Jiří Pehe

24. 09.

Mezinárodní společenství je vůči USA pokrytecké

Jiří Pehe Přečteno 6477 krát

Spojené státy na sebe vzaly odpovědnost za zničení Islámského státu a svět, zdá se, si oddechl. Téměř vůbec neslyšíme obvyklý chorus kritiků, kteří při každé předchozí intervenci USA v posledních letech namítali, že ta či ona vojenská akce USA není dostatečně posvěcena Organizací spojených národů.

Hrozba, kterou reprezentuje Islámský stát, je příliš vážná, takže mezinárodní společenství bez reptání akceptuje, že Spojené státy--bez posvěcení Rady bezpečnosti OSN--daly dohromady alianci ochotných a pustily se do bombardování islámských extrémistů jak v Iráku, tak v Sýrii.

Tradiční kritici Spojených států namítnou, že současná ofenziva USA v Iráku a Sýrii je jen logickým důsledkem zpackané intervence v Iráku, kterou zahájila Bushova administrativa v roce 2003. Kdo jiný než USA, které celou oblast svým jednáním destabilizovaly, by měl vylízat rozlitou kaši? Jenže tak jednoduché to není.

V obecné rovině je si totiž třeba položit otázku, zda k současné situaci muselo dojít, kdyby mezinárodní společenství, reprezentované OSN, bylo schopno účinné společné akce, když se irácký diktátor Saddám Husajn, už před tím usvědčený z genocidy s pomocí chemických zbraní proti domácí opozici, vysmíval rezolucím Rady bezpečnosti OSN.

USA nakonec bez jasného mandátu Rady bezpečnosti podnikly intervenci v Iráku v čele tzv. aliance ochotných, navíc si američtí neokonzervativci udělali z Iráku jakousi laboratoř pro jimi vysněný vývoz demokracie. Experiment se nepovedl. Ukázalo se, že Američané dokážou bleskurychle vyhrávat války a obsadit nepřátelskou zemi, ale že nevědí přesně, co si v dobyté zemi počít dál.

Jenže tato kritika nesnímá vinu z mezinárodního společenství za jeho pasivitu a alibismus. Proti americké invazi nebyly jen některé evropské mocnosti, ale už tradičně i země jako Rusko a Čína, takže ji nebylo možné prosadit coby akci OSN. Saddám svými činy přitom autoritu OSN přímo podrýval, když si, řečeno lidově, dělal legraci z rezolucí Rady bezpečnosti.

Bylo samozřejmě možné nedělat nic, což ovšem neznamená, že by situace v regionu byla dnes lepší. Arabská jara, která smetla některé diktátory , kupříkladu v Egyptě, Tunisku a Libyi, nebo proti nim vyvolala povstání, jako v Sýrii, by nejspíš přišla i bez americké intervence v Iráku—s dopady, které vidíme v současnosti. Tedy včetně nárůstu vlivu islámských fundamentalistů a teroristických skupin v některých státech.

Jisté je, že USA jsou pro údajné zastánce čistoty mezinárodního práva už deset let fackovacím panákem za to, že se nakonec rozhodly jednat víceméně na vlastní pěst. Podobně to schytávaly za zásahy v Libyi nebo před tím v Jugoslávii. Většinou musely ovšem na vlastní pěst jednat proto, že jakékoliv společné akce mezinárodního společenství pod praporem OSN blokovaly Rusko a Čína.

Rusko, které má vojenskou základnu v Sýrii, nakonec diplomatickou ofenzivou vloni odradilo USA od zásahu proti vražednému režimu prezidenta al-Assada. Současný nástup Islámského státu se přitom zdá být nejen výsledkem selhání USA vytvořit v Iráku stabilní prostředí před stažením svých jednotek z této země, ale také mocenského vakua, které vzniklo v Sýrii kvůli krvavé občanské válce, kterou Assad rozpoutal za benevolentního přihlížení spojeneckého Ruska proti opozici.

Rusko jako jediná relevantní země nyní tvrdí, že i zásah USA proti Islámskému státu by měl být posvěcen Radou bezpečnosti OSN. Všichni ostatní dřívější kritici, včetně prezidenta al-Assada, mlčí nebo souhlasně přikyvují.

