen musí být především proto, že ho kapitál už nepotřebuje.

Zatímco v minulosti tlumil sociální stát sociální konflikty a zároveň vytvářel třídu lidí, kteří fungovali jako spotřebitelé, čímž udržovali národní kapitalismus v chodu, v současnosti globální kapitalismus potenciální konflikt i spotřebu přenesl do jiné roviny: střední třídy ve vyspělých státech soupeří s levnou pracovní silou v zemích, kde žádný sociální stát nefunguje, a kde stamilióny nových spotřebitelů vynahradí ekonomické ztráty způsobené upadající poptávkou decimovaných středních tříd na Západě.

Toto ovšem není příliš stabilní situace. Udržovat jistou stabilitu se v západních zemích daří zejména proto, že zprivatizovaná byla už i demokracie, která—stále více v podobě jakési prázdné politické „reality show“--vytváří iluzi, že se problémy řeší v zájmu občanů, nikoliv především privilegovaných skupin.

Neoliberální propaganda vykresluje nový svět jako postmoderní trh lákavých možností a svobodného utváření vlastního osudu, což prý vyžaduje, aby lidé opustili „nemoderní“ vzorce chování, jako je spoléháni na stát. Zároveň se jim nabízí „zapomnění“ v podobě masivních dávek kýčovité zábavy, která ovládla zprivatizovaný veřejný prostor, a jemuž stále více podléhá i seriózní zpravodajství.

V neposlední řadě se jim také nabízí demokratické rituály, v nichž ovšem už o nic nejde, protože politické strany jsou vesměs jen zprivatizované agentury na zprostředkovávání vlivu kapitálu. Abychom byli konkrétní: občané klidně mohou kroužkovat, plkat si co chtějí na internetu, třeba i demonstrovat, a pak se na chvíli po volbách upokojovat tím, že dosáhli změny. Nakonec zjistí, že dál vládnou ti samí kmotři, nebo politici ve službách kmotrů, reprezentující zájmy ekonomických sil daleko za horizontem průměrného občana.

Deník Referendum, 9.11.2010

03. 11.

Paradoxní součet volebního roku

Jiří Pehe Přečteno 8602 krát

Po skončení posledních z trojice letošních voleb (sněmovních, komunálních a senátních) nabízí politická mapa České republiky vskutku zvláštní pohled. V čele vlády, opírající se o největší vládní většinu od vzniku České republiky, stojí strana, která výrazně prohrála ve všech třech volbách v roce 2010.

ODS ztratila 16 procent hlasů a 800 tisíc voličů ve volbách do Poslanecké sněmovny ve srovnání s rokem 2006, přesto se nakonec postavila do čela vlády. V komunálních volbách pak prohrála ve většině statutárních měst a celkově ztratila několik tisíc zastupitelů na místní úrovni ve srovnání s rokem 2006. Ve volbách do Senátu ztratila 11 senátorů, jakož i pozici nejsilnější strany v Senátu.

Jinými slovy, ODS šla v roce 2010 od porážky k porážce: ztratila nejvíc poslanců, senátorů, komunálních zastupitelů i statutárních měst. Její trend je i nadále sestupný, přesto si její vedení zatím počíná tak, jako by se nic nedělo. Pokud se strana rychle nezačne věnovat vnitřnímu úklidu, možná v příštích volbách zjistí, že už jí nezbývají žádní voliči.

Druhá největší vládní strana, TOP 09, byla sice v relativních měřítcích skutečným vítězem voleb do Poslanecké sněmovny, ale kdyby nevyhrála v komunálních volbách v Praze, byly by její výsledky na komunální úrovni celkově zklamáním. Ve volbách senátních pak dokonce dokázala přijít i o několik křesel, která jí „darovali“ političtí turisti z jiných stran, když k TOP 09 přeběhli. I TOP 09 tak vykazuje sestupný trend, jakkoliv ne tak strmý jako ODS.

