Proč nechce Hamáček odejít z vlády

Sociální demokracie se v současné vládní krizi způsobené prezidentovým otálením s odvoláním Antonína Staňka z postu ministra kultury a prezidentovými výhradami ke jmenování místopředsedy ČSSD Michala Šmardy novým ministrem kultury stále více zamotává do těžko srozumitelného přediva hrozeb, že z vlády odejde, a následných prohlášení, že chce ještě s prezidentem a premiérem o celé věci jednat.

Předseda strany Jan Hamáček prezentuje toto váhání jako uvážlivost: koaliční vláda s hnutím ANO je prý úspěšná, ČSSD ve vládě prosadila řadu svých programových priorit, a navíc by prý v případě odchodu strany z vládní koalice mohla vzniknout vláda ANO opírající se o krajní levici a krajní pravici.

Hamáčkovy argumenty nelze jen tak odmítnout, zejména pak jeho vykreslování ČSSD coby strany, která se v podobě své účasti ve vládě vedené trestně stíhaným politikem, obětuje, aby zabránila nástupu něčeho horšího. Jenže Hamáček veřejnosti zároveň zamlčuje ještě jeden další podstatný důvod, pro nějž se ČSSD pod jeho vedením drží účasti ve vládě. A tím je jeho vlastní politická budoucnost, jakož i budoucnost politiků ve vedení strany, kteří spolu s ním na spolupráci s ANO přistoupili.

Strana, jak známo, byla ohledně vstupu do vlády s trestně stíhaným a skandály obtíženým Andrejem Babišem hluboce rozštěpená. Hamáček a další politici, kteří jsou dnes ve vedení ČSSD, nakonec tuto spolupráci prosadili i s pomocí vnitrostranického referenda, před nímž a během kterého agitovali za vstup do vlády.

Jestliže ale jakákoliv skupina stranických funkcionářů spojí takto jednoznačně svojí politickou budoucnost s riskantním politickým řešením, musí počítat s tím, že když toto řešení nakonec selže, octne se na pranýři, budou padat hlavy. Hamáček a spol. se přitom zatím nemohou pochlubit ani tím, že by vládní angažmá přineslo ČSSD růst stranických preferencí nebo lepší volební výsledky. Strana zůstává v průzkumech těsně nad hranicí volitelnosti do Sněmovny, a v nedávných volbách do europarlamentu zcela propadla.

Jinými slovy: nezdá se, že by voliči výrazněji oceňovali, že vláda vskutku prosadila některé z programových návrhů sociální demokracie, anebo že se ČSSD obětuje, aby nepustila k většímu vlivu na vládu komunisty a okamurovce.

Odchod z vlády za současné situace by jen podtrhl vše, před čím Hamáčkovo vedení varovali straničtí kritici vstupu do vlády, k čemuž patří i skutečnost, že vláda není jen koalicí ANO a ČSSD, ale že v ní od začátku hraje roli jakési třetí koaliční strany i ústavně rozpínavý prezident Miloš Zeman. Hamáček se i proto pokusil ČSSD se Zemanem usmířit, když ho pozval na jarní sjezd strany, ale ani tento krok mu nakonec příliš nevyšel.

V případě pádu vlády je tedy před ním i užším vedením strany temný scénář: z jedné strany nástup politiků, kteří před spoluprací s Babišem, potažmo Zemanem, varovali, z druhé strany nástup zemanovců v ČSSD, kteří budou argumentovat, že Hamáček neuspěl i kvůli tomu, že se Zemanovi nepodřídil dostatečně. Tak či onak bude v případě konce Hamáčkova projektu vládní spolupráce s ANO ohrožena jeho vlastní politická budoucnost.

Po takovém fiasku padají hlavy obvykle v každé straně. Hamáček si je toho nepochybně vědom. I proto udělá vše, aby ČSSD ve vládě zůstala, a on i jeho spolupracovníci měli ještě šanci dokázat, že jejich sázka na spolupráci s Babišem byla správná.

ČRo Plus, 17.7.2019

Co prezident sleduje kauzou Staněk

Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že otálení prezidenta Miloše Zemana s odvoláním ministra kultury Antonína Staňka je jen osobní rozmar, s jehož pomocí přímo volený prezident ukazuje veřejnosti v horším případě, kdo je dle něj pánem na politické scéně, v lepším případě, že není žádný automat na podpisy. Jenže z různých výroků Zemana, které se s kauzou pojí, jakož i z jeho předešlých hrátek s ústavou, lze usoudit, že za jeho jednáním se skrývá hlubší strategická úvaha.

