Jiří Pehe

20. 01.

Záložní evropská hranice?

Jiří Pehe Přečteno 3130 krát

Český premiér Bohuslav Sobotka otevřeně zmínil to, co už delší dobu visí ve vzduchu. Pokud Turecko neomezí ani po finanční pomoci ze strany Evropské unie exodus uprchlíků do Evropy, a pokud Řecko nebude dál zvládat svoje závazky při zachytávání a registraci uprchlíků v Řecku, může být „záložním“ řešením vybudování neprodyšné hranice mezi Makedonií a Řeckem, jakož i mezi Bulharskem a Tureckem.

Ačkoliv to Sobotka otevřeně nevyslovil, šlo by v podstatě o vyloučení Řecka ze Schengenu. Krok by to jistě byl účinný, ale měl by dopady, které Sobotka nezmínil, a kterými by se i proto musela jako celek zabývat celá Evropská unie.

V prvé řadě by to znamenalo, že by se zbytek Evropské unie otevřeně spojil při řešení migrační krize se zemí, která sice na členství v Unii aspiruje, ale zatím členem není, a ani není součástí schengenského prostoru, proti zemi, která je nejen členem Unie jako celku, ale i jejího schengenského prostoru a měnové unie. To by jistě mělo ze strany Řecka institucionální dohru, která by nějakým způsobem opět--stejně jako nedávná finanční krize v Řecku—otřásla celou Unií.

Druhým problémem je, že by na severní hranici Řecka vznikl špunt, v jehož důsledku by se všichni uprchlíci, kteří by se dostali z Turecka do Řecka, hromadili v této momentálně ekonomicky oslabené zemi. Už jen mediální obrazy humanitární katastrofy, kterou by neschopnost Řecka postarat se o statisíce uprchlíků mohla vyvolat, by nutily EU k nějaké koordinované akci, jak se o takové uprchlíky organizovaně podělit.

A jak víme, právě Česko, jehož premiér s myšlenkou zašpuntování severních řeckých hranic přišel, není spolu s ostatními zeměmi Visegrádu nijak otevřené vůči organizované distribuci uprchlíků. EU by se přitom jistě při aplikaci řešení navrženého Sobotkou nespokojila jen s tím, že český příspěvek bude spočívat v materiální či finanční pomoci Makedonii a Řecku, popřípadě v tom, že čeští vojáci budou pomáhat bránit makedonskou hranici s Řeckem a bulharskou s Tureckem, zatímco nad tím, co se bude dít dál zejména v Řecku coby ještě stále členské zemi EU, si takříkajíc umyjí ruce.

Dalším problémem je skutečnost, že Řecko nemá historicky nejlepší vztahy ani s Tureckem, ani s Makedonií. Pokud by podle Sobotkova návrhu EU jednoduše Řecko izolovala od zbytku EU, existovalo by reálně nebezpečí, že by se Řecko dostalo do vážného bilaterálního sporu s Tureckem ohledně jeho laxnosti vůči odplouvajícím uprchlíkům. Problém, který je momentálně především záležitostí Evropské unie, by tak snadno mohl přerůst do konfliktu mezi dvěma členskými zeměmi Severoatlantické aliance.

Řecko by také zřejmě považovalo úplně uzavření severních hranic za nepřátelský akt ze strany Makedonie, s jejímiž aspiracemi stát se členem Unie není dlouhodobě spokojeno kvůli sporům o jméno země.

V sázce je také ekonomická stabilita Řecka. Nahromadění statisíců uprchlíků v Řecku by i přes případnou finanční pomoc ze strany EU mohlo znovu roztočit kola finanční krize. EU by si sice odpomohla od náporu uprchlíků, ale možná by musela čelit novému nebezpečí řeckého bankrotu.

To vše neznamená, že Sobotkova myšlenka je úplně scestná. Jisté ovšem je, že pokud by se coby „záložní řešení“ opravdu měla realizovat, musela by být její realizace součástí komplexního souboru opatření, včetně zřejmě masivní podpory Řecku.

ČRo Plus, 20.1.2016

18. 01.

