Jiří Pehe

28. 05.

Kdo je tady zbytečný?

Jiří Pehe Přečteno 6027 krát

Jedním z nejvíce fascinujících zjištění, která se vynořila v souvislosti s právě proběhlými eurovolbami, jsou výsledky šetření sociologické agentury Focus, která ukazují, že se zhruba čtyřicet osm procent Čechů domnívá, že evropské volby jsou zbytečné, protože stejně nic nezmění. Zhruba polovina Čechů si myslí, že se členství v EU do jejich života nijak nepromítlo.

Že se agentura zřejmě nemýlila, pak v samotných volbách ukázala propastně nízká volební účast u nás — 18,2 %. Vezmeme-li v úvahu, že celoevropský průměr byl 43 %, je zřejmé, že Čechy evropské dění skutečně moc nezajímá.

Sociologové i politologové rádi nabízejí k vysvětlení tohoto jevu výklady, jako je poukazování na nízkou informovanost české veřejnosti o evropském dění či nízkou úroveň evropské diskuze u nás.

Jenže taková vysvětlení nás jen dovedou k dalším „proč“. Kupříkladu: proč právě v České republice je informovanost i úroveň evropské diskuze tak mizerná?

Odbýt tuto skutečnost poukazy na složitost evropských institucí, kterým prý většina Čechů nerozumí, nestačí, protože se stejnou komplexitou se potýkají i občané jiných evropských zemí, kde je volební účast — až na Slovensko — vyšší. Jedině, že bychom přijali tezi, že Češi a Slováci jsou v chápaní složitých evropských témat jaksi…inu, méně chápaví.

Zmínka o Slovensku ale navozuje otázku, zda naše postoje k Evropě i k využívání demokratických mechanismů nemají cosi do činění s Československem, tedy s naší traumatickou minulostí. Proč je nedůvěra k demokratické politice, k liberální demokracii obecně, jakož i k Evropské unii tak vysoká právě v obou následnických státech Československa?

Možná by se historikové, politologové i sociologové měli v prvé řadě zamýšlet nikoliv nad tím, co je „pochroumaného“ v EU (což je u nás oblíbené intelektuální a mediální cvičení), ale co je pochroumaného v „duši“ obou národů.

Jisté je, že obě země vykazují i dvacet pět let po pádu komunismu vysoký stupeň provinčnosti, která se projevuje nedůvěrou k dění za jejich hranicemi, jakož i nedůvěrou k účasti na nadnárodních politických projektech.

A pak je zde jakási vysoká míra lhostejnosti, bohorovnosti a defétismu: podle většiny být v EU může být koneckonců i výhodnější než v ní nebýt, ale myslet si, že o ní můžeme také aktivně spolurozhodovat, je prý jen zbožné přání.

Hezky tento postoj vyjádřil renomovaný komentátor jednoho českého deníku, když ještě před eurovolbami v podobě jakéhosi typicky českého, ironicky stěžovatelského povzdechu napsal, že ať už volby dopadnou jakkoliv, vítězem stejně bude zase jen Angela Merkelová. A je to…

V českém případě navíc tyto postoje pilně přiživoval svého času všudypřítomný Václav Klaus. Deset let jeho prezidentství, v souběhu se dvěma vládami vedenými euroskeptickou ODS, se vyznačovalo především jakousi zakyslou nechutí k EU. Právě Klaus české veřejnosti neúnavně vysvětloval, že v EU jsme, protože nám nic jiného nezbývá, ale to je tak asi jediný důvod, proč bychom tam měli být.

Otázkou ovšem je, zda Klaus nakazil svými postoji českou veřejnost, nebo jen vyjadřoval postoje, které značné části české veřejnosti promlouvaly takříkajíc z duše.

Po eurovolbách politický důchodce Klaus prohlásil, že evropské volby jsou zbytečné, protože zbytečný je samotný europarlament. Že Klausův zhoubný vliv na českou společnost ještě zcela nevyvanul, pak potvrdila i propastně nízká volební účast, doprovázená výše zmíněnými průzkumy.

