Jiří Pehe

28. 03.

ČSSD ztrácí poslední zbytky důvěryhodnosti

Jiří Pehe Přečteno 3983 krát

Když se sociální demokracie na svém sjezdu rozhodla, že bude vyjednávat s hnutím ANO o vytvoření koalice, visely ve vzduchu tři zásadní nezodpovězené otázky. Ta první zněla, jak se ČSSD, která údajně nechce být ve vládě vedené trestně stíhaným Andrejem Babišem, vypořádá se skutečností, že Babišovo hnutí ANO nemá v úmyslu v této otázce ustoupit.

Další otázkou bylo, co strana udělá s tzv. Bohumínským usnesením které ji zapovídá spolupráci s komunistickou stranou na vládní úrovni. Otázka to byla relevantní proto, že od začátku jednání s ANO bylo zřejmé, že se případná menšinová koalice ANO a ČSSD můře opřít v podstatě jen o podporu komunistů.

Třetí otázka se týkala podpory pro případnou koalici s ANO v samotné ČSSD. Tam totiž už v okamžiku, kdy sjezd vyjednávání odsouhlasil, existoval k vládní spolupráci s ANO poměrně siný odpor mezi významnými funkcionáři strany—od některých hejtmanů až po řadu sociálně demokratických zákonodárců z oboru komor parlamentu.

Odpovědi na zmíněné otázky zatím nejsou pro ČSSD příliš povzbudivé. Ačkoliv se vyjednávací tým vedený předsedou Janem Hamáčkem a prvním místopředsedou Jiřím Zimolou snažil v uplynulých týdnech vytvářet dojem, že ČSSD vyjednává velmi tvrdě a nekompromisně, bylo až příliš zřejmé, jak moc ČSSD tahá za kratší konec provazu.

Jednání nakonec dospěla až k nutnosti odpovědět na první ze tří zmíněných kardinálních otázek. Tedy, zda ČSSD půjde do vlády s trestně stíhaným premiérem, ačkoliv od počátku tvrdila, že je to problém.

ANO se v odpovědi na tuto otázku se sociálními demokraty nijak nemazlilo. Jeho kandidátem na premiéra zůstává i v příští vládě Babiš, a pokud se to ČSSD nelíbí, jednání o vládě mohou rovnou skončit. Sociální demokracii po tomto políčku trvalo jen několik hodin, než oznámila, že by do vlády vedené Babišem nakonec šla, ale pouze pod podmínkou, že by dostala k ministerstvům, o nichž se už jednalo, navíc také buď ministerstvo financí nebo ministerstvo vnitra.

Jinými slovy: ČSSD vzkázala veřejnosti, že otázku, kterou sama nastolila jako zásadní, lze vyřešit mocenským obchodem. Nedá se předpokládat, že větší část veřejnosti bude vnímat ochotu ČSSD tolerovat v čele vlády trestě stíhaného premiéra výměnou za jedno významné ministerstvo jako výraz principiálnosti.

Podobné tance lze sledovat v otázce bohumínského usnesení. Strana ho bude muset na sjezdu nějakým způsobem modifikovat. Kdyby tak učinila autonomně, bez tlaku konkrétních okolností, asi by jí to nikdo nevyčítal. Ale v daném kontextu se bude zrušení zákazu spolupráce s komunisty jevit veřejnosti jako obchod, který je stejně cynický jako ochota tolerovat trestně stíhaného premiéra výměnou za další ministerstvo pro ČSSD.

Brzy uvidíme, zda na požadavek ČSSD, že bude tolerovat Babiše v čele vlády výměnou za další ministerstvo, ANO vůbec přistoupí. Pokud ne, a vedení ČSSD by přesto začalo hledat nějaký další důvod, proč jí trestně stíhaný premiér v čele vlády už nevadí, je těžké si představit, kdo by ještě mohl brát naši nejstarší politickou stranu vážně.

Je každopádně jisté, že mocenské handly, které si ČSSD nechala na konec vyjednávání, překryjí to, co chtěla vydávat za úspěchy ve vyjednávání o programu vlády. Což bude komplikovat odpověď na poslední z již zmíněných tří zásadních otázek: tedy, zda se ve straně nakonec najde pro spolupráci s ANO podpora.

Mnozí významní politici z řad ČSSD, kteří byli proti spolupráci s ANO už na sjezdu, budou mít totiž nyní kromě již dříve nabídnutých argumentů, vedených z pozic hodnot, důvod též argumentovat, že dohoda strany s ANO, pokud se ji podaří dokončit, je pro ČSSD ponižující a nevyřeší žádný z vnitrostranických problémů. Vnitrostranické referendum, které má případnou koalici ANO schválit, tak nakonec může již rozhádanou stranu fatálně rozštěpit.

