Jiří Pehe

28. 02.

Proč se nebude opakovat únor 1948

Jiří Pehe Přečteno 3554 krát

Sedmdesáté výročí komunistického převratu v Československu se kromě poctivé historické reflexe stalo i příležitostí pro poněkud povrchní a hlavně nepravdivé srovnávání tehdejší a dnešní situace. Zatímco v roce 1948 se odehrál frontální útok na demokratický systém, na jehož konci byl systém totalitní, dnes jsme spíše svědky pokusů podvazovat některé pilíře liberální demokracie tak, aby fungovala podle představ mocných.

Teoretici definují liberální demokracii jako systém spočívající na dvou základních pilířích: na jedné straně jsou volební mechanismy, které umožňují pravidelné střídání vlád; na straně druhé komplikovaný systém liberálního konstitucionalismu, který zajišťuje relativní nezávislost řady klíčových institucí na politice, tedy na již zmíněném střídání vlád.

V roce 2003 publikoval americký politolog Fareed Zakaria knihu Budoucnost svobody, v níž jako první popsal relativně nový jev: vznik a fungování tzv. neliberálních demokracií.

To jsou podle něj systémy, které si drží formální rysy demokracie, zejména pokud jde o pravidelné konání formálně svobodných voleb, ale zároveň oslabují nezávislost institucí vytvořených liberálním konstitucionalismem. Kupříkladu ústavních soudů, nejvyšších kontrolních úřadů, odpolitizované stání správy, či veřejnoprávních médií. Občas se takové neliberální režimy také snaží využít svojí momentální politické převahy k přepisování ústavy nebo volebních zákonů ve prospěch stran a hnutí, o které se opírají.

K frontálním útokům na demokracii s příslibem nastolení úplně nového systému dnes nedochází nejen proto, že s dvacátým stoletím skončila éra velkých utopií, ale také, a hlavně, proto, že jakýkoliv drastický, příliš viditelný pokus vytvořit zjevně nedemokratický systém v zemi, která demokracii už má (a je nejen ekonomicky, ale i politicky integrovaná do společenství demokratických států), vede k izolaci. V případě členských zemí Evropské unie, v níž je dodržování principů právního státu a liberální demokracie podmínkou plnohodnotného členství, pak dvojnásobně.

V zemích, kde mají s liberální demokracií problém, jakými jsou dnes v Evropě Polsko nebo Maďarsko, tak vidíme spíše opatrné pokusy podvázat nezávislost té či oné instituce, než frontální útok na základy demokratického systému. Ten by totiž mohl mít v prostředí, v němž jsou ekonomiky těchto zemí silně závislé na ostatních, a v němž tyto země dostávají nemalé unijní dotace, eventuálně fatální ekonomické dopady.

I politici reprezentující země, které bychom dnes mohli popsat s pomocí Zakariových definicí jako neliberální demokracie, musejí být tedy opatrní. Balancují neustále na hraně toho, co jim ještě při uspokojování jejich mocenského apetitu projde bez větších mezinárodních dopadů, a co už ne. Vědí dobře, že dokud se v jejich zemích konají volby a existuje jistá míra mediální svobody i nezávislosti občanské společnosti, mohl by drastický ekonomický propad, zapříčiněný mezinárodní izolací, vést k jejich porážce.

Nejrůznější pokřivení a omezení liberální demokracie ve jménu údajně efektivnějšího vládnutí samozřejmě po zásluze budí odpor. Ale na rozdíl od totalitního systému, který byl u nás nastolen v roce 1948, ponechávají neliberální demokracie prostor pro občanskou a politickou opozici, jakkoliv se může její situace jevit jako bezvýchodná. Na rozdíl od komunistického režimu, chráněného u nás mocným Sovětským svazem, mohou neliberální režimy Viktora Orbána v Maďarsku a Jaroslawa Kaczynského v Polsku, nebo případně neliberální režim Andreje Babiše u nás, skončit podobně jako svého času mečiarismus na Slovensku.

