Jiří Pehe

27. 12.

Lepšolidé, co nic nedokázali

Jiří Pehe Přečteno 23165 krát

V projevech prezidenta Miloše Zemana, včetně jeho posledního vánočního poselství, se už několik let opakuje, vedle několika dalších, stejné téma: ve sdělovacích prostředcích prý působí komentátoři, kteří ničemu nerozumějí, ale ke všemu se vyjadřují, přičemž v životě nic nedokázali. V minulosti o novinářích mluvil jako o negativní deviaci, v rozhovoru s Vladimírem Putinem utrousil bonmot o jejich likvidaci, v jednom projevu si přál, aby vyhynuli jako blboun nejapný, neboť je jejich inteligence s vyhynulým opeřencem srovnatelná. Atd.

Ve vánočním poselství se zaměřil na komentátory a zařadil je nově do obecnější množiny tzv. lepšolidí, kteří se prý považují za něco lepšího než „my ostatní“, protože nám neustále radí, co máme dělat. Své názory prý považují za nadřazené názorům těch ostatních. Patří tam prý i neúspěšní politici.

Významně tak po své slavné úvaze o „pražské kavárně“ rozšířil svůj příspěvek do politicko-analytické pokladnice našeho národa. To vše poté, co už slovníček politické analýzy obohatil nezapomenutelnými výrazy, jako jsou „passy“ (což je podle něj prý „kunda“), „zmrdi“ nebo „čučkaři“.

Páně prezidentův vánoční projev, stejně jako jeho ostatní projevy, byl plný „dobrých“ rad a silných soudů, včetně toho, že si se ne-lepšolidé nemají nechat od lepšolidí radit a mají si takříjkajíc prověřit, co tito „radílkové“ v životě dokázali. Potíž je v tom, že k posouzení toho, zda ten či onen “něco v životě dokázal“, pan prezident nenabízí žádná kritéria, snad kromě toho, že mezi lidi, kteří něco dokázali, lze dle něj automaticky počítat úspěšné politiky jako je on, zatímco ti neúspěšní tam nepatří.

Bohužel i tento jediný návod poskytnutý panem prezidentem k identifikaci lidí, kteří „něco dokázali“, je poněkud mlhavý. Víme kupříkladu totiž, že pan prezident považuje za úspěšného politika sebe nebo v současnosti Andreje Babiše, ale nikoliv Babišova předchůdce v čele vlády Bohuslava Sobotku nebo svého někdejšího nástupce v čele vlády Vladimíra Špidlu.

Jenže leckdo může namítnout, že už to, že zmínění politici vyhráli volby a stanuli v čele nikoliv neúspěšných vlád (pokud budeme úspěšnost měřit kupříkladu ekonomickým růstem), názor pana prezidenta na ně problematizuje. Prezident naopak v poslední době velmi chválí šéfa komunistů Vojtěcha Filipa za to, že umožnil vznik vlády, a zřejmě ho nepovažuje za neúspěšného politika navzdory skutečnosti, že přivedl svoji stranu z pozice třetí nejsilnější politické síly v roce 2013 na hranu volitelnosti.

V tomto poněkud matoucím výčtu politiků, které pan prezident považuje za úspěšné a neúspěšné, by bylo možné pokračovat, ale je to naštěstí možné odbýt konstatováním, že se pan prezident prostě řídí svými subjektivními pocity, které jsou zcela závislé na tom, kdo mu šlápl na kuří oko, a kdo mu pro změnu podkuřuje. Takový Tomio Okamura je tudíž evidentní ne-lepšočlověk, který může „nám ostatním“ radit, protože něco v životě dokázal.

Ještě více matoucí je pohled pana prezidenta na komentátory. Když se totiž podíváme kupříkladu na vzdělání některých z nich, je často o poznání kvalitnější než samotného pana prezidenta. O takovém zaručeném ne-lepšočlověku, jakým je někomu něco neustále radící mluvčí Jiří Ovčáček, který nemá ani vysokoškolský diplom, ani nemluvě.