ČRo Plus, 28.3.2018

14. 03.

Skandální tance okolo Jevgenije Nikulina

Jiří Pehe Přečteno 4276 krát

Případ ruského hackera Jevgenije Nikulina, který byl před časem zadržen v České republice, a o jehož vydání žádají Spojené státy i Rusko, svým významem už dalece přesáhl hranice zákona. Je z něho politikum, které má potenciál zhoršit vztahy České republiky jak se Spojenými státy, tak s Ruskem.

Poté, co soud rozhodl, že Nikulin může být vydán jak do USA, tak do Ruska, Nikulin už řadu měsíců čeká v pankrácké věznici na rozhodnutí českého ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, kam bude vydán. Kdyby byla obvinění vznášená oběma zeměmi proti Nikulinovi stejná, asi by bylo logičtější, že Pelikán vydá Nikulina do země, jejímž je občanem, tedy do Ruska.

Jenže zatímco Američané žádají o vydání Nikulina kvůli krádeži desítek miliónů osobních dat Američanů, Rusové kvůli menšímu provinění, jímž údajně způsobil škodu v hodnotě několika desítek tisíc korun. Pelikánovo rozhodnutí by tedy mělo být zdánlivě jasné, pokud by vedle sebe dal na misku vah spravedlnosti závažnost Nikulinova kriminálního jednání v Rusku a závažnost jeho zločinů v USA.

Jenže do případu Nikulin vstoupila politika. V USA je v běhu rozsáhlé vyšetřování možného ruského zasahování do minulé prezidentské kampaně, včetně hackerských útoků. Nevydat Američanům Nikulina, který se podle nich nejen dopouštěl hackerských útoků proti občanům Spojených států, ale může mít i informace o dalších ruských hackerských operacích, by byla politická facka ještě o poznání větší, než když české úřady před časem nevydaly Spojeným státům Libabonce Alího Fajáda, podezřelého ze špionáže a nelegálního obchodu se zbraněmi.

Jak víme, Fajád byl nakonec vydán do Libanonu, z něhož se vrátila skupina pěti českých rukojmí. Prý to byla jen shoda okolností, nikoliv cynický výměnný obchod, jenže Američané to tak neviděli. Už samotné průtahy okolo Nikulinova vydání jsou tak pro USA bezpochyby iritující.

K tomu všemu se nyní ale přidává dimenze vskutku skandální, kterou je tlak prezidenta Miloše Zemana na Pelikána, aby Nikulina vydal do Ruska. Zeman se kvůli tomu prý s Pelikánem dvakrát sešel. A dokonce prý zvažoval i udělení milosti Nikulinovi, od čehož ustoupil, až když mu bylo vysvětleno, že v případě člověka, který v českých věznicích jen čeká na vydání jinam, milost použít nemůže.

To, že se prezident České republiky, jejímž jsou USA nejdůležitějším spojencem a bezpečnostní zárukou, angažuje v případu, který se může dotýkat americké národní bezpečnosti, zcela okatě ve prospěch Ruska, by mělo být předmětem mnohem většího zájmu jak parlamentních politiků., tak investigativních novinářů, než tomu zatím je. Nejde totiž v konečném důsledku o nic menšího než o hazardování s českou národní bezpečností.

Americký prezident Donald Trump opakuje, že členské státy NATO musejí přispívat do společného rozpočtu, tak jak je dohodnuto, což Česká republika momentálně nedělá. Po uvalení cel na dovoz oceli a hliníku do USA naznačuje, že tato cla promine mezi americkými spojenci těm zemím, které řádně přispívají na společnou obranu. Je možné, že se Česká republika v tomto případě nakonec takříkajíc schová za fasádou Evropské unie, podaří-li se dohodu o neuplatňování cel vyjednat na evropské úrovni.

Pokud ale budou jednotlivé země posuzovány individuálně, vstoupí do amerického posuzování nejen nedostatečné příspěvky naší země do rozpočtu NATO, ale nepochybně i jednání země v bezpečnostně citlivých případech, jako byl případ Fajád, a jakým je nyní případ Nikulin. Pelikán se samozřejmě musí řídit především právem, ale jelikož byla celá kauza už zpolitizována, nebude se moci vyhnout skutečnosti, že případné vydání Nikulina do Ruska může v konečných důsledcích mít pro Českou republiku vážné politické, bezpečnostní i ekonomické dopady.

ČRo Plus, 14.3.2018

Archiv článků: březen 2018

ČSSD ztrácí poslední zbytky důvěryhodnosti

Skandální tance okolo Jevgenije Nikulina

Blogeři abecedně