Je jistě pozitivní, že jak předchozí vlády, tak vláda současná si vytvořily sbor ekonomických poradců, pro který se ujal název NERV. Zastánci názorů, které bychom mohli popsat jako méně ekonomicky liberální, než má většina členů minulého i současného NERVu, pravděpodobně namítnou, že NERV není ničím jiným než jakousi odborně se tvářící stafáží pro asociální, neoliberální politiku vlády. Pozitivní nicméně je, že vůbec jakési kolektivní přemýšlení o ekonomické politice bylo institucionalizováno.

Někteří kritici sice upozorňují, že NERV v jeho současné podobě není sborem ekonomů, ale spíše finančníků a podnikatelů, takže lze jen těžko určit, na kolik jsou doporučení jeho členů ovlivňována jen ekonomickou teorií a nakolik jsou ovlivňována skrytými lobbyistickými zájmy. I zde bychom ale mohli namítnout, že v kolektivním tělese, jakým NERV je, se případné protichůdné zájmy neutralizují, takže pokud všichni členové NERVu, bez ohledu na jejich institucionální zakotvení, nemají zároveň čirou náhodou nějaký společný zájem, jen těžko by NERV jako lobbyistické uskupení mohl fungovat.

Co je více problematické, je poměrně jednostranně ekonomizující přístup ke světu, který NERV symbolizuje, a který koneckonců reprezentuje i označení „vláda rozpočtové odpovědnosti“. Je totiž možné argumentovat, že právě v kontextu nejrůznějších rozpočtových škrtů, pro něž premiér Petr Nečas použil pojem „škrtforma“ by vláda potřebovala nejen poradní těleso, které dokáže posoudit smysluplnost té či oné úspory, popřípadě té či oné dílčí reformy, ale také dlouhodobé sociální dopady takových změn.

Při vší úctě k mozkovému trustu, který se v podobě NERVU okolo vlády shromáždil, se zdá, že NERV postrádá cosi, co bychom mohli nazvat humanistický rozměr. O reformách se diskutuje, jako by to byla jakési účetní operace bez mimoekonomických následků. Víme tedy, co která reforma ušetří, nebo co bude stát, a dozvídáme se, jaké dopady to bude mít na stání rozpočet, a v dlouhodobějším pohledu snad i na všemi vzývaný ekonomický růst.

Skoro nikdo ve vládním týmu ale nehovoří o tom, jaké budou dopady reforem na sociální strukturu, soudržnost, hodnotový systém. Nikdo neanalyzuje případné negativní dopady rychlých reforem a škrtů v podobě možného nárůstu sociálně patologických jevů. A už vůbec neslyšíme, kam přesně chce Česká republika patřit. Nikoliv v kvantifikovatelné podobě své ekonomické výkonnosti nebo v podobě struktury své ekonomiky, ale tak říkajíc obecně kulturně.

Kdybychom použili pojmů z časů minulých, mohli bychom říci, že se hodně hovoří o základně, ale nikdo nehovoří o nadstavbě. Ta se zřejmě s tím vším, co se děje ve společnosti vyděšené řeckými scénáři, nějak bude muset srovnat.

Potíž je v tom, že mnohé jevy, kterých si v reformním úsilí nikdo nevšímá, nebo mnohé nezamýšlené, neboť nediskutované důsledky ekonomických reforem, mohou být jednou docela drahé. To, že se nedají kvantifikovat teď, je jiná otázka.

Stejně se například ve snaze rozvinout určitá průmyslová odvětví v době komunismu nikdo příliš nezabýval otázkou, zda s tímto rozvojem spojená devastace životního prostředí v určitých oblastech země nebude mít jednou astronomickou cenu. Dnes víme, že ji má. A to dokážeme kvantifikovat jenom škody, které se musí nákladně sanovat. Zmařené lidské životy a zničené zdraví se už nijak vyčíslit nedají.

I proto by bylo dobré, kdyby vláda vedle NERVu naslouchala také třeba sboru sociologů, kulturních antropologů či dokonce filozofů, kteří by mohli posuzovat některé reformní nápady a škrty z hlediska jejich dlouhodobých sociálních dopadů. Bohužel vláda jde spíše v opačném směru, takže například na doporučení svého lidsko-právního poradce Romana Jocha zruší úřad zmocněnce pro lidská práva, který je jednou z posledních připomínek toho, že lidská společnost je o něco složitější organismus, než co vyjadřuje slovník deficitů, růstu, úroků nebo dokonce nezaměstnanosti.

ČRo 6, 27.8.2010