Pokud USA neuspějí, jistě se zase rozezní chorus kritiků, kteří budou zpětně vědět, jak se vše mělo udělat lépe. Nyní je ale naprostá většina mezinárodního společenství vděčná za to, že USA zasáhly—i bez předchozího rozhodnutí Rady bezpečnosti.

Tato situace navozuje celou řadu palčivých otázek ve vztahu k akceschopnosti mezinárodního společenství v podobných krizích i ve vztahu k neobyčejné míře pokrytectví, která doprovází jakýkoliv vojenský zásah proti režimům generujícím humanitární katastrofy. Zbytek světa rád kritizuje USA za jejich supervelmocenské ambice, které prý narušují fungování mezinárodního společenství na principech rovnosti. Když se ale vynoří skutečná hrozba, jakou je Islámský stát, zdá se, že naprostá většina mezinárodního společenství je ráda, když se USA bez zbytečného váhání—a dokonce i bez posvěcení ze strany OSN--zhostí role globálního četníka.

ČRo Plus, 24.9.2014

17. 09.

Europoslanec Jan Keller jako neřízená střela

Jiří Pehe Přečteno 14086 krát

Asociační dohoda Ukrajiny s Evropskou unií byla schválena drtivou většinou europoslanců. Konkrétně: pro hlasovalo 535 poslanců, proti bylo 127 poslanců. Většina z těch, kdo hlasovali proti, patří k extrémní pravici nebo k extrémní levici. Je proto zarážející, že proti hlasoval i lídr kandidátky pro volby do Evropského parlamentu za českou sociální demokracii Jan Keller.

Jeho hlasování navozuje několik zásadních otázek. Tak především se ukazuje, že pro jakoukoliv zavedenou stranu je riskantní obsazovat na čelná místa kandidátek ideově spřízněné osobnosti, které nejsou členy strany. Jan Keller kandidoval na prvním místě eurokandidátky ČSSD coby nezávislý. Teď se chová tak trochu jako neřízená střela.

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka Kellera sice omlouvá s tím, že profesor Keller byl ke smlouvě i způsobu, jakým se vyjednávala, kritický už dlouho. Skutečností ale je, že naprostá většina evropských socialistů hlasovala pro asociační dohodu. A jakkoliv jednotlivým europoslancům nelze přikazovat, jak mají hlasovat, přece jen by jeden očekával v tak zásadní věci, jako je schvalování asociační smlouvy s Ukrajinou, s níž se v současném rusko-ukrajinském konfliktu pojí i zásadní symbolika, že lídr české sociálně-demokratické kandidátky pro volby do Evropského parlamentu bude, lidově řečeno, „držet basu“ přinejmenším se svou frakcí.

Na ČSSD nevrhá Kellerovo hlasování dobré světlo také kvůli společnosti, v níž se ocitl nejen na evropské úrovni. Na té české hlasovali z jednadvaceti českých europoslanců proti asociační dohodě jen tři komunističtí europoslanci a lídr českých Svobodných Petr Mach. Zatímco Macha lze odbýt s tím, že vše, co pochází z Bruselu, je pro něj špatné, tedy i asociační dohoda, komunisti hlasovali proti jednoduše proto, že v rusko-ukrajinském konfliktu stojí na straně Kremlu.

Ten, kdo čte Kellerovy komentáře v deníku Právo, možná dojde k názoru, že spíše na ruské než na ukrajinské straně stojí i on. Ale takto jednoduše svoje hlasování vysvětlit nemohl, takže svůj odpor proti asociační dohodě zdůvodnil tím, že prý Unie dává schválením dohody před ukrajinskými parlamentními volbami Ukrajině bianco šek. Co když v nich prý nezvítězí demokratické síly?

To je v případě tak vzdělaného člověka, jako je Keller, ovšem argument poněkud laciný, a zdá se tudíž, že i zástupný. Zrovna tak bychom totiž mohli argumentovat, že schválení asociační dohody nyní může pomoci právě demokratickým silám na Ukrajině proti nacionalistům, kteří argumentují, že Evropa nechala Ukrajinu na holičkách a že je k osudu Ukrajiny lhostejná.