Věci veřejné se ukázaly být skutečnou bublinou, která v komunálních a senátních volbách praskla. Véčkaři evidentně míří do politického propadliště.

ČSSD sice ztratila ve volbách do Poslanecké sněmovny mnoho voličů ve srovnání s rokem 2006, ale jak komunální volby, tak volby do Senátu ukazují vzestupný trend. Strana v roce 2010 vyhrála všechny troje volby, a má nyní absolutní většinu v Senátu, přičemž od roku 2008 také kontroluje 13 krajů. Přesto ale právě ona je v opozici, zatímco vládu vede strana voliči opakovaně vytrestaná.

To není příliš stabilní situace. Vláda nyní už několikanásobně poražených stran, ač disponující 118 hlasy v Poslanecké sněmovně, stojí proti několikanásobně vítězné ČSSD a setrvale stabilním komunistům (ti si v roce 2010 výrazně nepohoršili, ani si výrazně nepolepšili), a tváří se, že má mandát k prosazování tvrdých reforem bez větších konzultací s opozicí. Na své straně, jak naznačují průzkumy, nemá ani většinu veřejnosti.

Je velmi pravděpodobné, že se vnitrostranická nejistota, zapříčiněná porážkami a volebními neúspěchy vládních stran, brzy přetaví do vládní nestability. Reformy, které tato vláda neprosadí v jakési politicko-sebevražedné euforii v příštích měsících, než jednotlivým stranám plně dojde, že riskují svoji vlastní existenci, neprosadí zřejmě už vůbec. Ač to v červnu tak nevypadalo, prezident Klaus bude nejspíš před svým odchodem z funkce asistovat u sestavování ještě jedné vlády.

Deník Referendum, 3.11.2010

01. 11.

Kniha o Klausovi aneb Jak se stát zemským škůdcem

Jiří Pehe Přečteno 14686 krát

Napsal jsem knihu o Václavu Klausovi.

Ještě než na konci října vyšla, někteří přátelé mne varovali: Není náhodné, že o Klausovi nevyšla za dvacet let jeho působení v politice ani jediná kritická kniha, píchneš do hned několika vosích hnízd. Měli pravdu.

Prvním vosím hnízdem se ukázal být tábor skalních příznivců prezidenta. Podle nich se o Klausovi knihy psát mohou (zatím ovšem vyšlo jen několik víceméně adoračních knih rozhovorů s Klausem), ale nemají je zřejmě psát jeho kritici.

Radikálnější křídlo těchto obránců Klause považuje kritiku současného prezidenta dokonce za jakousi formu vlastizrady. Při představení knihy tak před budovou demonstrovalo několik příznivců iniciativy D.O.S.T. s nápisy „Zemský škůdce Pehe“. Vzápětí pak vyšla na nahnědle vypadajících webových stránkách nazvaných Národní myšlenka v podobném duchu se nesoucí denunciace, kterou převzala (vůči Hradu slabomyslně devótní) revue Fragmenty.

Druhým vosím hnízdem se ukázal být samotný Hrad. Mediální úderka, jejímž úkolem je bránit Klause proti jakékoliv kritice, se dala do pohybu několik dní po zveřejnění knihy. „Je to dílo lenocha a mystifikátora“, pravil známý autor konspiračních teorií a vicekancléř v jedné osobě Petr Hájek.

Třetím vosím hnízdem byli někteří novináři. Zatímco redaktor Britských listů Karel Dolejší uzavřel svoji věcnou a zajímavou recenzi slovy, že “bezesporu jde o nejlepší knihu na dané téma, jaká v České republice vyšla,“ Petr Zídek v Lidových novinách knihu s kritickou vervou cupoval: je prý nanic, neboť nepřináší „nové“ a „hlubší“ pohledy na Klause, většinu toho, o čem kniha pojednává, člověk, jenž nebyl posledních dvacet let v kómatu, prý zná.