Ještě pořád záleží na občanech. Na tom, co si nechají líbit. Což bychom o režimu nastoleném v roce 1948 říci nemohli.

ČRo Plus, 28.2.2018

22. 02.

Z Nagana se stává české náboženství

Jiří Pehe Přečteno 6423 krát

Novinář Josef Káninský napsal v Lidových novinách, že vítězství českých hokejistů na Olympijských hrách v Naganu v roce 1998 má potenciál být přirozeně slaveným státním svátkem. Ve světle toho, jak se na Nagano vzpomíná, jaké emoce ono vítězství dodnes budí, není možná daleko od pravdy.

S Naganem se dnes zachází jako s náboženským mýtem svého druhu. Má svoje ikony a stokrát převyprávěné či odvysílané klíčové momenty (Haškovy zákroky, Svobodův gól proti Rusku, divoká cesta domů letadlem, setkání hokejistů s davem na Staroměstském náměstí). Jakýsi téměř náboženský charakter celé události, dodnes podtrhuje pocit, že šlo o cosi jako zázrak, který se stal, ač to bylo velmi nepravděpodobné.

Ve skutečnosti tím hlavním „zázrakem“, který je v podloží emocí pojících se s Naganem dodnes, bylo chvilkové sjednocení jinak rozhádaného národa.

Opojení z jednoty, z neuvěřitelnosti toho, že „jsme“ to „my“ (reprezentovaní „zlatými hochy“) dokázali, že jsme se zdánlivě stali na okamžik globálně slavnými. Otázkou tak je, zda hlavním důvodem, proč na Nagano dodnes vzpomínáme v téměř v náboženském duchu, není skutečnost, že nám umožnilo „se prožít“ alespoň dočasně jako národ, v němž všichni sdílíme stejné emoce.

Předčilo v tomto smyslu dokonce i sametovou revoluci, v níž přece jen byla na jedné straně vítězná většina národa a na druhé straně poražená menšina, takže prožívaná jednota a euforie nezasáhly každého. Jednota emocí vybuzených Naganem naopak dodnes nečiní rozdíly mezi tím, koho kdo volí, kdo patří k dnes vzývanému „lidu“ a kdo k očerňovaným elitám, kdo ke Kavárně a kdo k venkovské Hospodě. O onom vítězství se dá mluvit jazykem hospodským, i jazykem intelektuálním. Snese vše.

Jenže o čem to tady vlastně mluvíme? Co nám to za dvacet let vyrostlo do podoby téměř náboženského mýtu? Když onu oponu mýtu odhrneme, nemluvíme o ničem důležitějším než o hokeji, o sportovní hře populární v menší části severní polokoule, o fanouškovství.

Z tónu mnohých komentářů by přitom lehce šlo nabýt dojmu, že šlo o mnohem víc. A možná mají pravdu. Šlo ale o skutečnou historickou událost, srovnatelnou s jinými velkými historickými událostmi?

V tomto kontextu je otázkou, co toto zveličení hokejového úspěchu až na jakousi mytologickou úroveň o nás jako o národu vypovídá. Možná to, že jelikož se nedokážeme prožívat jako národ politický, a jelikož jsme tím, co Kundera nazval „národ nesamozřejmý“ hledáme v naganském úspěchu stvrzení vlastní existence a identity, jakož i ambicí, které bychom mohli a měli generovat jinak. Rodí se další české simulakrum.

17. 02.

Pisklouni, zavřete už konečně hubu!

Jiří Pehe Přečteno 11817 krát

Prezident Miloš Zeman reagoval v TV Barrandov svým osobitým, šarmantním způsobem na dopis několika desítek křesťanů papeži Františkovi, v němž ho žádají, aby neprodlužoval setrvání Dominika Duky ve funkci kardinála,. Jsou to prý „pisklouni“, kteří jen piští.

