Jiří Pehe

29. 10.

Jak si Zeman zprivatizoval prezidenství

Jiří Pehe Přečteno 10758 krát

Prezident Miloš Zeman se ve svém úřadě chová tak, jako by byl jeho majetkem. Zřetelně se to opět vyjevilo v minulých dnech a týdnech ve třech mediálně sledovaných událostech.

V září se prezident nejprve účastnil konference na Rhodu, kterou pořádal Vladimír Jakunin, blízký spojenec Vladimíra Putina a dlouholetý agent KGB. Zeman, který v minulosti navštěvoval Jakuninovy konference na Rhodu jako soukromá osoba, se akce nyní účastnil coby český prezident, přičemž v rozporu s oficiální linií Ministerstva zahraničí i závazky České republiky vůči Evropské unii vyzýval ke zrušení sankcí Unie vůči Rusku.

Před pár dny prezident pro změnu odjel na návštěvu Číny, obklopen miliardáři a podnikateli. V přítomností nejbohatšího Čecha, Petra Kellnera, jehož přítomnost v delegaci Hrad do poslední chvíle tajil, pak oznámil svému čínskému protějšku, že Česká republika respektuje teritoriální integritu Číny, včetně Tibetu a Tchaj-wanu.

Prezident tak jistě přítomné podnikatele potěšil. Co jim je koneckonců do nějakých otravných lidských práv? Problémem je, že tento zásadní obrat v české zahraniční politice ani Zeman, ani ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který se vyjádřil v Číně podobně už před několika měsíci, neučinili na základě nějaké hlubší domácí diskuse.

Lze samozřejmě argumentovat, že ústava prezidentovi takovou diskusi nepřikazuje. Černín i Hrad jsou nyní v rukou levice, a ta se prostě rozhodla pootočit kormidlem zahraniční politiky směrem od údajně neproduktivního, moralistně založeného lidskoprávního atlanticismu, který prý nepromyšleně vtisknul české politice kdysi Václav Havel, směrem k ohebnému super-pragmatismu, jehož účelem je nekazit české vyhlídky na byznys kdekoliv a s kýmkoliv.

Problémem je, že se taková změna dotýká samotné identity našeho politického zřízení po roce 1989. Ta se po více než dvacet let opírala o obranu lidských práv v zemích, jejichž režimy se chovají ke svým občanům podobně, jako to kdysi činil normalizační režim v Československu.

Zeman se nyní evidentně rozhodl zprivatizovat českou zahraniční politiku do rukou velkého byznysu. Jeho výzvy k potlačení klasické diplomacie na úkor ekonomické i jeho prohlášení v Číně totiž v podstatě znamenají, že se česká diplomacie, v čele s prezidentem, má stát jen politickou fasádou podnikání. Jako by chtěl Zeman podtrhnout, že i úřad hlavy státu je nyní svým způsobem zprivatizován do rukou velkého byznysu, nechal se z Číny domů dopravit soukromým tryskáčem firmy patřící Kellnerovi.

Hned po příletu do Prahy se Zeman účastnil ceremonií u příležitosti 96. výročí vyhlášení nezávislosti Československa. I zde si počínal částečně jako soukromník, když několik státních vyznamenání opět rozdal lidem, kteří ho podporovali v prezidentské kampani nebo filmovým režisérům, kteří o něm natočili dokumenty a reklamní spoty.

Bohužel se zdá, že parlamentní strany, které se vloni sjednotily proti pokusům Zemana posunout parlamentní demokracii směrem k prezidentské vládě, jsou nyní už zase natolik rozdělené spory mezi vládou opozicí, že se jen těžko sjednotí na nějakém společném postupu, který by prezidentovy pokusy o velmi svérázný--a pro obraz České republiky v zahraničí dosti nešťastný—výklad toho, co naše hlava státu smí a nesmí, zastavil.

ČRo Plus, 29.10.2014

15. 10.

Lidskoprávní schizofrenie v Praze

Jiří Pehe Přečteno 4096 krát

Zatímco v Praze na Žofíně vyzývali na právě skončené mezinárodní konferenci Forum 2000 světoznámí bojovníci za demokracii k boji s autoritářstvím a k obhajobě lidských práv, o kousek dál, v Černínském paláci, zahraničně politický tým současné vlády postupně dokončuje svoji novu koncepci, v nichž prosazování tradičních lidských práv kritizuje.

Hlavní architekt této změny, první náměstek ministra Petr Drulák, kritizuje dřívější důraz české zahraniční politiky na prosazování klasických občanských práv jako zbytečně agresivní politiku z dob Václava Havla. Mluví o neproduktivním „lidskoprávním atlanticismu“, který prý musí být vystřídán ucelenějším konceptem, v němž se vyváženě klade důraz také na sociální a další práva.

