Jiří Pehe

16. 07.

V boji s pandemií selhávají mužští populisté. Země v čele se ženami zatím ne jedničku

Jiří Pehe Přečteno 5008 krát

Na sociálních sítích koluje tablo, které ve své horní části nabízí fotografie sedmi politiků, jejichž země neslavně vynikly nad zbytkem světa tím, že nezvládly boj s nemocí Covid-19. Všichni tito politici jsou muži: americký prezident Donald Trump, brazilský prezident Jair Bolsonaro, ruský prezident Vladimír Putin, francouzský prezident Emmanuel Macron, španělský premiér Pedro Sanchéz, italský premiér Giuseppe Conti, a britský premiér Boris Johnson.

V dolní části tabla jsou podobenky političek, jejichž země naopak zvládly boj s koronavirem na výbornou: německá kancléřka Angela Merkelová, tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen, novozélandská premiérka Jacinda Ardernová, dánská premiérka Mette Frederiksenová, finská premiérka, Sanna Marinová, norská premiérka Erna Solbergová a islandská premiérka Katrín Jakobsdóttirová.

Leckdo může namítnout, že jde o nemístné zjednodušení. A v několika ohledech se o zjednodušení opravdu jedná.

Existuje kupříkladu i řada zemí, které zvládly zdravotnickou fázi boje s koronavirem velmi dobře, a v jejichž čele přitom stojí muži. Lze také namítnout, že nejméně tři politici na zmíněném tablu—francouzský prezident a premiéři Itálie a Španělska—sice stojí v čele zemí, které nezachytily nástup pandemie, ale později si počínali kompetentně, takže pandemie je v jejich zemích momentálně pod kontrolou.

Společným jmenovatelem zemí, kde se koronavirem nakazily velké počty lidí a mnoho jich zemřelo, a v nichž pandemie ještě zdaleka není pod kontrolou ani nyní, tedy není, že v jejich čele stojí muži, ale že je vedou populisté a diktátoři s rozměrnými egy. K zamyšlení se spíše nabízí, proč všichni tito populisté a diktátoři jsou muži.

To, že špatně si v krizi počínají zejména země, v jejichž čele stojí populisté a autokraté podtrhuje i skutečnost, že existuje ještě několik dalších zemí, v nichž je situace špatná až katastrofální, přičemž v jejich čele stojí populisté uhnětení z podobného těsta jako třeba Trump nebo Bolsonaro. Jejich obrázky se na zmíněné tablo nevešly, ale lze zmínit třeba mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora, indického premiéra Narenda Moriho nebo filipínského prezidenta Rodriga Duerteho. Anebo některé diktatury, jako je Irán, který řídí ajatolláhové. Na samotném počátku krize selhala i komunistická Čína, která svým utajováním informací a pomalou reakcí notně napomohla k rozšíření viru do celého světa.

Navzdory těmto upřesněním je nicméně zřejmé, že zmíněné tablo nemíří úplně vedle. Žádná země, v jejímž čele stojí politička, totiž v boji s koronavirem neselhala. Všechny tyto země daly na rady expertů a uměřenost, nebouchalo se zbytečně pěstí do stolu, jejich vlády nezpochybňovaly vážnost nákazy, ani přijatá expertní řešení. Bojovalo se o zdraví a životy obyvatel, spíše než o politické body.

Jak už bylo řečeno, v obecnější rovině stojí spíše za zamyšlení, proč jsou nacionálně-populističtí lídři po celém světě dnes jen muži. Jedinou světově známou nacionalistickou populistkou je Francouzka Marine le Penová, která ale zatím nedosáhla na nejvyšší posty v zemi.

Nelze samozřejmě pominout skutečnost, že všechny zmíněné političky, jejichž země v boji s koronavirem uspěly, vládnou v zemích s obecně vysokou mírou důvěry v instituce, a vyspělými kulturami právního státu i demokratického vládnutí, což ke zvládnutí krize jistě přispělo.

Ale i když zevšeobecňování je vždy riskantní, nelze si zároveň nevšimnout, že všichni nacionální populisté, od Trumpa až po Bolsonara, jakož i různí diktátoři, se vyznačují nemalou dávkou arogance, zálibou v silových řešeních, jakož i nadměrnými egy. A nelze si nevšimnout, že u ženských političek je tyto charakteristiky těžké hledat, což se v krizi, jakou je pandemie nemoci Covid-19, osvědčilo.

Asi tak není úplně od věci nápis, jímž je zmíněné tablo uvozeno: Možná svět potřebuje více žen ve vedení.

ČRo Plus, 16.7.2020

10. 07.