Kdyby lito lidé byli prý alespoň osobnostmi, pan prezident by je snad mohl brát trochu vážně. Ale jsou to jen ne-osobnosti, neboli „no-names“, trpící komplexem méněcennosti vůči velké osobnosti, kterou je kardinál Duka. Přeloženo: jsou to jen jacísi obyčejní lidé, obyčejní věřící, kteří v životě neudělali nic tak významného jako skutečné osobnosti (protože naše největší osobnost, pan prezident, by se přeci neoklopoval neosobnostmi) typu kardinála Duky, prezidentova poradce Martina Nejedlého, mluvčího Jiřího Ovčáčka, nebo kancléře Vratislava Mynáře.

My bychom mohli dodat, že když dovedeme logiku pana prezidenta do důsledků, jsou ony pištící ne-osobnosti, které podepsaly zmíněný dopis, jen malá množina z velké množiny „dolních deseti miliónů“, které náš pan prezident vzývá, pokud potřebuje jejich hlasy. Teď už jejich hlasy ale nepotřebuje, takže ať laskavě přestanou pištět!

A to bez ohledu na to, zda patří ke Kavárně, která, jak zdůraznil pan prezident svým neobyčejně lidským způsobem po svém vítězství v prezidentské volbě, by měla už konečně v příštích pěti letech „shut up“. Tedy konečně zavřít hubu.

Pan prezident také soudí, že lidé, kteří poslali výše zmíněný „udavačský“ dopis do Vatikánu, patří k notorickým petentům. Neprozradil sice, jak k takovému názoru dospěl, ale pan prezident, jak víme z jeho mnoha vystoupení, se dokládáním pravdivosti svých tvrzení jen málokdy obtěžuje, protože vše, co řekne taková osobnost, je a priori pravdivé.

Každopádně ještě před tím, než se pustil do pisklounů, kteří piští na kardinála Duku, nabídl originální úvahu o tom, jak a proč má rád vulgarity, což spojil s úvahou o klimakterických frigidních starých pannách, které se nad podobnými projevy pohoršují. Právě ty podle pana prezidenta typicky patří mezi petenty. Jinými slovy: mnoho z pisklounů jsou evidentně frigidní klimakterické staré panny, které jen piští.

Pro dolních deset miliónů neosobností z toho vyplývá jisté poučení. Pokud budete chtít projevit svůj občanský názor na cokoliv, kupříkladu na pokračování kardinála Duky ve funkci, rozmyslete si dobře, zda jste skutečná osobnost. Nejlepší bude, když napíšete nejprve na Hrad, protože o tom, kdo je osobnost a kdo není, rozhoduje pan prezident, což nám pak sdělí za povzbuzování či návodného moderování Jaromíra Soukupa v TV Barrandov. Což je mimochodem jedno z posledních fór, kde ho můžeme v poslední době vidět živého, navíc sršícího svým neodolatelným vtipem.

A jelikož pan prezident miluje urážení neosobností, přidal tentokrát k pisklounům proti Dukovi i prezidentského kandidáta Pavla Fischera, ústavního experta Jana Kyselu, šéfa TOP 09 Jiřího Pospíšila, lidoveckého místopředsedu Mariana Jurečku, psychologa Slámu, a už tradičně i mojí maličkost.

O mojí politologické úvaze na téma vlivu demografických změn na českou politiku, prohlásil, že se těším na vymření půl miliónu lidí, což už je už prý na hranici trestného činu a je to svého druhu „genocidium“! Já bych mohl namítnout, že na hranici trestného činu pomluvy je tvrzení pana prezidenta, protože jsem ve skutečnosti napsal a řekl pouze tolik, že vzhledem k tomu, že většina voličů Miloše Zemana jsou starší lidé, kteří postupně odcházejí, zatímco většina mladých, kteří se stávají voliči, ho nevolí, zemanovský (a obecněji, s jistou generalizací, „postkomunistický“) tábor se zmenšuje, což bude mít nějaké politické důsledky.

