Pro demokracii jsou důležité nejenom konkrétní události, ale také jejich interpretace a analýza. Mylná interpretace některých událostí může způsobit nepředvídané krize, na které demokratická politika není připravena.

Dění okolo ustavení koalice občanských a sociálních demokratů na pražské radnici je toho dobrým příkladem. Poté, co tzv. Listopadovou výzvu, která se postavila proti výše zmíněné koalici, podepsalo více než dvacet tisíc lidí, a zejména poté, co stovky občanů demonstrovaly jak před pražským magistrátem, tak uvnitř budovy, během ustavující schůze pražského zastupitelstva i volby nového primátora, se jaksi automaticky, poněkud šablonovitě, vynořily interpretace, že protesty má, jako už tolikrát v minulosti, na svědomí tzv. Pravda a Láska.

Toto označení používají někteří komentátoři, politici a dokonce i politologové pro údajně zájmovou skupinu lidí, které spojuje názorová blízkost s bývalým prezidentem Václavem Havlem. Jsou to vesměs lidé stojící mimo politické strany, mnoho z nich prý typičtí kavárenští intelektuálové--příslušníci „nikým nevolené elity“, kteří ovšem chtějí „bez politického mandátu“ ovlivňovat politické dění.

Útočnější verze této specificky české politické teorie pak tvrdí, že „pravdoláskaři“ pracují jako téměř organizovaná skupina, jejíž členové a sympatizanti údajně ovládají nebo mají nepřiměřený vliv v některých institucích, například veřejnoprávních médiích.

I když ponecháme stranou skutečnost, že celá tato teorie—ve své mírnější i útočnější verzi—je politická science fiction, která je ze všeho nejvíc výrazem jisté intelektuální pohodlnosti lidí, kteří ji používají ke škatulkování složitých politických jevů, ještě stále zbývá otázka, zda tzv. Pravda a Láska, kdybychom její existenci jako jakési politické síly uznali, má co do činění s protesty proti pražské koalici.

Odpověď na tuto otázku je důležitá, protože politici, političtí analytici i komentátoři, kteří v minulých dnech automaticky nálepkovali protesty proti pražské koalici jako dílo „pravdoláskařů“, jak se zdá, zcela špatně čtou dění v české společnosti. Je sice pravda, že petici proti pražské koalici podepsala řada lidí, kteří jsou spojováni s údajnou Pravdou a Láskou, ale skutečné zdroje sílící nevole s politickou praxí v Praze i jinde jsou zcela jiného původu.

Už dění před květnovými volbami do Poslanecké sněmovny ukázalo, že se politicky začíná probouzet mladá generace. Tito lidé jsou zruční ve využívání moderních komunikačních prostředků a organizují se s pomocí sociálních sítí. Volební propad ODS a ČSSD, kterým ubylo v květnových volbách společně téměř 1.3 miliónů voličů ve srovnání s volbami v roce 2006, nebyl dílem lidí, kteří v minulosti občas vystoupili s kritikou různých politických nešvarů, a jimž si někteří komentátoři navykli říkat Pravda a Láska. Byl dílem mladé generace.

To samé se odehrálo v souvislosti s pražskou koalicí. Političtí analytici i politici si hodně usnadňují práci, pokud popisují protesty proti koalici jako dílo lidí z okruhu současných i bývalých přátel a sympatizantů Václava Havla. Nic na tom nemění ani skutečnost, že někteří z nich podepsali Listopadovou výzvu, nebo že se sám Havel účastnil ustavujícího zasedání pražského zastupitelstva, aby vyjádřil svůj nesouhlas s koalicí ODS a ČSSD.

V české demokracii se děje něco mnohem podstatnějšího, než je jakési údajné chytání druhého dechu ze strany tzv. pravdoláskařů. Politicky se aktivizuje celá nová generace lidí, kteří už vyrostli v demokratických poměrech, v politice se docela dobře orientují, a všímají si nejen toho, co jim politici předvádějí na scéně, ale i toho, co se děje takříkajíc za scénou. A to, co vidí v podobě nejrůznějších klientelských sítí a kmotrovských praktik, se jim nelíbí.

ODS i ČSSD dostaly výstražnou lekci v květnových volbách. Nepoučily se, zejména pak ODS, která, ač byla, pokud jde o úbytek voličů, největším poraženým květnových voleb, dělá i navzdory výměně svého vedení věci postaru.

Kdyby kritika současného politické dění vycházela primárně z okruhu bájných pravdoláskařů, byli by na tom kritizované politické strany a politici poměrně dobře. Protesty „Pravdy a Lásky“ by se docela jistě podařilo neutralizovat poukazy na údajně nenaplněné politické ambice „nikým nevolených elit“ či povrchními odkazy na souboj bývalého a současného prezidenta. Vše by se utopilo v obvyklé české mediální a politické bramboračce, v níž v minulých letech hrály roli osobní animozity mezi lídry první polistopadové generace a jejich politických učňů, mající často svůj původ ještě před listopadem 1989.

Nová generace, která, lidově řečeno, zavařila dvěma největším stranám v květnových volbách, na tento jazyk neslyší. S pomyslným společenstvím „Pravdy a Lásky“ má společné pouze to, že se podobně jako Havel a mnoho jeho sympatizantů vyjadřuje k politice z morálních pozic. Na rozdíl od „pravdoláskařů“ má ovšem schopnost se pružně a účinně organizovat, a bez ohledu na to, co v médiích píší a říkají osvědčené politické i komentátorské veličiny končící éry, dokáže mobilizovat a ovlivnit veřejné mínění.

Pokud si tedy někteří politici a komentátoři myslí, že tím, že například situaci v Praze pražská ODS a ČSSD ustály, přičemž se, jak by se mohlo zdát, část nevole veřejnosti podařilo svalit na staré známe „pravdoláskaře“, velmi chybně čtou situaci. To, co se v Praze stalo, se v nově se rodícím politickém prostředí u nás vrátí jako bumerang. A protože mladá generace je netrpělivá, dá se čekat návrat pomyslného politického bumerangu brzy.

ČRo 6, 2.12.2010