Jiří Pehe

08. 12.

Ochabuje vlna nacionálního populismu?

Jiří Pehe Přečteno 4502 krát

Překvapivě jasné vítězství liberálního kandidáta Alexandera Van der Bellena nad kandidátem nacionálně pravicových Svobodných Norbertem Hoferem v rakouských prezidentských volbách lze interpretovat budˇ jako výjimku v rostoucí vlně nacionálního populismu v západních demokraciích, anebo jako jistý obrat.

Pokud bychom měli co do činění s druhou možností, je třeba se ptát, co tento obrat mohlo způsobit. Sociologové už nabídli množství užitečných dat, takže kupříkladu víme, že Van der Bellena pomohly zvolit ženy, které pro něj volily v mnohem větších počtech než muži.

To je jistě informace přinejmenším stejně zajímavá, jako byla data, která ukazovala, že ve Velké Británii pomohli odhlasovat brexit velkou měrou starší voliči z menších měst a venkova. A že ve Spojených státech pomohli Donaldu Trumpovi výrazně k vítězství bílí muži, zejména v upadajícím industriálním pásu USA, jejichž sociální i ekonomický status dříve dominantní sociální skupiny je ohrožen.

Jak ve Velké Británii, tak v USA se jednalo o jistý druh vzpoury proti socio-ekonomickým a kulturním změnám, které působí v západních společnostech globalizace.

Západními společnostmi se tak v poslední době valí cosi jako tekutý hněv. Zatímco jejich kosmopolitnější části z globalizace ekonomicky profitují a dokážou absorbovat i různé kulturní a prudké technologické změny, které globalizace přináší, ti, kteří se cítí globalizací ohroženi či znepokojeni, chtějí návrat k přehledné minulosti, která je v jejich myslích i v nabídce nacionalistických populistů spojována s érou silných národních států.

Zdá se, že míra tekutého hněvu zatím celkově výrazně neklesá, takže co mohlo v Rakousku rozhodnou měrou přispět k porážce nacionalistických populistů není náhlé posílení kosmopolitní, s globalizací smířené části společnosti, ale spíše pohled na důsledky vítězství nacionalistů tam, kde už uspěli. Ukazuje se totiž, že tekutý hněv na celý, prý nefunkční systém a jeho politický establishment, sice pomohl k tomu, aby ve Velké Británii a Spojených státech politicky zvítězily síly, které tento hněv využívají k politické mobilizaci, ale jejichž vítězství vytváří nakonec pocit chaosu a zmatku.

Jinými slovy: nacionalističtí populisté sice nabízejí rozhněvanému lidu jednoduchá řešení, ale když se dostanou k moci, nevypadá to, že by věděli, co vlastně přesně mají či mohou dělat. Anebo ve velkém neplní svoje, často bombastické sliby. Chaos po brexitu, jakož i Trumpovo budování vlády miliardářů, doprovázené zpochybňováním jeho hlavních slibů, působí rozpaky.

Nabízí se teze, že opakované druhé kolo rakouských prezidentských voleb tedy vedlo k poměrně jasnému vítězství Van der Bellena i proto, že Rakušané byli od prvního hlasování, které zrušil kvůli porušení pravidel v počítání korespondenčních hlasů Ústavní soud, svědky toho, jaké jsou reálné důsledky vítězství nacionálních populistů ve Velké Británii a v USA. Nemluvě tom, že mohou zblízka sledovat počínání nacionalistů v čele vlád v Maďarsku a v Polsku.

Tato podívaná možná poněkud zchladila pokušení vlažnějšího segmentu západních středních tříd flirtovat kvůli svým frustracím z tradičního politického establishmentu s nacionalisty. Že toto ochladnutí vůči populistům nemusí být jen případem Rakouska, o tom svědčí i posilování šancí tradičních stran a politiků na politická vítězství v prezidentských volbách Francii a v parlamentních volbách v Německu.

