Jiří Pehe

28. 01.

Pro a proti Zemanově výzvě k tažení proti Islámskému státu

Jiří Pehe Přečteno 3314 krát

Prezident Miloš Zeman v projevu u příležitosti piety za oběti holokaustu vyzval k mezinárodní vojenské intervenci proti Islámskému státu pod záštitou Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. Okamžitě si vysloužil ostrou kritiku z různých stran.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se Zemanovu nápadu vysmál coby „křižáckému tažení.“ Problémy s Islámským státem a terorismem si prý musejí islámské země vyřešit samy.

Někteří komentátoři zase upozorňovali na to, že je od Zemana coby hlavy vojensky slabé a mezinárodně nepříliš angažované země, jakou je Česká republika, laciné a pokrytecké vyzývat světové mocnosti k vojenské akci. Další komentátoři upozorňovali na logistické problémy s takovou akcí. Kupříkladu kdo by prý spojeným vojskům členů Rady bezpečnosti velel? Rusové, Američané, Číňani?

Některé z výtek na adresu Zemana jsou v tomto případě jistě oprávněné, ale paušální odmítání vojenského tažení proti Islámskému státu je stejně zbytečně generalizující , jako jsou některé projevy Zemanova válečnického apetitu a úvah o Islámu. Tvrdit kupříkladu, že si s Islámským státem musejí poradit islámské země, je jakousi formou islámofobie či civilizační a náboženské nadřazenosti podle hesla „co si v islámském světě navařili, ať si také vylízají.“

Vcelku pochopitelně se zde projevuje jakési trauma Západu z minulých nezdařených intervencí v islámských zemích, jenže skutečností zůstává, že Islámský stát není jen problémem islámského světa nebo daného regionu, a že ho bude jen velmi těžké porazit jen s pomocí leteckých úderů a vyzbrojování Kurdů i logistické podpory pro iráckou armádu.

Bylo by zajímavé sledovat, co by říkali ti, kdo dnes šmahem odmítají už jen myšlenku na vojenskou intervenci proti Islámskému státu, kdybychom se dozvěděli, že získal kupříkladu zbraně hromadného ničení. Představa to není bohužel nikterak nereálná. Islámský stát má nejen peníze, ale také ovládá část území dvou států, Iráku a Sýrie, které prosluly v minulosti držením a používáním chemických zbraní. Jsme si jistí, že všechny sklady těchto zbraní byly zničeny?

Chceme-li skutečně Zemana kritizovat za jeho výzvu, je se spíše třeba ptát, zda je vhodné, aby ji místo diplomatického jednání prosazoval v podobě plamenných a se západními spojenci nekoordinovaných výzev během piety za oběti holocaustu.

A také zda nejednal spíše jen jako jakýsi mluvčí Vladimíra Putina, který se na osvětimskou pietu nedostavil. Rusku by se v současné situaci velmi hodilo, kdyby se mohlo tvářit jako spojenec Západu v boji proti Islámskému státu, protože by tak odvedlo pozornost od svého počínání na Ukrajině. A spojenci ve válce na sebe také neuvalují sankce. Rusko by tak zabilo dvě mouchy jednou ranou, a Miloš Zeman, zdá, se zájmům Ruska velmi dobře rozumí.

Obecně je škoda, že jinak zcela legitimní výzvu k pozemní vojenské akci proti Islámskému státu přednesl právě český prezident, a že ji doprovodil apokalyptickými vizemi o „superholokaustu“ ze strany Islámského státu proti Západu. Ten totiž při současné nesouměřitelnosti sil obou táborů opravdu nehrozí, ani kdyby islámští fundamentalisté aktivovali o mnoho více teroristických buněk v Evropě než zatím dokázali, nebo kdyby získali přístup k omezenému množství zbraní hromadného ničení.

Hrozí ale, že pasivita Západu vůči této kriminální baště islamistů může v západních společnostech dál posilovat strach a plošnou nenávist k islámu. A strach a nejistota, co dělat tváří v tvář zločinným praktikám islamistů, včetně těch v Islámském státu, je v této chvíli naším největším nepřítelem.

ČRo Plus, 28.1.2015

27. 01.

Tekutá Evropa

Jiří Pehe Přečteno 3824 krát

Po vlně změn, které spustil rozklad sovětského impéria v roce 1989, se zdálo, že Evropa směřuje k politické idyle: vítězství liberální demokracie a trhu v bývalých totalitních režimech, doprovázené integrací východu Evropy do mezinárodních struktur Západu, včetně Severoatlantické aliance a Evropské unie.

