Jiří Pehe

22. 02.

Zbytečná hysterie okolo daňové reformy ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 5834 krát

Vedení sociální demokracie vyrukovalo s návrhem daňové reformy, která by v České republice znovu zavedla progresivní zdanění, a mezi opozičními politiky i mnohými komentátory se strhla bouře odporu.

Reforma by zavedla čtyři daňová pásma tak, že lidé vydělávající méně než 30 tisíc korun měsíčně by byli zdaněni jen dvanáctiprocentní sazbou, zatímco lidé v nejvyšším pásmu (tedy ti, co vydělávají více než 50 tisíc korun měsíčně) by byli zdaněni sazbou ve výši dvaatřiceti procent.

Zásadních námitek proti takové reformě je několik. Za prvé by prý učinila již beztak složitý daňový systém ještě složitějším, přičemž zejména výpočet daně v nejvyšším pásmu je velmi komplikovaný. Za druhé by lidem vydělávajícím méně přilepšila obecně jen o několik stovek měsíčně. Za třetí, česká ekonomika prosperuje, tak proč něco měnit?

Nic proti věcné kritice, ale proti výbuchu negativních emocí ve vztahu k navržené reformě lze vznést několik námitek. Začít lze tím, že ČSSD nenavrhuje nic, co by bylo v evropském měřítku jakýmsi experimentem. V Evropské unii používá systém progresivního zdanění 21 zemí, zatímco jen sedm progresivní zdanění nemá. Není přitom jistě bez zajímavosti, že všechny tyto země se nacházejí ve východní Evropě.

Podíváme-li se na ekonomické výsledky těchto východoevropských zemí bez progresivního zdanění, nevedou si v evropském měřítku obecně špatně, ale srovnání je zkresleno tím, že všechny začaly zavádět tržní hospodářství z podstatně nižší ekonomické báze než země západní. Stojí také za pozornost, že i ve východní části Evropské unie najdeme země s progresivním zdaněním: kupříkladu Polsko a Slovensko. Jejich ekonomiky přitom rostly rychleji než ta česká.

Argument, že progresivní zdanění automaticky zadusí ekonomický růst, je tedy těžké obhájit. Věrohodnější je jiný argument nabízený některými kritiky daňové reformy z dílny ČSSD--totiž, že chce-li Česká republika pomoci lidem s nižšími příjmy, měla by se více zaměřit na zvýšení platů, které jsou v evropském měřítku nízké.

Ale i zde existuje protiargument. Lze totiž jen těžko spočítat, kolik ze současného ekonomického růstu České republiky souvisí právě s nižší úrovní příjmů. Anebo naopak: kolik zahraničních i českých firem by v České republice přestalo podnikat, pokud by se platová hladina výrazně zvýšila.

Progresivní zdanění má navíc i svojí politickou funkci. Vytváří ve společnosti větší pocit solidarity, protože ti bohatší se viditelně dělí o část svých příjmů s těmi chudšími. Proč vyčítat právě sociální demokracii, která vyrostla z těchto tradic společenské solidarity, že chce zavádět progresivní zdanění?

Hysterie okolo návrhu ČSSD je poněkud zbytečná i z hlediska momentální politické situace. Strana nemá šanci tuto reformu do voleb prosadit, protože nemá dostatek politických spojenců, a dobře to ví. Je to jen předvolební vějička, která má dát poněkud rozklížené straně nátěr tradiční levicově demokratické formace. Pokud by tedy chtěla ČSSD svoji daňovou reformu prosadit, musela by nejprve vyhrát volby.

Pokud by se tak i kvůli nabídce této reformy ve volební kampani stalo, je to politické férové. Tak to v demokraciích prostě chodí.

A pro kritiky reformy je zde ještě jedna nástraha. Naprostá většina novinářů, ekonomů i politiků kteří návrh daňové reformy vykreslují jako téměř dílo zkázy, totiž shodou okolností patří do příjmové skupiny, která by byla zdaněna nejvyšším daňovou sazbou. Oněm „dolním deseti miliónům“, které chce oslovit ČSSD, to brzy dojde. I proto by kritici měli argumentovat pokud možno velmi věcně, bez emocí.

ČRo Plus, 22.2.2017

17. 02.