Více »

Proč Babiš nejde do střetu se Zemanem

Nelze si nevšimnout, že premiér Andrej Babiš, který dominuje stranické scéně a se svými oponenty chodí do otevřených, zatím obvykle vítězných střetů, se ve vztahu k prezidentovi Zemanovi chová jako jeho podřízený. V posledních dnech tak kupříkladu odmítá i jen možnost podání kompetenční žaloby na hlavu státu za to, že svým už déle než měsíc trvajícím odmítáním odvolat ministra kultury Antonína Staňka zjevně porušuje ústavu.

Podle Babiše je s prezidentem lepší se domluvit, najít kompromis. Chce prý mít s prezidentem dobré vztahy. Co na tom, že případné přinucení prezidenta k tomu, aby jednal v souladu s ústavou, není nic osobního. Mělo by jít o pravidla hry, která jsou důležitá i pro budoucnost, nikoli především o kvalitu osobního vztahu s prezidentem.

O tom, proč si Babiš počíná ve vztahu s prezidentem tak opatrně i v situaci, kdy Zeman svým jednáním fakticky podrývá autoritu premiéra, lze jen spekulovat. Někteří ústavní experti a političtí analytici se domnívají, že je tomu tak proto, že Zeman je jakýmsi garantem Babišova vládnutí. Bez něj by Babiš nebyl podruhé premiérem poté, co jeho první vláda nezískala důvěru. A pokud by padla současná vláda, Zeman by byl zárukou toho, že Babiš bude sestavovat i tu příští, už třetí v řadě.

Tento argument je ale založen na předpokladu, že Babiš by si bez Zemana v zádech nedokázal udržet podporu sociálních demokratů a komunistů, nebo si vyjednat podporu Strany přímé demokracie Tomia Okamury pro svou vládu. Ve skutečnosti neexistuje vážný důvod věřit, že by si tuto podporu s pomocí různých ústupků a politických obchodů nedokázal zajistit i bez Zemana.

Nebyl by nutně v koncích dokonce ani v případě, že by sociální demokracie odešla z vlády, což by mimochodem bez Zemanových mocenských her, jako je otálení s odvoláním Staňka, bylo ještě méně pravděpodobnější, než je tomu nyní. I kdyby ČSSD z vlády odešla, bylo by velmi těžké vyslovit Babišově vládě, doplněné o nové ministry, nedůvěru, pokud by si zavázal komunisty a SPD sliby a ústupky. A obchodník je to nepochybně zdatný.

Pokud by prezident chtěl v takovém případě blokovat jmenování nových ministrů či odvolání stávajících, jen těžko by se ubránil ústavní žalobě, pokud by se hnutí ANO přidalo k současné opozici, která má lidově řečeno plné zuby Zemanova obcházení ústavy i dalších problematických kroků.

Zdá se tedy, že Zeman drží Babiše, který si od nikoho jiného nenechá nic líbit, na pomyslném vodítku spíše s pomocí své pravomoci zastavit trestní stíhání nebo udělit milost někomu již odsouzenému. Pro Babiše by to moha být za určitých okolností poslední šance, jak uchránit sebe i svoji rodinu před vězením v kauze Čapí hnízdo. Pokud tomu tak je, může bohužel Zeman tlačit na Babiše i v případě některých vládních rozhodnutí strategického významu, jako je dostavba jaderných elektráren, kde má Hrad, jak se zdá, své vlastní zájmy, což je značně znepokojující.

Zda hlavním zdrojem Babišova málo sebevědomého chování vůči Zemanovi je skutečně kauza Čapí hnízdo, bychom se ovšem dozvěděli asi jen v případě, že by státní zástupce stíhání Babiše a jeho rodiny zastavil, a uvolnil mu tak ruce. V opačném případě budeme zřejmě dál řešit záhadu dvou Babišů: bojovného suveréna ve stranické politice na jedné straně a poněkud ušlápnutého prezidentova podřízeného na straně druhé.

ČRo Plus. 3.7.2019