Tato nová vize stability utrpěla sice šrámy, jakými byly války v bývalé Jugoslávii nebo dočasný nástup neliberálních demokracií v postkomunistické části Evropy, kupříkladu mečiarismu na Slovensku, ale přesto bylo možné tvrdit, že první fáze transformace východní Evropy byla symbolicky završena, když EU v roce 2004 přijala osm bývalých sovětských satelitů jako své členy.

Jenže za fasádou této zdánlivé stability se dalo do pohybu několik dravých proudů, které uvolnil pád bipolárního světa. Těmi nejproblematičtějšími byly nástup neoliberalismu a akcelerace ekonomické globalizace.

Zatímco neoliberalismus začal vytvářet nové nerovnosti a rozleptával předivo sociální solidarity, které dlouho stabilizovalo západoevropské společnosti, globalizace postupně vytvořila nebezpečnou propast mezi globálně fungujícími korporacemi a lokálně fungujícími demokraciemi,a začala tak ohrožovat systém liberální demokracie.

Dalším rizikovým faktorem byla nezvládnutá přistěhovalecká politika na Západě Evropy, která postupně zakládala na růst protiimigračního populismu nebo přímo fašismu.

Třetím pak podcenění Ruska, které většina západních politiků odepsala po roce 1989 jako zaostalou poraženou zemi. Negativní roli sehrála i americká politika unilateralismu, akcentovaná zejména za vlády George W. Bushe, která umenšovala strategický význam nejen Ruska, ale i Evropy jako amerického spojence.

První otřes pro idylu evropské stability přišel po americké intervenci v Iráku, k níž Evropa nebyla schopná najít jednotné stanovisko, a američtí neokonzervativci toho využili k rozdělování Evropy na „novou“ a „starou“. V roce 2008 pak přišla světová ekonomická krize, která nové evropské uspořádání zcela rozkývala--zejména v podobě krize eurozóny a propadu důvěry v evropskou integraci.

Dalším byla série teroristických útoků vedených islamisty na evropském území, které posílily politické strany s protiimigrační a protiislámskou agendou.

Destabilizujícím jevem je i postupný skluz Ruska k autoritářské vládě, jeho podpora extrémní pravice v Evropě, i oživené imperiální ambice země. V některých bývalých sovětských satelitech pro změnu začala ve světle nových těžkostí prudce narůstat nedůvěra k liberální demokracii.

K tomu všemu se napříč kontinentem přidalo oslabování klasických politických stran, doprovázené nástupem nových typů hnutí. Důvody pro vznik těch protipřistěhovaleckých a protievropských jsou zřejmé: nezvládnutá imigrace, zejména lidí z islámského světa, reakce na terorismus, a evropská integrace spoléhající příliš na rozum elit i expertní byrokracie, spíše než na politiku. A také téměř úplně vymizení inspirativních demokratických vůdců v Evropě.

Začala též vznikat oligarchická uskupení, která jsou pro změnu spojena s obrovským nárůstem bohatství malého počtu lidí po nástupu neoliberalismu, kteří se rozhodli, že lepší než ovlivňovat či korumpovat klasické strany ve svůj prospěch je vlastnit je. Na druhé straně škály pak vznikají populistická levicová hnutí jako řecká Syrizia a španělský Podemos, která reagují na neschopnost stran demokratické levice čelit důsledkům neoliberální politiky.

Think-tank Economist Intelligence Unit nedávno konstatoval, že jelikož evropská politika hlavního proudu nebyla schopna na nové jevy zareagovat, v samém středu Evropy zeje ideové vakuum, které čeká na své vyplnění. Jednu stranu problému tvoří strany demokratické levice, které se nevzmohly na ofenzivu proti prudce rostoucím ekonomickým nerovnostem a neudržitelným praktikám globálního kapitálu dokonce ani po krizi z roku 2008.

Druhou stranu problému je ideová vyprahlost klasických pravicových stran, které nejprve neodpovědně pomohly ustavit neoliberální praktiky a dluhové vydírání celých států jako globální systém žijící vlastním životem, aby se pak pokusily čelit oslabování národních států coby důsledku globalizace a privatizace všeho veřejného renacionalizací politiky. Jenže coby instituce příliš spojené se špatně fungujícím systémem se octly pod tlakem populistů zprava, kteří pracují s emocemi, jako je strach.

