V atmosféře emocí rozjitřených stávkou zaměstnanců ve státní a veřejné správě zazněly z úst některých vládních činitelů silně kritické výroky na adresu odborů. Dozvěděli jsme se například, že obory záměrně destabilizují společnost nebo že si stávkou kompenzují úbytek členů.

Refrénem kritiky na adresu odborů bylo jejich údajné ignorování potřeby dát do pořádku státní finance. Za všechny to shrnul prezident Václav Klaus, když prohlásil, že odbory stávkou ukazují, že „nechápou problém zadlužení“. Za současnými problémy ekonomiky podle Klause stojí i vytváření "sociálního a zeleného státu" na počátku této dekády.

Státní finance České republiky rozhodně nejsou v dobrém stavu, jakkoliv nám zdaleka nehrozí „řecká cesta“, která se stala populárním sloganem pravicových stran před květnovými volbami. I odbory souhlasí s tím, že stát nemůže dlouhodobě hospodařit s obrovskými deficity.

Jádro sporu mezi odbory a vládou leží tedy jinde, než tam, kde ho vidí prezident, když tvrdí, že odbory mají jakési problémy s chápáním naší situace. Týká se spíše otázky, kde šetřit, než zda šetřit. A týká se též důvěry coby důležité formy sociálního kapitálu.

Jedním problémem oslabujícím důvěru k vládním krokům je bídná komunikace. Vládní „reformy“ se bohužel dost často nesou v duchu jakéhosi třídního boje, v němž jsou například státní zaměstnanci vykreslováni jako přeplacení paraziti na soukromém sektoru, a v němž jsou ti sociálně nejslabší ponižováni slogany, jež naznačují, že se buď štítí práce nebo jsou neschopní.

To určitě není nejlepší způsob, jak veřejnosti reformy prodat. Státní zaměstnanci se mohou cítit po právu zrazeni vládou, která stojí na samotné špičce státní moci, když někteří její členové v duchu neoliberálních pouček vykreslují stát v lepším případě jako nenasytného bumbrlíčka, v horším jako nepřítele. Ke komu mají potom být státní zaměstnanci loajální?

Dalším problémem, který též souvisí se špatnou komunikací, je absence vize a jasného reformního programu ze strany vlády. Víme, že vláda chce šetřit, neboť je to prý nutné, ale průměrný občan už dávno ztratil přehled o tom, co jsou například nezbytné okamžité škrty, a co jsou plánované reformy. Nejen státní zaměstnanci tak mohou mít pocit, že jsou obětí jakéhosi chaosu, spíše než partnery v promyšlených reformách.

Aby se jako partneři mohli cítit, musely by vládní plány na škrty a úspory být mnohem rovnoměrněji rozloženy na celou společnost. Je například velmi nesnadné přesvědčit státní zaměstnance o smyslu snižování jejich platů a propouštění ve stání správě, když se vláda zároveň umíněně drží relativně nízké „rovné“ daně.

Ministři mohou stokrát opakovat poučky o tzv. Lafferově křivce, podle níž nižší daně zvyšují celkový výběr daní, jenže daňový systém má také symbolický rozměr. I kdyby se při zavedení progresivního zdanění, doprovázeného zvýšením daní pro bohatší, státním financím výrazně nepomohlo, systém progresivního zdanění přispívá ke zvýšení důvěry ve společnosti, protože je v symbolické rovině solidárnější než rovná daň.

Žádná vyspělá evropská demokracie rovnou daň nepoužívá, zavedly ji vesměs jen nové demokracie ve východní Evropě. Zatímco ekonomické přínosy jsou nejasné, deficit sociální důvěry, který rovná daň působí, se vynoří pokaždé, když se země, které je používají, ocitnou v potížích.