Slovním spojením „lidskoprávní atlanticismus“ se míní, že lidská práva prý byla v minulosti Západem až příliš často zneužívána pod praporem jejich údajného universalismu jako politický štít, který sloužil k prosazování západních zájmů. V současném světě je prý nutné vést o lidských právech dialog, protože jsou kulturně podmíněná.

Václav Bělohradský, který patří k okruhu lidí spolupracujících s ministerstvem, se s tím tak říkajíc už vůbec nepáral. Napsal, že lidská práva v tradičním pojetí jsou „lžiideologie“, která slouží k ospravedlnění všemožných špinavostí a vojenských intervencí Západu. Je třeba je prý nově promyslet a mluvit o nich „čestně“, k čemuž patří i Drulákem obhajovaná potřeba vést o nich dialog--zjevně třeba i s autoritářskými režimy. Musíme si prý na Západě zamést před vlastním prahem, neboť i naše minulost je protkaná zločiny.

V nejnovější verzi zahraničně-politické koncepce Černína se také mluví o tom, že demokracii máme prosazovat pouze v zemích, „kde je to možné“. Kdo o tom rozhodne, se nedozvíme. Víme ale už, že v případě Číny se současní vládní politici pragmaticky rozhodli, že to zjevně možné není, takže když Lubomír Zaorálek navštívil Čínu, potvrdil svému čínskému protějšku, že Česká republika se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Číny a bude respektovat její teritoriální integritu, což znamená i anexi Tibetu, která trvá od padesátých let.

Když význačný právní filozof Jiří Přibáň v reakci na tento vývoj napsal, že klasická lidská práva jsou, stejně jako demokracie, v dnešním světě v lecčems „ušpiněná“, ale nicméně nadále universálně platná, snesla se na něj kritika jak z řad tvůrců současné zahraniční politiky, tak z řad postkomunistické levice.

Spor o lidská práva nyní štěpí dokonce i kancelář ombudsmana. Zatímco ombudsmanka Anna Šabatová je známá jako je zastánkyně lidských práv i v jejich klasické podobě, o čemž svědčí i její předchozí činnost v řadě lidskoprávních organizací, její zástupce Stanislav Křeček je naopak zastáncem postojů, které konvenují postkomunistické lobby v sociální demokracii.

Do Přibáně se pustil s tím, že se doba změnila, a ve shodě kupříkladu s ústavně-právním teoretikem ČSSD Zdeňkem Jičínským, argumentoval, že je třeba respektovat ekonomické úspěchy autoritářských režimů, které prý naplňují práva lidí tím, že byli pozvednuti z chudoby.

Zajímavé je, že se tito obhájci ekonomického růstu a sociálních práv coby nadřazených tradičním občanským právům ve své argumentaci vůbec nevracejí k důvodům revolty proti komunismu v roce 1989. Proč se tehdy vlastně lidé proti komunismu vzbouřili? Vždyť jim zajišťoval přijatelnou životní úroveň i sociální práva. Současné popírání důležitosti tradičních občanských práv tak popírá i ideové zdroje naší demokracie po roce 1989, a stává se tak veskrze politickým,nikoliv jen teoretickým soubojem.

Současný Černín argumentuje z rádoby teoretických pozic, ale nakonec trapně souzní s postkomunistickou lobby, která navazuje na myšlení z dob komunismu, kdy byl plný žaludek a sociální jistoty hlavním argumentem proti občanským a politickým svobodám.

Navíc je tato údajně komplexnější lidsko-právní politika pokrytecká. Kdyby totiž měla Česká republika skutečně uplatňovat svůj důraz na sociální práva třeba vůči Číně, nemohla by s touto zemí, kde existuje otrocká a dětská práce, a lidé pracují v otřesných podmínkách, obchodovat už vůbec.

ČRo Plus, 15.10.2014

15. 10.

Některé mýty okolo výsledků komunálních voleb

Jiří Pehe Přečteno 6498 krát

Právě skončené komunální volby svádějí mnohé analytiky a komentátory k jednoznačným závěrům typu „přesvědčivé vítězství hnutí ANO“. Ve skutečnosti jsou výsledky voleb dosti nejednoznačné.

Především je nutné komunální volby analyzovat na různých úrovních: malých obcí, menších měst, velkých měst a Prahy (kde měly celopražské volby i charakter voleb krajských). Na každé této úrovni jsme byli svědky jiných přístupů voličů a z toho plynoucích odlišných výsledků.

Zatímco na úrovni malých obcí jednoznačně zvítězila sdružení nezávislých kandidátů a mezi politickými stranami lidovci, v menších městech si vedle nezávislých a lidovců počínala poměrně slušně i sociální demokracie. Ta zvítězila ve čtrnácti z celkového počtu sedmdesáti dvou měst v kategorii měst od patnácti tisíc do padesáti tisíc obyvatel.

Ve velkých městech jednoznačně kralovalo ANO, které vyhrálo v osmi krajských městech a hlavním městě Praze. Posbíralo nejvíce vítězství i v širší kategorii statutárních měst.