Evropa tak v posledních několika letech ztratila pevné politické kontury. Její politika se stala stejně tekutou jako zmatená západní společnost. Klasická politika nejen nemá věci pod kontrolou, ale není ani schopna nabízet řešení. Rok 2015 tak může být pro Evropu v mnohých ohledech zlomový, možná i v podobě nového probuzení běsů, které, zdálo se, z Evropy jednou provždy zmizely.

Právo, 26.1.2015

22. 01.

Druhá republika znovu?

Jiří Pehe Přečteno 23863 krát

Současná vlna zbabělosti, xenofobie a alibismu v hlavním proudu české politiky tváří v tvář masivní vlně běženců zaplavujících Evropu a teroristickým útokům ve Francii bohužel dost připomíná atmosféru v české společnosti před nástupem druhé republiky po Mnichovu v roce 1938.

Tehdy, jak známo, začal českou společnost pod vlivem německého nacismu zaplavovat politický sliz českého fašismu. Což o to, latentních fašistů je dost v každé demokratické společnosti. A v závislosti na společenské situaci nejen těch latentních. Čím se ale demokratické společnosti liší, je odvaha politiků hlavního proudu a občanské společnosti se takovým tendencím postavit.

V České republice bychom momentálně ale našli jen několik politiků, kteří se nevezou na nahnědlé vlně běsnění nad přistěhovalci a všemožných radikálních úvah, které volně směšují islám, islámisty a terorismus.

Společným jmenovatelem těchto politických výlevů je segregace. Tedy pravý opak integrace. Oddělování zdravého českého zrna od „plev“ nás má ochránit před násilím a kulturně-ideovou infekcí, která se k nám údajně valí z řad muslimů.

V čele tohoto nahnědlého běsnění přitom nestojí nikdo jiný než hlava českého státu. Prezident kupříkladu tvrdí, že každý má žít ve vlastní zemi, tam praktikovat svoje náboženství a nepokoušet se narušovat normální život v zemích, které mají jinou kulturu. Neváhal by ani s deportací muslimů, kteří se nepřizpůsobili poměrům v nových vlastech.

Co na tom, že spousta uprchlíků z islámských zemí, kteří už jsou v Evropě, se nemá kam vrátit, neboť jejich domovy už neexistují. A co na tom, že prezidentův paušálně segregační tón jde proti všemu, co reprezentuje liberálně demokratická Evropa od 2. světové války. Že se přitom v případě českého prezidenta jedná o hlubší stav mysli, než by byla jen zkratkovitá reakce na terorismus a těžko zvladatelnou uprchlickou vlnu v Evropě, o tom svědčí kupříkladu i jeho segregační apetit ve vztahu k hendikepovaným lidem.

Druhý nejvyšší činitel české vlády, Andrej Babiš, též neváhá oddělovat „zrno od plev“. Při přijímání běženců musíme prý brát v potaz rozdíl kultur, tradic a hodnot. V Česku prý kupříkladu nejsme zvyklí na muslimy, kdežto ve Francii na ně zvyklí jsou.

Budeme tedy segregovat žadatele o azyl nikoliv podle jejich ochoty respektovat liberálně demokratický řád, ale podle náboženství, ač islám u nás nikdo oficiálně nezakázal? Nebo podle „kultury“ a „tradic“? Ustavíme komisi pro posuzování hodnotových rozdílů?

A pokud bychom „nepřizpůsobivé“ deportovali, jak navrhuje Zeman, ustavíme komisi pro posuzování toho, kdo je pro deportaci vhodný? A měly by se takové deportace týkat jen přistěhovalců, kteří ještě nemají naše občanství nebo třeba i dětí přistěhovalců, kteří se v nové zemi už narodily?

Prezidentova slova, že „ani to, že se děti imigrantů již narodí v nové zemi, z těchto zemí nedělá jejich domovinu, …protože je tam jakási genetická závislost“ by v každé normálnější demokratické zemi vyústila v masivní rozhořčení. U nás se nad těmito výroky, které jsou na Západě představitelné jen jako arsenál extrémní pravice, pozastavila jen některá média a část občanské společnosti. Stranické politiky nechal vesměs v klidu.

Jinou kapitolou jsou oportunistické reakce politiků na projevy otevřené xenofobie a nenávisti. Řada politiků sice verbálně odmítla hanění muslimů a islámu v podání Tomio Okamury, ale evidentně se většina bojí reagovat rozhodněji. Třeba skutečným tlakem na Okamurovo odstoupení nebo na jeho izolaci.