Opravdu? Možná to znají politiku komentující novináři, ale pro většinu lidí do třiceti let věku jsou například 90. léta hluboká historie, a pro mnoho pamětníků je to minulost pozapomenutá.

Kniha nabízí metodu, která se zdála být nejpřípadnější ve světle skutečnosti, že o Klausovi neexistuje jediná kritická knižní publikace za 20 let: utřídění tisíců stran veřejně dostupných informací, Klausových projevů a dalších vystoupení tak, aby se z nich vynořil politický životopis Klause ve srozumitelné podobě a kritické perspektivě.

Zídek i Hájek knize vyčítají, že není založena na rozhovorech s Klausovými současnými a bývalými spolupracovníky nebo na rozhovoru se samotným Klausem. Taková kniha by byla legitimní a jistě i zajímavá, ale byla by to jiná kniha, než ta, kterou jsem napsal: tedy přehledný referenční materiál založený na veřejně dostupných odkazech, ovšem s kritickým ostnem.

Je v pořádku, když recenzent kritizuje faktické omyly, polemizuje se závěry, odsoudí styl psaní. Když ale dokáže napsat dlouhý text o tom, že měla být napsána úplně jiná kniha, ukazuje jen, jak bezradní čeští intelektuálové ve vztahu ke Klausovi jsou. Proč někdo, v tomto případě vystudovaný historik, kdo tak přesně ví, jaké knihy o Klausovi jsou nepotřebné, a dokáže je nemilosrdně cupovat, nenapíše knihu „hlubokou“ a „novou“?

Čtvrtým vosím hnízdem byly překvapivě reakce některých kritiků Klause. Dostal jsem několik emailů, v nichž se podivovali, že vůbec někdo může chtít nad Klausem trávit čas potřebný k výzkumu a napsání knihy. „Je to masochismus“, napsal mi jeden z nich.

Měl do jisté míry pravdu. Přiznám se, že se mi do čtení Klause a statí o Klausovi za posledních dvacet let moc nechtělo. Ale nakonec jsem tak učinil protože mne stále znovu udivovalo, že o této nejzřetelnější osobnosti české politiky za posledních dvacet let nebyla napsána jediná kritická studie, že o sobě píše převážně sám Klaus.

Proč se do psaní knihy o Klausovi mohlo nechtít jeho kritikům, je jasné ve světle výše popsaných „vosích hnízd“. Proč se naopak o knihu o Klausovi nepokusil nějaký jeho příznivec, je bohužel také jasné: jakkoliv tito lidé Klause obdivují, vědí podvědomě, že kdyby v knize o zhruba 300 stranách, jako je ta moje, napsali jeden jediný kritičtější odstavec, pan profesor a prezident v jedné osobě by si je vymazal z mobilu.

Pro ty, kdo knihu zatím nečetli, nabízím úryvky ze závěrečné kapitoly nazvané.
„Shrnutí: Jaký je Klaus politik?“

xxxx

Ideolog nebo pragmatik?

Jedním z klíčů ke Klausově úspěšné politické kariéře byla od okamžiku jeho vstupu do politiky schopnost kombinovat jasnou ideologickou rétoriku s notnou dávkou pragmatismu. To, že byl schopen hned na počátku své kariéry nabídnout veřejnosti poměrně jasný soubor teoretických postulátů, který lze v nejobecnější rovině popsat jako směs politického konzervatizmu a ekonomického neoliberalismu, mělo mobilizační účinek už proto, že promlouval ke společnosti odchované silně ideologickým prostředím komunistické éry.

Svými odkazy na postuláty výše zmíněných filozofií, čerpajících v jeho případě konkrétně z Fridericha von Hayeka, Miltona Friedmana a Josepha Schumpetera, Klaus nabídnul nový ideologický jazyk celé jedné generaci lidí, kteří se chtěli identifikovat s novým režimem. On sám navíc tento jazyk činil srozumitelným, protože měl neobyčejnou schopnost zjednodušovat složité teze do jednoduchých pouček. V tom se odlišoval od svého ideového soka Václava Havla, který myšlenkové koncepty, jež veřejnosti nabízel, spíše svým vyjadřováním problematizoval, takže zůstávaly srozumitelné často jen pro úzkou intelektuální elitu.