Mohli bychom též namítnout, že ačkoliv je ukrajinský parlament v současné době ve stavu jakéhosi provizória po revolučních událostech na Majdanu, na Ukrajině už proběhly regulérní prezidentské volby, přičemž ukrajinský politický systém je spíše prezidentský než parlamentní. Navíc: pokud někdo zpochybňuje legitimitu ukrajinské demokratické politiky až do doby, než proběhnou parlamentní volby, měl by také protestovat kupříkladu proti zákonu, kterým současný ukrajinský parlament dal separatistům na východní Ukrajině před pár dny více autonomie, což je přesně krok, který, zdálo by se, Keller požadoval, když vyzýval k politickému řešení konfliktu.

ČSSD má tak ve vztahu rusko-ukrajinské krizi další problém. Na jedné straně sice Kellerův krok jistě nadchne silnou postkomunistickou lobby v ČSSD stejně, jako se jí líbil Sobotkův odpor proti přísnějším sankcím vůči Rusku, takže u nás doma ji neublíží.

V Evropské unii a konkrétně v socialistické frakci europarlamentu ale budou mít další důvod se ptát, kde vlastně česká sociální demokracie v současném konfliktu s Ruskem stojí. Ten je totiž nejen konfliktem ukrajinsko-ruským ale i rusko-evropským.

ČRo Plus, 17.9.2014

11. 09.

Hybridní spojenec Česko

Jiří Pehe Přečteno 5337 krát

Pro vojenskou agresi Ruska na východní Ukrajině se ujal název „hybridní válka“. V podstatě označuje situaci, kdy oficiálně Rusko na Ukrajině žádné vojáky, a prý ani techniku, nemá, v realitě bojují na východní Ukrajině tisíce ruských vojáků, které Kreml označuje za dobrovolníky na dovolené.

Jinými slovy, pojem „hybridní válka“ znamená, že ruští vojáci na Ukrajině jsou i nejsou, Rusko proti Ukrajině vede i nevede válku. Mohli bychom též dodat, že součástí hybridní války je evidentně i systematické lhaní.

Provozovat hybridní válku se agresorské zemi daří zejména tehdy, když se může v táboře států, které se snaží její agresi zastavit, spolehnout na hybridně se chovající členy. Pokud bychom vycházeli z výše zmíněné definice hybridní války, jsou to země, které se chovají i nechovají jako spojenci zemí, které na agresora kupříkladu uvalují sankce nebo se snaží přijímat další rozhodnutí, která mají agresora zastavit.

Je smutné konstatovat, že mezi takovými hybridními členy Evropské unie a spojenci dalších členských zemí NATO, je i Česká republika. Chování naší politické reprezentace v rusko-ukrajinském konfliktu by se dalo nejlépe popsat parafrází známého výroku: Kdo si může dovolit nepřítele se spojencem, jakým je Česká republika?

Začít lze lavírováním českého premiéra v otázce sankcí hned na začátku konfliktu, které se postupně přeměnilo v hokynářskou aritmetiku, v níž vláda horečně vypočítávala, co nás budou sankce stát. Později si Česká republika na návrh premiéra vyjednala výjimky z dalšího kola sankcí, přičemž se premiér chlubil, jak ochránil ekonomické zájmy vlastní země i Evropské unie.

Jeden by si mohl naivně myslet, že sankce jsou politickým, nikoliv ekonomickým opatření, a že jejich účelem je donutit agresora ke změně chování. V zemi s poněkud hybridně se chovající politickou reprezentací to ale evidentně neplatí. Pro její politiky sankce, stejně jako hybridní válka, tak trochu jsou a tak trochu nejsou.

Není divu, že taková země má i hybridního prezidenta. Ten v jednu chvíli tvrdí, že věří ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou, aby pak o pár hodin vysvětloval, že se na Ukrajině vede „hybridní válka“, v níž se angažují ruští dobrovolníci, kteří žádnými dobrovolníky nejsou. Moskva i západní spojenci si mohou z pozic takové hybridní hlavy státu vybrat, co potřebují.

Česká republika je bohužel v konfliktu s Ruskem slabým článkem západního společenství i proto, že značně hybridně se na konflikt i možné reakce Západu dívá i česká veřejnost. V zemi, která měla jednu z největších komunistických stran ve východní Evropě, jejíhož pohrobka nedokázala dodnes zakázat, možná není překvapivé, kolik lidí sympatizuje s dnešní politikou Kremlu. A když k nim přidáme fašizující okraje české pravice a postkomunistický tábor v sociální demokracii, není úplně zřejmé, jak by u nás dopadlo kupříkladu referendum o tom, kdo je v současné krizi skutečným viníkem.