Chaos v Bílém domě ohrožuje celý Západ

Jiří Pehe Přečteno 6047 krát

Donald Trump není americkým prezidentem ještě ani měsíc a jeho Bílý dům má už tolik problémů, že by si s nimi jiní prezidenti vystačili na celé volební období. První Trumpovo fiasko přišlo jen pár dní po nástupu do funkce, kdy nejprve způsobil chaos v imigrační politice vydáním dekretu, jímž dočasně zakázal imigraci ze sedmi převážně muslimských zemí, jen aby tento jeho dekret vzápětí zablokovaly americké federální soudy.

Současně s imigračním závarem Trump absolvoval řadu telefonních rozhovorů se světovými lídry, z nichž především ty s mexickým prezidentem a australským premiérem vyvolaly pozdvižení kvůli Trumpově nátlaku na oba státníky.

Nejnovějším fiaskem je vynucená rezignace poradce pro národní bezpečnost, generála Michaela Flynna. Ten oficiálně rezignoval pod tlakem prezidenta Trumpa proto, že lhal svým kolegům, včetně viceprezidenta Pence, že v telefonních rozhovorech, které vedl s ruským velvyslancem ještě před nástupem Trumpa do funkce, prý nebyla řeč i o možném zrušení amerických sankcí vůči Rusku. Jenže tím to zcela jistě neskončí.

Demokraté i někteří významní republikáni chtějí vědět, zda o Flynnových telefonátech i jejich obsahu věděl Trump, a zda tedy nelže i sám americký prezident, když tvrdí opak. Ještě horší by pro Trumpa bylo, kdyby se ukázalo, že Flynn jednal na základě jeho instrukcí.

Nyní se též objevily informace ze zpravodajských služeb, že s Rusy, včetně pracovníků ruských výzvědných služeb v USA, čile komunikovali i další členové Trumpova týmu už během jeho volební kampaně. Protože americké tajné služby tyto kontakty sledovaly, je zřejmě jen otázkou času, kdy se na veřejnost dostanou podrobnější informace týkající se obsahu těchto rozhovorů.

Aby toho nebylo dost, nadstranický Úřad pro vládní etiku navrhl disciplinární akci proti Trumpově poradkyni Kellyanne Conwayové zato, že propagovala výrobky z módní dílny Trumpovy dcery Ivanky poté, co je ze své nabídky stáhl obchodní dům Nordstrom. Conwayová je také pod těžkým tlakem médií zato, že nejprve použila pojem „alternativní fakta“, když zpochybňovala mediální zprávy o počtu lidí na Trumpově inauguraci, a že později při obhajobě Trumpova imigračního dekretu poukázala na údajný teroristický masakr v Bowling Greene, který se ve skutečnosti nikdy nestal.

Pod enormním tlakem médií je také Trumpův mluvčí Sean Spicer, jehož agresivní styl a občas poněkud nekoherentní argumentace jsou nyní oblíbeným námětem satirických pořadů, včetně vlivné show Saturday Night Live.

Média, ale i vlivní demokratičtí i republikánští politici, též kriticky poukazují na enormní vliv Trumpova poradce Steva Bannona, který dříve působil jako vydavatel extrémně pravicové publikace Breibart News. Vadí jim zejména, že Trump ignoroval předešlou praxi a Bannonovi umožnil, aby se účastnil porad Národní bezpečnostní rady, kde se projednávají sensitivní informace.

Chaos v Bílém domě—naneštěstí i pro nás--není jen vnitřní americkou záležitostí. Zejména nejasná míra vlivu Kremlu na Trumpa vzbuzuje nepříjemné otázky. Od jeho nástupu do funkce ožil konflikt na východní Ukrajině, což se bez přičinění Ruska jen těžko mohlo stát, a Rusové se dopustili vůči USA i několika vojenských provokací.

Trump sice ujistil skrze svého mluvčího, že není žádnou ruskou loutkou, a že prý Rusům sdělil, že očekává konec jejich aktivit na východní Ukrajině i vrácení Krymu, ale v záplavě spekulací o čilých zákulisních kontaktech jeho spolupracovníků s ruskými diplomaty i výzvědnými službami to působí trochu jako kouřová clona. Pochybnosti těžko rozptylují i Trumpovi ministři zahraničí a obrany, kteří v těchto dnech ujišťují evropské spojence, že trvá americká podpora pro NATO.

Mají těžkou práci v situaci, kdy Trump v téže době, kdy uklidňují spojence, uspořádá tiskovou konferenci, během níž působí zcela nekoherentně, uráží média a na otázky o situaci v Bílém i vztazích s Ruskem domě odpovídá chaoticky.

