Jiří Pehe

25. 04.

Soumrak české levice

Jiří Pehe Přečteno 6983 krát

Obě české levicové strany, které jsou zastoupeny v parlamentu, čelí vážným problémům, možná dokonce pádu pod hranici volitelnosti. Souvisí to jak s jevy, které stojí za oslabováním levice i v jiných západních zemích, ale najít lze i specifické domácí příčiny.

Pokud jde o obecnější příčiny, zdá se, že levicové strany se napříč Evropou staly tak trochu oběťmi svých úspěchů v druhé polovině minulého století. Ve svém úsilí humanizovat kapitalismus přispěly k vybudování silných sociálních států a byly hybnými silami v prosazování lidských práv.

Jenže nástup globalizace je zastihl nepřipravené. Sociální problémy, které vyvolávají nejrůznější aspekty globalizace, není už možné řešit jen na národní úrovni, jenže levice, která se pyšnila v minulosti tím, že je internacionalistická, zůstala vesměs uvězněná právě na národní úrovni. Národní stát, je přitom sám pod tlakem globalizace, a proti řadě globálních jevů bezmocný.

Potíže levice souvisí i s tím, že tradiční strany, včetně těch levicových, jsou těžkopádné, reagují na nově vznikající problémy pomalu, a jsou tak vytlačovány novými populistickými hnutími, která pružně kombinují nacionalismus, který byl v minulosti spojován spíše s pravicí, s de facto levicovou sociální a ekonomickou politikou.

Komunistická strana nová populistická hnutí v tomto ohledu předběhla s programem, který kombinoval nacionalismus s levicovou sociální politikou. K tomu, že úspěšně přežila pád komunistického režimu přispěla i skutečnost, že si pro sebe vytvořila obraz protestní strany, což je dnes další z charakteristik nových populistických hnutí.

Její potíže nastaly, když se jako houby po dešti začala vynořovat hnutí, která mají často též nacionalisticko-levicový program, ale jsou pružnější, mají mladší voliče i členy, a nikdo na ně neútočí kvůli jejich minulosti.

Zdá se, že KSČM neví, jak tomuto náporu čelit. Průměrný věk jejích členů je 75 let, a noví členové a voliči se k ní nehrnou, protože je příliš těžkopádná a svůj mocenský pragmatismus dál schovává za pozůstatky ideologie, která už dnes mezi mladšími voliči téměř nikoho neoslovuje.

Česká sociální demokracie se mohla osudu KSČM vyhnout, protože vznikla mimo ní. Nemusela se potýkat s nálepkou „postkomunistická levice“, jež přispěla k pádu stran demokratické levice, které vznikly z komunistických stran jinde v bývalých sovětských satelitech. Jenže personální vybavení ČSSD se nakonec ukázalo být též spíše „postkomunistické“ než autenticky sociálnědemokratické. Všechny pokusy o modernizaci selhaly.

Místo reforem, které by ČSSD přiblížily sice oslabujícím, ale leckde ještě silným sociálně demokratickým stranám v západní Evropě, se strana vydala v posledních letech na cestu k jakési verzi českého národního socialismu. Tím se ovšem programově přibližovala komunistům, a spolu s nimi pak těžko odrážela nástup hnutí, která nacionalismus, zneužívání různých reálných i domnělých hrozeb pro politické účely i levicovou sociální politiku, praktikují pružněji. A mají navíc charismatické lídry, kteří rovnou nabízejí vládu silné ruky.

Už vzhledem k tomu, jaký typ politiků dnes stojí v čele KSČM a ČSSD, obě strany jen těžko přesvědčí mladší voliče, že jim mají co nabídnout. Vlastně mezi nimi nemají téměř žádnou podporu. A nemají bohužel téměř žádnou šanci se modernizovat, k čemuž jsou občas vyzývány. Zbývá jim už jen technologie moci, což se pěkně vyjevuje v současných jednáních o vládní spolupráci s hnutím vedeným velkopodnikatelem. Skutečná demokratická levice tak u nás bude muset asi vzniknout zcela mimo KSČM a ČSSD.

ČRo Plus, 25.4.2018

17. 04.

Jak Petr Fischer netrefil Erika Taberyho

Jiří Pehe Přečteno 6332 krát

Velmi rád čtu texty Petra Fischera. Většinou jsou originální, přemýšlivé a poučené. Text v Salónu Práva, v němž kritizuje udělení hlavní ceny Magnesia Litera knize Erika Taberyho Opuštěná společnost, ale míří dle mého soudu mimo terč.

Kdyby Fischer zůstal u kritiky výběru Taberyho knihy pro udělení ceny Magnesia Litera, šlo by o zajímavou úvahu, kterou by navíc bylo možné rozvinout. Kupříkladu pokusem odpovědět na otázku, jak fungují poroty různých cen u nás.