Vinu ovšem nesou i prozápadní politické elity, které nechaly během svých vlád upadnout český vojenský rozpočet do hlubin, které činí z České republiky černého pasažéra Severoatlantické aliance. Anebo bychom mohli říct, že Česká republika je takový—inu, hybridní spojenec. V NATO i Evropské unii je, ale zároveň jaksi není. Není ochotná příliš dávat, ale pere se o to, aby dostávala.

Jisté je, že na takového hybridního spojence se může Západ spolehnout jen v jednom. Bude-li muset udělat další složité rozhodnutí, Česká republika se bude snažit přijít s řešením, z něhož nebude úplně zřejmé, zda náhodou není také spojencem Ruska.

ČRo Plus, 10.9.2014

03. 09.

Evropské sankce jako rukojmí ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 5002 krát

Budeme-li hledat příčiny rezervovaného postoje českého premiéra Bohuslava Sobotky ke zpřísnění sankcí Evropské unie vůči Rusku, těžko najdeme uspokojivou odpověď, když zůstaneme jen u analýzy jeho názorů na zahraniční a bezpečnostní politiku. Sobotka se k mezinárodní problémům vyjadřuje sporadicky. Občas se dokonce zdá, že na důležité události, které hýbou světem, žádný názor nemá.

Zdá se také, že mluví jiným jazykem v zahraničí a doma, jak ukázal jeho nedávný článek v americkém časopise Foreign Policy. V něm se vyjadřoval jako zastánce dědictví lidsko-právní politiky i principiálních postojů Václava Havla, ale doma se tváří spíše jako pragmatik, který podporuje kupříkladu obchod s Čínou bez ohledu na její porušování lidských práv.

Pokud jde o politiku Evropské unie vůči Rusku ve světle ruské agrese na Ukrajině, Sobotka po nějakou dobu jen poněkud zmateně lavíroval. Slyšeli jsme od něj, že Evropa musí být jednotná, ale už po uvalení prvních sankcí předvedl kupecké počty ohledně toho, co sankce mohou českou ekonomiku stát.

I když dál zdůrazňoval potřebu evropské jednoty, varoval, že další zpřísnění sankcí může být nežádoucí. Na posledním summitu Unie si pak vyhradil právo s novými sankcemi nesouhlasit, aniž by je už znal, a nyní, kdy byly obrysy nových sankcí zveřejněny, už otevřeně mluví o tom, že Česká republika se zbytkem Unie nemusí táhnout za jeden provaz.

Proč to Sobotka dělá? Bohužel se zdá, že důvody jsou typicky české, tedy přízemní.

Už vláda Petra Nečase podřizovala svoji evropskou politiku striktně stranickým zájmům občanských demokratů, jakož i snahám nepopudit si proti sobě prezidenta Václava Klause. Premiér Nečas jezdil na summity EU s tím, že nemá mandát o ničem rozhodovat, popřípadě se odmítal připojit bez jasného vysvětlení k některým evropským paktům, i když-- jako kupříkladu ten fiskální--souzněly s politikou ODS doma.
ODS prostě zastávala názor, že co pochází z Bruselu je od ďábla, a podle toho se chovala. Její koaliční partneři, včetně proevpropské TOP 09, ji v tom nedokázali zabránit.

I Sobotka se nyní rozhodl držet Unii v její politice vůči Rusku do jisté míry v šachu, protože se řídí především situací ve vlastní straně. A v té existuje silná postkomunistická lobby, která má k Rusku smířlivý postoj.

Co si Sobotka opravdu myslí o rusko-ukrajinském konfliktu, jakož i tom, jaká by měla být co nejefektivnější odpověď Unie, se tedy nedozvíme. Sobotka není státník, ale malý český politik, který podobně jako Nečas před ním okopává Unii kotníky jen proto, že si to nechce rozházet se spolustraníky.

Sobotka také populisticky odečítá ze rtů české veřejnosti. Ačkoliv zatím nebyly publikovány autoritativní průzkumy veřejného mínění k otázce sankcí, dá se tušit, že česká veřejnost, jak už je v našich tradicích, by si přála, aby se vztahy s Ruskem bez nějaké zbytečné konfrontace urovnaly, a hlavně, abychom za tvrdší postup nemuseli zbytečně nic platit. Sobotka tedy svým opatrnictvím většinu národa nerozčílí, možná dokonce získá politické body.

