Jiří Pehe

30. 08.

Jak Česká televize (ne)informuje o uprchlících

Jiří Pehe Přečteno 21133 krát

Ti z nás, kdo mohou sledovat západní televizní stanice a zároveň nepatří k hnědému či uprchlíky vystrašenému segmentu společnosti, mohu jen bolestně žasnout, když srovnají způsob, jakým o uprchlících reportují renomované západní televizní stanice a naše veřejnoprávní Česká televize.

Ne že by ČT neinformovala v obecné rovině o tom, co se děje, ale ulpívá povětšinou jen na povrchu čísel a statistik. Když už nám v hlavní zpravodajské relaci ukáže záběry prchajících ubožáků z nějakého řeckého ostrova či u srbsko-maďarských hranic, téměř nikdy se „jaksi“ nepodaří nabídnout také „human story“. Tedy příběhy uprchlíků. Prý proto, že uprchlíci nechtějí s televizními reportéry mluvit.

Jak je ale možné, že když si člověk pustí CNN nebo nějakou západoevropskou televizní stanici, rozhovory s uprchlíky, jakož i reportáže o jejich pohnutých osudech v jejich vysílání jsou? Proč je v těchto stanicích možné zaznamenat o poznání více soucitu s prchajícími ubožáky, než v ČT, kde se o uprchlické krizi referuje převážně de facto jako o katastrofě, která ohrožuje náš blahobyt, pohodičku a klídek národa, ač do Česka se žádní uprchlíci nehrnou?

V těchto dnech kupříkladu reportéři CNN dělají pravidelné rozhovory s uprchlíky, kteří ve velkých počtech uvázli, a v děsivých podmínkách přežívají, na budapešťském hlavním nádraží, protože je maďarské orgány nechtějí pouštět na cestě do Německa a Skandinávie vlaky. Proč už dávno nejsou mezi uprchlíky na budapešťském hlavním nádraží reportéři ČT?

A proč se nepokoušejí mluvit s uprchlíky v českých uprchlických centrech, a místo toho nám obvykle raději nabízejí komentáře českých orgánů a či vystrašených lidí z okolí takových center?

Bylo by opravdu tak těžké kupříkladu zkrátit nesnesitelné konzumní zprávy, v něž se pravidelně mění hlavní zpravodajská relace ČT okolo půl osmé, a místo „reportáží“ ze supermarketů a cestovních kanceláří o tom,co „Češi“ momentálně nejraději konzumují, a jak nám krásně roste ekonomika i klesá nezaměstnanost, nabídnout hlubší pohled na kořeny uprchlické krize, včetně pohledů lidí, kteří v tomto dramatu hrají hlavní roli-- tedy uprchlíků? A co zkusit nějakou investigativní reportáž o pašerácích, kteří na lidském neštěstí vydělávají?

Možná by pak čeští xenofobové nemohli tak snadno vykládat na sociálních sítích i jinde o tom, jak většina uprchlíků jsou jacísi vyžírkové, kteří dokonce mají mobily a pár set euro! Nebo, že je k nám na cestě armáda agentů Islámského státu.

Stejně tak by bylo těžké vykládat bez uzardění, že většina uprchlíků jsou nevzdělanci bez pracovních návyků. Zjistili bychom kupříkladu, že spousta těch, co prchají ze Sýrie, i s celými rodinami, mají v průměru vyšší vzdělání než našinci, kteří je nejvíce urážejí.

A když už u nás nemáme politiky, kteří by v sobě našli dostatek lidskosti a slušnosti na to, aby o uprchlících nemluvili pořád dokola jako o číslech a „problému“, který je třeba „řešit“, ale mluvili o nich jako o lidských bytostech v krajní nouzi, možná by ČT alespoň mohla nabídnout v překladu celý projev německého prezidenta Gaucka nebo Angely Merkelové, když jede do východoněmeckého Heidenau, aby se zastala uprchlíků, jejichž centrum se stalo terčem útoku.

Byl by to pro objektivnější pohled na uprchlickou krizi u nás o poznaní záslužnější přístup než nekonečné pitvání prohlášení některých českých politiků, kteří populisticky posílají uprchlíky pryč, volají po nasazení armády, či po okamžitém uzavření Schengenu s pomocí jednotek NATO.

24. 08.

Nacionalistické války v Evropě mají na svědomí bývalí komunisté

Jiří Pehe Přečteno 9767 krát

Konzervativní komentátor Roman Joch učinil v jednom ze svých nedávných textů důležitý, ač zdánlivě zřejmý postřeh: v podstatě všechny válečné konflikty, ke kterým pod praporem nacionalismu od roku 1989 došlo v Evropě, měli na svědomí bývalí komunisté.