Nabídka nového ideologického jazyka celé jedné generaci lidí, kteří byli z komunistického režimu zvyklí na to, že politické jednání musí mít nějakou „ideologickou nadstavbu“, jakkoliv s ní nesouhlasili, byla tedy i jakýmsi mostem mezi „starým“ a „novým“ režimem. Klaus přitom svým jednáním dával od počátku najevo, že není doktrinář. Jinými slovy, rozlišoval mezi ideologizující rétorikou a praktickými úkoly.

Tato schopnost rozlišovat mezi rétorikou a praktickými úkoly měla ještě další dopad: většina lidí, kteří Klause následovali, byla z bývalého režimu sice zvyklá na intenzivní ideologičnost politického života, ale zároveň také na zcela cynické porušování vládnoucí ideologie politickou praxí. Jejich přístup k ideologii byl tedy zcela instrumentální: oficiální ideologii nebylo třeba skutečně věřit nebo rozumět, byla jen rituálním jazykem umožňujícím legitimní existenci v rámci systému.

Klaus dával svým politickým jednáním od začátku najevo, že mu tento způsob identifikace s novou ideologií, kterou postuloval, nevadí. Nevyžadoval po svých stoupencích, aby se stali doktrináři, stačilo mu, že přijali ideologický jazyk a politické rituály, které jim nabídnul. Neodsuzoval ani bývalé komunisty, kteří se rozhodli ho následovat.

Jeho pragmatismus se ve vztahu k ideologii projevoval na dvou úrovních. Ač vyjadřoval ideově silné názory, nedefinoval se jako antikomunista, což umožnilo mnoha lidem tak či onak spojených s bývalým režimem, nebo lidem v bývalém režimu zcela nekonformním, přejít do Klausova tábora bez toho, že by se museli podrobit jakémusi inkvizičnímu řízení. Stačilo, když příslušnost k novému režimu stvrzovali tím, že používali ideologický jazyk nabídnutý Klausem.

Jako pragmatik se Klaus projevoval i ve vztahu k reformní agendě, kterou v prvních letech prosazoval. Jakkoliv tuto agendu zaštiťoval výše zmíněnou ideologickou rétorikou, v praxi mu nedělalo problém činit kroky, které by při skutečně důsledném naplňování idejí filozofů a ekonomů, které vzýval, jen těžko mohl přijmout. Nešlo přitom jen o často zmiňovaný „bankovní socialismus“, ale o celou řadu dalších kroků, jejichž cílem bylo udržet co největší míru centralizace, a tudíž moci v rukou reformátorů, v čele s Klausem.

Důležitá také byla Klausova neobyčejná schopnost vykládat po svém „klasiky“, jejichž myšlenky údajně tvořily páteř jeho ideového světa. Jeho postupné odmítání tu občanské společnosti, tu decentralizace, tu příliš silné soudcovské moci nevycházelo z klasiků, jimiž se zaštiťovali on i jeho stoupenci, ale z Klausova zcela pragmatického výkladu konzervativních a liberálních idejí tak, aby reflektovaly jeho politické potřeby.

V tom mu pomáhal mediálně vytvořený „profesorský“ obraz, v němž byl portrétován jako neobyčejně vzdělaný politik, jenž ve svých interpretacích politických a ekonomických teorií „ví, o čem mluví“. Zároveň Klaus se značnou dávkou umu „vytlačil“ intelektuálnější protagonisty liberalismu a konzervatizmu do okruhu Občanské demokratické aliance, kterou na jedné straně používal jako spojence, ale na druhé straně cíleně zmenšoval její vliv.