Zato ČSSD nedokázala vyhrát v žádném městě s populací nad sto tisíc obyvatel, a dokázala vyhrát jen ve dvou z dvanácti měst v kategorii od padesáti tisíc do sto tisíc obyvatel.

V přepočtu na procentní body vyhrálo zásluhou úspěchu ve velkých městech celostátně ANO, ale v součtu celostátně získaných mandátů skončilo až osmé. Porazily ho všechny parlamentní strany, s výjimkou TOP 09.

Opravdu vítězství ANO?
Mluvit tedy o vítězství ANO je problematické, neboť záleží na úhlu pohledu. V symbolické rovině lze o vítězství ANO mluvit, protože úspěch hnutí ve větších městech ukázal, že jeho kouzlo funguje nejen na úrovni celostátní politiky, ale i mezi obyvateli velkých a středně velkých měst napříč republikou.

Jenže se zároveň ukázalo, že to samé kouzlo buď nefunguje v menších městech a obcích, anebo že ANO zatím nedokázalo vybudovat místní organizační struktury. Nelze se ale pak nezeptat, proč tomu tak je.

Jistě k tomu přispívá relativní novost hnutí, a lze jistě přijmout argument, že ANO s postupem času asi pronikne i na nižší úrovně politiky. Lze ovšem též argumentovat, že ANO na nižší úrovně zatím neproniklo, protože je to hnutí kontrolované a vlastněné jedním mužem, který prostě nemůže být všude.

Andrej Babiš byl schopen dohlédnout na tvorbu kandidátek ve velkých městech, ale nebylo v jeho silách dohlížet na kandidátky na nižších úrovních. ANO tam tedy buď vůbec nekandidovalo, anebo nebylo schopné postavit lidi, za které by jeho vůdce mohl alespoň nějak ručit.

I ve velkých městech, kde ANO nakonec uspělo, zůstává otázkou, kdo jsou lidé, kteří za něj kandidovali a v mnoha případech uspěli. Můžeme tisíckrát kritizovat tradiční strany coby zkorumpované a zlenivělé, ale na jejich kandidátkách jsou lidé, kteří prošli nějakým srozumitelným výběrovým procesem, včetně toho, že se hlásí k určité politické ideologii.

V případě hnutí ANO máme co do činění s lidmi, kteří často naskočili do rozjetého vlaku Babišova úspěšného tažení bez jasného ideového profilu. Často prostě jen s vidinou „zaručeného“ úspěchu ve výtahu k moci jménem Babiš. Stejně jako Babiš se vesměs vymezovali proti tradičním stranám a opakovali formulky o odbornících i nutnosti boje s korupcí.

I proto budou jakékoliv koalice s ANO v městech, kde uspělo, vysoce riskantní. O skutečných záměrech i programu lidí zvolených za ANO prostě nikdo moc neví, což se může v každé koalici s ANO rychle ukázat jako destabilizující faktor.

Mluvit o vítězství ANO je problematické i proto, že v našem volebním systému je důležité nejen být první na pásce, ale také mít koaliční potenciál. Hnutí, které otevřeně pohrdá politickými stranami a kádruje je coby prý změny neschopné, může ale snadno skončit v izolaci.

Proč by se tradiční strany měly nechat hnutím ANO urážet a kádrovat? Na úrovni radnic a magistrátů přitom spolu klidně mohou spolupracovat strany s odlišnými ideologickými profily. Pro tradiční strany tak může být mnohem důležitější než ideologická příbuznost, když budou mít v koalici čitelné partnery. Což hnutí ANO rozhodně není.

Sdružení pro města a obce
Zajímavým fenoménem voleb byla i různá sdružení nezávislých. Ve skutečnosti se ve většině případů nejednalo o nepopsané listy papíru, ale o lidi, kteří dříve působili v politických stranách, s nimiž se z různých důvodů rozešli.

Tato sdružení vyhrála nejen v řadě menších měst i obcí, ale také v několika velkých městech, včetně Hradce Králové, Karlových varů nebo Liberce. Někteří analytici je přirovnávají k ANO, a dokonce sám Babiš tvrdil, že úspěch ANO otevřel dveře těmto „apolitickým“ hnutím.

Není to pravda. Na rozdíl od ANO totiž nejsou různá městská a místní sdružení, která uspěla, marketinkovým produktem jednoho velmi bohatého muže. Lidé, kteří je vedou, mají nějakou místní historii, jejich pohledy na řízeních daných měst a obcí jsou místním dobře známé. To se o řadě lidí zvolených za ANO nedá říct.

ČSSD prý doplatila na neshody
Jedním z mýtů, kterého se chytlo i vedení ČSSD, je tvrzení, že strana prý neuspěla ve velkých městech kvůli nejednotnosti a rozmíškám. Ty sice mohly hrát jistou roli, ale ČSSD si lže do kapsy, pokud zúží důvody svého neúspěchu jen na vnitrostranické neshody nebo naopak na obecná tvrzení, že v útlumu jsou všechny tradiční politické strany, které byly v posledních letech prý příliš zahleděné do sebe.

