Podle zpráv v médiích chce Nečasova vláda zrušit zákon o státní službě, který byl schválen v roce 2002, ale dodnes nezačal platit, neboť politici opakovaně odložili jeho účinnost. Podle premiéra Petra Nečase je prý tento zákon slepou uličkou a měl by být zrušen před tím, než začne v roce 2012 platit. Vláda by podle něho měla vypracovat nový zákon, který by zahrnoval nejen státní úředníky, ale i úředníky samospráv.

Předsedkyně svazu státních orgánů a organizací Alena Vondrová už dopředu oznámila, že odbory s tímto krokem nebudou souhlasit už proto, že státní úředníci a úředníci samospráv jsou dvě různé kategorie úřednictva. Jedni jsou placeni státem, druzí kraji.

Nečasův krok je zcela v logice jednání předešlých vlád, které se také snažily zákon o státní službě zablokovat. Takové jednání je přitom v podstatě výsměchem Evropské unii, protože ta požadovala už v roce 2002 přijetí zákona o státní službě jako jednu z podmínek pro vstup České republiky do EU.

Jeho cílem bylo chránit úředníky před politickými tlaky s pomocí jasných kritérií kariérního postupu, výběrových řízení pro získání úřednických pozic, nebo zákazu členství úředníků v politických stranách.

Jenže přesně toto odpolitizování státní správy bylo od počátku čímsi, co českým politickým stranám vadilo. Nemohly by v takovém případě totiž tak snadno po každých volbách obchodovat s pozicemi ve stání správě. Profesionální státní správa, odstíněná od politických tlaků, by také méně podléhala politicky motivované manipulaci státních zakázek.

Aby zákon o státní službě podle střihu Evropské unie (tedy zákon podobný těm, které platí v podstatě ve všech zemích Unie) nezačal platit, museli čeští politici během posledních osmi let prokázat značnou dávku vynalézavosti. Zde je malá rekapitulace.

Jak už bylo řečeno, zákon o státní službě přijala Česká republika na poslední chvíli před vstupem do Evropské unie, protože bez něj se vstup mohl také nekonat. EU totiž požadovala: buď odpolitizujete státní správu a zavedete v ní pravidla běžná v civilizovaných zemích, nebo budete mít vážný problém.

Česká republika byla Bruselem za absenci kvalitního zákona o státní službě pravidelně kritizována už během vstupních rozhovorů. V roce 2002 zákon nakonec po průtazích přijala, do EU vstoupila, ale pak jeho účinnost několikrát odložila.

Jako své úplně poslední rozhodnutí v úřadě účinnost zákona například odložila vláda Jiřího Paloubka v létě 2006 s tím, že pokud by zákon začal naplno platit od začátku roku 2007, tak jak se předpokládalo, stálo by to příliš mnoho peněz.

Ministr vnitra Ivan Langer později Topolánkově vládě navrhl zákon o státní službě zrušit ještě před tím, než v roce 2009 začne fungovat. Argumentoval tím, že je ho třeba nahradit zákonem, jenž by státní úředníky postavil na roveň jiných zaměstnanců, kteří se řídí Zákoníkem práce. Státní zaměstnanci by tak ztratili například nárok na postup podle kariérního řádu, příplatky k platům a důchodům, jakož i ochranu před politickými tlaky.

Langer nakonec svoji vizi neprosadil, ale dosáhl toho, že v roce 2008 byla účinnost zákona znovu odložena, tentokrát už po čtvrté.

Hlavní důvody, pro něž politici tento zákon nechtějí, byly už zmíněny. Oficiální důvody byly samozřejmě jiné. Například, že by prý zavedení státní správy podle zákona o státní službě bylo drahé. Euroskeptici pro změnu považovali zákon za diktát Bruselu. Další politici se údajně obávali, že kdyby zákon začal platit, „zacementoval“ by ve státní správě úředníky dosazené poslední vládní garniturou.

Skutečnost, že Česká republika zákon o státní službě, který kdysi slíbila EU jako podmínku svého členství, nepoužívá, je otřesná nejenom proto, že poměrně zjevným důvodem pro otálení stran je snaha uchovat si vliv nad státní správou, tedy snaha o uchování volného prostoru k jednání umožňujícímu korupci. Nehorázné je toto jednání také proto, že ukazuje, jak nespolehlivým členem EU naše země je.

Snahy zákon zcela zlikvidovat jsou možná nejlepším indikátorem toho, jak vážně to současná vláda myslí s bojem proti systémové korupci. Premiér Nečas sice argumentuje především vysokými náklady na reformu státní služby v souladu s přijatým zákonem, ale tento argument, který používaly i dřívější vlády, jen těžko obstojí, protože s jistými počátečními náklady na zavedení nového systému státní služby se musely vypořádat i všechny ostatní nové členské země.

Nečas má samozřejmě silnější argument než jeho předchůdci v současné atmosféře škrtů ve státním rozpočtu, jenže opomíjí skutečnost, že ať už zavedení kvalitnějšího systému státní správy bude stát cokoliv, v dlouhodobém výhledu státu peníze může jenom uspořit. Je totiž například jasné, že ať už současná vládní koalice přijme jakákoliv opatření proti například manipulování a předržování státních zakázek, jen těžko budou účinná bez státní správy pokud možno co nejvíce nezávislé na politických tlacích.

ČRo 6, 2.9.2010