Války v bývalé Jugoslávii, včetně pokusů o genocidu, vedli nacionalističtí politici a generálové, kteří byli dříve významnými komunisty. To samé platí o krvavých konfliktech v některých zemích bývalého Sovětského svazu.

Nebo také později uvnitř Ruska, v němž si války s Čečenskem vyžádaly statisíce obětí. I současný ozbrojený konflikt na Ukrajině podněcovalo a rozpoutalo primárně Rusko, v jehož čele stojí bývalý komunista a agent KGB.

Proč je Jochův postřeh důležitý? Proto, že ačkoliv v západní Evropě nyní slyšíme mnoho nacionalistického a anti-imigračního pokřiku od nejrůznějších hnutí a populistických stran, téměř žádný z těchto politických subjektů s výjimkou neonacistické pravice (která je ovšem politicky okrajová) se programově nestaví proti demokratickému pořádku a nehlásá násilí.

Významné západní populistické strany s nacionalistickou agendou, jako je francouzská Národní fronta, britská Strana nezávislosti, rakouští Svobodní, Dánská lidová strana, či Praví Finové, zdůrazňují, že chtějí prosazovat svoji proti-imigrační a euroskeptickou agendu v rámci demokratického pořádku.

Politici v čele těchto stran jsou natolik svázáni s demokratickým prostředím a uvažováním, že se v tuto chvíli nezdá, že by se v případě svého většího politického úspěchu snažili demokracii omezovat. I když se samozřejmě nedá úplně vyloučit, že jejich případné snahy demontovat Evropskou unii či vyvést svoje země z Unie by samovolně k nějaké formě občanského násilí vést nemohly.

Totéž se bohužel nedá s takovou mírou jistoty říct o některých politicích, kteří stojí v čele různých populistických hnutí ve východní Evropě. Jejich zakotvení v demokratickém pořádku je mělké, navíc byli někteří z nich celá léta členy antidemokratických komunistických stran.

Ani západním zemím se od konce druhé světové války organizované násilí nevyhnulo, ale bylo omezeno na teroristické bojůvky motivované politickým nebo náboženským extremismem. I tam, kde byl v podloží činnosti takových organizací nacionalismus (baskická ETA, irská IRA, atd.) nebyly schopny vyvolat masové násilí či ozbrojený konflikt a zůstávaly na okraji politického dění.

S vražednými konflikty a genocidami po roce 1989 tak zůstávají spojeni téměř výlučně bývalí komunisté, což vyvolává otázku po příčinách.

Tou první, zdá se, je skutečnost, že komunistická ideologie byla od počátku založena na násilí—vnitřním a vnějším. Lidé, kteří se s touto ideologií dlouhodoběji identifikovali, přijali používání násilí a víru ve vládu „silné ruky“ jako politickou normu.

Válečným konfliktům vyprovokovaným některými postkomunistickými režimy, které zmutovaly do nacionalistických mašinérií, ostatně předcházely vojenské konflikty, které v Evropě měly na svědomí komunistické režimy, když ještě byly v plné síle. Zatímco v západní Evropě od roku 1945 už nedocházelo k vojenským konfliktům, komunisté na východě, zejména sovětští, stáli za řeckou občanskou válkou v letech 1946-1949, vojenskou intervencí v Maďarsku a za okupací Československa v roce 1968.

Po roce 1989 pak byli někteří bývalí komunističtí politici a agenti tajných služeb ochotni cynicky předsedat zmutování totality založené na třídní nenávisti a vládě jedné strany v „totalitu národa“ vyztužované nacionalismem. A toho pak využít k vedení válek. Výrazně jim přitom pomohla absence demokratických instinktů v jejich zemích.

Leckdo může namítnout, že přinejmenším za některé válečné konflikty v Evropě nese po roce 1989 odpovědnost i Západ. Takoví lidé budou nejspíš uvádět jako příklad bombardování bývalé Jugoslávie letectvem NATO. Nebo budou poukazovat na aktivity Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Lze ovšem odpovědět, že jak intervence NATO, tak vzestup UCK by se neodehrály bez předešlého válečného běsnění zejména srbských nacionalistů, kteří byli před tím komunisty.

Obecně je zajímavé, i když svým způsobem logické, jak silně dodnes fungují jisté antidemokratické instinkty v myslích mnoha lidí, kteří se s komunistickou totalitou aktivně zapletli. Vláda silné ruky, protizápadní rétorika, jakož i „silná“ nekompromisní řešení, třeba v současné uprchlické krizi, je zvláštním způsobem přitahují. Preferují je před komplikovanými demokratickými postupy a tolerancí.

