Jiří Pehe

21. 08.

Kdo jsou naši putinovci

Jiří Pehe Přečteno 6426 krát

Vypjatá atmosféra doprovázející rusko-ukrajinský konflikt má účinek jakéhosi katalyzátoru, který řadu lidí nutí, aby zaujali jasný postoj. Motivy těch, kteří podporují Putinovu agresivní politiku vůči Ukrajině a případně bývalým republikám Sovětského svazu či sovětským satelitům, lze rozdělit do několika skupin.

Tak především existuje silná korelace mezi bývalými a současnými členy komunistické strany a podporou pro současnou politiku Ruska. Nejde jen o to, že bychom marně hledali někoho, kdo by ruskou imperiální politiku, porušující mezinárodní právo, jasně odsoudil v současné Komunistické straně Čech a Moravy, ale není jistě náhoda, že i většina těch představitelů sociální demokracie, kteří sympatizují se současnou ruskou politikou, jsou bývalí členové KSČ.

Při zběžném pohledu se to může jevit jako záhada, protože Putin se s komunisty v Rusku v nedávné minulosti nijak nemazlil. Zároveň ale veřejně lituje rozpadu Sovětského svazu a vymezuje se agresivně proti Spojeným státům a Západu obecně. Komunistům tyto postoje evidentně imponují, stejně jako jim imponuje vláda silné ruky. A vypjatá atmosféra evidentně vyplavuje na povrch proruské a protizápadní instinkty i případech mnoha bývalých komunistů, kteří jsou nyní členy takzvaných demokratických stran.

Jejich argumentace ve prospěch Putina se přitom často skrývá právě za kritiku USA a Severoatlantické aliance. Jaké právo prý máme kritizovat porušování mezinárodního práva ze strany současného Ruska, když zejména Spojené státy a NATO ignorovaly některé principy mezinárodního práva při bombardování Jugoslávie nebo při invazi v Iráku?

Nebere se přitom v potaz skutečnost, že západní zásahy v Iráku a dalších zemích následovaly až po pokusech zajistit jednotnou mezinárodní podporu v Radě bezpečnosti Organizace spojených národu, kterou opakovaně mařily navzdory probíhajícím humanitárním katastrofám nebo bezpečnostním rizikům v daných zemích svými dost nepochopitelnými postoji zejména Rusko a Čína. Jinými slovy, nebere se v potaz, že před nyní , z mnoha důvodů jistě oprávněně kritizovanými, neboť často ne velmi úspěšnými, západními intervencemi existovala přece jen jakási demokratická diskuse doma, tak na půdě, OSN. Rusko naopak anektovalo Krym zcela unilaterálně, a ještě se s pomocí lží snažilo přesvědčit mezinárodní společenství, že na Krymu i východní Ukrajině jde o spontánní procesy, kterým Rusko jen přátelsky vychází vstříc.

Další skupinou lidí, kteří podporují Putina, jsou lidé patřící k extrémní protievropské pravici, a to nejen u nás. Není to překvapující. Jejich instinkty jsou podobné těm na extrémní levici. V podstatě nemají rádi západní liberální demokracii, nebo ji dodnes nerozumí, a s Putinem se shodnou na potřebě zničit Evropskou unii.

Alexander Mitrofanov nedávno napsal, že jednu skupinu také tvoří lidé, kteří si od případné expanze Ruska, třeba až do střední Evropy, slibují z různých důvodů nějaký prospěch. Podobná situace existovala v druhé československé republice v době mezi Mnichovem a okupací zbytku českých zemí Hitlerem.

Tehdy se najednou vynořilo překvapivé množství českých fašistů a německých kolaborantů. Byli to nejen lidé s dlouhodobou antidemokratickou agendou či instinkty, ale také prospěcháři a oportunisté, popřípadě prostě užiteční idioti, kterých je bohužel v každé vypjaté situaci více než dost.

Je bohužel též zřejmé, že část sympatizantů se současným Ruskem tvoří lidé, kteří jsou napojení na ruské agenturní sítě. Ruští agenti u nás působí dlouhodobě a poměrně intenzivně, jak se lze přesvědčit pouhým nahlédnutí do výročních zpráv Bezpečnostní a informační služby. Navíc je možné, že někteří lidé, kteří se aktivně neprojevovali v minulosti, byli aktivováni ruskými tajnými službami za účelem podpory politiky současného Kremlu teprve nedávno.

Někteří jsou nepochybně dlouhodobými ruskými spolupracovníky, jiní možná jen vědí, že na ně v archívech KGB existují kompromitující materiály. Lze jen doufat, že BIS a další české tajné služby aktivity těchto lidí vyhodnocují, a že nebudeme nepříjemně překvapeni tím, kdo tito lidé jsou, stejně jako byli českoslovenští demokraté v roce 1939.

ČRo Plus, 20.8.2014

13. 08.