Zatímco jistá revolta voličů proti zavedeným stranám dál trvá, skutečností je, že ČSSD poztrácela přízeň obyvatel velkých a středně velkých měst, zatímco na nižších úrovních se zásadní revolta proti této „zavedené“ straně nekonala. To je také důvod, proč nakonec dopadla ČSSD v celkovém součtu hlasů i mandátů relativně dobře, jakkoliv ve srovnání s rokem 2010 přišla o více než osm set mandátů.

Jenže tyto mandáty ztrácela právě ve větších a středních městech — a to na úkor ANO. Vezmeme-li v úvahu, že značnou část voličstva ANO tvoří zklamaní bývalí voliči občanské pravice, a že navzdory jeho ideové rozmazanosti lze ANO charakterizovat jako umírněnou populistickou pravici, je zřejmé, že ČSSD prohrává ve velkých i středně velkých městech v obecné rovině s „pravicí“.

Tyto voliče lze popsat jako mladší, vzdělanější a kosmopolitně orientované. Ve větších městech, kam přicházejí za prací v nových odvětvích ekonomiky, začínají tvořit důležitou voličskou skupinu.

ČSSD si tedy potřebuje odpovědět na otázku, proč ji tito voliči nevolí. Jinými slovy: pokud nenajde ČSSD cestu k tomuto voličskému segmentu a nechá ho napospas tradičním pravicovým stranám i ANO, bude politicky dál chřadnout.

Spojovat politickou budoucnost s postaršími voliči v malých městech, které lze charakterizovat jako přívržence postkomunistické levice, je riskantní. Je to — i demograficky — část společnosti na ústupu. Právě místní a městské volby ukázaly, že ČSSD nedokáže oslovovat mladé lidi z „internetové“ generace.

ČSSD si nevystačí ani se sváděním viny na obecný odpor vůči tradičním stranám. Lidovci jsou tradiční strana, a přitom právě oni byli schopni konkurovat různým sdružením nezávislých v počtu získaných mandátů, kde ostatně porazili i ČSSD.

Jde tedy spíš o to, aby si ČSSD jasněji definovala „parketu“, z níž oslovuje voliče. Ta postkomunistická, z níž k voličům mluví nyní, se pomalu stává jevem minulosti, mladé lidi vesměs odpuzuje.

Mýtus o prý ne tak neúspěšné pravici
ODS i TOP 09 se pokoušely interpretovat volební výsledky jako údajně žádný velký neúspěch. Ve skutečnosti jsou jejich výsledky v proběhlých volbách potvrzením téměř totálního krachu těchto stran.

Poztrácely nejen tisíce mandátů i pozic na radnicích. I opticky potvrdily, že se jim nedaří se odrazit ode dna. Důvody jsou přitom v obou případech částečně stejné, ale i odlišné.

Stejné jsou v tom, že obě strany s sebou vlečou katastrofální dědictví Nečasovy vlády, a ODS též dědictví Klausových let, aniž by byly ochotné se s ním kriticky vypořádat. Dokud to neudělají a nepojmenují jasně chyby, od kterých se chtějí napříště distancovat, budou politicky strádat.

Různé jsou v tom, že zatímco ODS nemá v čele vůdce, kteří by dostatečně charismatičtí a přesvědčiví, aby dokázali stranu vymanit z tradičního „odéesáctví“, které většinu lidí irituje, a aby nastolili nový směr, TOP 09 má charismatické vůdce, kteří jsou ale takříkajíc „profláknutí“.

Karel Schwarzenberg politicky usychá, takže za stranu mluví Miroslav Kalousek. To je bezpochyby nejsilnější osobnost současné tradiční pravice u nás, jenže osobnost obtížená problematickou minulostí a tíhnoucí ke konfrontačním postojům. Strana přitom má, na rozdíl od ODS, několik zajímavých osobností, ale nechala je „odejít“ do Bruselu.

TOP 09 také trpí tím, že i dnes zůstává volební stranou, která nedokázala vybudovat husté a efektivní organizační struktury napříč republikou. Má viditelnou, i když problematickou dvojí hlavu (Schwarzenberg, Kalousek), ale nemá „tělo“.

ODS má rozvětvenou síť organizací, tedy poměrně robustní „tělo“, ale její „hlava“, ač momentálně patří významnému profesorovi, je politická mdlá a nepřesvědčivá.

Výsledky komunálních i senátních voleb ukázaly, že pokud obě strany poměrně rychle se sebou něco neudělají, mohou možná ze scény úplně zmizet. Potřebují nějaký nový impulz — a to jak v podobě nových tváří v jejich čele, tak v podobě „čerstvého“ programu, který by byl založen na kritické reflexi jejich minulých selhání.

Deník Referendum, 14.10.2014

08. 10.