20. 08.

V čem je kritika výzvy vědců proti xenofobii nesmyslná

Jiří Pehe Přečteno 5583 krát

Pokaždé, když se u nás objeví nějaká petice sepsaná a podepsaná známými osobnostmi nebo lidmi určité prestižní profese objeví se stejné výtky. Kupříkladu, že se jedná o elitáře, kteří rozdělují národ, protože jdou proti většinovému mínění.

Nebo že máme co do činění s chronickými petenty, kteří podepisují kdeco a nerozumí politice. Kritici se často ironicky ptají, jaký smysl nejrůznější petice mají. Rádi také bazírují na některých konkrétních formulacích, přičemž jim snadno unikne podstata či étos daného textu.

Na zmíněné výtky lze přitom odpovědět poměrně jednoduše. To, že výzvy podepisují veřejně známé osobnosti, vědci, umělci a intelektuálové, souvisí jednoduše s tím, že tito lidé mají v každé demokratické společnosti nejen jistou autoritu, ale i odpovědnost. I oni jistě vědí, že určité věci, na něž kriticky upozorňují, nejspíš nezmění, ale za jistých okolností není prostě správné, když člověk, který je prominentní ve veřejném prostoru nebo má autoritu odvozenou z jeho díla, k jistým věcem mlčí.

Pokud jde o argument, že nejrůznější petice takzvaných elit jen rozdělují národ, protože nesouzní s většinovým míněním, lze se zeptat, jaký smysl by petice a výzvy měly, pokud by s většinovým míněním souzněly. Jejich cílem je přeci veřejné mínění, které se v dané věci zdá podléhat předsudkům, změnit.

Všechny výše zmíněné kritické argumenty se objevily i v textech některých komentátorů a na sociálních sítích v reakci na výzvu českých vědců proti xenofobii vůči uprchlíkům. Některé byly dosti agresivní, což je v reakci na výzvu, která není útočná, nejmenuje konkrétní politiky, a nabádá v podstatě jen k realismu, slušnosti a smířlivosti, dosti na pováženou.

Častou argumentační figurou kritiků různých petic je také rétorická otázka, proč titíž lidé neprotestovali i v minulosti proti tomu či onomu, nebo alespoň proti tomu, co kritik osobně považuje za podstatné. Tentokrát se do vědců pustil s tímto demagogickým argumentem známý levicový sociolog Jan Keller, který se dal na politiku. Ironicky se táže, proč tisíce jeho kolegů, kteří podepsali výzvu proti xenofobii, mlčely, když západní spojenci vojensky intervenovali v zemích, odkud dnes uprchlíci proudí.

My bychom se zase mohli ironicky zeptat Kellera, proč jako člen komunistické strany v 80. letech minulého století neprotestoval, když Sovětský svaz okupoval Afghánistán a když sovětský blok pomáhal v zemích, odkud dnes uprchlíci proudí, udržovat brutální quasi-socialistické diktatury, jejichž postupný kolaps během arabského jara je jednou z příčin uprchlického exodu zrovna tak jako některé zpackané západní intervence.

Lze navíc namítnout, že veřejně známé osobnosti, intelektuálové a vědecké autority mohou samozřejmě teoreticky protestovat proti lecčemu, co se děje ve světě, ale výzvy k veřejnosti mají smysl pouze v případě, že máte adresáta. Tímto adresátem, jehož kolektivní mysl snad můžete nějak ovlivnit, je v případě výzvy proti xenofobii vlastní národ. Vědci sdělují svým spoluobčanům, co si myslí o uprchlické hysterii a proč.

Činí tak v naději, že mohou část národa nějak ovlivnit, protože ať se to mnohým líbí nebo ne, mají kvůli svému vzdělání ve společnosti určitý status. Není jasné, proč bychom měli jejich apel k vlastnímu národu kritizovat jako laciný jen proto, že v minulosti nepsali výzvy západním politikům v Evropě a USA.

ČRo Plus, 20.8.2015

12. 08.

Jak bude armáda střežit hranice proti uprchlíkům

Jiří Pehe Přečteno 14841 krát

Prezident Miloš Zeman v posledních týdnech opakuje, že pokud se Evropské unii nepodaří posílit vnější hranice Unie, a omezit tak příliv migrantů, měla by české hranice střežit armáda. Naposledy tuto tezi zopakoval při setkání s předsedou Poslanecké sněmovny Janem Hamáčkem a předsedou Senátu Milan Štěchem.