Ani kdyby Jiří Ovčáček pátral usilovněji než po článku Ferdinanda Peroutky „Hitler je gentleman“, nenašel by žádný můj výrok, že si přeji co nejrychlejší vymření půl miliónů starších lidí. Ale to nevadí. Má údajná genocidní přání se prostě v hlavě našeho pana prezidenta, jehož moudrost je nad naše chápání, zařadí na pomyslnou stánku „vlevo dole“, kde navždy zůstanou.

Na závěr rada „dolním deseti miliónům“: raději se nenamáhejte proti čemukoliv, co neschválí předem Hrad,, protestovat, protože pak jste jen pisklouni s komplexem méněcennosti, kteří jen frigidně piští.

14. 02.

Obraz České republiky upadá. Proč?

Jiří Pehe Přečteno 4907 krát

Obraz České republiky se v západních zemích neustále zhoršuje už od doby, kdy spolu s předčasným pádem vlády Mirka Topolánka zkolabovalo v roce 2009 její předsednictví Evropské unie.

Vláda Petra Nečase se z fiaska příliš nepoučila. Ještě ale pořád existovala naděje, že to, co staré členské země vnímaly jako český euroskepticismus a malou schopnost produktivně spolupracovat, souvisí hlavně s vládami vedenými euroskeptickou Občanskou demokratickou stranou a s prezidentem Václavem Klausem.

Jenže obrat k lepšímu po odchodu Nečasovy vlády nenastal. Prezident Miloš Zeman se sice po svém zvolení v roce 2013 prohlásil za eurofederalistu, ale v domácí politice se podle norem západních demokracií příliš nechoval, když se pokoušel obcházet v podobě svojí vlády odborníků parlament. Nezůstalo to pochopitelně bez povšimnutí.

Po ruské anexi Krymu se navíc stal tvrdým kritikem unijních sankcí vůči Rusku. Jako téměř jediný západní lídr opakovaně pronášel výroky jako vystřižené z kremelské propagandy. A ve své kritice unie pak ještě přitvrdil po vypuknutí uprchlické krize.

Nebyl navíc sám. I straničtí politici se předháněli, kdo bude v postojích k migraci tvrdší. Česká republika si spolu se zbytkem Visegrádu postupně vysloužila nálepku nesolidárního člena unie. Čeští politici se sice navzájem ujišťovali, že náš pohled na migraci je více realistický než na Západě, ale těm, kdo mluvili se západními diplomaty a četli prestižní západní deníky, se nabízel poněkud jiný obrázek. The Financial Times dokonce označil politiku Visegrádu za zpátečnickou.

Vše vyvrcholilo odmítnutím respektovat demokraticky přijaté rozhodnutí Unie o přerozdělování uprchlíků podle kvót, což nakonec vyústilo až v žalobu Evropské komise na Českou republiku, Maďarsko a Polsko u Evropského soudního dvora.
To, zda naše země sklouzne v očích evropského Západu na úroveň Polska a Maďarska, s nimiž Brusel vede sport kvůli porušování principů právního státu, nebylo ale plně rozhodnuto až do českých sněmovních a prezidentských voleb. Ba dokonce ještě poté, co titulky v západních médiích se skepsí oznamovaly vloni na podzim drtivou výhru trestně stíhaného oligarchy, existovala ještě naděje, že tento negativní dojem bude rozptýlen prezidentskými volbami.

Jenže poté, co svůj mandát obhájil prezident Zeman, o čemž většina západních médiích informovala jako o vítězství proruského politika sympatizujícího s proti-imigrantskou krajní pravicí, naděje na obrat pohasly. Mezitím ještě stačil tentýž prezident jmenovat trestně stíhaného Babiše premiérem s tím, že mu de facto dává volnou ruku, protože nezíská-li jeho vláda důvěru, jak se skutečně stalo, jmenuje ho znovu. A vůbec: v demisi může vládnout, jak dlouho bude chtít.