Mnozí komentátoři jsou navíc autory úspěšných knih, někteří řídí časopisy, vydavatelství, nebo důležité sekce novin. Řada z nich přednáší na vysokých školách. Veřejných debat s nimi se účastní často více lidí, než kolik jich lze napočítat na výjezdech pana prezidenta do krajů. Leckdo by tak mohl propadnout podezření, že prezidentovým skutečným kritériem pro posuzování kvality komentátorů není to, čeho reálně "dosáhli", ale stupeň jejich (ne)kritičnosti k němu.

Podíváme-li se na "lepšolidi" obecněji, pak je prezidentovo ujišťování, že jde o radílky, kteří nic nedokázali, ještě více matoucí. Kupříkladu na demonstracích, o kterých prezident mluvil jako o jakési hysterické vlně, mluvili lidé, kteří v (přinejmenším v západním) zahraničí požívají většího respektu než pan náš prezident. A díla některých z nich budou obecně známá ještě v době, kdy bude muset každý, kdo bude chtít znát jméno současného prezidenta České republiky, hledat odpověď v nějaké obdobě budoucí Wikipedie.

Ve svých proslovech na náměstích, nebo občasných textech a dalších vystoupeních v médiích, se navíc chovají tito údajní "lepšolidé" docela uměřeně, jen jim prostě často vadí, že v čele země stojí ústavu porušující vulgární a proruský populista, a že vládu vede trestně stíhaný politik. Nikdo z nich nevolal po „svržení“ vlády, jak tvrdí pan prezident. Mnozí se pouze kriticky vymezili proti premiérovi, (jehož rezignaci někteří žádali, protože je obtížen četnými skandály a trestním stíháním) a proti žvanivému prezidentovi utrženému z ústavního řetězu. Nikdo nechtěl revidovat výsledky voleb, jak tvrdí pan prezident, protože volby nevyhrál Andrej Babiš, ale hnutí ANO, jehož právo vést vládu nikdo nezpochybňuje.

Možná by nám jako návod k určení toho, kdo jsou ne-lepšolidé, kteří v životě něco dokázali, a proto mají právo radit „nám ostatním“, mohlo posloužit složení prezidentova okolí nebo některá jména těch, které prezident vyznamenává. Vždyť prezident by se přeci neobklopil „radílky“, kteří v životě nic nedokázali, a ani by nedával podobným lidem státní vyznamenání.

A opravdu: už jen při letmé inventuře zjistíme, že mnozí z těchto prezidentovi milých ne-lepšodilí toho dokázali opravdu hodně. Někteří pracovali jako včeličky už pro bývalý režim, včetně jeho státostrany a tajných služeb. Mnozí v novém režimu úctyhodně zbohatli. A to, že někteří, zřejmě i kvůli svým ekonomickým aktivitám, nedosáhnou na bezpečnostní prověrku, je jen náhoda.

Možná by tedy při posuzování toho, kdo toho v životě dosáhl opravdu tolik, aby mohl „nám ostatním“ radit nebo něco komentovat, stačilo si uvědomit, že mnoho lidí, kterým důvěřuje náš pan prezident, včetně svého předchůdce, jsou lidé opravdu, ale opravdu schopní. A to do té míry, že jsou často všehoschopní.

20. 12.

Komunisté odcházejí ze scény v objetí třídního nepřítele

Jiří Pehe Přečteno 8096 krát

Je skutečným historickým paradoxem, že Komunistická strana Čech a Moravy, která si při svém vzniku před téměř sto lety zakládala na tom, že je předvojem dělnické třídy v boji s kapitalismem, dnes postupně odchází z politické scény v družném objetí s nejmocnějším českým oligarchou.

Ačkoliv KSČM tvrdí, že vládu Andreje Babiše jen toleruje, přičemž prosazuje vlastní agendu, ve skutečnosti je dnes po Babišově hnutí ANO nejaktivnější politickou silou u nás v obhajobě Babiše pokaždé, když je kvůli svým různým skandálům nebo možnému střetu zájmů kritizován domácí opozicí nebo evropskými institucemi.