Už dříve prezident prohlásil, že o možnosti poslat armádu na hranice mluvil s náčelníkem generálního štábu armády Josefem Bečvářem, který ho prý ujistil, že armáda by mohla na hranice poslat až patnáct set vojáků.

Hamáček a Štěch prezidentovu myšlenku podpořili spíše jen vlažně. Hamáček prohlásil, že by snad armáda mohla uspořádat cvičení, během něhož by se na ochranu hranic před migranty připravila.

I když ponecháme stranou, že o možném nasazení armády informují po své schůzce veřejnost tři ústavní činitelé, kteří nemají žádné výkonné pravomoci a dobře vědí, že by o něčem takovém musela rozhodnout vláda, zbývá řada otázek, z nichž ta hlavní je, co prezident nasazením armády přesně myslí.

Ten má ve své funkci tu výhodu, že nemusí řešit žádné podstatné detaily, takže rád populisticky nastoluje nejrůznější teze. Přesto je na pováženou, že hlava státu do veřejného prostoru populisticky vnáší tak třaskavá témata, jako je nasazení armády na hranicích, aniž by vysvětlil, co přesně by armáda dělala.

Má hlava státu na mysli takové nasazení armády, které by vedlo k faktickému uzavření českých hranic? Anebo si jen představuje, že armáda by posílila cizineckou policii mimo hraniční přechody a kontrolovala by totožnost lidí pohybujících se poblíž hranic?

Pokud má prezident na mysli faktické uzavření hranic, navíc s pomocí armády, měl by občanům vysvětlit, že de facto mluví o jednostranném vystoupení naší země ze schengenského prostoru. Nasazení armády na hraničních přechodech a obnova hraničních kontrol by nepochybně vedly k recipročním opatřením našich sousedů, což by v konečném důsledku postihlo ze všeho nejvíc české občany, kteří by si museli znovu zvyknout na dlouhé čekání na hraničních přechodech. Prezident coby ekonom také jistě ví, jaké obrovské ekonomické ztráty by uzavření hranic způsobilo malé otevřené ekonomice, jako je ta česká.

Závažné otázky zůstávají ale i v případě, že má prezident na mysli nasazení armády jen jako jakési výpomoci pro cizineckou policii. Jelikož se do České republiky nevalí, a ani nepovalí žádná tsunami migrantů žádajících o azyl v naší k migrantům ne příliš přátelské republice, bylo by zřejmě úkolem armády především pomáhat cizinecké policii v chytání migrantů, kteří naší zemí jen projíždějí do severní Evropy v naději, že si jich nikdo nevšimne.

Moc práce by armáda v takovém případě asi neměla, protože naprostá většina migrantů se nesnaží do České republiky a pak pryč z ní dostat přes zelenou hranici, ale tak, že si koupí lístek na mezinárodní vlakový nebo autobusový spoj do Německa. Někteří si zaplatí pašeráky, kteří je převezou přes naše území v autech či kamiónech. Těžko říct, k čemu by armáda v případě obrany země před těmito migranty, kteří u nás tak jako tak nechtějí zůstat, byla dobrá.

Vezmeme-li v úvahu, že už v současnosti cizinecká policie odchytává větší počty uprchlíků, kteří chtějí naší zemí jen projet, než na kolik stačí ubytovací kapacity různých táborů, přičemž nakonec tyto migranty propouští s tím, že dobře ví, že budou pokračovat v cestě do Německa, bylo by jak nasazení armády za účelem odchytu ještě většího počtu běženců, kteří u nás nechtějí být, tak dočasné zadržování armádou pochytaných běženců v různých táborech docela drahým špásem.

Možná ale prezident veřejnosti svoje představy o tom, co by armáda na hranicích přesně dělala, nesděluje záměrně. Jde o to, aby se jevil jako starostlivá hlava státu, která se nebojí v krizi ani silových řešení. Že by při nasazení proti uprchlíkům nebyla česká armáda o nic užitečnější, než byla v různých konfliktech ve dvacátém století, je vedlejší. Část vystrašené veřejnosti prezidentovi jistě zatleská, což, zdá se, je koneckonců hlavní smysl jeho výzev.

ČRo Plus, 12.7.2015

02. 08.

Tragické divadlo v Bělé pod Bezdězem, aneb Jak si Česko naběhlo

Jiří Pehe Přečteno 20295 krát

Prezident Miloš Zeman vzkazuje uprchlíkům, že je do České republiky nikdo nezval. Podle něj musí respektovat pravidla této země a pokud se jim to nelíbí, mají jít pryč.

Zemanova slova vyznívají tak, že k nám uprchlíci ostošest derou, chtějí tady za každou cenu pobývat, ale odmítají přitom respektovat pravidla země.

