Stačí, aby sociálně demokratické strany nevyhrály volby v několika zemích Evropské unie a roztrhne se pytel s nekrology za sociáldemokratismus, i ten český.

Demokratická levice prý nemá odpovědi na nové podmínky vytvořené globální ekonomikou a novými komunikačními technologiemi. Ducha doby údajně lépe vyjadřuje „nová pravice“, se svým důrazem na flexibilitu pracovní síly a omezování či demontování „přebujelého“ sociálního státu.

Svojí dalekosáhlostí tyto úvahy připomínají komentáře, které se zhruba před deseti lety psaly na adresu evropské pravice, když v Evropě vládly převážně sociálně-demokratické strany. Hodně jsme tehdy mohli slyšet o tom, jak sociálně demokratické strany, inspirované „třetí cestou“ Tonyho Blaira, vyvlastnily pravici liberální agendu, čímž pravici donutily k definitivnímu ústupu do politického teritoria definovaného konzervativními tématy a obranou národního státu.

Jenže politika patří k nejdynamičtějším oblastem lidské činnosti. Zároveň ale, pokud se revolučně nezmění základní paradigma fungování tržně-industriální modernity, ještě dlouho zůstanou zachovány určité konstanty v podobě základních ideových směrů (sociáldemokratismu, liberalismu, konzervatizmu), jež se snaží na výzvy tržně-industriálních společností odpovědět každý po svém, přičemž si navzájem od sebe některé myšlenky půjčují.

Je zcela přirozené, že v jistých historických okamžicích mají navrch spíše ideologie, jež poněkud zjednodušeně nazýváme „pravicové“, v jiných okamžicích ty „levicové“. V současnosti má navrch spíše pravice, přičemž o důvodech je možné debatovat. Jedním může být, paradoxně, ekonomická krize, v níž se prosadil názor, že je třeba šetřit, a to i na sociálním státu.

To ovšem vůbec neznamená, že sociálně-demokratická levice je na trvalém ústupu. Globální trh vytváří tlak na uvolňování pracovně-právní ochrany v národních státech tak, aby zaměstnanci byli co nejlépe využitelní jako recyklovatelné (v případě potřeby ovšem též z trhu snadno odstranitelné) lidské zdroje námezdní práce. Zároveň tento trh vytváří nemilosrdné prostředí ekonomické soutěže mezi státy.

Ty sice na jedné straně zachraňují národní ekonomiky tím, že sanují ztráty způsobené nezodpovědným soukromým kapitálem, na druhé straně ale (částečně i v důsledku onoho sanování) jsou nuceny tvrdě šetřit s pomocí neo-liberálních receptů na oklešťování sociálního státu, aby se učinily přitažlivějšími pro globální finanční instituce—nezřídka ty samé, které před tím pomáhaly, v podobě koordinovaných mezinárodní akcí, zachránit.

Je docela jisté, že tyto tendence eventuálně vyústí do ideového protitlaku, reprezentovaného demokratickou levicí.

Jakkoliv se totiž snaží neoliberálové vytvořit dojem, že pracující v nové ekonomice, dominované službami, mají ve vzrůstající míře kontrolu nad vlastními osudy, a že odpovědí na požadavky globálního trhu je individualismus, v němž se jedinci kreativně přizpůsobují novým podmínkám, ve skutečnosti žádné ze základních dilemat průmyslového věku nezmizelo ani v éře, které se říká postindustriální. A nezmizela ani základní dilemata lidské povahy: například volba mezi individualistickým sobectvím a zájmy celku.

Sociálně demokratické strany zatím jen nenašly způsob, kterým by o těchto přetrvávajících dilematech tržního hospodářství mluvily v jazyku srozumitelném i těm, kterých se nejvíc týká. Tedy příslušníků dosavadních středních tříd, kteří se pod náporem globální ekonomiky stále více ocitají v nebezpečí, že se z nich stane nová forma proletariátu, jakkoliv mohou třeba pracovat v sektoru služeb.

Souboj s pravicí se povede především o sociální stát. Levice tento souboj vyhraje (i když třeba zase jen na nějaký čas), jestliže najde způsob, jak sociální stát nově definovat tak, aby bylo jasné, že ho pracující (nejen zaměstnanci, ale nově i drobní podnikatelé) nepotřebují o nic méně v prostředí globální ekonomiky, než ho potřebovali v rámci té národní.

Jinými slovy: národní stát, je zde dnes především od toho, aby dokázal nabídnout efektivní záchranou síť lidem nabízejícím svoji práci v podmínkách globální ekonomiky.

Levice tento souboj vyhraje i proto, že je pro ní mnohem přirozenější než pro pravici fungovat nadnárodně. Protože jenom nadnárodní politické odpovědi, například nově definovaný evropský sociální stát, mohou stačit na z řetězu utržený globální trh.

Pravice se naopak postupně dostává do pasti: v podobě neoliberální agendy dává občany svých národní států napospas globálnímu trhu, ale zároveň kvůli svým asociálním postojům a vzrůstajícímu odporu k integračním procesům nebude v blízké budoucnosti schopna nabídnout účinnou odpověď na sociální dopady takové politiky.

Právo, 17.7.2010