Václav Klaus pronesl po sedmi letech v Poslanecké sněmovně projev, jehož hlavním motivem byl bezprecedentní útok na Ústavní soud. Což o to, Klaus na Ústavní soud i údajnou soudcokracii útočil už v minulosti, ale tentokrát si k tomu vybral fórum, které jiní státníci používají jen k široce pojatým projevům o „stavu unie.“

Představme si, že by německý nebo (ústavně mnohem silnější) americký prezident předstoupil před zákonodárný sbor své země s projevem, v němž by zaútočil na soudní moc, a specificky pak na Ústavní (v americkém případě Nejvyšší) soud tak, že by nejen vyzýval k omezení moci soudů obecně, ale i pravomocí Ústavního soudu konkrétně, a ještě by to vše „pepřil“ temnými varováními o útoku na demokracii.

Následovala by taková mediální a politická mela, že by to ani jeden z výše zmíněných prezidentů politicky nejspíš nepřežil. Navíc by se při použití argumentů, jež použil Klaus (parlament je prý v demokracii suverén nadřazený ostatním mocím), zcela zesměšnil.

V České republice politici většinou jen konstatovali, že s prezidentem tak nějak nesouhlasí.

Jsou to většinou titíž politici, kteří neudělali vůbec nic, když prezident blokoval přijetí Lisabonské smlouvy navzdory tomu, že ji schválily ústavními většinami obě komory parlamentu a ještě před tím Ústavní soud shledal, že relevantní části smlouvy nejsou v rozporu s českou ústavou. Prezident se po schválení Lisabonské smlouvy parlamentem (ano, stejnou institucí, kterou nyní vzývá jako nejvyššího suveréna) ovšem rozhodnul čekat na další, několik měsíců nezformulované podání skupinky senátorů za ODS k Ústavnímu soudu.

Nemělo by být zapomenuto, že když ÚS i napodruhé rozhodnul, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavou, výslovně také formuloval povinnost prezidenta republiky tuto (i kteroukoliv jinou) mezinárodní smlouvu ratifikovat „bez zbytečného odkladu“. Jen tak potvrdil to, co tvrdili někteří politici, když upozorňovali, že prezident je v ratifikačním procesu po schválení mezinárodních smluv ústavními většinami v parlamentu jen jakýmsi notářem.

Ačkoliv se Klaus ve svém projevu k Poslanecké sněmovně pokoušel zaštítit svůj útok teoretickými argumenty, kořeny jeho kritiky jsou čistě utilitární a osobní. Právo i soudcovský stav považoval už v době, kdy byl premiérem za zbytečné překážky. V té době ovšem nebyl nikterak vášnivým vyznavačem ani „suverenity“ parlamentu.

K osobním důvodům nepochybně patří skutečnost, že z rukou soudní moci, a Ústavního soudu obzvláště, se mu dostalo několika pokořujících porážek. Už v roce 2001 na žádost prezidenta Havla Ústavní soud zrušil změny volebního zákona, které zvýhodňovaly s pomocí většinových prvků velké strany. Zrušil také některá ustanovení o financování politických stran, jakož i ustanovení novely bankovního zákona, která dle názoru soudu omezovala nezávislost ČNB. Všechny tyto zrušené zákony byly pilíři opozičně-smluvní spolupráce mezi Klausovou Občanskou demokratickou stranou a sociálními demokraty Miloše Zemana.

V roce 2006 pak Ústavní soud zrušil Klausovo odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, a v roce 2007 dal Brožové za pravdu v kompetenčním sporu ohledně Klausova jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou NS.

V roce 2005 pro změnu Městský soud v Praze dal za pravdu soudnímu čekateli Petru Langerovi, kterého Klaus odmítl jmenovat soudcem z důvodu nízkého věku. Prezident podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a opět utrpěl porážku.

Rozhodnutí Ústavního soudu v roce 2008, a pak znovu v roce 2009, že Lisabonská smlouva je v souladu s českou ústavou, by nemuselo vyznít jako Klausova porážka, kdyby se prezident osobně tolik neangažoval ve snahách přesvědčit soud, že by smlouvu měl odmítnout. To samé platí o rozhodnutí ÚS zrušit předčasné volby, proti kterému Klaus ostře vystoupil.