Potíž je v tom, že naprostá většina uprchlíků, kteří jsou monetárně v utečeneckých táborech na našem území, do Česka jako do konečné destinace vůbec nemířila a zůstat tady rozhodně nechtějí.

Pan prezident jim sice s arogantní a obhroublou „velkorysostí“, jaká je mu vlastní, doporučuje, aby šli pryč, jenže zapomněl dodat, že je v utečeneckých táborech drží české úřady proti jejich vůli. Naprostá většina z nich chtěla Českou republikou pouze projet, neměli v úmyslu u nás zůstat.

Proč? Inu, jak to pěkně vyjádřil v nedávném televizním rozhovoru jeden bývalý syrský uprchlík v Německu,který nyní pomáhá těm čerstvým, Česká republika nemá mezi uprchlíky dobrou pověst.

A není se co divit, chce se říct. Který běženec by chtěl zůstat v zemi přetékající nepřátelstvím ke všemu cizímu, jejíž hlava státu otevřeně šíří anti-islámskou xenofobii a nepřátelství vůči běžencům?

Nepokoje, které vypukly v utečeneckém táboře v Bělé pod Bezdězem, si tak Česká republika mohla ušetřit, kdyby čeští policisté nezačali zbytečně pořádat doslova hony na uprchlíky, kteří naší zemí jen projížděli s nadějí, že si jich nikdo na cestě do Německa a dál nevšimne.

Jenže uprostřed politického běsnění, které před časem odstartovala mimořádná schůze Poslanecké sněmovny, na které se politici předháněli ve varovných tirádách o uprchlickém nebezpečí, ministerstvo vnitra spolu s policií spustilo demonstrativně šťáry ve vlacích a autobusech s cílem pochytat co největší množství uprchlíků.

To se daří, protože zejména uprchlíci snažící se odjet z Maďarska do Německa a Skandinávie, se v podstatě nemohou České republice vyhnout.

Je samozřejmě možné argumentovat, že policie jen koná svoji práci, protože po našem území by se neměli ilegální uprchlíci jen tak pohybovat. Jenže vzhledem k tomu, že skoro všichni takto pochytaní uprchlíci neměli u nás vůbec úmyslu zůstat a při svém průjezdu nepůsobili žádné problémy, což policie dobře věděla, vytvořila policie svoji "iniciativností" problém, který teď jen těžko zvládá.

Podle českých zákonů jsou uprchlíkům bůhvíproč odebrány po dobu jejich pobytu v azylovém zařízení mobilní telefony a peníze. Ubožáci, kteří s nasazením života procestovali půl světa, přičemž rozhodně nechtěli skončit v České republice, tak sedí bez možnosti nějak komunikovat se svými blízkými, v českém utečeneckém táboře.

A vcelku logicky se bouří. Nechápou, proč se s nimi zachází jako se zločinci, a proč je Češi nenechají jednoduše odcestovat tam, kam chtějí jet. Ani jejich vracení do zemí, kde vstoupili do Evropy, se přitom českým orgánům moc nedaří, protože zejména Maďarsko je nechce brát zpět.

Vtírá se otázka, proč se české státní orgány snažily tak iniciativně pochytat co největší množství uprchlíků, kteří přes naše území jen co nejnápadněji cestovali, když na druhé straně mnozí politici varují před dobrovolným přijímáním uprchlíků?

Projíždějící uprchlíci byli a jsou přitom pro naši zemi o poznání menším rizikem než zvlčilí čeští řidiči, kteří se snaží prokličkovat nejrůznější dálniční uzávěry. Při chytání uprchlíků přitom prý pomáhá cizinecké policii i ta dopravní…

Je poněkud absurdní, když země, která se zuby nehty brání přijímání uprchlíků, nakonec sama „iniciativně“ pochytá a nacpe do svých nevyhovujících azylových zařízení stovky těch, kteří ze všeho nejvíc chtěli jen projet do zemí, kde, jak správně tuší, se jim dostane lidštějšího přijetí.

Teď české policii nezbude nakonec nic jiného, než nám předvádět nájezdy těžkooděnců na tábory, v nichž jsou uprchlíci, kteří k nám vůbec nechtěli.

Archiv článků: srpen 2015

Jak Česká televize (ne)informuje o uprchlících

Nacionalistické války v Evropě mají na svědomí bývalí komunisté

V čem je kritika výzvy vědců proti xenofobii nesmyslná

Jak bude armáda střežit hranice proti uprchlíkům

Tragické divadlo v Bělé pod Bezdězem, aneb Jak si Česko naběhlo

Blogeři abecedně