Zrcadla prázdného světa

Jiří Pehe Přečteno 7553 krát

Není jistě náhoda, že nemalou mezinárodní pozornost a uznání kritiků vyvolala v uplynulém roce hned dvě umělecká díla, která se zaměřila na oslavu lidské bezvýznamnosti: film italského režiséra Paola Sorrentina Velká nádhera a poslední román Milan Kundery Svátek bezvýznamnosti.

Sorrentino vykresluje pocit bezvýznamnosti jako jistou formu moudrosti, kterou svým smířením s plynutím času a „marností všeho“ ztělesňuje stárnoucí známý novinář a svého času nadaný spisovatel Jep. Jeho vědomá rezignace na „významnost“ je presentována v kontrastu s nádhernými, ve věčném plynutí času ale také pomíjivými kulisami Říma a zároveň se zvláštní namyšleností – ve vlastní zdánlivé významnosti se topící, ale ve skutečnosti zcela prázdné a pokrytecké – společenské smetánky, v níž se tento bonviván pohybuje.

Vyznění filmu je nostalgické. To, co dává našemu životu nějaký význam, možná dokonce smysl, může být jen jeden určující okamžik velké lásky, který jsme si, jako kdysi Jep, nechali kvůli zbabělosti či nedostatku prozíravosti protéct mezi prsty. Propásneme-li takový určující okamžik coby možný dotyk s Bohem, zbývají už jen kulisy. Třeba nádherné a opojné, ale zároveň prázdné. Jako ty římské ve Velké nádheře.

Kunderův přístup je, jak u něho bývá zvykem, spíše ironický. Zabývá se dvěma podobami bezvýznamnosti. Jednou je Tlachal, tedy člověk, který se životem prožvaní, aniž by kdy myslel hlouběji, pod povrch věcí. Takový Tlachal může být stejně jako Sorrentinův Jep roztomilý bonviván, ale také zcela nudný patron, který si – na rozdíl od intelektuálně nadaného Jepa – svou bezvýznamnost neuvědomuje.

Tlachal je symbolem všech těch, kdo životem „bezvýznamně“ projdou bez větších stop, nikdo je nebere příliš vážně, ale oni sami jsou často přesvědčeni o své společenské oblíbenosti. Jeho protikladem je Narcis, jehož marný střet s bezvýznamností Kundera studuje na postavě Stalina.

Kunderův Stalin vidí svět jako objekt své vůle, který může libovolně tvarovat. Svět má být odrazem jeho samého, jeho významnosti, ale nakonec připouští, že kvůli omezencům, kteří ho obklopují, selhal. Svou nadřazenost tak praktikuje v podobě méně či více krutých žertů na úkor druhých či jejich ponižováním. V závěru románu si pak autor pohrává se Stalinem coby komickou postavičkou, pobíhající zmateně po pařížském parku.

Nebyl by to Kundera, kdyby neuvažoval nad tím, zda toto komické představení bezvýznamnosti muže, který byl jako každý Narcis přesvědčen o své jedinečnosti a který je pro mnohé dodnes postavou krutě významnou, není polohou, v níž se i Stalinovi dostává nakonec jisté lidskosti.

xxx

Bezvýznamnost jako filosofická kategorie se objevuje teprve s nástupem modernity. V předmoderních kulturách měl téměř každý jedinec nejen organické místo v rodině, rodu nebo kmenu, ale jeho význam byl také určován přesahem k transcendentnu.

V monoteistických náboženstvích, v křesťanství nejprominentněji, se má smysl našeho života vyjevit až po smrti. Ve víře existují dva základní předpoklady: za prvé existence každého jedince má ve vyšším řádu věcí nějaký smysl, a nemůže být tudíž bezvýznamná. Za druhé, pokud se budeme řídit určitými morálními imperativy a věřit v Boha, dojdeme spasení na věčnosti.

Prožívat vlastní existenci jako bezvýznamnou, anebo naopak tuto zdánlivou bezvýznamnost popírat společenským statusem, mocí, majetkem atd. bylo v křesťanství v jeho čisté podobě de facto hříchem. „Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“, zní slavný biblický výrok.

Po nietzscheovské „smrti boha“ se pro velké části sekulárních společností předmoderní chápání vlastního významu ve světě skrze boží plán zhroutilo. Význam lidské existence se začal hledat jinak: skrze společenské uznání, moc, majetek, tvůrčí výkony… Jenže ve světě bez Boha, bez příslibu jiné existence coby účasti na Bytí, kdy nám bude vyjeven smysl „všeho“, se bezvýznamnost existence, která definitivně končí naší smrtí, po níž následuje už jen Nic, stále znovu vrací v nejrůznějších podobách.