Mnohé může tento zatím jen velmi křehký obrat samozřejmě zvrátit. Kupříkladu bankovní krize, jež by mohla nastat v Itálii, a následně v eurozóně, po prohře současného premiéra Mattea Renziho v referendu o ústavních změnách . Anebo nový příval uprchlíků do Evropy v případě, že Turecko přestane plnit dohody s Evropskou unií.

Zároveň bude ale hodně záležet na tom, jak si budou dál počínat vítězní populisté. Zatím jejich počínání budí přinejmenším stejné obavy jako trendy a události, které přispěly k jejich vítězství.

ČRo Plus. 8.12.2016

02. 12.

Paroubkovo podivné vlamování se do ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 5635 krát

Bývalý premiér a předseda sociální demokracie Jiří Paroubek by se rád vrátil do sociální demokracie. Pražská organizace ČSSD je proti. Paroubek tvrdí, že má nabídky i od jiných místních organizací.

Mezitím Paroubek rozdává rozhovory, v nichž vysvětluje, co vše dělá současné vedení strany špatně a co by mělo udělat, aby strana překonala současnou krizi. Některé z jeho návrhů, jako třeba uspořádání programové konference, která by mohla vrátit názorově rozostřené ČSSD pevnější ideový profil, nejsou špatné.

Sám Paroubek byl silný, byť kontroverzní lídr, a současná ČSSD by možná v boji s hnutím ANO něco z jeho agresivity potřebovala. Na druhou stranu se pozorovatel české politické a mediální scény v dnešní situaci jen těžko brání určitým podezřením, když Paroubkův možný návrat do ČSSD rozehrávají především Babišovy noviny, takže skeptik může usoudit, že za snahami rehabilitovat Paroubka může být i snaha vrazit další klín do ČSSD.

Štěpit Paroubek umí. I jeho zásluhou byla česká politická scéna neúnosně polarizovaná, přičemž ideový spor ČSSD a ODS se smrskl na osobní, občas hysterické soupeření Paroubka s Mirkem Topolánkem, což přispělo ke všeobecnému zhnusení z politiky „tradičních“ stran.

Pražská organizace ČSSD, která ho odmítla má navíc pravdu, když upozorňuje, že po svém odchodu z ČSSD a návratu k národním socialistům, odkud do ČSSD původně přišel, ČSSD zbytečně poškozoval. Způsob, jakým svůj odchod z čela ČSSD neunesl, je varováním.

Ale především: Paroubek opakovaně ukazuje, i některými svými recepty pro ČSSD, že zůstává mentálně především národním socialistou. A potřebuje ČSSD skutečně další posílení národoveckého ducha, když na českém politickém trhu se to národovci přímo hemží?

Vždyť ODS se už proměnila z občanských v národní demokraty. A máme nově národovecké Realisty, nacionalistickou Stranu přímé demokracie i Úsvit. Roli národně konzervativní strany s levicovým sociálním programem hraje na levici KSČM.

Poptávka po národních socialistech nebude asi i proto tak velká. Vždyť ani Paroubek nedokázal ani je, ani později založenou vlastní stranu LEV 21, vytáhnout k úspěchu.

Ano, ČSSD se potřebuje změnit, ale ve směru modernějšího sociáldemokratismu. Nikoliv ve směru, který by i symbolicky podtrhl návrat národního socialisty Paroubka do významnějších stranických pozic.

01. 12.

Evropa na rozcestí

Jiří Pehe Přečteno 4233 krát

I když se Evropská unie potýká už několik let s problémy, jako byla krize eura, možnost řeckého státního bankrotu, nebo migrační vlna, přesto je to mezi pilíři západní civilizace právě ona, kde se zatím nedostali k moci, až na výjimky (jakými jsou Maďarsko nebo Polsko), populističtí nacionalisté, jakým je nyní Donald Trump ve Spojených státech.