Kontroverze okolo prezidenta neutichají. Ani na dovolené

Jiří Pehe Přečteno 6989 krát

Prezident Miloš Zeman odešel před několika dny na dovolenou, kterou prý stráví odpočíváním převážně na zámku v Lánech. Vzhledem k tomu, že na zámku pobývá už delší dobu v režimu, který se jen těžko dá nazvat pracovním výkonem na plný úvazek, na sociálních sítích se okamžitě vyrojily na adresu Zemanovy dovolené ironické komentáře.

Mnohem závažnější než to, jak moc tomuto prezidentovi dovolí jeho zdraví pracovat, je ale bohužel výčet kontroverzí, které před odchodem na dovolenou stihl způsobit. Stává se z toho už jakási tradice.

Vloni Zeman kupříkladu odmítl před dovolenou odvolat ministra kultury Antonína Staňka, aby pak během dovolené držel vládu i veřejnost v napětí, zda kdy ho odvolá. Zdálo se, že účelem bylo mimo jiné udržet si mediální viditelnost. Vyvolal tím ovšem ústavní a vládní krizi, která jen zesílila, když odmítl jmenovat ministrem Michala Šmardu.

Senát schválil v září minulého roku podání ústavní žaloby na Zemana i kvůli prezidentovým ústavním přešlapům staršího data, jenže Sněmovna nakonec ústavní žalobu nepodpořila. Zeman tedy fakticky dostal zelenou kupit další kontroverze při výkonu své funkce.

Hrad se tak už na začátku roku ocitl ve středu pozornosti kvůli obviněním, že kancléř Mynář spolupracoval s čínskou ambasádou v nátlaku na předsedu Senátu Jaroslava Kuberu, aby odvolal svoje plány navštívit Tchaj-wan. A také kvůli prezidentovým postojům v kontroverzi okolo odstranění sochy maršála Koněva v Praze 6.

Produkci hradních přešlapů neutlumila úplně ani koronakrize. Nejenže si prezident během svého prvního projevu k národu během krize spíše vyřizoval účty s oponenty, než aby poděkoval lidem bojujícím s epidemií v první linii, ale zorganizoval i setkání poradců v Lánech, vyvolávajícím otázky, zda Hrad dodržuje hygienická opatření. Zeman následně zlehčoval i porušení těchto opatření svým kancléřem Mynářem, který uspořádal domácí zabijačku.

Těsně před dovolenou utrpěl Zeman dvě soudní porážky. Soudy mu nařídily jmenovat profesorem Ivana Ošťádala, kterého odmítá jmenovat již několik let, a omluvit se prostřednictvím ministerstva financí rodině Ferdinanda Peroutky za nepravdivé obvinění, že tento slavný prvorepublikový novinář publikoval článek nazvaný Hitler je gentleman. Nebyl by to Zeman, aby místo toho, aby udělal, co po něm tyto pravomocné rozsudky žádají, nenechal svoje právníky napadnout rozsudky s pomocí kasačních stížností u nejvyšších soudních instancí.

Těsně před nástupem na dovolenou se Zeman rozhodl zviditelnit při oslavě amerického Dne nezávislosti výrokem, že americké hnutí Black Lives Matter je rasistické, a poskytl záštitu kontroverznímu Vlasteneckému setkání, na němž na zámečku Příčovy budou opět debatovat představitelé radikálních nacionalistických skupin.

I když necháme stranou všechny Zemanovy kontroverzní kroky staršího data, už jen předchozí výčet jeho nedávných činů znovu nastoluje otázku, zda je opravdu nutné, aby se výkon prezidentského úřadu u nás stával opakovaně jakousi nášlapnou minou v samotných základech české demokracie. Parlament by udělal české demokracii velkou službu, kdyby (když už se Sněmovna a Senát nedokážou shodnout na ústavní žalobě na prezidenta) společným úsilím obou jeho komor došlo v otázce prezidentských pravomocí k zpřesnění Ústavy.

Odbývání prezidentských excesů tím, že prezident je prostě takový, jaký je, a nic s tím nenaděláme, české demokracii nijak neprospívá. Liberální demokracie stojí a padá s pravidly hry a jejich dodržováním. Jsou-li některá z těchto pravidel pro výkon prezidentské funkce u nás formulována v Ústavě i dalších zákonech natolik nejasně, že je prezident, který se vyznačuje pohrdáním pro nepsaná pravidla i ducha Ústavy, může ohýbat nebo obcházet, měl by parlament s pomocí ústavních expertů sjednat nápravu.

ČRo Plus, 9.7.2020

02. 07.

Česko přeci jen v něčem vyniká. Produkuje špičkovou politickou neomalenost

Jiří Pehe Přečteno 4706 krát

Česká republika je v posledních letech v mnoha ohledech průměrnou zemí,
v níž neexistují propastné sociální a ekonomické rozdíly, a v níž se většině lidí nežije špatně, ale která zbytek světa jen zřídka zaujme nějakým svým výkonem. Čeští umělci—od spisovatelů až po filmaře--nesbírají v posledních desetiletích významné mezinárodní ceny, čeští vědci jen málokdy zazáří na stránkách prestižních vědeckých časopisů, nejlepší česká univerzita je podle posledních hodnocení až ve třetí stovce v žebříčku světových univerzit. Výjimkou z prostřednosti jsou snad jen některá sportovní odvětví.