Vůči českým komunistům se kdysi část občanské společnosti vymezila s pomocí hesla „s komunisty se nemluví“. Týkalo se to přitom převážně minulých prohřešků proti demokracii v podání totalitní předchůdkyně KSČM. S velmi současným Okamurou se naopak dál mluví. Kde je občanská společnost v tomto případě?

Alibistických reakcí od politiků hlavního proudu jsme také byli svědky, když se na Hradě konala demonstrace proti islámu. I ve vztahu k účasti Jany Černochové z údajně ještě stále demokratické ODS jsme slyšeli jen nemastné neslané řeči o tom, že její účast byla možná nevhodná, ale má na ní právo.

Na levici pro změnu Jan Keller, lídr eurokandidátky ČSSD, a tedy jeden z nejvýznamnějších politiků ČSSD, v poslední době rozvíjí bez jakýchkoliv protestů představitelů strany úvahy o tom, jak přistěhovalci ujídají z našeho evropského koláče sociálních jistot. Ačkoliv je tato jeho „starost“ formulována tak, že prý při současných rostoucích rozdílech mezi bohatými a chudými jedinci, jakož i bohatými a chudými zeměmi i regióny v Evropě, hlavní břímě solidarity s uprchlíky nakonec ponesou ti v Evropě nejpotřebnější, i tak nezní příliš sociálně demokraticky, ale spíš jako výrok z dílny Mariny Le Penové.

Demokratická levice by přeci měla usilovat spíše o to, aby se podařilo zmenšit či eliminovat ony nerovnosti, které mimo jiné údajně přenášejí břímě solidarity s uprchlickými ubožáky na sociálně nejpotřebnější Evropany, než aby v duchu známém spíše z prostředí populistické pravice argumentovala, že je třeba zásadně omezit počet uprchlíků, které Evropa přijímá, protože se s nimi nemůžeme kvůli vlastním sociálním nerovnostem dělit. A přitom ještě nastolovat problém tak, jako by uprchlíci do Evropy proudili z větší části s úmyslem parazitovat na evropském sociálním systému.

Česká politika se pod tlakem uprchlické kalamity a reakcí na terorismus prostě ocitla--na pravici i na levici--na nebezpečné hraně. Slušní demokratičtí politici by nezneužívali strach a neznalost průměrných občanů, v lepším případě se nevezli na vlně populistických blábolů, ale trpělivě vysvětlovali podstatu i parametry současných problémů.

Bohužel i většina těch vládních politiků, kteří k podstatě současných problémů ze strachu před veřejným míněním mlčí, když už se aktivně nevezou na protiislámských a protiimigračních náladách, neváhá zvednout ruku pro politiku, která má zabezpečit, aby právě k nám se pokud možno nedostali žádní z uprchlíků, kteří už v Evropě jsou a na jejichž trvalé usídlení nemá jižní Evropa, kam přicházejí z nestabilních zemí, dostatek kapacit.

Stejně tak populisticky zvedají ruce pro zpřísňování imigračních opatření vůči lidem, kteří by chtěli ze zemí postižených masivními rozvraty přijít přímo k nám. Volně se tak směšuje strach z terorismu, který v posledních případech páchali nikoliv imigranti, ale lidé s evropskými pasy, a z ubožáků, kterým nezbylo vůbec nic, a přežívají v ponižujících podmínkách v utečeneckých táborech. Navíc je v těchto opatřeních implicitně obsažena islámofobie.

Politici si možná myslí, že svůj národ takto chrání. Ve skutečnosti jen dál prohlubují ve společnosti tendence ke xenofobii, provinčnosti a nedostatku solidarity (nejen s uprchlíky, ale i se zeměmi EU, které na sebe břímě solidarity s uprchlíky berou).

K výše zmíněné druhé republice, této černé kaňce na české historii, se to vztahuje tak, že i k ní vydláždila cestu zbabělost a neprozíravost politiků hlavního demokratického proudu. Stejně jako ostatně o deset let později částečně i cestu ke komunistickému puči.

Deník Referendum, 21.1.2015

11. 01.

Za všechno může Západ?