Populismus

Stejně ambivalentní jako Klausův přístup k ideologii byl i jeho údajný populismus, z něhož jej kritici opakovaně obviňovali, zatímco jeho zastánci tvrdili, že Klaus měl vždy jasné názory, které neváhal prosazovat proti většině, když bylo třeba.

Klaus vskutku nikdy nebyl populista v klasickém slova smyslu. Jeho zastánci měli pravdu, když tvrdili, že v řadě oblastí šel proti veřejnému mínění. Jinými slovy: ve většině případů nebyl prvoplánovým populistou, který se řídí náladami společnosti a veřejným míněním.

Klausův populismus byl vždy kombinací několika přístupů, v němž hrála roli i jeho schopnost nastolovat s pomocí médií vlastní agendu. Stejně jako byl schopen od počátku své politické dráhy vnutit médiím obraz reformátora vycházejícího z jasné politicko-ekonomické koncepce, zatímco v praxi se touto koncepcí často neřídil a mnohé jeho reformy skutečnými reformami nebyly, byl také schopen pracovat ve veřejném prostoru s podivuhodnou ambivalencí sdělovaných poselství ve vztahu k tématům, která jsou v politologii označovaná jako populistická.

Mohl tak například opakovaně kritizovat „elitáře“ nebo „nikým nevolené elity“, popřípadě útočit na intelektuály, ačkoliv byl sám na špičce pyramidy nově vznikající elity a bezpochyby též intelektuálem. Antielitářské postoje jsou klasickou výzbrojí populistů, ale jen málokterý dokázal takové postoje vyjadřovat z pozic nejvyšších stupínků moci.

Klaus toho byl schopen. Údajné elitáře spojoval s občanskou společností nebo s lidmi, kteří se podle něj pokoušeli ovlivňovat politické dění, aniž by k tomu měli „demokratický mandát“. Takovým mandátem byl podle Klause vítězný volební souboj, v němž se prosadily jedny „zájmy“ na úkor jiných.

V tomto ohledu Klaus navazoval zejména na rakouského ekonoma Josepha A. Schumpetera, otce tzv. demokratického revizionismu. Schumpeter byl kritikem klasických teorií, v nichž je demokracie považována za „vládu lidu, skrze lid a pro lid“. Skutečná vláda lidu je podle něj jen iluze. Demokracie je procedura, instituční rámec pro zabezpečení politických rozhodnutí. Nemůže být cílem sama o sobě.

Schumpeter považoval za rozhodující prvek demokracie konkurenci mezi různými skupinami elit--zejména pravidelné volby, v nichž se ucházejí o přízeň voličů politické strany a jejich vůdci. Pro kapitalismus je podle Schumpetera největším nebezpečím vrstva frustrovaných intelektuálů. Tato exponenciálně rostoucí skupina, zplozená úspěchem kapitalismu, je ke kapitalismu silně kritická a vytváří podle Schumpetera sebedestruktivní potenciál.

Klaus na tuto myšlenku ve svém antielitářském populismu navazoval, a jeho rétorika byla poměrně úspěšná. Byla zakotvena v představě, že demokratický systém stojí především na politických stranách, které podstupují risk volebního klání, zatímco „nikým nevolené elity“ jsou jen jakýmisi nezvanými kibici, navíc s tendencí házet písek do reformního soukolí. Důležité bylo, že to, zda někdo patří mezi onu kritizovanou elitu nebo ne, definoval sám Klaus.

Tato metoda se Klausovi politicky osvědčila natolik, že později rozšiřoval okruh údajně povýšených, planě kibicujících elitářů, kteří prý hledají nedemokratické cesty, jak prosadit svoji agendu, na zastánce agresivního ekologismu, humanrightismu, nebo bojovníky proti globálnímu oteplování. V některých případech pak dostávali v rámci Klausovy ideologické „nadstavby“ tito aktivisté nálepky hrozeb pro demokracii, jež—jako například protagonisty tzv. environmentalismu—bylo možné srovnávat s katastrofickými „ismy“ minulosti, například s totalitním komunismem.