A pak jsou zde vrcholní čeští politici. Ti jsou ovšem výjimeční bohužel nikoliv v pozitivním slova smyslu. Posledním světově uznávaným politikem byl Václav Havel. Ti, kteří jsou na špičce politické pyramidy dnes, jsou výjimeční, a už i mezinárodně známí, pro svou politickou pokleslost, porušování pravidel hry, nebo sabotování spojeneckých vztahů, na nichž závisí bezpečnost země.

V čele státu stojí prezident Miloš Zeman, který je dnes, i mezinárodně, znám především kvůli podkopávání společného postupu západních zemí proti Rusku po jeho anexi Krymu a podpoře povstalců na východní Ukrajině. Do jisté míry bizarní je i jeho politika vůči Číně, která svoji pro-čínskou angažovaností dalece překračuje snahy většiny západních politiků nastolit jistou rovnováhu mezi dobrými ekonomickými vztahy s komunistickou velmocí a obranou demokratických hodnot.

Zeman se dnes už vyznamenává převážně jen občasnými domácími excentrickými výroky, protože na zahraniční cesty do demokratických zemí už skoro nejezdí, a státníci z těchto zemí k nám na jeho pozvání též už jen málokdy zavítají. Pokud chce udělat nějaký rozruch na mezinárodní scéně, musí tedy využívat i takových příležitostí, jako je třeba oslava Dne nezávislosti USA na americké ambasádě. Tam nyní prohlásil, že americké antirasistické hnutí Black Lives Matter je rasistické, protože prý záleží na každém životě, nejenom tedy Afroameričanů,

Kdybychom chtěli být sarkastičtí, mohli bychom říci, že starý bílý muž na pár chvil opustil svoji lánskou pevnost, aby pronesl nehoráznost, která je zcela vytržena z kontextu toho, oč v hnutí Black Lives Matter principiálně jde. Tedy nikoliv o to, že snad mají životy Afroameričanů mít větší hodnotu než zbytku společnosti (což by rasistické bylo), ale o vzpouru proti skutečnosti, že pokud jste Američan černé či snědé pleti, máte mnohonásobně větší šanci než jiní lidé stát se obětí policejní brutality, žít v nuzných sociálních podmínkách, nebo se v posledních měsících stát obětí nemoci Covid-19. Je trapné, když se k tak komplexnímu fenoménu, kterým hnutí Black Lives Matter je, vyjádří způsobem, jakým to učinil Zeman, politik z malé etnicky homogenní země, který evidentně americké realitě vůbec nerozumí.

O politickou výstřednost, hraničí s mezinárodní ostudou, se stará i premiér Andrej Babiš. Poté, co Evropský parlament schválil nedávno rezoluci o tom, že je ve střetu zájmů a upozornil na problémy s rozdělováním evropských peněz u nás, Babišova vláda reagovala prohlášením, že se europarlament vměšuje do našich vnitřních záležitostí. Stalo se jen několik měsíců poté, co Babiš urazil členy rozpočtového výboru EP, kteří přijeli do naší země zjistit, jak se věci mají. České členy mise nazval vlastizrádci, předsedkyni výboru Moniku Hohlmeirevou označil za pomatenou.

Předseda EP David Sissoli nyní poslal Babišovi ostrý dopis, v němž uvádí, že europarlament schvaluje evropský rozpočet a podle evropských smluv plní i kontrolní funkci ve vztahu k tomu, jak se s evropskými penězi nakládá. Ohradil se i proti Baišovým urážkám.

Je trapné, když předseda EP musí českému premiérovi připomínat, že nejvyšší volená evropská instituce má podle evropských smluv plný mandát starat se o to, jak se kde utrácejí evropské peníze z daní evropských daňových poplatníků. Za Babišovými osobními útoky na evropské politiky a úředníky, stejně jako za reakcí jeho vlády na rezoluci EP se skrývá neomalenost, která se v konečných důsledcích může České republice vymstít. Stejně jako neomalenost prezidenta Zemana v hodnocení situace ve Spojených státech.

Skoro se nechce věřit, že by v případě těchto dvou vrcholných českých politiků mělo platit heslo, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží.

ČRo Plus, 2.7.2020

Archiv článků: červenec 2020

V boji s pandemií selhávají mužští populisté. Země v čele se ženami zatím ne jedničku

Kontroverze okolo prezidenta neutichají. Ani na dovolené

Česko přeci jen v něčem vyniká. Produkuje špičkovou politickou neomalenost

Blogeři abecedně