Konflikt s Ruskem není jen účetnictví

Jiří Pehe Přečteno 7339 krát

Z reakcí českých vládních politiků i velké části médií na poslední kolo ekonomických sankcí, které Západ uvalil na Rusko, a které Rusko vzápětí uvalilo na západní země, bychom mohli usoudit, že konflikt s Ruskem je jen jakási účetnická operace. Politici i novináři se jali horečně vypočítávat, kolik bude Čechy poslední kolo sankcí stát, kolik pracovních míst bude ztraceno, které české firmy na to doplatí.

Nic proti rozumnému vyčíslování ekonomických dopadů této nejnovější studené války, ale když se to přehání, snadno nám může začít unikat smysl celé věci. Tím je skutečnost, že Rusko svým chováním na východní Ukrajině a před tím na Krymu porušuje mezinárodní právo, chová se agresivně a je potenciálním nebezpečím nejen pro své bývalé satelity. Účelem sankcí je nejen přivést Kreml k rozumu tím, že se mu vojenské dobrodružství nevyplatí, ale ukázat, že v mezinárodních vztazích je nutné respektovat určité principy.

Reakce českých vládních politiků , zejména těch ze sociální demokracie, včetně premiéra Bohuslava Sobotky, zatím ale šly proti smyslu sankcí. Tito politici se tváří, jako by sankce uvalil Brusel tak trochu i na nás. Jsme členskou zemí Evropské unie, takže nám bohužel nezbývá, než sankce respektovat, ale když už Unie vyhlásí jakési sankce, měla by nás za ně prý kompenzovat.

Premiér Sobotka několikrát zopakoval, že by se představitelé Unie měli sejít a hledat způsoby, jak kompenzovat země, jako je Česká republika, za ztráty, které naši výrobci utrpí po zavedení ruského embarga na dovoz potravinářských produktů. Průměrný občan mohl z takových reakcí nabýt dojmu, že lstivý Brusel a Spojené státy zase jednou vymýšlejí jakousi strategii, za kterou zaplatí Češi a další malé národy střední Evropy.

Srovnáme-li přitom údaje z různých evropských zemí o tom, jak se jich poslední kolo západních sankcí i odvetné ruské embargo na potravinářské produkty dotkne, Česká republika na tom není zle. Pokud by náhodou ostatní členské země Sobotku vyslyšely a na unijním summitu se pokusily najít mechanismus, jak kompenzovat země, které na sankce doplácejí víc než jiné, mohlo by se stát, že Češi budou muset ještě něco platit ostatním.

Kdybychom dovedli Sobotkovu logiku ad absurdum, měl by nejspíš existovat jakýsi globální mechanismus, s jehož pomocí budou kompenzovány všechny země, které kvůli sankcím utrpí nějaké ztráty. Jednotlivé země a aliance by pak ve jménu vyšších principů mohly na sebe uvalovat navzájem sankce s tím, že to nikoho nic nestojí.

Jinými slovy: účetnická logika, kterou ve vztahu k pokusům Západu dotlačit Rusko k rozumnějšímu chování s pomocí sankcí předvádějí čeští politici a část médií, je dosti scestná. Nejenže tak svým spojencům říkáme, že s nimi nejsme na jedné lodi, ale říkáme tím také Rusku, že Česká republika představuje v západním společenství slabý článek.

Bylo by osvěžující, kdyby čeští vládní politici byli schopni se svými spojenci držet basu, nebo kdyby dokonce premiér řekl, že jsou v historii chvíle, kdy je třeba v zájmu určitých principů a míru něco obětovat. Nehledě na to, že soukromé firmy, které investovaly v Rusku nebo tam vyvážejí, mohly vědět, že je to riskantní destinace.

Čeští politici samozřejmě nejsou jediní v Evropě, kdo vypočítává ekonomické ztráty, které válka sankcí přinese. Pravdu má ale předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, když upozorňuje, že jde o míru. U nás zatím jednoznačně převažují diskuse nad tím, jak sankce dopadnou na nás, nad tím, co mají docílit ve vztahu k agresivnímu Rusku, a jak k politice obrany našich hodnot proti ruské agresivitě můžeme přispět.

Schwarzenberg správně připomněl, že v každé generaci přichází nejméně jedna výzva, se kterou se musíme vypořádat. V současnosti je touto výzvou obrana svobody a právního řádu v Evropě. Když ustoupíme, nebude už existovat žádná brzda proti násilí v Evropě.

Připomněl také „čecháčkovství“, o kterém mluvil často Václav Havel. Oslavujeme hrdiny z první i druhé světové války, ale nejsme schopni se ani trochu uskrovnit v zájmu stejných zásad.