Zablokovaná Evropská unie

Jiří Pehe Přečteno 5288 krát

Evropská unie možná udělala fatální chybu, když při svém rozšiřování směrem na východ před dvanácti lety podcenila nevyspělost demokracie v bývalých komunistických zemích. Pokud by proces rozšíření o postkomunistické země mohla dnes zopakovat, možná by buď některé země z našeho regionu nepřijala vůbec, anebo by nejprve zakotvila do unijních smluv mechanismus, jenž by umožnil mnohem snadnější dočasné suspendování nebo úplné vyloučení členských zemí, které porušují základní principy, na nichž Evropská unie stojí.

Před rozšířením o postkomunistické země v roce 2004 argumentovali někteří analytici, že tehdejší patnáctka zemí, které tvořily Unii, měla nejprve schválit ústavu, která by prohloubila politickou integraci Unie i její akceschopnost. Unie ale nakonec otevřela debatu o euroústavě, jakož i proces schvalování euroústavy, i kandidátským zemím z východu. Mnozí si dodnes pamatují, jaké odsudky větší integrace se už tehdy valily na adresu Bruselu v podání Václava Klause z České republiky nebo bratří Kaszynských z Polska.

Západní země možná měly už tehdy vidět, že v bývalých postkomunistických zemích není ještě zdaleka vše v pořádku ani s chápáním liberální demokracie, ani s chápáním hodnot, na nichž stojí Evropská unie. Ostatně není jistě náhodou, že krátce po rozšíření padly v celé řadě postkomunistických zemí vlády, které úspěšně dokončily proces přistoupení k Unii.

Mezi argumenty stran, které nově stanuly v čele vlád těchto zemí, patřil i ten, že se s postkomunistickými zeměmi během přístupových jednání příliš dlouho zacházelo jako se studenty. Nyní, když právoplatnými jsou členy, si takové ponížení prý už nedají líbit.

Ti, kterým leží osud evropského integračního projektu skutečně na srdci, nyní ve světle politického vývoje v Maďarsku, Polsku, na Slovensku, a částečně i v Česku, mohou být v pokušení argumentovat, že postkomunistické země měly zůstat v pozici kandidátů členství mnohem déle.

Jisté je, že vlna antiliberálních tendencí v zemích Visegrádu, je pro západ Evropské unie nejen nepříjemným překvapením, ale i takříkajíc logistickým problémem. Unie totiž má vypracované mechanismy a postupy pro přijímání nových členů, ale velmi slabé mechanismy k trestání těch členských zemí, které porušují zásady, na nichž stojí.

Nejprve se to ukázalo v případě Řecka, které nakonec nebylo vyloučeno z eurozóny, a možná i ze Schengenu, možná jen proto, že nikdo neví, jak by se toho dalo docílit. A nyní se to ukazuje v případě Polska.

Mechanismus právního státu, který Evropská komise invokovala vůči Polsku, sice teoreticky může vést až k omezení hlasovacích práv země, která porušuje principy právního státu a liberální demokracie. Jenže pokud taková země neustoupí Unii během „dialogu“ s EK, uvalit takové sankce může jen Evropská rada, kde zapotřebí jednomyslného rozhodnutí všech ostatních zemí EU, což je v podstatě nepřekonatelná překážka. Maďarsko už avizovalo, že jakékoliv pokusy zavést na Polskem dohled, bude vetovat.

Unie je tak v podstatě neschopná účinně se jako celek postavit zemím s autoritářskými nebo dokonce fašizujícími režimy, což může mít nepříjemné důsledky pro její věrohodnost. Navíc je taková paralýza často živnou půdou pro radikální řešení.

Jak už naznačila prohlášení některých politiků Nizozemska, které nově Evropské unii předsedá, Nizozemsko by se možná nebránilo kupříkladu zmenšení schengenského prostoru na vyspělé země evropského severozápadu. Byla to reakce na neochotu zemí Visegrádu podílet se na řešení uprchlické krize.

Když se teď polští a maďarští politici agresivně vymezují i proti západní kritice jejich antiliberálních opatření, nedá se vůbec vyloučit, že brzy uslyšíme i otázky, zda by se neměla zmenšit celá EU--víceméně do podoby před rozšířením v roce 2004.