Posledními třešinkami na dortu jsou pak rozhodnutí slovenského soudu, kterým definitivně zamítl Babišovu žalobu, že byl evidován ve svazcích komunistické státní bezpečnosti neoprávněně, jakož i domácí, jakkoliv jen teoretické, diskuze o možnosti hlasovat u nás o vystoupení z unie.

Neměli bychom se utěšovat tím, že na Západě naší situace možná ne úplně nerozumějí a příliš jí dramatizují. Politika se řídí i percepcemi a obraz České republiky se silně zhoršil. Což může mít pro zemi, z níž 80 procent exportu směřuje do zemí EU, a která je ještě stále příjemcem velkých evropských dotací, časem nejen vážné ekonomické důsledky, ale může nás to opravdu zařadit v očích zbytku unie na roveň Maďarska a Polska, což může mít i celou řadu negativních dopadů dalších.

ČRo Plus, 14.2.2018

09. 02.

Zpráva od nejhloupějšího českého novináře

Jiří Pehe Přečteno 45264 krát

Prezident Zeman mi v TV Barrandov udělil titul nejhloupějšího českého novináře a nazval mne hyenou. Europoslanec za sociální demokracii a duchovní vůdce českých lepenovců Jan Keller zase míní, že jsem mužíček, který poskakuje radostí nad smrtí voličů. Se svým osobitým smyslem pro jedovatou ironii mluví o „Pohřebním ústavu Pravda a Láska.“

Neomarxistická ekonomka Ilona Švihlíková pro změnu v Babišově MF Dnes napsala, že „prezidentská volba“ dává nahlédnout, že v určitých kruzích platí, že liberální demokracie v zemi může nastat jen tehdy, když budou voliči Miloše Zemana vyhubeni, popřípadě jim bude odebráno volební právo.“ Politolog Jiří Pehe se prý v této souvislosti projevil jako „humánní“ člověk, protože očekává, že se problém „vyřeší sám“. Voliči Zemana, kteří představují překážku nastolení té pravé liberální demokracie, prostě vymřou. Příroda si poradí sama, těší se prý Pehe.

Ve stoce české „žurnalistiky“ a národnické propagandy zvané Parlamentní listy zazněla i řada dalších „výživných“ komentářů na moji adresu ve stylu „zaprodanec a ztroskotanec“. Následovala vlna nenávistných mailů od čtenářů, kteří mě vybízejí, ať někam táhnu, ať s celou Kavárnou už konečně zmlknu, atd. Ještě chybějí petice pracovních kolektivů z celé naší vlasti.

Už okolo mého článku ze začátku roku publikovaném na Aktuálně.cz a nazvaném „Česko: montovna strachu a průměrnosti“ se rozjela kampaň jako ze starých časů, v níž se k mojí troufalosti označit Česko za ustrašenou zemi, která jen málo v čem dnes vyniká a vlastně si libuje ve svojí průměrnosti, vyjádřila nejen celá plejáda nejen českých národovců, ale dokonce i sám premiér Andrej Babiš. Tomio Okamura mi dokonce věnoval video, v němž mluví o urážce českého národa.

Následovala kampaň ohledně mého výroku v rozhovoru s internetovou verzí Respektu. Tam jsem zmínil, že posun od minulé prezidentské volby, v níž volilo Zemana o půl miliónů voličů více než jeho protikandidáta, zatímco nyní to už bylo jen o 150 tisíc více, naznačuje, že v české společnosti dochází k politické změně ve smyslu její modernizace, která souvisí i s demografií. Ona část společnosti, kterou označuji s jistou mírou zevšeobecnění za „postkomunistický“ tábor, a která stojí většinově za Zemanem, je složená převážně ze starších lidí. Ti postupně odcházejí, zatímco volební právo získávají mladí lidé, kteří většinově naopak politiky typu Zemana nevolí.

A nevolí kupříkladu ani sociální demokracii, která se po několika opatrných pokusech o „modernizaci“, rozhodla jít i za mohutného přispění rádců, jako je Keller, cestou národního socialismu, a svoji neschopnost zbavit se postkomunistického ducha nyní nejspíš završí zvolením předsedy, který vzejde ze tří favoritů, z nichž všichni obhajují užší spolupráci se Zemanem. Blahopřejeme!