Dodat lze snad jen to, že bohužel ani ona minulost nebyla nijak bájná. Naši hrdinové z obou světových válek byli často nuceni osvědčovat svoje zásady a hrdinství v důsledku politiky nebo ve střetu s politikou, která byla neprozíravá a přízemní úplně stejně, jako je současné účetnické brblání české vlády, když má ukázat nějaké principy v konfliktu západního společenství, jehož jsme součástí, s agresivním Ruskem.

ČRo Plus, 13.8.2014

06. 08.

Služební zákon jako česká fraška

Jiří Pehe Přečteno 3019 krát

České diskuse o reformách, které mají zmodernizovat stát, jsou pozoruhodné tím, že se odehrávají tak, jako by Česká republika byla izolovaným ostrovem, kde nám nezbývá než nejrůznější věci znovu vynalézt. Co na tom, že Česká republika leží uprostřed Evropy, je členem Evropské unie i dalších mezinárodních organizací, a že téměř každá z reforem, které se u nás prosazují v zájmu institucionální modernizace, už byla funguje jinde.

Na začátku 90. let jsme se potýkali s úkolem privatizovat postátněné hospodářství, který od našich politiků vyžadoval jistou míru originality, čehož kupříkladu v podobě kupónové privatizace využili. Neexistovalo také příliš mnoho návodů, jak co nejrychleji obnovit občanskou společnost v zemích, kde byla totalitním režimem zadušena.

Ale už v diskusi o občanské společnosti se ukazovalo, jak hluboce provinční, a tedy neobeznámená se zkušenostmi vyspělých demokracií, česká společnost je. Mnozí si jistě vzpomenou, jak tehdejší premiér Václav Klaus tvrdil, že občanská společnost, která tvoří páteř všech vyspělých demokracií, je jen jakýsi intelektuální konstrukt, který si vymysleli disidenti v pozdní komunistické éře.

Podobných nesmyslných tvrzení jsme si z úst českých politiků během posledního čtvrtstoletí vyslechli bezpočet. Často byla možná jen proto, že česká veřejnost většinově neměla ponětí o tom, jak věci fungují ve vyspělých zemích.

Pětadvacet let po pádu komunismu bychom ale mohli doufat, že přinejmenším média budou poučenější a nenechají si od politiků věšet bulíky na nos. Místo toho jsme v současné diskusi o zákonu o státní službě zase jednou svědky toho, že i někteří komentátoři přejímají nesmyslná tvrzení o tom, že zákon vytvoří jakousi novu úřednickou šlechtu, a že nám místo politiků budou vládnout byrokrati.

Česká republika je přitom jedinou zemí Evropské unie, která zákon o státní službě nemá. Nebo, lépe řečeno, má ho, ale už 12 let odkládá jeho účinnost. Čeští politici celých těchto dvanáct let tvrdili, že zákon odkládají, protože by jeho naplnění bylo drahé, nebo že je špatně napsaný.

Ve skutečnosti se politické strany napříč politickým spektrem jednoduše nechtěly vzdát možnosti rozdělovat po každých volbách v podobě vysokých úřednických postů prebendy a udržovat si vliv na chod státu i v záležitostech, v nichž se ho politici na západ od nás z dobrých důvodů vzdali.

Je v pořádku, že se vedou diskuse o technických parametrech zákona. V pořádku naopak není, když polici a někteří komentátoři znovu vznášejí argumenty o samotném smyslu státní služby.

Nejenže tím zase jednou naznačují, že vůbec neznají širší evropský kontext. Je to trapné také proto, že zákon už měl být účinný dlouhých 12 let, neboť jeho přijetí v roce 2002 bylo podmínkou vstupu naší země do EU.

Vynalézáme tedy zase jednou už vynalezené kolo. V obecné rovině někteří politici a komentátoři vznášejí argumenty proti samotné existenci státní služby, která by byla chráněna od politických tlaků, přičemž je jim úplně jedno, že tahle diskuse v Evropě už dávno proběhla. Jejím výsledkem bylo, že všechny vyspělé země profesionální státní službu chráněnou před politickými tlaky mají.

Kolo ovšem u nás bohužel do zbytečně vynalézáme, i pokud jde o zmíněné technické parametry zákona. Státní služba funguje v některých evropských zemích lépe, v některých hůře, a v některých zemích výborně. Čeští politici by ale evidentně považovali za potupné jednoduše převzít jeden z oněch výborně fungujících modelů.

Proč jen přeložit do češtiny a schválit, co se jinde výborně osvědčilo, když mohou legislativně kutit a ještě nás k tomu oblažovat originálními úvahami. I proto je ale česká diskuse o státní službě zase jen smutnou ukázkou toho, jak provinční a do sebe zahleděná naše politika i čtvrtstoletí od pádu komunismu je.

ČRo Plus, 6.8.2014

Archiv článků: srpen 2014

Kdo jsou naši putinovci

Konflikt s Ruskem není jen účetnictví

Služební zákon jako česká fraška

Blogeři abecedně