Jean-Paul Sartre coby vůdčí postava existencialismu, jenž byl reakcí na tuto bezvýznamnost lidské existence ve světě bez Boha, ztvárňuje v románu Nevolnost svět zasažený pocitem bezvýznamnosti v postavě Antonia Roquentina. Ten v jedné pasáži románu říká: Vše je bezdůvodné, tento park, toto město i já. Když se stane, že si to člověk uvědomí, zvedne se mu žaludek… Všichni, jak tu jsme, jíme, pojídáme, popíjíme, abychom uchovali svou vzácnou existenci, a přitom není žádný důvod proč existovat… Jsem udiven životem, jenž mi byl dán… dán pro nic.

xxx

Ještě před Sartrem a dalšími existencialisty se ovšem vynořoval jiný druh úzkosti spojený s bezvýznamností. Má-li to být nyní lidská společnost, kdo v zastoupení Boha osvědčuje naši významnost, je moderní společnost vůbec dostatečně „lidská“ na to, aby význam jedinců v ní existujících dokázala ocenit? Anebo jsou moderní společnosti jen mašinériemi, v nichž se významnost a bezvýznamnost bezduše prolínají? Už Franz Kafka viděl v moderní společnosti především odlidštěnou mašinérii, která bez milosti a jasného smyslu může zcela náhodně semlít a zničit každého, stejně jako Josefa K. V románové formě tak popsal to, čemu později Hannah Arendtová dala v jazyku filosofie jméno banalita zla.

Zlo v moderních společnostech může být masově provozováno jako jakýsi vedlejší produkt byrokratického samopohybu – bez zřejmého účelu či emocionální účasti. Produkce zla, které neguje význam existence, se stala jen jedním z různých druhů práce. Je přitom úplně jedno, zda se tento byrokratický provoz zaštiťoval v praxi ideologiemi, jako byl nacismus nebo komunismus.

Skutečným hybným principem masového ničení lidských životů coby bezvýznamných se stal v moderních společnostech jistý druh nihilismu, který souvisí s pocitem, že lidský život končící tak jako tak smrtí, po níž přichází Nic, nemá ve skutečnosti žádný smysl. Lidské životy lze tak používat ve hře mocných a bezmocných, významných a bezvýznamných jako pouhý materiál, který lze po miliónech utrácet ve válkách, koncentračních táborech, gulazích nebo revolucích.

Marxisté mluvili o jistých aspektech tohoto jevu jako o odcizení. Hannah Arendtová analyzovala osamocení a bezvýznamnost moderního člověka coby nevyhnutelný výsledek masových produkčních procesů. Je-li člověk zredukován na pouhou funkci ve jménu zisku, provozu nebo pokroku, je opakovaně konfrontován se svou bezvýznamností.

A ačkoliv moderní doba nabízí celou řadu osobních ideologií, které této zřejmé bezvýznamnosti mají dodávat jakýsi význam, často tyto strategie zvýznamňování bezvýznamného selhávají. V západní modernitě se tak ujímá pojem „krize středního věku“, což označuje stav, v němž člověk, obvykle mezi čtyřicítkou a padesátkou, z různých důvodů zjišťuje, že jeho dosavadní existence byla více či méně bezvýznamná.

Jelikož západní civilizace vytěsnila spolu s Bohem i smrt jako prožívaný horizont, je „krize středního věku“ často prvním větším střetem moderního člověka s vědomím vlastní konečnosti. V konfrontaci s vlastním dosavadním fungováním v různých druzích v podstatě bezduchého provozu, které jsou pro moderní společnost typické, přichází panika z bezvýznamnosti.

xxx

Této panice není snadné uniknout, ani když nejsme jen jednou z mnoha typických částeček současných druhů odlidštěného provozu: civilizačního, korporátního, byrokratického nebo třeba pop-kulturního.

I lidé, kteří dosahují v různých oblastech mimořádných výkonů a kteří jsou společností opakovaně stvrzováni jako významní, nikoliv tedy bezvýznamní, narážejí v sekularizované společnosti na otázku smyslu toho všeho. Jaký smysl bude mít mé dnešní postavení autora významných děl, vynálezce, mocného politika nebo třeba všeobecně uznávaného odborníka za sto, neřku-li za tisíc let?

Ve hře Petera Schaffera a pak i filmu Miloše Formana Amadeus se toto dilema vyjevuje v plné nahotě. Společensky významný Salieri touží po hudebním nadání společensky a majetkově strádajícího Mozarta, skrze nějž – v očích Salieriho nízkého a takové milosti nehodného – promlouvá v jeho hudbě Bůh. Salieri proti Mozartovi intrikuje, nepřímo způsobí jeho smrt, ale nakonec je tím bezvýznamným on, zatímco slavným a významným pro další generace zůstane Mozart. Film ale končí obrazem masového hrobu, do něhož je Mozart pohřben a v němž se symbolicky zviditelňuje i jeho vlastní bezvýznamnost z hlediska věčnosti ve větě bez Boha. Vždyť kdyby Bůh existoval, jak by mohl dopustit, aby jeho hlas v tomto světě skončil v hrobě pro bezejmenné?

xxx

Arendtová poukázala na bezvýznamnost a osamocení, které způsobuje dnešní masová společnost tím, že lidé jsou zredukováni na funkce různých druhů provozu, jako na jeden z předpokladů totalitních režimů. Nejen proto, že samotné totalitní režimy v podstatě redukují vše na svou vlastní funkci, a že tedy od fungování v průmyslovém nebo korporátním provozu není k fungování v podobě kolečka totalitní společnosti až tak daleko, ale také proto, že s fungováním v podobě de facto bezvýznamného kolečka jakéhokoliv provozu dokážeme žít jen na základě nějaké falešné osobní ideologie.