Koneckonců se zase blíží volby, a zejména levicové voliče by příliš tvrdý postoj k Rusku mohl popudit. Že takový oportunismus může vyústit do vážných bezpečnostních rizik pro celou Evropu, českého premiéra, který se opravdu vyzná jen v české stranické politice, nejspíš příliš nezajímá.

Stejně jako tomu bylo v Nečasově vládě, jeho politiku by mohl změnit jen principiální postoj jednoho z koaličních partnerů. TOP 09 to vůči Nečasovi nedokázala.

V současné vládě nedostatek loajality k EU, zdá se, také ČSSD nikdo hned tak nezatrhne, o čemž svědčí rozhodnutí vlády dát Sobotkovi mandát, aby s některými sankcemi navrženými Bruselem nesouhlasil. Hnutí ANO je stejně oportunistické jako ČSSD a principiálně se vyjadřují lidovci jsou početně příliš slabí.

A možná nejen početně. Když členové vlády za ČSSD a ANO odmítli dohlasovat usnesení, ve kterém by bylo ruské počínání na Ukrajině na návrh lidoveckých ministrů nazváno agresí, nedokázali lidovci ani jen pohrozit, že při dalším pokračování Sobotkovy zbabělé politiky by mohli odejít z koalice.

ČRo Plus, 3.9.2014

01. 09.

Putinova Střední Evropa aneb Kondelíci, kam se podíváš

Jiří Pehe Přečteno 4816 krát

Odmítavé a vůči zbytku Evropské unie neloajální reakce premiérů České republiky, Maďarska, Slovenska a Rakouska ke zpřísňování sankcí Evropské unie vůči Rusku kvůli jeho počínání na Ukrajině nás konfrontují s nepříjemnými otázkami ohledně identity našeho regionu.

Tou první je, zdali země střední Evropy mají ve své politické kultuře zakódováno něco, co jejich politické vůdce opakovaně vede k chybným rozhodnutím, která mají během velkých krizí katastrofální důsledky.
Byla to střední Evropa, která ve 20 století byla zdrojem dvou zničujících světových válek.

Můžeme samozřejmě argumentovat, že svůj díl viny nesly i západní mocnosti, a že kupříkladu Mnichovská konference, která porodila zhoubnou politiku „appeasementu“, jež následně otevřela dveře ke 2. světové válce, měla se střední Evropou společného pouze tolik, že Mnichov leží ve střední Evropě, Adolf Hitler byl Rakušan, a že se jednalo o osudu sudetských Němců v Československu.

Jenže Mnichovu předcházel anšlus Rakouska, nadšeně vítaný tamním obyvatelstvem, jakož i rychlá degenerace řady následnických zemí Rakouska-Uherska do autoritářských režimů, které kvůli svému koketování s fašismem Hitlerovi jeho vzestup přinejmenším nijak neztěžovaly. Československo bylo posledním ostrovem demokracie v regionu, ale v konfrontaci s mnichovským diktátem se nakonec i ono vzdalo. Druhá republika pak už byla nechutným rejdištěm českých fašistů, kolaborace s Němci během okupace poměrně rozšířeným chováním.

Druhou otázkou týkající se chování středoevropských premiérů v současné rusko-ukrajinské krizi je, zda nějak nesouvisí s érou komunismu. Česká republika, Slovensko i Maďarsko zdědily z dob komunismu početné „páté kolony“ antidemokratů, či lidí dodnes sympatizujících se silovou politikou Ruska. Jenže takové Rakousko, jehož premiér svými výroky sankce EU také zpochybňuje, komunistickou minulost nemělo.

Nabízí se tedy otázka, zda doba komunismu nepoznamenala všechny středoevropské země spíš tím, že bez ohledu na to, zda byly komunistické nebo ne, Sovětský svaz v nich udržoval rozsáhlé agenturní sítě. Vídeň byla známá jako základna sovětské KGB na Západě. V Praze zůstala přítomnost ruských tajných služeb a mafií silná i po roce 1989. Tezi o agenturních sítích Moskvy by potvrzovala i skutečnost, že k současným nejhlasitějším pochybovačům o smyslu razantnějších postojů vůči Rusku patří k Kypr, který byl základnou KGB už před rokem 1989 a poté se stal základnou ruských mafií.