Když Babišův syn nedávno v televizním rozhovoru prohlásil, že byl unesen na Krym, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo, předáci komunistické strany byli nejaktivnější mezi politiky mimo Babišovo hnutí ANO v obraně českého premiéra. Při projednávání možného konfliktu zájmů Babiše při čerpání dotací pro Agrofert v Evropském parlamentu se europoslankyním za ANO mohla ve snahách relativizovat celou záležitost rovnat jen eurospolankyně za KSČM Kateřina Konečná.

I v jakékoliv domácí televizní debatě dnes stojí komunisté pevně na straně Babiše proti opozičním politikům. Jsou v tomto směru dokonce aktivnější a viditelnější než politici ČSSD, která je s hnutím ANO v koalici.

Chování komunistů lze vysvětlit různými způsoby. Tím nejprozaičtějším je skutečnost, že předáci strany, v níž průměrný věk členů přesahuje sedmdesát let, a do níž se kvůli její minulosti i programu nehrnou mladí lidé, vsadili vše na ekonomicky slušné politické dožití. Už v minulosti analytici upozorňovali, že KSČM je vedle toho, že je jakýmsi klubem nostalgiků nesmířených s novými poměry, především výdělečný politický podnik. Její předáci dobře vědí, že se strana už nemá šanci vrátit na politické výsluní. Státní příspěvky politickým stranám, které získají křesla v parlamentu a překročí určité procentní hranice, jsou ovšem dobrý byznys.

Jiným důvodem pro komunistickou podporu Babiše může být paradoxně ideologie. Miliardář Babiš sice stojí v ostrém protikladu vůči již zmíněnému kdysi hlavnímu bodu komunistického programu, jimž byl třídní boj s cílem svrhnout kapitalismus, ale v situaci, kdy si komunisté mohou o takových cílech už jen nechat zdát, lze si do něj dobře projektovat komunistickou nechuť k institucím liberální demokracie, vyztužovanou obdivem k vládě silné ruky.

Babišův posun od pravicového liberalismu v časech, kdy v politice v roce 2013 začínal, k levicovému populismu též komunistům vyhovuje. Tímto posunem sice straně odlákal určitý počet voličů, ale předáci KSČM mohou před těmi voliči, kteří jim zůstávají věrní, tvrdit, že se ve světle Babišovy levicově populistické agendy nezpronevěřují svému sociálnímu programu. Ba dokonce tvrdit, že právě s Babišem se jim daří některé programové cíle naplňovat.

Někteří prominentní komunisté naznačují, že podpora pro Babiše je jen okolnostmi vynucená taktika. Straně pomáhá zůstat viditelnou, aniž by se zcela zpronevěřila svému sociálnímu programu, a může si tak prý počkat, až začne mít Babiš problémy. A ty podle nich přijdou s první ekonomickou krizí. Mnozí voliči, které Babiš odlákal levici, se pak mohou začít vracet.

Potíž s tímto předpokladem je, že KSČM dnes nepředstavuje k Babišovi žádnou viditelnou alternativu. Je jen jakýmsi naprosto loajálním béčkem ANO, a případné problémy tak budou voliči připisovat i jí.

Komunističtí předáci jsou si toho nejspíš vědomi, ale zdá se, že dnes je jejich hlavním cílem opravdu jen udržet volební výsledky strany v číslech, které ještě zaručují státní podporu a jistý vliv. KSČM to umožňuje zůstat relativně výnosným podnikem pro stranické funkcionáře, kterým to zároveň poskytuje dostatek vlivu k tomu, aby mohli v duchu toho, co zbylo z komunismu, házet písek do soukolí liberálně-demokratického režimu a prozápadní orientace České republiky.

ČRo Plus, 19.12.2018

12. 12.

Pro Babišovy problémy je Česká republika příliš malá

Jiří Pehe Přečteno 4285 krát

Premiér Andrej Babiš se považuje za politika evropského formátu. Často cestuje do zahraničí a dělá mu dobře, když ho kamery zabírají v přítomnosti jiných evropských politiků. Svými ambicemi být vnímán na rozdíl od svých předchůdců jako evropský politik se ostatně ani netají: opakovaně zdůrazňuje, s kterými politiky se setkal, a jak blízké vztahy si s nimi vytvořil.

