Jiří Pehe

29. 06.

Pokrytecký český boj s Junckerem

Jiří Pehe Přečteno 5306 krát

Ve Velké Británii se pomalu ještě ani nevědělo, kdo všechno se na ostrovech stane politickou obětí rozhodnutí voličů o odchodu z Evropské unie, ale někteří čeští polici už měli jasno, kdo by měl politicky zaplatit za brexit na kontinentu. Prý šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker.

Hlavním argumentem je, že unie se prý musí pro odchodu Britů rychle a hluboce reformovat, a Juncker je symbolem její stagnace v minulých letech. To je do jisté míry sice pravda, ale jen pokud jde o symboly. Pokud jde o samotnou stagnaci, ta má mnoho příčin, mezi které bohužel patří i postoje představitelů členských států, včetně českých politiků.

Když po hlavě Junckera, hájícího další evropskou integraci, volají kupříkladu politici z Občanské demokratické strany, kteří jsou známí svým euroskepticismem, je to pochopitelné. Co si ale myslet o tom, když se k těmto politikům přidá i sociálnědemokratický ministr zahraničí Lubomír Zaorálek?

Možná se český ministr zahraničí měl před tím, než propadl zápalu boje s Junckerem, porozhlédnout po unii a ověřit si, zda není coby zahraničně-politický představitel jednoho z členských států sám. Zjistil by že v podstatě ano, jakkoliv jistá kritika Junckera zaznívá i jinde. A když Zaorálek mluví o tom, že Juncker je překážkou unijní sebereflexe a reforem, měl by být schopen nabídnout i naší sebereflexi a nějaký reformní plán, nikoli jen triviální ujišťování, že nyní není čas na nějakou hlubší integraci.

Útok na Junckera je zástupné téma. Poslední věc, kterou kontinentální EU po brexitu potřebuje, je nestabilita zapříčiněná personálním zemětřesením, jak upozornil i český premiér Bohuslav Sobotka. Navíc kdybychom už opravdu chtěli hledat symboly unijní stagnace, rozhodně si nevystačíme se současnými unijními špičkami.

Máslo na hlavě, jak už bylo řečeno, mají i politici národních států, přičemž Česko zaujímá v tomto žebříčku přední místo. Pokud bychom hledali zemi, jejíž politici soustavně házeli písek do unijního soukolí, protože my přeci vždy máme pravdu proti jakékoliv většině, Česko je dobrým kandidátem.

Česko ze svého postoje „vy dáváte, my bereme, a do ostatních záležitostí nám laskavě moc nemluvte“ neslevilo, ani když britský premiér David Cameron objížděl před referendem ostatní členské země a varoval, že kamenem úrazu se mohou stát milióny přistěhovalců z našeho regiónu na britských ostrovech. Česká odpověď byla, že budeme blokovat dohodu Bruselu s Velkou Británií o ústupcích, pokud by měly být ohroženy sociální výhody našich občanů na britských ostrovech.

Ani po brexitu nechápou mnozí čeští politici, že si dál nevystačí se svou obstrukční politikou vůči všemu, co nám nepřináší okamžité výhody. Nepochopili tak, že když právě Juncker navrhl, že EU by se měla v odpovědi na brexit více integrovat i tak, že všichni její členové přijmou euro, dozajista nehraje sólo hru, ale prezentuje názor, který zřejmě rezonuje v tvrdém unijním jádru.

Čeští politici se na Junckera za tato slova okamžitě osopili. Co na tom, že k přijetí eura jsme se zavázali v přístupové smlouvě, a že naše země de facto plní podmínky pro jeho přijetí. Prý u nás pro zavedení eura neexistuje politický konsensus. Basta. Unijní závazky jsou nám ukradené.

Juncker je i proto laciným terčem kritiky poměrů v EU. K těm bohužel dost přispívá i naše sebestřednost a nedostatek solidarity se zbytkem unie.

ČRo Plus, 29.6.2016

08. 06.

Jak Sanders pohřbívá svůj politický odkaz

Jiří Pehe Přečteno 4783 krát

Protikandidát Hillary Clintonové na post amerického prezidenta za Demokratickou stranu Bernie Sanders měl po své porážce v nejlidnatějším státě USA Kalifornii skvělou šanci udělat politické gesto, které se od něj očekává. Mohl ještě jednou podtrhnout všechny hlavní rozdíly mezi ním a Clintonovou a pak s grácií uznat porážku.

Sanders ale jen zopakoval před rozvášněným davem v Santa Monice svoje již tisíckrát vyslovené teze o tom, jak je potřeba zkrotit Wall Street, danit ty nejbohatší, reformovat zkorumpovaný systém financování politiky, nebo pracovat na větší rasové rovnosti i lepším imigračním systému.

A místo toho, aby tento výčet uzavřel slovy, že je potřeba Demokratickou stranu sjednotit v souboji proti vítězi republikánských primárek Donaldu Trumpovi, a že tudíž bude spolupracovat s Clintonovou, oznámil, že bude v souboji s ní pokračovat i v posledních primárkách v hlavním městě Spojených států. A zřejmě i na nominačním sjezdu Demokratické strany, který by měl ve světle dostatečného počtu delegátů, které Clintonová pro nominaci za Demokratickou stranu získala, její kandidaturu potvrdit.