Mohli bychom ale také argumentovat, že skutečně spojujícím faktorem v chování Prahy, Bratislavy, Vídně a Budapešti v současné krizi je kultura maloměšťáctví, zděděná už z dob Rakouska-Uherska, která zásadně nadřazuje osobní zájmy obecnějším. Toto středoevropské „kondelíkovství“ se projevuje zejména tím, že staví svůj maloměšťácký blahobyt a klídek programově nad vše ostatní, přičemž si ve svém omezeném provincialismu odmítá klást závažné otázky.

I proto se uvalení sankcí, které mají zastavit agresivní chování Ruska, v podání premiérů středoevropských zemí mění v účetnickou operaci, doprovázenou jalovými výzvami k hledání „nějakého politického řešení“. Český premiér zpochybňuje kupříkladu zpřísnění sankcí slovy, že je třeba vyhodnotit, zda byly účinné ty předešlé. Dobře přitom ví, že (ne)účinnost sankcí se projeví až časem, a že mezitím Rusko už může okupovat celou Ukrajinu.

Středoevropské „kondelíkovství“ je zajímavé tím, že navzdory tragické historii regionu, který americký historik Timothy Snyder nazval ve svém bestselleru „krvavými zeměmi“, má opakovaně tendenci strkat před velkými, potenciálně nebezpečnými událostmi hlavu do písku. Současný postoj Sobotky by se dal shrnout takto: neprovokujme zbytečně, neohrožujme naše hospodářství, hleďme si svého, ono se to nějak vyřeší.

V širší rovině chování středoevropských lídrů souvisí s nevyzrálostí politiky v regionu, jehož politika byla pokleslá a reakcionářská už v dobách rakousko-uherského mocnářství. Politika se opakovaně provozuje v podobě politikaření, spíše než v podobě strukturovaného diskurzu a odpovědných rozhodnutí, která mohou bolet.

Navíc mezinárodní politika je opakovaně činěna rukojmím té domácí. Sobotka proti sankcím zčásti protestuje a v otázce správné reakce vůči Rusku trapně lavíruje, protože se bojí voličů sociální demokracie. Co je mu do nějaké společné evropské politiky, když hrozí, že ho silná proputinovská lobby ve vlastní straně za případné principiálně prozápadní postoje vytrestá?

Střední Evropa prostě nemá žádné státníky, má jen politikařením posedlé politiky nevalné úrovně. Když se nějaký státník, jako byli u nás Tomáš Masaryk nebo Václav Havel, objeví, je „kondelíkovstvím“ popliváván a vysmíván. V tomto kontextu vůbec není náhoda , že současný Černín označuje Havlovu politiku lidských práv za „kýč“ a přemýšlí usilovně především o tom, jak se podlézavě zavděčit komunistické Číně.

Současná situace také ukazuje, že Polsko není typicky středoevropskou zemí. Každý demokrat v našem regionu může Polákům v současné krizi jejich lídry jen závidět. Otázkou je, jak dlouho Polsko bude mít se svými kondelíkovskými partnery v tzv. Visegrádské skupině trpělivost.

Možná z chování současných středoevropských premiérů coby jakéhosi zrcadla jejich populací lze také učinit závěr, že když se dlouhodobě ohýbá nějaké zemi páteř, je těžké ji pak narovnat. Svého druhu podrazácké či nedospělé chování vůči Evropské unii bylo v některých zemích regionu zřejmé už před současnou krizí. Pokusy maďarského premiéra Orbána omezit liberální demokracii v Maďarsku dost připomínají vývoj v Maďarsku před 2. světovou válkou.

Nyní, když ukrajinsko-ruská krize vyšponovala napětí do vyšších otáček, se ukazuje, že napřímit se a jednat s rovnou páteří není v zemích s historicky dlouhodobě ohnutou páteří snadné. Putin to bohužel samozřejmě ví, a bude se středoevropským kondelíkovstvím aktivně pracovat ve snahách rozložit západní jednotu.

Archiv článků: září 2014

Mezinárodní společenství je vůči USA pokrytecké

Europoslanec Jan Keller jako neřízená střela

Hybridní spojenec Česko

Evropské sankce jako rukojmí ČSSD

Putinova Střední Evropa aneb Kondelíci, kam se podíváš

Blogeři abecedně