I když se Evropská unie potýká už několik let s problémy, jako byla krize eura, možnost řeckého státního bankrotu, nebo migrační vlna, přesto je to mezi pilíři západní civilizace právě ona, kde se zatím nedostali k moci, až na výjimky (jakými jsou Maďarsko nebo Polsko), populističtí nacionalisté, jakým je nyní Donald Trump ve Spojených státech.

Kontinentální části Evropské unie se zatím také vyhnuly nacionalistické plebiscity o vystoupení z EU, jaký jsme viděli ve Velké Británii. Odpovědi na otázku, zda vlna populismu a nacionalismu bude nakonec slavit úspěchy i v kontinentální části Evropské unie, ale budeme mít poměrně brzy.

První přijdou 4. prosince, kdy se bude konat referendum o ústavních změnách v Itálii a opakované druhé kolo prezidentských voleb v Rakousku. Výsledek italského hlasování bude přitom o něco důležitější už proto, že Itálie je jedna z největších zemí EU a její zakládající člen.

Případné vítězství kandidáta krajně pravicových Svobodných Norberta Hofera v Rakousku by bylo jistě nepříjemnou zprávou pro evropský politický establishment, ale jelikož Rakousko politicky řídí premiér, neboli kancléř, bylo by to vítězství zatím jen symbolické.

Italské referendum se týká zdánlivě jen umenšení role Senátu v italském ústavním systému, ale reformní premiér Matteo Renzi spojil s úspěchem referenda svoje další setrvání ve funkci. Tím ovšem vystavil pozvánku populistům z hnutí Pěti hvězd, jehož lídr Beppe Grillo pojal referendum jako hlasování o dalším směřování Itálie ve vztahu k EU i o reformách. Jejich konec by mohl odstartovat bankovní krizi, která Itálii hrozí už nějakou dobu.

Po hlasování v Rakousku a Itálii čekají unii příští rok březnové parlamentní volby v Nizozemsku, kde má zatím slušné šance na vítězství protievropský a protiislámský politik Geert Wilders. A hned poté, na přelomu dubna a května, přijdou osudové prezidentské volby ve Francii.
Případné vítězství Marine Le Penové, kandidátky nacionalistické a populistické Národní fronty, by mohlo vést až k pokusům o vystoupení Francie z EU. A bez Francie EU může jen těžko přežít.

Výsledky prezidentských primárek francouzské pravice, v nichž přesvědčivě zvítězil François Fillon, dávají slušnou naději, že Le Penová, která by mohla profitovat z výsledků voleb v USA, nakonec nezvítězí. A to samé zatím platí zásluhou ohlášené kandidatury Angely Merkelové na post kancléřky o šancích populistů v podzimních parlamentních volbách v Německu, i když za téměř rok, který do těchto voleb zbývá, se ještě může leccos stát.

Volby do dolní komory parlamentu čekají i Česko. Jejich výsledek Evropskou unií velmi pravděpodobně neotřese, ale poměr mezi populisty a tradičními stranami, tak jak ho volby určí, bude jistě dalším důležitým střípkem do celkové mozaiky evropské politiky. Jak budeme výsledek českých voleb nakonec interpretovat, bude přitom dost záležet na výsledcích voleb zejména v Německu a ve Francii.

Na podzim příštího roku bude každopádně jasněji. Vydá se EU po USA a Velké Británii cestou populistického nacionalismu, anebo v ní nakonec převáží současná německá obhajoba liberální demokracie? Je samozřejmě možné, že to nakonec bude takříkajíc půl na půl, přičemž budoucnost EU určí, v které ze dvou polovin—liberálně demokratické nebo populisticky nacionalistické—budou Francie a Německo.

Pokud obě země nakonec udrží pozice liberální demokracie a další evropské integrace, nelze se vyhnout otázce, jak se bude chovat Česká republika. Ta si bude muset odpovědět zejména na otázku, zda pokračovat ve svém visegrádském spojenectví s neliberálními režimy v Maďarsku a Polsku, anebo se jasněji postavit na stranu Německa a Francie.

ČRo Plus, 1.12.2016