Nejsou jejich rozhodnutí o cenách v malé zemi, kde zná v relativně úzkém kruhu kulturních a intelektuálních elit každý každého, často determinována osobními vazbami či animozitami? Není těch cen příliš? Mají nějaký dopad?

Fischer by mohl právě o tomto zajímavě napsat, protože je koneckonců předsedou poroty Magnesie Litery. V textu, který ale začíná kritikou rozhodnutí poroty udělit cenu Taberymu, není o této jeho roli ani slovo. To je přinejmenším zvláštní. Bez uvedení této skutečnosti se Fischerův text může leckomu jevit jako jakýsi „publicistický konflikt zájmů“.

Kritika se ovšem od rozhodnutí poroty ihned stáčí k Taberymu. Napsal prý manifest nemyšlení, jehož možná jediná hodnota spočívá v tom, že v pravý čas odpověděl na poptávku liberální části společnosti. Jde prý jen o didaktické shrnutí, o jakousi středoškolskou učebnici, která se opírá o neotřesitelné autority minulosti—od Masaryka přes Peroutku až po Havla. Pravdy těchto morálních autorit mají být natolik přesvědčivé, že je už není třeba problematizovat.

Následně přichází z Fischerova pera skutečně těžká munice: „Cvičné problematizování vlastní pozice, abych hned v minulosti našel už hotové a ověřené pravdy klasiků, to nemá s kritickým myšlením nic společného. A je to v jistém smyslu návrat ke konzervativní dogmatice, jež tuto společnost dlouhé roky intelektuálně drtí.”

Fischera znepokojuje i následná míra identifikace s tímto „uzavřeným manifestem nemyšlení“, která jako by potvrzovala rezonanci ideologicky předpřipraveného publika. Je-li prý tento manifest nyní nově i knihou roku, není vyloučeno, že časem bude česká společnost ještě opuštěnější než dnes. “Ne snad co do hodnot či idejí, nýbrž co do myšlení. A je to právě absence myšlení – nikoli absence autorit, osobností, idejí a hodnot –, co společnost rozkládá a ničí.”

Osobně si nemyslím, že Tabery napsal „manifest nemyšlení“, s nímž rezonuje jen „ideologicky předpřipravené publikum.“ Absenci myšlení bych hledal jinde, existuje u nás opravdu mnoho příkladů. Tabery napsal poučnou, přemýšlivou knihu, která patří do určitého žánru, který má svoji tradici i opodstatnění.

Není nic špatného na tom, že k zamyšlení nad stavem liberální demokracie u nás snesl „hotové a ověřené pravdy klasiků“, aniž by se s nimi pouštěl do kritického sporu. Jeho vlastní pozice se koneckonců vyjevuje právě v tom, jaké autory si vybírá. A jeho teze o „opuštěné společnosti“ není nepromyšlené dogma, ale námět pro diskuzi.

Sám Petr Fischer ve svých textech často hojně cituje „klasiky“ moderní filozofie. Většinou s pomocí jejich názorů jen dokládá svůj vlastní, aniž by se pouštěl s citovanými autory do kritického souboje. Je to běžná metoda esejistiky, za níž není třeba odsuzovat ani Taberyho, ani Fischera.

Když jsem se rozhodoval, které tři knihy budu nominovat v anketě Lidových novin na Knihu roku 2017, dal jsem v oboru politické publicistiky nakonec přednost knize Tomáše Klvani Možná přijde i diktátor před Taberym, protože Klvaňovy eseje mne oslovily jako originálnější. Jenže to je můj osobní pohled.

Vůbec to neznamená, že mnoho lidí nemůže vnímat podobně naopak Taberyho knihu. Je u nás nepochybně dost čtenářů, které jeho „manifest nepřemýšlení“ může přimět k myšlení o věcech, o kterých uceleněji dosud nepřemýšleli. To není vůbec málo.

Nemyslím si proto, že Taberyho kniha přispívá k jakési „absenci myšlení“, které podle Fischera rozkládá a ničí naši společnost. Mám spíše za to, že k absenci myšlení přispívá jistá kmenovost v našem intelektuálním životě, kdy je možné v podstatě cennou knihu takto odmítnout, aniž bychom se od kritika dozvěděli jediné slovo o tom, oč v knize vlastně jde.

Kdybych byl členem téže poroty, co Petr Fischer, pro Taberyho knihu bych nehlasoval, oslovilo mě osobně více několik jiných. Rozhodně bych si pak ale s autorem a jeho knihou nevyřizoval účty—možná jen proto, že jsem byl přehlasován. Kdybych si myslel, že porota svým rozhodnutím přispěla k něčemu tak obludnému, jako je „návrat ke konzervativní dogmatice, která dlouhodobě intelektuálně drtí tuto společnost“, raději bych se místa porotce nebo předsedy poroty ihned vzdal.