Jinou větví Klausova populismu byla jeho schopnost pracovat s emocionálně výbušnými tématy. Téma, které opakovaně použil, zejména v pro něj rozhodujících politických bitvách, byla například kritika údajných sudetoněmeckých požadavků na revizi minulosti.

Klausův populismus spočíval v tomto případě zejména v tom, že inteligentní politik, navíc tak analyticky nadaný jako Klaus, navzdory určitým možným obavám z „otevírání“ sudetoněmecké otázky, si byl docela jistě vědom toho, že ve svých veřejných vystoupeních různá údajná nebezpečí spojená se sudetoněmeckou otázkou vysoce nadsazuje. Nicméně také věděl, že zvedá téma, v němž má okolo 70 procent občanů nekompromisní postoj.

Sudetoněmecké téma se vynořilo v Klausově arsenálu jak v politických bitvách z první poloviny 90. let minulého století, tak před volbami v roce 2002, jakož i před referendem o vstupu do Evropské unie a pozdějším boji proti Lisabonské smlouvě. Tento druh populismu ovšem také naznačil Klausovy meze.

Zatímco v „anti-elitářském“ populismu mohl spoléhat na svůj image vzdělaného politika, který má autoritu k tomu, aby kritické mase lidí vnutil svůj koncept demokracie či světového dění, v prvoplánovém využívání—či zneužívání--emocionálně nabitých témat, jako byla sudetoněmecká otázka, Klaus několikrát pohořel. Jakoby i mezi většinou české společnosti, která společně s Klausem odmítala například jakoukoliv revizi Benešových dekretů, bylo zároveň dost těch, kteří byli schopni vidět, že Klaus toto téma používá velmi účelově.

Téměř ve všech případech, kdy se Klaus rozhodnul využít sudetoněmecké téma a spojit ho s bojem za údajné národní zájmy, Klaus nakonec utrpěl politickou porážku: ve volbách v roce 2002, před hlasováním o vstupu do EU, při ratifikaci Lisabonské smlouvy. Je sice pravda, že v posledním případě si vymohl s pomocí sudetoněmecké karty jakousi českou „výjimku“, ale celkově byl jeho podpis smlouvy, vzhledem k rozehrané politické hře, jeho porážkou.

Jazyk

Jelikož si Klaus programově budoval obraz moderního politického konzervativce, národnictví ve stylu 19. století nebo v lepším případě ve stylu Národních demokratů či Národních socialistů první republiky se dostávalo s tímto obrazem do jistého konfliktu. Snaha skloubit tyto dvě polohy po sarajevském atentátu v roce 1998, skutečně vytvořila jakousi specifickou odéesovskou ideologii, kterou Mirek Topolánek pojmenoval „klausismus“.

Jenže schopnost spojovat zdánlivě nespojitelné polohy byla vždy nejsilnější Klausovou zbraní. Střelným prachem, jimž tuto zbraň nabíjel, byla jeho neobyčejná schopnost pracovat s jazykem. V českém politickém kontextu často dosahoval převahy nad svými kritiky v politice i v médiích právě proto, že veřejnému diskurzu vnutil nějaký svůj novotvar nebo emocionálně zabarvené výrazivo.

Od Klause tak během let bylo možné slyšet, že se ho například něco (například údajný politický či mediální faul) „hluboce dotklo“, nebo že byl je tím či oním „velmi znepokojen“, popřípadě považoval to či ono „za naprosté neštěstí“. Jindy veřejnosti sděloval, že chápe určité jednání jako „neuvěřitelně neférové“, nebo mu připadají některé myšlenky „strašlivě cizí“. Chtěl-li zdůraznit závažnost vyjadřované myšlenky, neřekl, že je „skutečně“ důležitá, ale použil výrazu „opravdu, ale opravdu…“

Klaus si také občas stěžoval, že ho různé věci „velmi trápí“, některé ho přímo „bolí“. Jiné věci považoval „za nesmírnou hrůzu“. Jak už bylo zmíněno v jedné z kapitol, při státní návštěvě Španělska pro změnu varoval, že odbourávání národních hranic „"je tragický a strašný omyl, který může Evropu zničit." Kdyby se v rámci snah o vytvoření jakési evropské kultury začaly psát europohádky, raději by prý emigroval do Patagonie nebo na Madagaskar.