Jiří Pehe Přečteno 15723 krát

Ještě ani neodezněl šok z teroristického útoku islamistů na redakci satirického časopisu v Paříži a nejeden komentátor je nám připraven vysvětlit, že za všechno si může zase jednou především sám Západ. Najdeme sice i nemálo komentářů, které realisticky usuzují, že kořeny islámského fundamentalismu jsou mnohem hlubší než jen to, že jsou jen reakcí na západní počínání, ale to mnohé neodradí od analýz typu, že útok v Paříži, jakož i mnohé další, by se nestal, „kdyby Západ….“

Kupříkladu kdyby Západ prý nepromyšleně vojensky nezasáhl v některých islámských zemích. Co na tom, že zatím největší teroristický útok, tedy útok na USA 11. září 2001, byl spáchán před vojenským zásahem v Afghánistánu a Iráku. A že vojenské obsazení Afghánistánu bylo především vedeno snahou USA a dalších zabránit tomu, aby se tento již tehdy zcela rozvrácený stát stal permanentní základnou Al-Kajdy.

Těm, kdo tak rádi splétají úvahy o tom, že by se to či ono nestalo, kdyby Západ neudělal to či ono, nebo si alespoň počínal promyšleněji, stojí za to připomenout, že teroristický útok z 11. září 2001 byl, zdá se, veden nikoliv primárně pomstou za nějakou konkrétní akci Západu, ale prostě nenávistí k západní civilizaci. A že Afghánistán, kde měla Al-Kajda do té doby bezpečné útočiště, byl rozvrácen primárně nikoliv západní invazí, ale předešlou sovětskou invazí, jakkoliv USA jistě udělaly chybu, když ve snaze invazi zastavit vsadily na vyzbrojení mudhažidů.

I tak dodnes můžeme číst komentáře, že útoky Al-Kajdy byly vlastně jen reakcí „uražených a ponížených“ na první válku v Zálivu, jakkoliv během ní USA jen zastavily agresi Saddáma Husajna, kterého islámští fundamentalisté nenáviděli skoro stejně jako Západ. I v případě více problematických západních intervencí na středním Východě a v severní Africe míní někteří komentátoři, že mnohé problémy, kterým dnes v podobě terorismu a rozvratu v tamních zemích čelíme, by se nestaly, kdybychom se drželi stranou nebo jednali tak nějak „promyšleněji“.

Jsou to svého druhu úvahy z oblasti alternativní historie. Vůbec totiž nevíme, zda by fundamentalisté, tak jako před rokem 2001 Al-Kajda, a tak jako nyní kupříkladu Islámský stát, nezískali bez západních intervencí ještě větší vliv, anebo zda by nyní diktátorské režimy v regionu, v nichž by nikdy neproběhlo „arabské jaro“, nedisponovaly zbraněmi hromadného ničení. Zcela nejisté pak je, zda by islámští fundamentalisté Západ nenáviděli méně, kdyby jejich svět víceméně ignoroval.

Jistě, Západ se ve vztahu k islámskému světu i jinde chyb dopouští, a je třeba se z nich co nejvíce poučit. Ale zejména u nás, kde mají různí komentátoři a politici neustále potřebu Západ poučovat, by bylo dobré je posuzovat skutečně analyticky, na základě nejrůznějších zdrojů i v jiných jazycích, nikoliv primárně ideologicky. A také si neustále připomínat, že jsme dnes jediným civilizačním okruhem, kde můžeme svobodně provozovat kritiku i sebekritiku.

Útok na pařížskou redakci byl totiž útokem právě na tuto svobodu, což by i naši tvůrci slohových cvičení typu „za všechno může nakonec zase jen Západ“ anebo „naše svoboda je ve světě globálního kapitalismu stejně už jen chiméra“ měli brát v úvahu. Taková tvrzení, jakož třeba i radikální soudy o „lžiideologii lidskoprávního atlanticismu“ se dobře čtou v intelektuálních esejích, ale jejich pravdivost trochu bledne tváří v tvář realitě, jako je třeba ta z Paříže.

Navíc, bez trochy „západního patriotismu“ a hrdosti na hodnoty, které se v posledních desetiletích zkoncentrovaly do pojmu „svoboda“ ( o níž bylo nutné svádět ve 20. století nemalý boj i v rámci samotné západní civilizace), můžeme nakonec skončit jako apendix civilizačních okruhů, z nichž se rekrutují tu pařížští teroristé, tu zelení mužíci na Krymu, tu komunističtí kapitalisté v Číně.

Právo, 10.1.2015

Archiv článků: leden 2015

Pro a proti Zemanově výzvě k tažení proti Islámskému státu

Tekutá Evropa

Druhá republika znovu?

Za všechno může Západ?

Blogeři abecedně