Bohorovné tvrzení o zbytečnosti EP, podporované v průzkumech téměř polovinou veřejnosti (ačkoliv jakákoliv hlubší analýza snadno ukáže, že údajná zbytečnost či bezvýznamnost EP je v současné evropské architektuřeholý nesmysl), ovšem navozuje především otázku, zda v Evropě nejsou zbyteční tak trochu především Češi. I jejich propastně nízká účast v eurovolbách naznačuje, že jsou v EU jen černým pasažérem.

Sečteno a podtrženo, vezmeme-li v úvahu upadající zájem Čechů i o domácí politiku, či jejich dosti dobrodružný příklon k nesystémovým hnutím a stranám, zdá se, že u nás panuje široce sdílená lhostejnost k tomu, kdo nám vlastně vládne. Ve vztahu k EU to platí dvojnásob.

Ač to většina z nás nerada slyší, Češi svých (ne)politickým chováním a lhostejností opakovaně ukazují, se si svým způsobem zaslouží, aby jim vládli jiní, když se svého podílu na určování dění v Evropě sami zříkají. A nemají si pak ani právo stěžovat, že jim ti „jiní“ vládnou špatně. Když se sami z politického dění vyloučili, jsou jejich názory pro evropský hlavní proud opravdu tak trochu zbytečné.

Rozšířená verze textu, který vyšel 27.5.2014 v Deníku Referendum

22. 05.

Český problém s imigrací

Jiří Pehe Přečteno 5827 krát

Stejně jako ve zbytku Evropské unie spojují před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu některé české strany problém přistěhovalectví s údajně laxní unijní politikou v této oblasti a požadují plnou kontrolu národních států nad imigrační politikou.

Což o to, Evropská unie se na mnoha úrovních s problémy přistěhovalectví skutečně potýká. Jenže zatímco ve většině zemí, kde diskuse o přistěhovalectví probíhá, lze poměrně snadno identifikovat kořeny problémů, v České republice je rostoucí odpor vůči přistěhovalcům tak trochu záhadou.

Naše země totiž není ani cílem velkých vln uprchlíků z kulturně velmi odlišných částí světa, jako je třeba v současnosti africkými uprchlíky zaplavená Itálie. Nejsme ani cílovou destinací lidí z chudších částí Unie, jako je třeba východoevropskými pracovníky zaplavená Velká Británie. A nepotýkáme se ani s milióny usedlíků, kteří přišli z islámských zemí a odmítají se v hostitelské zemi integrovat.

Podle statistik u nás v současnosti legálně pobývá zhruba půl miliónu cizinců, což je zhruba pět procent z celkového počtu obyvatel země. I když k nim přičteme statisíce cizinců, kteří u nás podle různých zpráv pobývají i pracují takříkajíc načerno, ještě stále je počet cizinců u nás ve vztahu k celkové populaci celkově malý, když ho srovnáme se západními zeměmi. Míra zneužívání sociálního systému cizinci u nás je mizivá; většinou zde pracují.

Česká republika přitom další imigranty potřebuje, pokud má ekonomicky růst a pokud nemá postupně takříkajíc vymírat. Míra porodnosti je u nás nízká—necelých 1.5 dítěte na každou ženu—což nestačí k přirozené reprodukci populace
.
Přesto podle průzkumu agentury STEM téměř 75 procent dotázaných usoudilo, že v České republice pobývá příliš mnoho cizinců. Zhruba stejný počet lidí měl za to, že cizinci berou Čechům práci.
Ve skutečnosti neberou práci Čechům cizinci, ale především špatně fungující státní správa. Zaměstnavatelům v určitých oblastech se totiž vyplatí zaměstnávat na černo pracující dělníky, protože jim mohou platit méně a neodvádějí za ně sociální dávky.