Klaus je ovšem člověk, který nic nezapomíná a z ničeho se nepoučí. Takže se ve svém projevu snažil Ústavnímu soudu po téměř roce „vrátit úder“.

Jak už bylo řečeno, udělal to tak neomaleně a z teoretického hlediska tak chabě, že si vysloužil okamžitou kritiku několika ústavních expertů, jakož i komentátorů, mezi nimiž byl i autor tohoto textu. Jelikož si prezident, řečeno lidově, „naběhl na vidle“, musela nastoupit k mediální ofenzívě hradní „úklidová četa“.

Text prezidentova někdejšího mluvčího, nyní vicekancléře Petra Hájka, vyšel shodou okolností v Právu 11. září, což je datum opředené konspiračními teoriemi, jimiž mezi známějšími českými osobnostmi proslul právě Hájek. V tomto kontextu se jevil jeho útok v Právu na komentátora Petra Uhla a mou osobu jako úlet srovnatelný svou bizarností s teoriemi o tom, že útok na Světové obchodní středisko a Pentagon si zorganizovala sama americká vláda.

V úvodu své stati Hájek o kriticích prezidentova útoku na soudcovskou moc řekl: „Mystifikace, podvádění veřejnosti s důvodným předpokladem, že řadový občan pouze tuší obecné principy, na nichž naše demokracie spočívá. Že proto přijme jakoukoli lež, bude-li opakována v novinách či v televizi. To je základní metoda a praxe mocí, které nám chtějí vládnout bez demokratické legitimace – a proto se spojují a vzájemně obhajují a kryjí. V našem případě moc mediální a soudcovská.“

Důraz je, stejně jako v minulých prohlášeních Klause, na slova „vládnut bez demokratické legitimace“. Tu má naopak pan prezident, ač zvolen v trapné frašce, v bůhvíkolikátém kole bůhvíkolikáté volby. Tato „legitimita“ mu evidentně dává právo, aby mystifikoval svými zcela utilitaristickými výklady demokracie řadového občana.

Hájek se pak ve zbytku článku snaží (podobně jako další člen prezidentské mediální úderky Jiří Weigl o pár dní později v Lidových novinách) vyučovat o podstatě demokracie a smyslu české ústavy nejen komentátory, ale i slovutné ústavní experty. Věren svému konspiračnímu vnímání světa v závěru svého textu varuje, že je ohrožena demokracie.

A dodává: „S výzvou k její obraně se proto obrátil Václav Klaus právě k parlamentu. A je zcela srozumitelné, že proti jeho výzvě okamžitě vystartovala potrefená husa: reprezentanti mocných sil, usilujících nahradit demokracii mediokracií, například pomocí soudcokracie, prostě nastolit vládu nevolených. Pánové Pehe a Uhl jsou významnými představiteli těchto „pokrokových“ sil, které nás, jinou cestou, vedou do stejného problému, z něhož jsme se před dvaceti lety osvobodili. Proto nemohli mlčet. Proto nemohu mlčet ani já. “

Člověk nemůže nežasnout nad podivuhodnou ironií osudu, kterou pan Hájek konstruuje: naši malou zemičku (abychom zůstali věrni slovníku jeho šéfa) vedou zpět k totalitní minulosti lidé, jako je jeden z nejodvážnějších disidentů komunistické éry a jeden bývalý emigrant, zatímco syn jednoho z nejprominentnějších nomenklaturních kádrů pozdní komunistické éry, neznámý svým odporem k dobám minulým v dobách minulých, nyní ovšem kovaný demokrat, hájící parlament i demokracii proti náporu nevolených soudcovsko-mediálních sil, už opravdu, ale opravdu nemůže mlčet. Nicméně buďme korektní: otcové nemůžou za svoje děti…

V obecnější rovině lze říct, že pokud platí, že politici se většinou obklopují rádci, kteří jsou takříkajíc ze stejného kadlubu jako oni, pak by mohla být naše demokracie skutečně v ohrožení; a to z nejvyšších míst. A chce se dodat: díku Bohu za Ústavní soud.

Deník Referendum, 14.10.2010