Stíhání Jakeše, Štrougala a Vajnara má nádech frašky

Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu obvinil tři vysoké komunistické funkcionáře z dob normalizačního režimu--generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, předsedu vlády Lubomíra Štrougala a ministra vnitra Vratislava Vajnara—ze zneužití pravomoci veřejného činitele kvůli tomu, že nezabránili používání střelných zbraní proti lidem, kteří se pokoušeli překročit státní hranice. Obvinění padla 30 let po pádu bývalého režimu. Jakešovi je 98 let, Štrougalovi 95 let, Vajnarovi 89 let.

Stíhání bylo zahájeno na základě trestního oznámení, které v roce 2017 podala Platforma evropské paměti a svědomí, která argumentuje, že šlo o zločiny proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné. Obvinění padla prý i proto, že byly nalezeny klíčové dokumenty, které dokazují, že obvinění funkcionáři byli o střelbě na hranicích informováni, a že ačkoliv se tak dělo na základě tehdy platných právních předpisů, mohli ze svých pozic ovlivnit změnu těchto předpisů.

Už vzhledem ke stáří obviněných je téměř jisté, že i kdyby se prokázala jejich vina, za svoje činy pykat nebudou. I tak leckdo stíhání i případný soudní proces ocení jako přinejmenším morální gesta, která mohou ukázat, že demokratická společnost na komunistické zločiny nezapomněla a odsuzuje je.

Jenže se vtírá několik nepříjemných otázek. V minulosti už totiž bylo kvůli zodpovědnosti za zneužití pravomoci veřejného činitele během komunistické éry stíháno několik lidí, ale vyšetřování bylo nakonec zastaveno buď proto, že dotyční funkcionáři prý postupovali podle tehdy platných zákonů, anebo proto, že byly jejich činy promlčeny.

Současné stíhání je tak postaveno na poměrně chatrné konstrukci, která se inspiruje německým příkladem, kde byli někteří komunističtí funkcionáři odsouzeni za stejné činy i proto, že svým jednáním porušili mezinárodní dohody. I Jakeše a Štrougala, spolu s ostatními členy tehdejšího ústředního výboru KSČ, už nějakou dobu na základě podobné právní konstrukce vyšetřují bavorské úřady kvůli vraždám východoněmeckých občanů na československých hranicích.

České vyšetřování má v tomto kontextu bohužel nádech frašky. Především by se asi nespustilo, kdyby českoslovenští komunističtí funkcionáři nebyli vyšetřováni v Německu. Nelze se přitom neptat, jak chtějí vyšetřovatelé obejít skutečnost, že kvůli neschopnosti či neochotě zločiny komunismu u nás důsledně vyšetřovat bylo už jednou vyšetřování za zabíjení lidí na hranicích zastaveno i v případě znovu obviněného Štrougala s tím, že je vše promlčeno.

Obhájci obviněných funkcionářů stejně snadno vyšetřování zpochybní i proto, že v minulosti česká justice zastavila trestní stíhání některých komunistických funkcionářů s tím, že jednali podle v té době platných zákonů. Podobně zpochybní argumenty, že podle jakýchsi nově objevených archiválií mohli Jakeš, Štrougal a Vajnar ovlivnit změnu zákonů. O existující praxi střelby na hranicích totiž vědělo mnohem více lidí, a i přes velký vliv obviněných se v KSČ rozhodovalo v nejvyšších patrech moci kolektivně, přinejmenším na úrovni politbyra.

Případné selektivní odsouzení tří velmi starých bývalých komunistických funkcionářů s tím, že šlo o jejich osobní zodpovědnost, by tak navíc paradoxně relativizovalo skutečnost, že komunistická diktatura byla takříkajíc dílo kolektivní. A že pokud už chtěl nový režim komunistické zločiny odsoudit, měl přijmout mnohem jednoznačnější a komplexnější přístup, než o několik desetiletí opožděné vyšetřování tří starců, kteří se neskrývali někde v cizině a nebyli až teď dopadeni, ale naopak tady s námi celých třicet let byli a pobírali slušné penze. Jejich stíhání tak ze všeho nejvíc jen podtrhne skutečnost, že tzv. vyrovnání s minulostí jsme prostě nezvládli.