Většina nezaměstnaných Čechů by za takových podmínek nepracovala. Pokud bychom imigranty pracující za podstatně nižší mzdy všechny nahradili, museli bychom se smířit s tím, že podstatně stoupnou i ceny některých služeb a druhů zboží.

Druhou stranou škály jsou pak cizinci, obvykle vysoce kvalifikovaní, kteří k nám přicházejí spolu s nejrůznějšími nadnárodními společnostmi. Češi si musejí vybrat. Buď budou chtít z přítomnosti těchto velkých investorů u nás profitovat i za cenu, že s nimi přicházejí cizinci, anebo je budeme odmítat. Pak ale ztratíme i pracovní místa, která nabízejí Čechům.

Obecně lze říct, že Česká republika byla ve vztahu k imigraci po pádu komunismu v záviděníhodné pozici, pokud ji srovnáme se západními zeměmi. Měla možnost se poučit z jejich chyb, takže mohla kupříkladu vytvořit imigrační politiku, která by k nám cíleně přitáhla zejména přistěhovalce z kulturně podobných zemí a vytvořila by podmínky pro jejich rychlou integraci.

Místo toho je česká imigrační politika spíše jen džunglí byrokratických překážek, která ztěžuje příchod k nám dokonce i lidem, o které bychom měli stát, jako jsou zahraniční vědci nebo studenti. Není divu, že tuto džungli pak raději obchází v podobě pobytu načerno i mnoho lidí, kteří by u nás rádi žili i pracovali, a s naším prostředím by navíc i rychle splynuli.

Ty naše politické strany, které před evropskými volbami straší imigrací coby evropským problémem, tak ve skutečnosti vodí občany za nos. Největší část problémů s imigrací u nás, je zase jednou jen důsledkem našeho státního šlendriánu a nedostatku strategického myšlení. A taky dosti specifických českých předsudků.

ČRo Plus, 21.5.2014

17. 05.

Proč existuje svět?

Jiří Pehe Přečteno 10506 krát

Začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství Prostor v češtině kniha Jima Holta nazvaná „Proč existuje svět?“, kterou autor charakterizoval jako existenciálně detektivní pátrání po odpovědích na otázku „proč existuje něco, spíše než nic.“

Ve Spojených státech, kde vyšla v originále, vzbudila značný ohlas. The New York Times ji zařadil na seznam deseti nejlepších knih roku. U nás, ani s předmluvou české intelektuální celebrity Tomáše Halíka, žádnou díru do světa zatím neudělala. Je to škoda, protože je to čtení vskutku fascinující.

Nic na tom nemění ani skutečnost, že naprostá většina z nás ještě před předčtením první stránky knihy ví, že na otázku „proč existuje svět“ zatím neexistuje pro nás, s naším rozumovým aparátem, žádná odpověď. A že tak všechny „odpovědi“, které ve své konfrontaci s nejrůznějšími náboženskými systémy, filozofickými pracemi i vědeckými teoriemi nabízí ve své knize Holt, jsou nakonec jen hypotézami.
To, že se na rozdíl od USA Holtova kniha u nás nestala bestsellerem, je škoda i proto, že se v souvislosti s nedávným udělením Templetonovy ceny (což je jakási Nobelova cena za přínos na poli duchovna) Halíkovi rozhořela typicky česká debata o smyslu náboženství v dnešním světě dominovaném vědou. Katalyzátorem byla i nedávná návštěva Lawrence Krausse, amerického fyzika proslulého svým odporem k náboženství.

Ten patří ke skupině takzvaných nových ateistů, kteří nejen kritizují náboženství jako tmářství, ale odmítají také existenci Boha. V českém kontextu našly názory těchto nových ateistů, jejichž nejvýznačnějším představitelem je evoluční biolog Richard Dawkins, poměrně úrodnou půdu.

Holtova kniha je užitečná i proto, že názory nových ateistů na to, jak a proč vznikl svět, prezentuje jen jako jeden z mnoha názorových proudů.