Kariérní postup, status uvnitř firmy i vně, plat či majetek – a od nich odvozená míra i kvalita konzumu – jsou nejčastějšími osobními ideologiemi, kterými přehlušujeme svou bezvýznamnost. Když pak nastoupí falešná ideologie s celospolečenským dosahem, která je základem totality, není těžké se jí přizpůsobit, pokud nejsme schopni proti ní postavit vědomí nějakého smyslu.

Hledání takového smyslu je ale v moderních společnostech stále složitější. Čím mocnější a bohatší je společnost jako celek, tím více jako by narůstal pocit bezvýznamnosti a vidina smyslu postrádá jasnější kontury.

Ideologie individualismu, která nás ve svých kýčovitých podobách přesvědčuje o tom, že je každý naprosto jedinečný a jeho úspěch záleží jen na něm, se pak opakovaně střetává s vystřízlivěním, které je o to silnější, oč mohutnější je pomyslná stěna, kterou nám informační a konzumní společnost staví do cesty při případném přemýšlení nad tím, co v životě bez transcendence je vlastně ten kýžený „úspěch“.

Vědecko-technická civilizace dokonce zachází tak daleko, že dobrovolný odchod ze života, který pro řadu lidí může postrádat v sekularizovaném světě smysl, kriminalizuje. České dráhy až do nedávného zrušení takové praxe požadovaly po pozůstalých náhradu škody způsobené sebevrahem jejich technickému zařízení!

xxx

Částečně proto, abychom clonou mezi smyslem a nesmyslem neprohlédli, se už dnes od časného mládí v (post)moderních společnostech pěstuje kultura narcismu, kterou dnes představuje třeba prázdné tlachání na sociálních sítích. Pokoru před transcendentnem (i třeba jen jako možností) vystřídal jako symbol vlastní významnosti selfie, tedy digitální fotografie sebe sama, distribuovaná prostřednictvím moderních technologií tak či onak velkému okruhu jiných lidí, kteří se svým sdílením obrazů a tlachů snaží vytěsňovat naši skutečnou bezvýznamnost. V této bublině sebepotvrzování skrze tlach a narcistní sebeportrétování lze samozřejmě strávit celý život. Většinou ale v nějakém okamžiku z této bubliny vypadneme, a pokud nepatříme k menšině věřících, je před námi najednou smrt v podobě nicoty.

Tato nicota jako osvědčení lidské bezvýznamnosti v sekulárním věku se drasticky vyjevuje kupříkladu v románu Cormaca McCartyho Cesta nebo ve filmu Larse von Triera Melancholia. V Cestě putuje otec se synem světem zpustošeným neznámou katastrofou. Bůh z tohoto světa zmizel, zbyla jen Cesta odnikud nikam, a na ní boj o holé přežití, přičemž se stále znovu vynořuje otázka, proč v takovém světě žít.

V Melancholii je bezvýznamnost lidské existence vykreslena v kontrastu s koncem světa. Členové bohaté a společensky významné rodiny, stejně jako všichni ostatní lidé, jsou konfrontováni ve chvíli blížící se srážky Země s jinou planetou s okamžikem absolutního konce, se svou vlastní smrti, ale i se záhubou celé lidské civilizace. Jediná postava, která přijímá tento okamžik v klidu, je žena, která trpí těžkými depresemi – melancholií. Náraz planety stejného jména do Země, který vše ukončí, jen potvrzuje její dávno prožívané vědomí vlastní bezvýznamnosti, ba nesnesitelnosti vlastní existence.

Konec Země, pojatý ve filmu jako „velká nádhera“ svého druhu, stojí ve zvláštním kontrastu k technicky mocné civilizaci, v níž se to hemží megalomany přesvědčenými o své výjimečnosti a velikosti, kteří jsou stejnými šašky jako Kunderův Stalin „z parku“.

Je možná symbolické, že umělci jako Sorrentino nebo Kundera bezvýznamnost ve svých posledních dílech de facto oslavují. Přijmout bezvýznamnost může vskutku být výrazem lidskosti nebo moudrosti. Jenže není civilizace, která přijme jako „konejšivou“ tezi, že ve věčném kosmickém řádu jsou naprosto bezvýznamní jak jedinci, tak i ona sama, „u konce s dechem“? Civilizace, která než aby ve svém oslnění technovědou připustila, že lidský rozum nedokáže objasnit smysl světa, nás stále více raději zaplavuje hračkami všeho druhu, konzumem, přísliby o něco delšího života, virtuálními obrazy a informacemi, které nejen nic podstatného nevysvětlují, ale jsou jen jakousi „velkou nádherou“ bezvýznamnosti.