Takové Klausovy výroky byly často vysmívány nebo ironizovány (z hlediska jakési výrazové estetiky ostatně po právu), ale byly ve skutečnosti velmi efektivní politickou zbraní, s jejíž pomocí dostával soupeře do defenzivy nebo si vynucoval mediální pozornost tam, kde by se mu jí jinak nedostalo.

Klaus měl také vždy slabost pro zdrobněliny, takže zejména v televizních a rozhlasových vyjádřeních používal k ironizování soupeřů „větičky" a „slovíčka“, popřípadě mluvil o ostatních politických subjektech jako o „straničkách“. Jindy zdrobněliny používal k apelu na emoce. Například, když mluvil o naší „zemičce“.

Někdy mohly zdrobněliny sdělovat několik poselství najednou. Například v TV Prima 23.12. 2007 Klaus řekl: „Po 68. roce (.) jsem studoval v Americe. Shodou okolností na stejné škole, kde studoval také pan doktor Švejnar... Pro mě odpověď na otázku, zda bych tam chtěl přežívat jako profesůrek na té či oné univerzitě, nebo být tady s jasným vědomím, že život tady nebude růžový, byla vždycky jasná."

Jak poznamenal v analýze Klausova slovního projevu Jaromír Slomek, v tomto případě byl výraz "profesůrek" výrazem blahosklonnosti a přezíravosti. Takto podle Slomka nemluví muž, který si věří a je mu rozkoší jít do duelu se silným soupeřem na poli věcné polemiky. “Toto je lexikum vhodné leda pro nervózního dědečka lpícího na své funkcičce, držícího se křečovitě svého úřádku a shánějícího pro další obdobíčko co nejvíce hlásků do urničky pokud možno už v prvním kolečku první volbičky.”

Slomek a další kritici měli jistě díl pravdy, ale skutečností též je, že Klaus tento druh výraziva používal nikoliv jen v defenzivě, ale často zcela promyšleně. Inteletuálům byl tento způsob vjadřování protivný a vzbuzoval odmítavé reakce i výsměch, ale ve vztahu k české veřejnosti i mediální onci byl poměrně účinný.

Možná neúčinější Klausovou zbraní při používání jazyka byly nejrůznější novotvary a nové pojmy či hesla, které se obecně ujaly, a veřejné debatě o určitých tématech dávaly už dopředu konotace obsažené v Klausově verbiáři. Některé z nich, jako třeba “sarajevský atentát” byly vymyšleny jeho spolupracovníky, a v případě jiných výrazů, jako jsou “opoziční smlouva”, “duhová koalice”, “superkoalice” nebo “tolerační patent” není Klausovo autorství nesporné. Tak či onak tyto výrazy s ním zůstaly spojeny. Do této kategorie patří i “zpětné zrcátko” transformace, nebo posilování české ekonomiky v “rehabilitační místnosti”.

Specifikem pak byly výrazy, jimiž se naopak pokoušel zmírnit dopad silnějších výrazů, jako například “nedohoda”, “nevítězství”, apod.

Klausovo kroucení jazyka a vytváření novotvarů či pojmů by bylo kontraproduktivní, kdyby vždy nesloužilo konkrétnímu politickému účelu. V kontextu nějakého emocionálně zabarveného poselství nebo snah o vykázaní poliitckých soupeřů do patřičných mezí ovšem toto používání jazyka většinou Klausovi dobře sloužilo.

Archiv článků: listopad 2010