Jisté je, že v Bílém domě, který byl po desetiletí středobodem bezpečnosti nejen USA, ale celého Západu, působí prezident, jehož činy v případě nějaké mezinárodní krize, vyvolané kupříkladu právě Ruskem, jsou zcela nepředvídatelné.

17. 02.

Trumpovi prezidentování zatím moc nejde

Jiří Pehe Přečteno 32680 krát

První delší tisková konference, na níž americký prezident Donald Trump vystoupil poprvé od nástupu do funkce, musela být bolestnou podívanou i pro mnohé z jeho voličů. Muž, kterého vynesla do funkce volební kampaň ve stylu „reality show“, více než hodinu nekoherentně řečnil o všem možném, přičemž opakovaně útočil na „nečestná média.“

Jasných odpovědí na to, proč vlastně donutil k rezignaci šéfa Národní bezpečností rady generála Michaela Flynna, jak hodlá postupovat vůči Rusku, nebo jak chce naplňovat některé svoje programové priority, se veřejnost nedočkala. Hlavním tématem byl on sám. Na řadu otázek ohledně svých priorit odpovídal opakováním obecných sloganů z volení kampaně, přičemž se opět uchýlil i k zjevným nepravdám.

Řada amerických novinářů, a nejen z řad Trumpových kritiků, se po tiskové konferenci ptala, zda Trump vlastně dokáže vůbec vládnout. Kontrast mezi suverénním Trumpem z volební kampaně, kde dobře uplatnil svoje zkušenosti ze show byznysu, a bezradným Trumpem v roli prezidenta ještě stále nejmocnější země světa nemohl být větší.

Tisková konference byla přitom příležitostí, aby přesvědčil americkou a světovou veřejnost, že si je vědom některých přešlapů i neúspěchů během prvních týdnů ve funkci, a že se z nich poučil. Náznak něčeho podobného přišel ale jen v podobě příslibu nového dekretu o imigraci, který prý vezme v úvahu námitky amerických soudů.

I z řad Republikánské strany přišly v reakci na Trumpovo představení nervózní reakce, které by se daly shrnout do otázky, zda je Trump vůbec schopen se chovat jako prezident, nebo bude dál jen šířit chaos. Pokud ano, jak se mají republikáni zachovat?

Většina z nich zatím Trumpa hájí, ale pokud by začaly strmě padat jeho preference, budou sílit obavy, že spojení strany s Trumpem může vést k volebnímu fiasku republikánských kandidátů ve volbách do obou komor Kongresu na podzim příštího roku. Mnohokrát opakované ujišťování, že i Trump si zaslouží sto dnů hájení, se zdálo být v podání některých republikánů po jeho opravdu, ale opravdu nepovedené tiskové konferenci dost otřeseno.

08. 02.

Jaké bude české místo v Evropě?

Jiří Pehe Přečteno 5038 krát

Kdybychom měli posuzovat českou politiku vůči Evropské unii jen podle nejviditelnějších iniciativ, došli bychom k docela nelichotivým závěrům. Česká republika se momentálně, stejně jako už mnohokrát v minulosti, zviditelňuje svými „ne.“

Vláda reprezentovaná ministrem vnitra Milanem Chovancem dál rezolutně odmítá kvóty pro rozdělování uprchlíků a možná ještě rezolutněji kritizuje evropskou směrnici omezující držení jistých typů zbraní. K uprchlickým kvótám lze mít jistě řadu výhrad, ale v bojovných vystoupeních českých politiků proti nim jaksi nezaznívá, že Česká republika byla spolu s dalšími třemi zeměmi ostatními členskými státy Evropské unie drtivě přehlasována v této věci podle platných pravidel zakotvených v Lisabonské smlouvě, kterou sama pomohla schválit.

Ostatní země jistě lze diplomaticky upozorňovat, že schválena politika kvót jaksi zatím nefunguje, a to nejenom vinou zemí k ní kritických, ale vystupovat s prohlášeními, že tuto politiku odmítáme, není dobrým vysvědčením o respektu naší země pro rozhodovací mechanismy EU.

Nyní slyšíme podobně odbojnou rétoriku v případě směrnice o zbraních, v jejímž případě je Česká republika v ještě větší defenzívě. Směrnice bude velkou většinou členských zemí schválena, ale to pro české politiky evidentně neznamená, že by se rozhodnutími přijatými podle pravidel EU, která sami pomohli schválit, hodlali řídit. Hrozí nejen žalobou u Evropského soudního dvora, ale už dopředu deklarují, že udělají vše pro to, aby směrnice nebyla u nás implementována.