Ukazuje především, že na otázku „proč něco existuje“ se lidé nejrůznějšími způsoby snaží odpovědět od pradávna. I argument nových ateistů, že ve světě kvantové fyziky lze neustále proměnlivé kvantové vakuum chápat jako substitut nicoty, takže „něco“ se mohlo „zrodit“ z ničeho jaksi samovolně, není nový. O vzniku něčeho z ničeho uvažovala už dávno před nimi některá náboženství nebo mystikové.

Halík ve své předmluvě reaguje i na tyto nové ateisty, když píše o jejich fundamentalismu—tedy o zjednodušeném intolerantním myšlení těch, kteří se zbožštěním vědy spojují paušální odmítání čehokoliv, co souvisí s náboženstvím a metafyzikou. Odmítají podle něj tvrzení Pascala a Kanta, že „největším výkonem rozumu je uznat hranice rozumu“, a nejsou tudíž schopni pokorné otevřenosti vůči Tajemství, vůči transcendentální dimenzi skutečnosti.

Zajímavé na Holtově detektivním pátrání po odpovědích na otázku „proč něco existuje“ je i to, do jaké míry různí teologové, filozofové nebo vědci, pokoušející se na tuto otázku odpovědět, nakonec jen žonglují s jazykem, aby hranice našeho rozumu zdánlivě obešli.

Můžeme si vzít jako příklad tvrzení nových ateistů, navazujících na teorie astrofyzika Stephena Hawkinga, že „něco“ mohlo povstat z nicoty skrze kvantové fluktuace v kvantovém vakuu. Mnohé asi napadne, že neustále proměnlivé kvantové vakuum může jen těžko substitutem nicoty, protože nicota je prostě nic. Proměnlivé kvantové vakuum už je „něco“. Odkud přišel impuls k jeho existenci?

Holt se nebojí ani humoru, když třeba popisuje agresivní či udivené reakce některých myslitelů na samotnou otázku „proč existuje něco, spíše než nic?“ Už sama tato otázka podle některých totiž nedává vůbec žádný smysl.

Ať už přistupujeme k otázce samotné existence světa z náboženských či vědeckých premis, nebo prostě tak, že se jí nemá smysl zabývat, Holtův přehled nejrůznějších vysvětlení nakonec nenechá bez otázek nikoho: ani ty, kdy si před otevřením knihy mysleli, že odpověď znají, protože v takovou odpověď prostě věří.

Holt je intelektuálně nemilosrdný. Nevyhýbá se kritickému pohledu na Boha coby prvního hybatele, ani Boha, který se v našem světě angažuje. Nevyhýbá se ale ani teoriím, v nichž Bůh nefiguruje. Neuspokojí se ani s fyzikální odpovědí, že náš vesmír vznikl „velkým třeskem“, protože „něco“ přece muselo způsobit velký třesk. Za každou jím prodiskutovanou hypotézou se tak nakonec tyčí další otázky.

Halíkova předmluva je výstižná, když zdůrazňuje, že i po všech možných odpovědích jsme konfrontováni s Tajemstvím. Píše, že snad bychom mohli říci, že „něco“ je tu proto, aby odkazovalo k tomu, co není „nic“ ve světě předmětných jsoucen,a že ono tajemné NIC/VŠECHNO je tu jako horizont, který tento předmětný svět nese,neustále obklopuje a skrze viditelné a pojmenovatelné prosvítá.

14. 05.

Bouře ve sklenici Stropnického vody

Jiří Pehe Přečteno 8854 krát

Česká politika má zase jednu pseudokauzu. Ministr obrany Martin Stropnický si totiž dovolil neopatrně zauvažovat nad tím, zda by umístění nějaké základny Severoatlantické aliance na českém území nebylo vzhledem k nedávné české historii psychologickým problémem. Odkázal přitom na pobyt sovětských vojsk na československém území po roce 1968.

