V České republice se už mnoho let vede podivná diskuze o občanské společnosti. Když rodící se občanská společnost zhruba deset let po pádu komunistického režimu získala tolik sebevědomí, že se začala aktivně bouřit proti opoziční smlouvě, nebo proti pokusům omezovat nezávislost veřejnoprávní televize, Václav Klaus a Miloš Zeman, lídři opozičně-smluvních stran—občanských demokratů a sociálních demokratů--reagovali pohrdlivě: pokud prý chtějí občanské inciativy a demonstranti dělat politiku, mají si založit politickou stranu a soutěžit ve volbách. Klaus už tehdy mluvil o nikým nevolených elitách.

Přední politici si cestu k občanské společnosti nenašli ani později. Když různé občanské skupiny upozorňovaly na systémovou korupci, která zužovala českou politiku zejména v prvním desetiletí tohoto století, odbývali je lídři ODS a ČSSD s pomocí argumentů velmi podobných těm, které vnesli do české politiky v 90. letech Klaus a Zeman.

Chytře toho nakonec využil Andrej Babiš, jenž ve svém protikorupčním tažení, které ho vyneslo až do nejvyšších pater politiky, sliboval spolupráci s organizacemi, jako je Rekonstrukce státu. Jenže když se dostal k moci, splnil jen některé protikorupční návrhy vzešlé z občanské společnosti, a začal ve světle občanských protestů proti jeho minulosti nebo kauze Čapí hnízdo používat proti občanským iniciativám argumenty velmi podobné těm, s nimiž přišli kdysi lídři jim kritizovaných tradičních stran. Ba co hůř, začal hrozit, že přiškrtí státní podporu nejrůznějším nevládním organizacím.

Mocného spojence našel zejména v prezidentu Zemanovi. Ten se opakovaně vyjadřuje urážlivě nejen o občanských iniciativách, ale útočí i na účastníky demonstrací a protestů. Mohli jsme si tak vyslechnout slova o neandrtálcích, řvoucím stádu, a podobně. Zeman tvrdí, že se demonstranti proti Babišovi i jemu snaží zvrátit výsledky voleb. Jinými slovy, prezident se snaží vytvořit dojem, že se naši občanští aktivisté pokoušejí o jakousi obdobu ukrajinského Majdanu.

Klaus a někteří komentátoři pro změnu v polední době oprášili teorie o nikým nevolených elitách, které si prý usurpují právo mluvit za všechny. Vědí, že v současné vlně populistického anti-elitářství tento argument v nemalé části společnosti rezonuje. Zase tedy slyšíme, že samotné demonstrace jsou prý projevem útoku „ulice“ na parlamentní demokracii.

Jsou to bohužel argumenty zcela scestné. Demonstrace jako jeden z projevů občanské společnosti k demokracii patří, a jsou zcela legitimní, pokud nepřerostou v násilí. Plní dokonce jakousi politicko-sanitární roli, protože „ulice“ se obvykle bouří, když nějak selhávají instituce demokratického státu. Navíc jsou často i užitečným testem síly politických institucí.

Podstatné ale je, že žádná z demonstrací, které se u nás v poslední době konaly, nepřerostla do volání po změně výsledků voleb, jak lživě tvrdí Zeman. Dokonce se na nich neobjevují ani požadavky na konání předčasných voleb, jako jsme to viděli nedávno na Slovensku. Demonstruje se téměř výhradně proti konkrétním excesům Babiše a Zemana.

Demonstrace z poslední doby požadovaly ve světle nejnovějších skandálů odstoupení Babiše, což ale není volání po změně výsledků voleb. Nikdo totiž nezpochybňuje právo hnutí ANO sestavit vládu. Demonstranti jen požadují, aby se tak stalo bylo bez trestně stíhaného a dalšími skandály zatíženého politika v čele.

Zeman, Babiš i další politici, kteří demonstrace kritizují, by navíc měli být vděční za to, že se s výjimkou protestů krajní pravice a levice u nás protestuje vesměs civilizovaným způsobem. Zatím se tu neobjevilo nic z toho, co jsme viděli třeba nedávno při demonstracích žlutých vest ve Francii. Ony „nikým nevolené elity“, které na demonstracích mluví, a na které někteří politici tak nenávistně útočí, jsou v našem případě natolik demokratické, že by se proti jakémukoliv takovému násilí postavily.

ČRo Plus, 5.12.2018