ČRo Plus, 18.1.2016

07. 01.

Jaké vyhlídky má svět v roce 2016

Jiří Pehe Přečteno 4642 krát

Podle výroční zprávy respektované konzultantské společnosti Eurasia Group, která má své ústředí ve Spojených státech, a v jejímž čele stojí známý politický analytik Ian Bremmer, má svět v roce 2016 nejhorší vyhlídky od roku 2000.

K hlavním rizikům patří podle společnosti slábnoucí pouto mezi Evropou a USA, štěpení Evropy na otevřenou a uzavřenou pod tlakem migrační krize, rostoucí vliv Číny, terorismus, nevypočitatelná Saudská Arábie, zneužívání moderních technologií nestátními činiteli, či nevypočitatelní vůdci typu ruského prezidenta Putina nebo tureckého prezidenta Erdogana.

Rizika, která stojí před světem v tomto roce nelze samozřejmě podceňovat. A zlehčovat nelze ani konkrétní hrozby, které vyjmenovává výroční zpráva společnosti Eurasia, ale před tím než propadneme panice, je možná na místě trocha střízlivého nadhledu.

Lze kupříkladu namítnout, že dynamicky se měnící svět éry globalizace nebyl při započítání všech možných rizik v tom kterém období od pádu sovětského impéria nikdy zcela stabilní místo. V roce 2001 došlo k masivnímu teroristickému útoku na New York a Washington, a následně k vojenské invazi pod vedením USA v Afghánistánu i v Iráku. Těžko říct, proč současná situace připadá skupině Eurasia více riziková.

V roce 2008 se pro změnu začal bortit světový finanční systém, přičemž jsme nebyli daleko od možnosti, že by se opravdu zbortil. S důsledky této finanční krize se pak svět potýkal několik let, přičemž s ní souvisela i pozdější krize krize eurozóny nebo finanční krize v Řecku, Irsku či Španělsku.

Ruská anexe Krymu na jaře roku 2014 a následný konflikt na východě Ukrajiny byly též značně rizikovými událostmi pro celé mezinárodní společenství. S jejich důsledky se sice potýkáme dodnes, ale nepřerostly do skutečné globální kalamity.

Ve výčtu událostí, které za poslední čtvrtstoletí otřásly světem podobně jako jím otřásá současná krize v Sýrii a s ní související migrační krize, bychom mohli pokračovat. Všimněme si ale, že události, které skutečně světem dočasně otřásly tak, že mohly spustit skutečnou globální krizi, ve většině případů nikdo nepředvídal.

Teroristickým útokem z 11. září 2001 byl svět zaskočen, přičemž celá řada událostí světového významu se pak odvíjela právě od tohoto útoku, nebo lépe řečeno reakce světa, zejména USA, na něj. Stejně tak téměř nikdo z význačných ekonomů a politiků nepředvídal finanční krizi v roce 2008, kterou odstartoval pád investiční banky Lehman Brothers. A jen málokdo si dokázal představit, že pár týdnů po skončení úspěšných zimních Olympijských her v Soči, bude Vladimír Putin ochoten zhatit pozitiva, která organizace nákladných her Rusku přinesla, útokem na část Ukrajiny.

Ačkoliv jsou rizika vyjmenovaná skupinou Eurasia jistě reálná, je tak pravděpodobné, že pokud dojde v roce 2016 k nějaké zásadní evropské nebo globální kalamitě, bude opět způsobena událostí, kterou momentálně nepředvídáme. Západní civilizace se totiž i při svých slabostech opakovaně ukazuje jako vnitřně dostatečně dynamická flexibilní, aby si poradila s krizovými scénáři, které předvídáme.

A zásluhou poměrně důmyslné architektury a rostoucí vzájemné provázanosti mezinárodního společenství si zatím poradila--i když jistě ne ke spokojenosti všech--i s výzvami, které nikdo nepředvídal. To možná dává důvod k většímu optimismu, než jaký nabízí výroční zpráva skupiny Eurasia.

ČRo Plus, 7.1.2016

Archiv článků: leden 2016

Záložní evropská hranice?

Zablokovaná Evropská unie

Jaké vyhlídky má svět v roce 2016

Blogeři abecedně