Opozice i někteří vládní politici okamžitě vyrukovali s argumenty, že ministr naprosto nemístně srovnává sovětskou okupaci, spojenou s následným nedobrovolným rozmístěním sovětských vojsk na našem území, a naše členství v NATO, spojené s dobrovolnými členskými závazky.

Jistě, Stropnický měl být opatrnější, když možnou psychologickou bariéru v české populaci vůči pobytu cizích vojsk na našem území v dnešní situaci, kdy je Česká republika zcela dobrovolným členem NATO, přirovnal k historické kalamitě v podobě sovětské okupace. Z politického hlediska i ve vztahu k našim spojencům, kteří se možná příliš nevyznají v české historii a našich národních traumatech, to byl výrok neuvážený. Z hlediska obsahu ovšem bohužel nikoliv zcela nepravdivý.

Stačí se vrátit v čase jen několik let zpět a znovu se probrat všemožnými argumenty i průzkumy pojícími se s tehdejším záměrem americké administrativy umístit na českém území radarový komponent americké protiraketové obrany, s čímž se pojila i možnost pobytu malé americké vojenské jednotky, která by radar obsluhovala.

Ukázalo se, že mnoho Čechů skutečně ne příliš rozlišuje mezi různými minulými okupacemi a spojeneckými závazky v době, kdy nám nikdo nic nenutí silou. Odpor k radaru, i k možnému pobytu amerických vojáků, byl na mnoha úrovních jaksi instinktivní. Ukázalo se, že mnoho Čechů ve světle naší problematické historie nejen nevěří ve vojenské aliance, ale není ani připraveno rozlišovat mezi tím, zda nějaké vojenské jednotky u nás pobývají na základě legitimního rozhodnutí českých politiků, nebo proto, že nás okupují.

Když si premiér Bohuslav Sobotka volá ministra obrany na kobereček kvůli jeho údajně nešťastným výrokům, možná by si měl nejprve připomenout výroky některých čelných sociálních demokratů během diskuze o umístění amerického radaru u nás. Výroků, které mohl Washington považovat za podivný výraz nedostatku loajality k principiálnímu garantovi naší bezpečnosti, zazněla spousta.

Čeští politici prostě ve svém zápalu najít nějaké slabé místo u svých politických oponentů, a někdy i koaličních partnerů, často demagogicky míchají hrušky s jablky. To se děje i v případě útoků na Stropnického.
Ten přeci nijak nezpochybňuje naše spojenecké závazky. Zdůraznil, že pokud by NATO došlo k závěru, že nějaká jeho základna u nás má být, proběhla by k tomu legitimní politická diskuze i proces schvalování. On sám by umístění jednotek NATO u nás podpořil.

Když ale upozorňuje, že se takový záměr může setkat s nelibostí značné části české veřejnosti, má bohužel pravdu. A je svým způsobem dobře, že tuto debatu rozvířil. V případě, že by NATO u nás nějaké jednotky rozmístit eventuálně chtělo, by se nám mohlo totiž snadno stát, že politická reprezentace, pracující se slogany a ideologickými postuláty, zjistí, že pro plnění spojeneckých závazků nemá potřebnou podporu veřejnosti.

Místo útoků na Stropnického by tak bylo lepší české veřejnosti trpělivě vysvětlovat, čím je NATO jiné než kupříkladu Varšavská smlouva. Mnoho našich spoluobčanů, jak ukázala i debata o americkém radaru, to totiž stále ještě neví.

ČRo Plus, 14.5.2014

08. 05.

Postmoderní invaze

Jiří Pehe Přečteno 10615 krát

Americká historička Anne Applebaumová popsala současný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou jako „postmoderní invazi“. To je docela výstižná definice, ale vyžaduje upřesnění.