Těžko říct, jak českého premiéra skutečně vnímají ti západní politici, kteří se s ním setkávají. Tedy zda skutečně respektují oligarchu z postkomunistické země, který ke svému bohatství přišel v éře poněkud divoké privatizace, kdy se příliš nerespektovala pravidla hry běžná na Západě, a který doma čelí trestnímu stíhání. Pokud tyto skutečnosti snad někteří ignorovali s tím, že jde o české domácí záležitosti, museli v poslední době zbystřit. Babišovy problémy totiž překročily hranice české kotliny a začínají mít vpravdě panevropský rozměr.

Kauzy a skandály, které se s ním pojí, jsou sice už nějakou dobu předmětem zájmu zahraničních médií, ale nyní jsou už i v centru pozornosti evropských institucí, jakož i orgánů některých států. Výčet lze začít nedávným rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který odmítl Babišovu žalobu na Slovensko za to, že je tam evidován ve svazcích tajné policie komunistického režimu jako spolupracovník Státní bezpečnosti.

Český premiér, který je původem Slovák, se prý hodlá dál soudit na Slovensku, kde už se soudil i v minulosti. Budeme tedy dál svědky sporu českého premiéra, který přesahuje hranice české kotliny. Bohužel ale ne jediného.

V minulých dnech Evropský parlament debatoval o Babišově možném konfliktu zájmů. Konkrétně o tom, zda se podle nových evropských směrnic dostatečně odstřihl od svých podnikatelských aktivit. A zda skutečnost, že jím vybudovaný Agrofert pobírá nemalé dotace, není porušením evropských pravidel, pokud zároveň zastává funkci premiéra, který může mít na dotační politiku vliv. Europarlament se chystá schválit rezoluci vyzývající Evropskou komisi, aby ve věci možného střetu zájmů českého premiéra konala. Ta mezitím už poslala české vládě dopis, žádající o objasnění premiérových možných vazeb na Agrofert.

Pokud by nám nestačilo, že českého premiéra řeší v Bratislavě, Bruselu, i Štrasburku, lze přidat ještě Švýcarsko, Ukrajinu a Rusko. V těchto třech zemích se totiž tak či onak zabývají kauzou Babišova syna, který nedávno prohlásil na kameru, že byl unesen na Krym a Ukrajinu, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo. Zatímco z Ruska zaznívá, že jde jen o kampaň proti českému premiérovi, Ukrajina, která neuznala—stejně jako západní země—ruskou anexi Krymu, celou věc vyšetřuje a je rozhořčena.

Jelikož je Babišův syn švýcarským občanem, donutil skandál českou polici, aby se konečně vážně pokusila získat výpověď Babiše juniora, který nyní sídlí v Ženevě. Do Švýcarska zatím odešla žádost, aby byl mentální stav Babiše juniora, o němž otec tvrdí, že je psychicky nemocný, posouzen švýcarskými psychiatry.

Andrej Babiš se tak už stal skutečným Evropanem. Jeho problémy se propírají v nejvyšších instancích EU, na Slovensku, jakož i ve třech evropských zemích, které nejsou členy EU. Nenašli bychom v Evropě příliš mnoho politiků, kteří si zajistili takovou pozornost napříč kontinentem. Jistým kazem je, že ti z nás, kterým leží na srdci dobrá pověst naší země, si dozajista nepřejí, aby byla vnímána jako banánová republika. K tomu ovšem bizarní aféry premiéra bohužel dost přispívají.

ČRo Plus, 12.12.2018

05. 12.

Čeští demonstranti nechtějí měnit výsledky voleb

Jiří Pehe Přečteno 4649 krát

V České republice se už mnoho let vede podivná diskuze o občanské společnosti. Když rodící se občanská společnost zhruba deset let po pádu komunistického režimu získala tolik sebevědomí, že se začala aktivně bouřit proti opoziční smlouvě, nebo proti pokusům omezovat nezávislost veřejnoprávní televize, Václav Klaus a Miloš Zeman, lídři opozičně-smluvních stran—občanských demokratů a sociálních demokratů--reagovali pohrdlivě: pokud prý chtějí občanské inciativy a demonstranti dělat politiku, mají si založit politickou stranu a soutěžit ve volbách. Klaus už tehdy mluvil o nikým nevolených elitách.

