Prezident Zeman mi v TV Barrandov udělil titul nejhloupějšího českého novináře a nazval mne hyenou. Europoslanec za sociální demokracii a duchovní vůdce českých lepenovců Jan Keller zase míní, že jsem mužíček, který poskakuje radostí nad smrtí voličů. Se svým osobitým smyslem pro jedovatou ironii mluví o „Pohřebním ústavu Pravda a Láska.“

Neomarxistická ekonomka Ilona Švihlíková pro změnu v Babišově MF Dnes napsala, že „prezidentská volba“ dává nahlédnout, že v určitých kruzích platí, že liberální demokracie v zemi může nastat jen tehdy, když budou voliči Miloše Zemana vyhubeni, popřípadě jim bude odebráno volební právo.“ Politolog Jiří Pehe se prý v této souvislosti projevil jako „humánní“ člověk, protože očekává, že se problém „vyřeší sám“. Voliči Zemana, kteří představují překážku nastolení té pravé liberální demokracie, prostě vymřou. Příroda si poradí sama, těší se prý Pehe.

Ve stoce české „žurnalistiky“ a národnické propagandy zvané Parlamentní listy zazněla i řada dalších „výživných“ komentářů na moji adresu ve stylu „zaprodanec a ztroskotanec“. Následovala vlna nenávistných mailů od čtenářů, kteří mě vybízejí, ať někam táhnu, ať s celou Kavárnou už konečně zmlknu, atd. Ještě chybějí petice pracovních kolektivů z celé naší vlasti.

Už okolo mého článku ze začátku roku publikovaném na Aktuálně.cz a nazvaném „Česko: montovna strachu a průměrnosti“ se rozjela kampaň jako ze starých časů, v níž se k mojí troufalosti označit Česko za ustrašenou zemi, která jen málo v čem dnes vyniká a vlastně si libuje ve svojí průměrnosti, vyjádřila nejen celá plejáda nejen českých národovců, ale dokonce i sám premiér Andrej Babiš. Tomio Okamura mi dokonce věnoval video, v němž mluví o urážce českého národa.

Následovala kampaň ohledně mého výroku v rozhovoru s internetovou verzí Respektu. Tam jsem zmínil, že posun od minulé prezidentské volby, v níž volilo Zemana o půl miliónů voličů více než jeho protikandidáta, zatímco nyní to už bylo jen o 150 tisíc více, naznačuje, že v české společnosti dochází k politické změně ve smyslu její modernizace, která souvisí i s demografií. Ona část společnosti, kterou označuji s jistou mírou zevšeobecnění za „postkomunistický“ tábor, a která stojí většinově za Zemanem, je složená převážně ze starších lidí. Ti postupně odcházejí, zatímco volební právo získávají mladí lidé, kteří většinově naopak politiky typu Zemana nevolí.

A nevolí kupříkladu ani sociální demokracii, která se po několika opatrných pokusech o „modernizaci“, rozhodla jít i za mohutného přispění rádců, jako je Keller, cestou národního socialismu, a svoji neschopnost zbavit se postkomunistického ducha nyní nejspíš završí zvolením předsedy, který vzejde ze tří favoritů, z nichž všichni obhajují užší spolupráci se Zemanem. Blahopřejeme!

Tento propad naší nejstarší strany do politické nicoty přitom nemá opravdu mnoho společného s krizí sociálně demokratické levice na Západě, jak si myslí Švihlíková. Je to úkaz mnohem více český, či obecněji postkomunistický. A propos: ti komentátoři a politici, kteří na každou připomínku o našich neduzích reagují tím, že stejné věci lze vidět i na Západě, prokazují medvědí službu informované diskuzi. Stačí se podívat, jak volilo v parlamentních volbách východní Německo versus západní Německo, abychom viděli, jak se komunismus podepsal a ještě stále podepisuje na mentalitě lidí, kteří tou érou prošli.

Vezmeme-li postkomunistickou mentalitu coby jakýsi pozůstatek mentálních stereotypů z dob bývalého režimu jako referenční rámec, není vlastně ani překvapivé, že lidé, kteří na mne útočí kvůli údajné povýšenosti, docela volně a povýšeně překrucují to, co jsem řekl nebo napsal. V duchu kampaně z dílny Parlamentních listů, které zřejmě všichni pravidelně čtou (!), tak kupříkladu míní, že si „přeji“ vymření Zemanových voličů, nebo že pohrdám českým národem.

Kdyby si přečetli kupříkladu můj původní text o Česku coby montovně strachu a průměrnosti, zjistili by, že text vyznívá tak, že si myslím, že máme přeci na víc, než na ustrašenost a spokojenost s průměrem. A že by politici měli vyšší ambice v lidech povzbuzovat, místo toho, aby je strašili a pak se stavěli do role jejich ochránců.

A kdyby četli pořádně moje slova o demografické změně, jistě by nevykládali nesmysly o tom, že obhajuji vymření půl miliónu starších voličů jako řešení dnešní neblahé politické situace. Pouze konstatuji, že taková demografická změna probíhá, a že nástup generace „mileniálů“ bude mít nějaké důsledky. Přitom se ani neodvážím tvrdit, že to nutně posílí liberální demokracii, jak mi podsouvá Švehlíková. Pouze konstatuji, že většině mladých voličů, kteří vyrostli v internetovém věku, se politici, jako je Zeman nebo dnešní politické vedení ČSSD, jeví jako muzeální záležitost.

Zeman mi titul nejhloupějšího českého novináře zřejmě udělil za sérii článků k němu kritických, čehož si vážím, protože evidentně ťaly do živého. Mnohem horší by bylo slyšet, že mi chce udělit státní vyznamenání. Někteří lidé, kterých si vážím, by se mi začali nepochybně vyhýbat.

Jak jeho, tak komentátorskou galérku i klientelu Parlamentních listů nepochybně popudil zejména text na Aktuálně.cz „Zemanovské Česko skončí špatně.“ O vnímání naší země na Západě coby mající problémy s liberální demokracií (což většina západních médií spojuje se znovuzvolením proruského prezidenta a s vítězstvím trestně stíhaného oligarchy ve sněmovním volbách) se v jistých kruzích totiž nesmí mluvit. Jsme přeci hrdý národ, lid ve volbách promluvil, a tahle země je naše!

Už jen pouhý náznak toho, že by kvůli demografickým změnám velmi brzo mohlo toto "naše" představovat něco jiného (řekněme s určitou mmírou zjednodušení "modernějšího") než v minulosti uvízlou větší část oné většiny, která dopomohla Zemanovi k druhému prezidentskému mandátu, přivádí některé lidi k nepříčetnosti.