A s Taberyho knihou bych se utkal nikoliv z poněkud urážlivé obecné, a ne zcela vyargumentované pozice, že jde o manifest nepřemýšlení (což mimochodem zřejmě znamená, že i všichni, které oslovila, jsou nekritičtí, nepřemýšliví troubové), ale dal by si práci se zasvěcenou recenzí, která v podobě obecných odsudků jen neodráží kritikův vlastní (kupříkladu postmoderní či derridovsko dekonstruktivní) pohled na svět.

05. 04.

Komunisté jsou v Babišově pasti

Jiří Pehe Přečteno 3954 krát

Je historickým paradoxem, že zatímco takzvané tradiční strany se po více než čtvrtstoletí marně snažily vymazat politickými prostředky komunistickou stranu z politické mapy České republiky, podaří se to nakonec možná šéfovi hnutí ANO Andreji Babišovi. Tedy politikovi, před jehož údajně antidemokratickými choutkami tradiční strany též varují, ale z poněkud jiných důvodů než v případě komunistů.

Analýzy volebních výsledků ukazují, že Babišovi se podařilo od voleb v roce 2013 přetáhnout do svého tábora nemalý počet komunistických voličů. Podpora pro KSČM se ve volbách v roce 2017 smrskla na polovinu, a strana se v posledních průzkumech potácí na hranici volitelnosti.

Zatímco moralizující antikomunismus, jakož i vzývání liberální demokracie, v podání tradičních stran na voliče KSČM příliš neúčinkovaly, Babišův příslib vlády silné ruky, opřený o morální relativismus ve vztahu k minulosti, a kombinovaný se sociální štědrostí vůči starší generaci, evidentně na voliče KSČM skvěle funguje.

Zdecimovaná KSČM se po volbách nakonec rozhodla, že hlavního strůjce svého politického úpadku podpoří v jeho snahách sestavit většinovou vládu. Neučinila tak rovnou při prvním Babišově pokusu o sestavení vlády, ale vyjádření lídrů strany nenechávala nikoho na pochybách, že komunisté chtějí využít skutečnosti, že tradiční strany odmítají jít s trestně stíhaným Babišem do vlády k tomu, aby si v druhém pokusu o sestavení vlády ukrojili po mnoha letech vynucené abstinence svůj krajíc z bochníku moci a vlivu na chod země.

Jenže Babiš jim v posledních týdnech tento plán nijak neusnadňuje. K možným výtkám ze strany skalních komunistů (kteří po odchodu těch vlažnějších do Babišova tábora, ve straně začínají převažovat), že strana, která založila svoji identitu na obraně proletariátu, je nyní ochotná dláždit cestu k většinové vládě miliardáři, se přidaly i rozpaky nad Babišovou zahraničně-politickou orientací.

Ten se totiž evidentně rozhodl, že jistý nedostatek demokratické legitimity doma, jakož i negativní dopady svého trestního stíhání, se pokusí neutralizovat silným příklonem k Evropské unii a Severoatlantické alianci. Symbolicky svoji prozápadní orientaci stvrdil nejprve souhlasem s vyhoštěním tří ruských diplomatů z České republiky coby aktu solidarity s Velkou Británií, kde byl ruským nervovým plynem otráven bývalý ruský agent. A následně pak souhlasem s vydáním ruského hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států.

Tradičně proruští a spíše protizápadní komunisté zuří, vyhrožují i stažením své podpory pro Babišovu druhou vládu, ale hrají se slabými kartami. Pokud by tak učinili, může zdecimovaná strana přijít o posty, které už získala kupříkladu v Poslanecké sněmovně, jakož i o posty v dozorčích radách státních podniků i dalších institucích, které je Babiš ochoten jejich mocenské věrchušce výměnou za podporu nabídnout.

Pokud by se KSČM nakonec odhodlala k radikálnímu gestu a Babišovu vstřícnost k USA, NATO a Evropské unii chtěla potrestat stažením podpory pro vládu, nedá se zaručit, že se k ní její voliči vrátí. Ba je dokonce možné, že v případných předčasných volbách strana ještě více ztratí a bude bojovat o holé parlamentní přežití, protože Babišova štědrost vůči důchodcům, kteří tvoří většinu komunistického členstva i elektorátu, může nakonec hrát ve volbách větší roli než ideologická dogmata.

KSČM je tedy v dokonalé pasti. Pokud bude pokračovat v podpoře Babiše, bude stále zřejmější, jak moc jde vůdcům strany především o to, aby si při pokračujícím úpadku strany zajistili nějaké prebendy. A pokud spolupráci s Babišem, kterého KSČM svoji ochotou podpořit jeho vládu legitimizovala, přeruší, nemá strana žádnou záruku, že se její voliči z ochranného náručí štědrého a silného vůdce, navíc bývalého komunisty, vrátí.

ČRo Plus, 4.4.2018

Archiv článků: duben 2018

Soumrak české levice

Jak Petr Fischer netrefil Erika Taberyho

Komunisté jsou v Babišově pasti

Blogeři abecedně