Sanders je tak dalším příkladem toho, že být politickým aktivistou či revolucionářem není totéž, jako být politikem. Politický revolucionář, kterým se Sanders cítí být, mluví i v okamžiku zřejmé porážky dál o „hnutí“, které stojí za ním, a zdůrazňuje, že je připraven bojovat za „svoje“ ideje až do posledního dechu. Ignoruje nepsaná pravidla hry, která v primárkách fungují, a která ctila Clintonová před osmi lety, když po pro ní překvapivé a hořké porážce z rukou Baracka Obamy rezolutně Obamu podpořila jako prezidentského kandidáta za demokraty.

Sanders, který byl dlouho nezávislým politikem a k demokratům se oficiálně přidal teprve nedávno, tato pravidla nectí, což ovšem může mít důsledky, které si snad nepřeje ani on. Pokud Demokratická strana zůstane rozštěpená až do svého nominačního sjezdu, a na sjezdu se navíc bude prát špinavé prádlo, Clintonové to v souboji s Trumpem jistě nepomůže. Navíc, a to je důležitější, Clintonová potřebuje k vítězství větší část Sandersových voličů, které může přimět k tomu, aby ji volili, jen on. Sanders se ale k takové výzvě svým voličům evidentně nemá.

Vytvořil opravdu cosi jako hnutí, přičemž se mu podařilo vzbudit nadšení nemalého počtu současných univerzitních studentů. Jeho ideje tudíž mají dobru šanci ho politicky přežít. Jenže tím, jak není schopen chovat se politicky, je zároveň pohřbívá.

I v té časti amerických médií, která mu fandila, nyní narůstá nevole nad jeho sebestředností, která ho v očích mnoha Američanů staví na roveň Donalda Trumpa. A pokud by Trump nakonec—i kvůli Sandersovi-- zvítězil, zapíše se Sanders do historie podobně neslavně jako aktivista Ralph Nader, který podle mnohých napomohl v roce 2000 tím, že odmítl ve jménu idejí, které reprezentuje, stáhnout svoji kandidaturu a podpořit demokratického kandidáta na prezidenta Al Gora, zvolení George W. Bushe. Důsledky známe.

ČRo Plus, 8.6.2016

01. 06.

Hledá se příští český prezident

Jiří Pehe Přečteno 4420 krát

Když skupina známých osobností zveřejnila nedávno dokument nazvaný Kroměřížská výzva, v němž signatáři oznámili založení Pelotonu - občanské iniciativy pro volbu prezidenta, spustila se živá mediální polemika.

Někteří prominentní komentátoři soudili, že už vzhledem k tomu, že mezi autory výzvy převažují lidé z tábora, kterému se u nás říká Pravda a Láska, navíc často spojení s některými minulými, ne vždy úspěšnými iniciativami, je Kroměřížská výzva polibkem smrti pro jakéhokoliv prezidentského kandidáta, který by s ní spojil svoje jméno.

Tak si zřejmě vyhodnotil iniciativu textař a podnikatel Michal Horáček, který veřejně o prezidentské kandidatuře vážně uvažuje, a od Kroměřížské výzvy se distancoval.

Našli se ovšem i prominentní komentátoři a politici, kteří argumentují, že nápad signatářů výzvy zorganizovat cosi jako prezidentské primárky v rámci občanské společnosti s cílem najít vhodného společného prezidentského kandidáta občanských iniciativ, může být užitečný.

Že to nemusí být nápad úplně scestný, potvrzují do jisté míry minulé prezidentské volby na Slovensku. I tam se zdálo být úsilí občanské společnosti najít společného kandidáta, který by se postavil zdánlivě neporazitelnému Robertu Ficovi, marné. I tam panovala skepse ohledně občanských aktivistů, kteří nakonec podpořili Andreje Kisku coby kandidáta občanské společnosti. Kiska ale nakonec zvítězil.

Jisté je, že Kroměřížská výzva už dosáhla jednoho cíle. Rozpoutala rok a půl před prezidentskou volbou veřejnou diskuzi, která je v českém kontextu důležitá. České prezidentství má sice být z ústavního hlediska institucí spíše ceremoniální, ale každý další prezident zanechává v české politice nesmazatelný obtisk.

Nejen proto, že prezidentská funkce má u nás tradičně vysokou autoritu bez ohledu na reálné pravomoci prezidenta, ale také proto, že prezident do značné míry určuje tón veřejné diskuze. Má navíc řadu možností ovlivňovat přímo i nepřímo politiku vlády, dění v politických stranách a zahraničně-politickou orientaci země.

Současný prezident Miloš Zeman má nemálo příznivců, a jakýkoliv pokus ho porazit, pokud bude znovu kandidovat, se zdá být odsouzen k neúspěchu. Jenže už samotná veřejná diskuze v rámci občanské společnosti o tom, jaký by měl být prezident, který společnost bude na rozdíl od Zemana spíše spojovat než rozdělovat, je užitečná.

Kroměřížská výzva nemusí být nakonec úspěšná v tom, že by skutečně vygenerovala společného kandidáta občanské společnosti, ale může být inspirací pro politické strany. A to ve dvou směrech. Za prvé proto, že upozorňuje politické strany, že není úplně prozíravé ponechávat hledání prezidentských kandidátů až na polovinu příštího roku.

Za druhé proto, že některé velké strany, jako je třeba sociální demokracie, naznačují, že tentokrát jejich kandidátem nemusí být straník, ale veřejně respektovaná osobnost, třeba právě z prostředí občanské společnosti. Kroměřížská výzva může takové osobnosti pomoct přinejmenším hledat.

ČRo Plus, 1.6.2016

Archiv článků: červen 2016

Pokrytecký český boj s Junckerem

Jak Sanders pohřbívá svůj politický odkaz

Hledá se příští český prezident

Blogeři abecedně