ČRo Plus, 27.11.2019

Babiš dělá z reflexe své minulosti neupřímnou frašku

Premiér Andrej Babiš ve svém projevu k 30. výročí sametové revoluce v Národním muzeu mimo jiné řekl, že chce zpětně vyjádřit poděkování a pokoru vůči těm, kteří vyšli 17. listopadu z Albertova na Národní třídu, jakož i Občanskému fóru. Odvaha Václava Havla byla prý obdivuhodná. Připomněl, že on sám byl tehdy v komunistické straně, na což prý není pyšný. „Nebyl jsem tak statečný jako Havel. Navíc jsem byl mimo Československo,“ dodal.

Více »

Grospičova omluva neomluva za výroky o srpnu 1968

Místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy Stanislav Grospič se omluvil za svoje výroky o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Učinil tak poté, co jeho vyjádření z 25. října tohoto roku vyvolalo bouři kritiky.

Tehdy prohlásil, že vedení komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem „nezvládlo situaci“. Nejednalo se ale prý o okupaci, protože československá armáda a další ozbrojené složky nebyly odzbrojeny podobně jako při nacistické okupaci a státní moc nebyla likvidována. Šlo prý o vstup vojsk, který nebyl šťastný, o „tragický moment“, který nebyl správný. Oběti vstupu vojsk prý pocházely vesměs z dopravních nehod.

Vedení KSČM se po vlně kritiky Grospičovými výroky zabývalo, ale odmítlo se od nich nakonec distancovat s tím, že má právo na vlastní názor. Předseda strany Vojtěch Filip prohlásil, že kritika Gropiče je kampaň.

Grospičova omluva zní: „Dovolte, aby se omluvil za nešťastná vyjádření. Nikdy bych si nedovolil znevážit a hanobit poškození lidského zdraví včetně ztráty lidského života. Nebylo to tak myšleno. Můj výrok byl nešťastný. Mnohokrát jsem se vyjádřil, že vstup vojsk byl špatný a tragický a zanechal hluboké rány. Mrzí mě, jak byla má slova vnímána a šířena a velice se za ně omlouvám.“

Někteří politici Grospičovu omluvu přivítali. Jenže není jasné proč. Grospič se totiž ve své takzvané omluvě vůbec neomluvil za to, za co byl kritizován.

I ve své omluvě mluví dál o vstupu vojsk, nikoliv o okupaci. Přitom, jak víme, označení „vstup“ pro ozbrojenou invazi vojsk Varšavského paktu a následnou více než dvě dekády trvající okupaci sovětskou armádou přijala komunistická propaganda v době normalizace právě proto, aby vytvořila zdání, že vojska Varšavského paktu k nám vstoupila, víceméně mírumilovně, na přání československého lidu, aby zachránila socialismus před silami reakce.

Je pěkné, že se Grospič posunul od normalizačního narativu natolik, že alespoň uzná, i ve své omluvě, že vstup byl špatný a tragický, jenže mluví-li nadále o „vstupu“, a nikoliv o okupaci či invazi, celou věc relativizuje. A evidentně tak zůstává věren svojí původní pozici, že nešlo o okupaci. Co na tom, že vojska Varšavského paktu do Československa vtrhla snad jen se souhlasem malé skupinky neostalinských kolaborantů ve vedení KSČ, a že vedoucí představitelé státu byli odvlečeni do Moskvy a potupně donuceni podepsat moskevské protokoly, na jejichž základě byla sovětská vojska, která k nám podle Grospiče jen vstoupila, na našem území až do roku 1991.

Grospič nikterak nepoopravil ani svoje vyjádření, že oběti pocházely vesměs z dopravních nehod. Mohl přitom svoje slova o obětech dát přinejmenším do příslušného kontextu s tím, že vedle lidí, kteří byli okupačními jednotkami přímo zabiti, jich mnoho také zemřelo při kolizích s okupačními tanky a další technikou. A že ani mnohé tragédie, které nebyly výsledkem přímého střetu s okupanty, by se nestaly, kdyby v zemi invazní armády nebyly.

Grospič končí svoji omluvu klasickým úhybným manévrem. Mrzí ho prý, jak byla jeho slova vnímána a šířena, z čehož plyne, že hlavním viníkem není zřejmě on sám, ale ti, co jeho slova špatně pochopili a tuto mylnou interpretaci dál šířili. Jenže i z jeho takzvané omluvy, když si ji pořádně rozebereme, vyplývá, že kritici pochopili jeho slova velmi dobře. A že Grospič se od svých původních vyjádření nijak zásadně nedistancoval, jen je zamlžil. Prostě taková omluva neomluva.

ČRo Plus, 6.11.2019