Přední politici si cestu k občanské společnosti nenašli ani později. Když různé občanské skupiny upozorňovaly na systémovou korupci, která zužovala českou politiku zejména v prvním desetiletí tohoto století, odbývali je lídři ODS a ČSSD s pomocí argumentů velmi podobných těm, které vnesli do české politiky v 90. letech Klaus a Zeman.

Chytře toho nakonec využil Andrej Babiš, jenž ve svém protikorupčním tažení, které ho vyneslo až do nejvyšších pater politiky, sliboval spolupráci s organizacemi, jako je Rekonstrukce státu. Jenže když se dostal k moci, splnil jen některé protikorupční návrhy vzešlé z občanské společnosti, a začal ve světle občanských protestů proti jeho minulosti nebo kauze Čapí hnízdo používat proti občanským iniciativám argumenty velmi podobné těm, s nimiž přišli kdysi lídři jim kritizovaných tradičních stran. Ba co hůř, začal hrozit, že přiškrtí státní podporu nejrůznějším nevládním organizacím.

Mocného spojence našel zejména v prezidentu Zemanovi. Ten se opakovaně vyjadřuje urážlivě nejen o občanských iniciativách, ale útočí i na účastníky demonstrací a protestů. Mohli jsme si tak vyslechnout slova o neandrtálcích, řvoucím stádu, a podobně. Zeman tvrdí, že se demonstranti proti Babišovi i jemu snaží zvrátit výsledky voleb. Jinými slovy, prezident se snaží vytvořit dojem, že se naši občanští aktivisté pokoušejí o jakousi obdobu ukrajinského Majdanu.

Klaus a někteří komentátoři pro změnu v polední době oprášili teorie o nikým nevolených elitách, které si prý usurpují právo mluvit za všechny. Vědí, že v současné vlně populistického anti-elitářství tento argument v nemalé části společnosti rezonuje. Zase tedy slyšíme, že samotné demonstrace jsou prý projevem útoku „ulice“ na parlamentní demokracii.

Jsou to bohužel argumenty zcela scestné. Demonstrace jako jeden z projevů občanské společnosti k demokracii patří, a jsou zcela legitimní, pokud nepřerostou v násilí. Plní dokonce jakousi politicko-sanitární roli, protože „ulice“ se obvykle bouří, když nějak selhávají instituce demokratického státu. Navíc jsou často i užitečným testem síly politických institucí.

Podstatné ale je, že žádná z demonstrací, které se u nás v poslední době konaly, nepřerostla do volání po změně výsledků voleb, jak lživě tvrdí Zeman. Dokonce se na nich neobjevují ani požadavky na konání předčasných voleb, jako jsme to viděli nedávno na Slovensku. Demonstruje se téměř výhradně proti konkrétním excesům Babiše a Zemana.

Demonstrace z poslední doby požadovaly ve světle nejnovějších skandálů odstoupení Babiše, což ale není volání po změně výsledků voleb. Nikdo totiž nezpochybňuje právo hnutí ANO sestavit vládu. Demonstranti jen požadují, aby se tak stalo bylo bez trestně stíhaného a dalšími skandály zatíženého politika v čele.

Zeman, Babiš i další politici, kteří demonstrace kritizují, by navíc měli být vděční za to, že se s výjimkou protestů krajní pravice a levice u nás protestuje vesměs civilizovaným způsobem. Zatím se tu neobjevilo nic z toho, co jsme viděli třeba nedávno při demonstracích žlutých vest ve Francii. Ony „nikým nevolené elity“, které na demonstracích mluví, a na které někteří politici tak nenávistně útočí, jsou v našem případě natolik demokratické, že by se proti jakémukoliv takovému násilí postavily.

ČRo Plus, 5.12.2018

Archiv článků: prosinec 2018

Lepšolidé, co nic nedokázali

Komunisté odcházejí ze scény v objetí třídního nepřítele

Pro Babišovy problémy je Česká republika příliš malá

Čeští demonstranti nechtějí měnit výsledky voleb

Blogeři abecedně