Hlavním důvodem zase jednou je, že Češi mají proti naprosté většině EU pravdu. Všichni ostatní si nevidí na špičku nosu. Člověk znalý české politiky by se naopak spíše mohl ptát, zda se zde zase jednou nestává evropská politika rukojmím domácích politických kalkulací před nadcházejícími sněmovními volbami. Anebo dokonce hůř: zda nejsou politici ve vleku zbrojařské lobby.

Tento malicherný souboj české politiky s EU se odehrává na pozadí brexitu, přání nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby z EU vystoupily i další země, a ruské dezinformační kampaně, jejímž cílem je totéž. Čeká se na francouzské prezidentské volby i na výsledky parlamentních voleb v Nizozemsku a Německu.

Ačkoliv takový argument oficiálně nezaznívá, česká politika prostě pasivně čeká, jak to všechno dopadne, přitom ještě stačí okopávat Bruselu kotníky. Neexistují dokonce ani jen náznaky nějaké proaktivní evropské strategie nebo vize.

Po překvapivých výsledcích britského referenda o vystoupení z EU a amerických prezidentských voleb se samozřejmě nedají vyloučit vítězství nacionalistů ani v již zmíněných volbách v klíčových evropských zemích. Ale mnohem více pravděpodobné zatím je, že v druhém kole Marine le Penová prohraje francouzské prezidentské volby, že i v případě vítězství Geerta Wilderse v Nizozemsku se proti němu spojí ostatní strany, a že v Německu vyhrají volby buď proevropská křesťanská demokratka Angela Merkelová nebo ještě víc proevropský socialista Martin Schulz.

A pokud k tomu dojde, měli by čeští politici kupříkladu věnovat větší pozornost úvahám Merkelové o vícerychlostní Evropě, než směrnici o zbraních. Merkelová poprvé otevřeně vícerychlostní EU podpořila. V pozadí je předpoklad, že nejpozději po německých volbách se EU musí pohnout kupředu, a že v zájmu záchrany EU jsou nutné velké změny.

Jinými slovy: jelikož existuje nemalá pravděpodobnost, že se věci v EU dají do pohybu ve směru naznačeném Merkelovou, měli by čeští politici možná začít přemýšlet o evropské politice, která přesahuje současnou zákopovou strategii.

ČRo Plus, 8.2.2017

04. 02.

Na scéně je Třetí síla

Jiří Pehe Přečteno 12302 krát

Už se zdálo, že zamýšlené volební spojení lidovců, Starostů a nezávislých, jakož případně i několika dalších menších uskupení, s pracovním názvem Třetí síla, možná zahyne, ještě než se narodí. Hlavními důvody, jak tomu u nás bývá, se zdály být malá sebedůvěra a malicherné půtky o jméno, pozice jednotlivých stran na kandidátkách a o formu takové spolupráce.

Ale jak STAN tak lidovci nakonec překvapili a postavili se k výzvě čelem. Oba politické subjekty nakonec schválily společnou spolupráci, lidovci se na svojí celostátní konferenci dokonce vyslovili i pro její formu--volební koalici.

Taková koalice bude muset sice získat nejméně deset procent hlasů, aby se dostala do Sněmovny, ale risk se v politice často vyplácí. Pokud dvojkoalici schválí jako formu spolupráce i STAN, voliči mohou ocenit, že si oba subjekty věří. Odvaha se cení.

LIST, jak se volební koalice bude nejspíš jmenovat, má slušné naděje na úspěch. Spojení lidovců se STAN bude totiž mít nejspíš mnohem větší synergický efekt než předešlé spojení STAN s TOP 09. Ta byla v českém politickém spektru příliš napravo, přičemž neměla pořádné regionální a komunální zázemí.

Spojením lidovců a STAN naopak vznikne nejen subjekt s kvalitní organizací napříč celou zemí, ale také subjekt bližší politickému středu, který nejspíš osloví i mnohé z těch liberálních voličů, pro které je ANO nepřijatelné kvůli své rozbředlosti a úloze Andreje Babiše, a pro které je ČSSD nevolitelná kvůli svému lavírování mezi moderní levicí a národním socialismem. Oba subjekty jsou navíc proevropské.