Právo-Salón, 2.10.2014

01. 10.

Hongkong jako další test české lidskoprávní politiky

Jiří Pehe Přečteno 4695 krát

Nový zahraničněpolitický tým v Černínském paláci ústy prvního náměstka ministra zahraničí Petra Druláka oznamuje, že Česká republika chce opustit údajně zprofanovaný lidskoprávní atalanticismus, který u nás razil Václav Havel, a místo něj má v úmyslu se zasazovat o dodržování lidských práv v širším slova smyslu.

Drulák opakovaně vysvětluje, že to kupříkladu znamená, že tzv.občanská práva z první generace lidských práv nelze nadřazovat právům sociálním. Ve své poslední stati na téma lidských práv pak vysvětlil, že Západ nemůže vnucovat zbytku světa svůj rádoby universalismus lidských práv. Různé země a kultury mají prý na lidská práva různé pohledy, a je tedy prý nutné hledat interpretaci toho, co lidská práva jsou, v dialogu.

Ti z nás, kdo se domnívali, že od druhé světové války vznikla celá řada lidskoprávních dokumentů a smluv, včetně zakládajících dokumentů Organizace spojených národů, k nimž se už svým samotným členstvím členské země OSN přihlásily, se zřejmě mýlili. Rozsáhlý korpus mezinárodních lidskoprávních dohod je podle našich nových tvůrců zahraniční politiky zřejmě jen jakýsi námět k diskusi. Teprve v ní se rozhodne, jak lidská práva interpretovat a která dodržovat.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nám předvedl, jak nová lidskoprávní politika České republiky vypadá, když při své návštěvě Číny souhlasil se svým čínským protějškem, že Čína je územně nedělitelná, a že k ní tedy nedělitelně patří kupříkladu i Tibet, který Čína okupuje od 50. let. Do toho, co jsou lidská práva Tibeťanů, evidentně nemá Česká republika co mluvit.

Ti z nás, kdo si myslí, že lidská práva jsou přeci jen víc, než jen cosi, co má vyplynout z dialogu s diktátorskými režimy, by se snad mohli částečně utěšit tím, že se v novém českém pojetí lidských práv má klást mnohem větší důraz na práva sociální. Mohli bychom tak kupříkladu doufat, že když už Česká republika nechce prosazovat klasická lidská práva, bude protestovat proti takovému hrubému porušování sociálních práv v Číně, jako je dětská práce, otrocká práce, či často prostě nelidské podmínky ve výrobě.

Toho jsme se ale také nedočkali. Obchodu s Čínou tedy zdánlivě nestojí nic v cestě.

Nyní ale přicházejí z Hongkongu, nad nímž převzala Čína od Velké Británie před 17 lety vládu, zprávy, že si desetitisíce studentů a dalších aktivistů nechtějí nechat líbit rozhodnutí čínských orgánů, že od roku 2017 bude možné vybírat lídry Hongkongu jen z činovníků loajálních k čínskému režimu. Což nebylo součástí původních dohod o předání Hongkongu Číně. Velké demonstrace, které vypukly, jsou nejen bojem za dodržování dohod, ale i politickou svobodu a lidská práva.

Ke všemu za lidská práva v onom zcela klasickém smyslu, kterému se současný Černín vysmívá coby prý překonanému lidskoprávnímu atlanticismu, který mohl razit jen idealista, jako byl Václav Havel. Možná by Drulák a další měli desetitisícům demonstrantů v Hongkongu, kteří vzdorují slznému plynu a bití, vysvětlit, že o tom, co jsou lidská práva, je třeba nejprve vést dialog s čínskými komunistickými politiky, protože přeci nemůžeme nikomu vnucovat jakýsi monolog Západu, který pod rouškou universalismu agresivně prodává zbytku světa svoji ideologii.

Chce se ironicky říct, že studenti a aktivisti v Hongkongu mají v otázce lidských práv o poznání jasněji, než tvůrci české zahraniční politiky. Kdyby si naši politici chtěli připomenout, z jakých idejí vznikla naše demokracie, možná by neškodilo, kdyby místo dialogu s čínskými politiky v Pekingu diskutovali pro změnu s lídry demonstrantů v Hongkongu.

ČRo Plus, 1.10.2014

Archiv článků: říjen 2014

Jak si Zeman zprivatizoval prezidenství

Lidskoprávní schizofrenie v Praze

Některé mýty okolo výsledků komunálních voleb

Zrcadla prázdného světa

Hongkong jako další test české lidskoprávní politiky

Blogeři abecedně