Kontinentální části Evropské unie se zatím také vyhnuly nacionalistické plebiscity o vystoupení z EU, jaký jsme viděli ve Velké Británii. Odpovědi na otázku, zda vlna populismu a nacionalismu bude nakonec slavit úspěchy i v kontinentální části Evropské unie, ale budeme mít poměrně brzy.

První přijdou 4. prosince, kdy se bude konat referendum o ústavních změnách v Itálii a opakované druhé kolo prezidentských voleb v Rakousku. Výsledek italského hlasování bude přitom o něco důležitější už proto, že Itálie je jedna z největších zemí EU a její zakládající člen.

Případné vítězství kandidáta krajně pravicových Svobodných Norberta Hofera v Rakousku by bylo jistě nepříjemnou zprávou pro evropský politický establishment, ale jelikož Rakousko politicky řídí premiér, neboli kancléř, bylo by to vítězství zatím jen symbolické.

Italské referendum se týká zdánlivě jen umenšení role Senátu v italském ústavním systému, ale reformní premiér Matteo Renzi spojil s úspěchem referenda svoje další setrvání ve funkci. Tím ovšem vystavil pozvánku populistům z hnutí Pěti hvězd, jehož lídr Beppe Grillo pojal referendum jako hlasování o dalším směřování Itálie ve vztahu k EU i o reformách. Jejich konec by mohl odstartovat bankovní krizi, která Itálii hrozí už nějakou dobu.

Po hlasování v Rakousku a Itálii čekají unii příští rok březnové parlamentní volby v Nizozemsku, kde má zatím slušné šance na vítězství protievropský a protiislámský politik Geert Wilders. A hned poté, na přelomu dubna a května, přijdou osudové prezidentské volby ve Francii.
Případné vítězství Marine Le Penové, kandidátky nacionalistické a populistické Národní fronty, by mohlo vést až k pokusům o vystoupení Francie z EU. A bez Francie EU může jen těžko přežít.

Výsledky prezidentských primárek francouzské pravice, v nichž přesvědčivě zvítězil François Fillon, dávají slušnou naději, že Le Penová, která by mohla profitovat z výsledků voleb v USA, nakonec nezvítězí. A to samé zatím platí zásluhou ohlášené kandidatury Angely Merkelové na post kancléřky o šancích populistů v podzimních parlamentních volbách v Německu, i když za téměř rok, který do těchto voleb zbývá, se ještě může leccos stát.

Volby do dolní komory parlamentu čekají i Česko. Jejich výsledek Evropskou unií velmi pravděpodobně neotřese, ale poměr mezi populisty a tradičními stranami, tak jak ho volby určí, bude jistě dalším důležitým střípkem do celkové mozaiky evropské politiky. Jak budeme výsledek českých voleb nakonec interpretovat, bude přitom dost záležet na výsledcích voleb zejména v Německu a ve Francii.

Na podzim příštího roku bude každopádně jasněji. Vydá se EU po USA a Velké Británii cestou populistického nacionalismu, anebo v ní nakonec převáží současná německá obhajoba liberální demokracie? Je samozřejmě možné, že to nakonec bude takříkajíc půl na půl, přičemž budoucnost EU určí, v které ze dvou polovin—liberálně demokratické nebo populisticky nacionalistické—budou Francie a Německo.

Pokud obě země nakonec udrží pozice liberální demokracie a další evropské integrace, nelze se vyhnout otázce, jak se bude chovat Česká republika. Ta si bude muset odpovědět zejména na otázku, zda pokračovat ve svém visegrádském spojenectví s neliberálními režimy v Maďarsku a Polsku, anebo se jasněji postavit na stranu Německa a Francie.

ČRo Plus, 1.12.2016

Archiv článků: prosinec 2016

Ochabuje vlna nacionálního populismu?

Paroubkovo podivné vlamování se do ČSSD

Evropa na rozcestí

Blogeři abecedně