Je samozřejmě možné, že celý projekt ještě zkrachuje na detailech. Byla by to ale škoda.

Ať už politicky fandíme komukoliv, česká politická scéna by potřebovala solidní středový subjekt, který se opírá o tradiční hodnoty. Ukotvilo by to celou politickou scénu, která momentálně dost trpí tím, že jedinou tradiční stranou, která ještě vzdoruje nástupu populistů a nesystémových stran je sociální demokracie.

02. 02.

Trump evropským nacionalistům spíš škodí

Jiří Pehe Přečteno 4601 krát

Každý zásadní historický vývoj je doprovázen různými interpretacemi, z nichž jedna se stane dominantní. Převažujícím způsobem vyprávění, nebo bychom mohli říct „narativem“, který doprovází nástup Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta momentálně je, že fenomén Trump je logickým důsledkem vzpoury lidu proti elitám, vzpoury národních států proti globalizaci, vzpoury obyčejných lidí proti politické korektnosti ve jménu zdravého rozumu. A tak dále.

Součástí takto vyprávěného příběhu je jistá nevyhnutelnost toho všeho. Začalo to brexitem, nyní přišel Trump v USA, budou následovat vítězství nacionalistů ve Francii, v Nizozemsku, v Rakousku, možná i v Německu. Evropská unie je pravděpodobně odepsaná.

Většina komentátorů se tohoto narativu drží. Pomíjí přitom ale několik zásadních skutečností. Kupříkladu že brexit i zvolení Trumpa nejsou výsledky nějakých masových a přesvědčivých pohybů veřejného mínění jedním směrem v obou zemích, ale velmi těsných rozhodnutí voličů. Trump se prezidentem dokonce stal ne proto, že by získal napříč USA více hlasů (těch získala o tři milióny více jeho soupeřka Hillary Clintonová) ale zásluhou složitého volebního systému.

Nevidíme tedy masivní nástup nějaké historické nevyhnutelnosti, spíše jen hluboké rozdělení některých západních společností na dvě poloviny. Což nás přivádí k dalšímu jevu, který mnoho komentátorů, považujících současný vývoj směrem k nacionalismu za nevyhnutelný, ignoruje: tedy že brexit a zvolení Trumpa mají nějaké reálné důsledky, které veřejnosti západních společností sledují a vyhodnocují.

A je se třeba zeptat, zda to, co vidí, je přesvědčuje, že trendy, které ztělesňují Trump a brexit, jsou dobré a žádoucí. Možná první vlaštovkou naznačující, že tomu tak nemusí být, byly opakované prezidentské volby v Rakousku, v nichž kandidát extrémní pravice navzdory předchozím průzkumům překvapivě prohrál.

Od té doby jsme byli v USA a ve Velké Británii svědky ještě většího chaosu. Donald Trump činí rozhodnutí, která dokonce i předseda Evropské rady Donald Tusk otevřeně označuje za hrozbu pro Evropu.

Převažujícím narativem v médiích přesto ještě pořád je, že Trumpovo zvolení i brexit posílí nacionalistické síly v Evropě. Z čeho takové přesvědčení vychází? Opravdu většina Evropanů ve svých zemích chce to, co nyní předvádí Trump v USA, nebo si přejí nejistotu, kterou zažívají Britové po brexitu?

Lze tedy nabídnout i alternativní pohled. Trumpovo počínání—i když mocně vyztužované ruskou propagandou a dezinformační kampaní--nejenže nepovede k vládě politiků, jako je Marine le Penová ve Francii, Geert Wilders v Nizozemsku nebo Frauke Petryová v Německu, ale bude jim naopak škodit. A vítězství politiků hájících liberální demokracii může být už po německých volbách na podzim tohoto roku silným impulzem k tomu, aby se Evropa semkla a produktivně reformovala.

Někteří komentátorští katastrofisté předpovídají, že Evropská unie svíraná trumpismem, putinismem, islámským fundamentalismem i rostoucím domácím nacionalismem nemá šanci přežít. Možná Evropany ale podceňují. Každá akce plodí reakci. A množí se reakce, že by si Evropa neměla nechat líbit Trumpovo a Putinovo počínání, jakož i náznaky, že politické i ekonomické důsledky zvolení Trumpa a brexitu nejsou pro většinu Evropanů příliš inspirující.

ČRo Plus, 2.2.2017

Archiv článků: únor 2017