Tento propad naší nejstarší strany do politické nicoty přitom nemá opravdu mnoho společného s krizí sociálně demokratické levice na Západě, jak si myslí Švihlíková. Je to úkaz mnohem více český, či obecněji postkomunistický. A propos: ti komentátoři a politici, kteří na každou připomínku o našich neduzích reagují tím, že stejné věci lze vidět i na Západě, prokazují medvědí službu informované diskuzi. Stačí se podívat, jak volilo v parlamentních volbách východní Německo versus západní Německo, abychom viděli, jak se komunismus podepsal a ještě stále podepisuje na mentalitě lidí, kteří tou érou prošli.

Vezmeme-li postkomunistickou mentalitu coby jakýsi pozůstatek mentálních stereotypů z dob bývalého režimu jako referenční rámec, není vlastně ani překvapivé, že lidé, kteří na mne útočí kvůli údajné povýšenosti, docela volně a povýšeně překrucují to, co jsem řekl nebo napsal. V duchu kampaně z dílny Parlamentních listů, které zřejmě všichni pravidelně čtou (!), tak kupříkladu míní, že si „přeji“ vymření Zemanových voličů, nebo že pohrdám českým národem.

Kdyby si přečetli kupříkladu můj původní text o Česku coby montovně strachu a průměrnosti, zjistili by, že text vyznívá tak, že si myslím, že máme přeci na víc, než na ustrašenost a spokojenost s průměrem. A že by politici měli vyšší ambice v lidech povzbuzovat, místo toho, aby je strašili a pak se stavěli do role jejich ochránců.

A kdyby četli pořádně moje slova o demografické změně, jistě by nevykládali nesmysly o tom, že obhajuji vymření půl miliónu starších voličů jako řešení dnešní neblahé politické situace. Pouze konstatuji, že taková demografická změna probíhá, a že nástup generace „mileniálů“ bude mít nějaké důsledky. Přitom se ani neodvážím tvrdit, že to nutně posílí liberální demokracii, jak mi podsouvá Švehlíková. Pouze konstatuji, že většině mladých voličů, kteří vyrostli v internetovém věku, se politici, jako je Zeman nebo dnešní politické vedení ČSSD, jeví jako muzeální záležitost.

Zeman mi titul nejhloupějšího českého novináře zřejmě udělil za sérii článků k němu kritických, čehož si vážím, protože evidentně ťaly do živého. Mnohem horší by bylo slyšet, že mi chce udělit státní vyznamenání. Někteří lidé, kterých si vážím, by se mi začali nepochybně vyhýbat.

Jak jeho, tak komentátorskou galérku i klientelu Parlamentních listů nepochybně popudil zejména text na Aktuálně.cz „Zemanovské Česko skončí špatně.“ O vnímání naší země na Západě coby mající problémy s liberální demokracií (což většina západních médií spojuje se znovuzvolením proruského prezidenta a s vítězstvím trestně stíhaného oligarchy ve sněmovním volbách) se v jistých kruzích totiž nesmí mluvit. Jsme přeci hrdý národ, lid ve volbách promluvil, a tahle země je naše!

Už jen pouhý náznak toho, že by kvůli demografickým změnám velmi brzo mohlo toto "naše" představovat něco jiného (řekněme s určitou mmírou zjednodušení "modernějšího") než v minulosti uvízlou větší část oné většiny, která dopomohla Zemanovi k druhému prezidentskému mandátu, přivádí některé lidi k nepříčetnosti.

Archiv článků: únor 2018

Proč se nebude opakovat únor 1948

Z Nagana se stává české náboženství

Pisklouni, zavřete už konečně hubu!

Obraz České republiky upadá. Proč?

Zpráva od nejhloupějšího českého novináře

Blogeři abecedně