Pravdivá je v tom, že Rusko nevede s Ukrajinou tradiční válku. Ruské jednotky, včetně těžké techniky, zůstávají v záloze, nedaleko ukrajinské hranice, přičemž ukrajinská města na východě země obsazují-- s větším či menším úspěchem—takzvaní „separatisté“. Z různých svědectví je přitom zřejmé, že tito „separatisté“ jsou vyzbrojení, či přímo vycvičení Ruskem.

Pověstní „zelení mužíčci“, kteří se znenadání—mlčenliví a perfektně vyzbrojení--vyrojili před časem na Krymu, se ze všeho nejvíc jevili jako příslušníci ruských speciálních jednotek. Vladimír Putin později sám přiznal, že na Krymu byli i ruští vojáci.

Ani místní krymští separatisté nepůsobili jako političtí amatéři bez předchozí průpravy. Jejich rétorika i požadavky se přesně kryly s masivní propagandou, kterou spustil Kreml. Anexe Krymu byla pak dokonána před namířenými samopaly s pomocí referenda.

Na východní Ukrajině probíhá podobná invaze, ač ani tam prý žádné ruské jednotky nejsou. I tam jsou separatisté impozantně vyzbrojení, i tam se budov nejprve zmocňují malá ozbrojená komanda, a teprve pak se na ně nabalují údajná „lidová hnutí“, která si prý přejí odtržení od „fašistického Kyjeva“.

Ten je v nevýhodě hned na několika úrovních. Jeho armáda je slabá, navíc i ona, zdá se, je prolezlá ruskými agenty. A právě v tomto bodě, zmínka Appelbaumové o postmoderní invazi trochu kulhá.
Skutečnost, že i ukrajinská armáda je do jisté okupovaná ruskými agenty, není žádná postmoderna. Tento postup známe už z doby po 2. světové válce.

I Sovětský svaz se tehdy z Československa po roce 1945 vojensky stáhl, ale silová ministerstva , policii a armádu s pomocí komunistů (jakýchsi tehdejších československých separatistů od „prohnilého“ Západu a „buržoazní“ demokracie) kontroloval do té míry, že bylo možné uskutečnit komunistickou invazi ústavní cestou, bez jediného výstřelu.

Ukrajinská armáda se přece jen k jakémusi odporu vzmohla, přičemž ji v propagandistické válce už dopředu znevýhodňuje, že postupuje proti separatistickému hnutí na východní Ukrajině tradičními vojenskými prostředky. Každý zásah této armády je pak snadno líčen jako barbarský útok, v němž hynou i civilisté.

Hranici mezi civilisty a rozptýlenou separatistickou armádou, evidentně řízenou z Ruska, přitom smazali právě separatisté. Je příznačné, že se pak ani nikdo neptá , kde údajně místní separatisté berou vysoce sofistikovanou techniku, kterou potřebují třeba k sestřelování vládních vrtulníků.

Ostatně celý konflikt se odehrává do značné míry v podobě propagandistické války, v níž se uplatňují nálepky a výbušná slovní spojení, odkazující na minulost. I pouliční střety, které se vymknou kontrole, jako tomu bylo v Oděse, kde zahynuly při požáru budovy odborů desítky proruských separatistů, jsou pak líčeny jako barbarský útok fašistů a potomků banderovců na pokojné demonstranty, ač se zdá, že šlo o útok proukrajinckých fotbalových fanoušků, jejichž několik členů nejprve zastřelili separatisté při pochodu městem.

Appelbaumová přesto svým pojmem „postmoderní invaze“ vystihla něco podstatného. Přímo před našima očima ztrácí Ukrajina válku, v níž Rusko zatím oficiálně nevystřelilo jedinou střelu. Západ, zdá se, zatím neví, jak přesně reagovat.

ČRo Plus, 7.5.2014

Archiv článků: květen 2014

Kdo je tady zbytečný?

Český problém s imigrací

Proč existuje svět?

Bouře ve sklenici Stropnického vody

Postmoderní invaze

Blogeři abecedně