Jinými slovy: i kdyby se z ekonomického hlediska nízká rovná daň nakonec ukázala ve většině případů jako lepší řešení, než je progresivní zdanění opírající se o vyšší daně, každá vláda, která chce šetřit, například na státních zaměstnancích, musí počítat s tím, že takové kroky vyvolají diskuzi o nedostatku společenské solidarity, včetně argumentů o zvýhodňování některých sociálních skupin na úkor jiných.

Škrty a reformy podobné těm, které zavádí česká vláda, se také budou setkávat s mnohem větším odporem ve společnostech, kde panuje přesvědčení o značné míře korupce. Někteří ekonomové odhadují, že ze zhruba šesti set miliard, které český stát ročně vydá na veřejné zakázky, až sto miliard zmizí v černých děrách korupce, včetně manipulace státních zakázek ve prospěch podnikatelů spřízněných s politiky, předražování a nejrůznějších takzvaných provizí.

Peníze, které se takto poztrácejí, jsou nás všech. Jsou to prostředky daňových poplatníků. Když pak vláda začne viditelně šetřit především na určitých sociálních skupinách, například státních zaměstnancích a sociálně slabších, je vcelku pochopitelné, že dotčené skupiny se s takovým úsilím nesolidarizují.

Vláda by určitě byla v lepší situaci, kdyby své reformy doprovodila mnohem účinnějším protikorupční tažením, včetně snahy o větší transparentnost státních zakázek, než jaké zvolila. Je vskutku složité přesvědčit státní zaměstnance o potřebě utahovat si opasky, když ve stejný den, kdy se konala jejich demonstrace proti plánovaným škrtům v září tohoto roku, se otevírala nová část pražského dálničního okruhu, která byla podle odborníků astronomicky předražená ve srovnání s tím, kolik podobné stavby stojí například v sousedním Německu.

K sociálnímu klidu jistě nepřidají ani prohlášení prezidenta, jako je to, že současné dluhy způsobilo v první řadě vytváření "sociálního a zeleného státu" na počátku této dekády. Právě ve světle již zmíněné systémové korupce si leckdo může pomyslet, že kdyby se ji podařilo snížit třeba jen na polovinu, mohli bychom si klidně dovolit poměrně slušný sociální a zelený stát bez dluhů.

Mnoho státních zaměstnanců se také může podivovat na tím, že tak příkré odsudky na jejich adresu vyslovuje politik, který stál v 90. letech stál v čele transformačního procesu, v němž se transformační náklady, včetně sanace bank a dalších společností, podle oficiální analýzy ministerstva financí z roku 2005 vyšplhaly i s úroky na zhruba 700 miliard korun, přičemž nemalé části těchto transformačních nákladů jsme se mohli vyhnout, kdyby Klausovy vlády poměrně benevolentně nepřihlížely půjčování velkých sum na základě osobních konexí, jakož i ekonomickým praktikám, pro než se ujalo označení „tunelování“.

Vláda Petra Nečase za tyto minulé chyby samozřejmě nemůže, ale i ona za ně platí, a to hned na dvou frontách. Deficitní hospodaření, které se rozběhlo na počátku této dekády, souvisí totiž mnohem méně s vytvářením "sociálního a zeleného státu", jak tvrdí Klaus, než souvisí s nutností sanovat obrovské dluhy bank a další pohledávky zaparkované v Konsolidační agentuře. Jinými slovy: Klausovy vlády sice hospodařily s poměrně vyrovnanými rozpočty, ale jen zásluhou „bankovního socialismu“, jehož dluhy jsme později museli zaplatit tak jako tak.

Důsledkem minulých chyb, s nimiž se současná vláda potýká, je i ztráta sociální důvěry. Shrneme-li tento problém do ironické zkratky, mnoho občanů, na nichž vláda nyní šetří, si nemůže být vůbec jisto, že ušetřené miliardy nezmizí v kapsách nejrůznějších kmotrů a dalších podnikatelů navázaných na politické strany, kteří na rozdíl od Klausových časů už netunelují konkrétní banky a investiční fondy, ale našli způsob jak s pomocí klientelských sítí tunelovat přímo státní finance.

ČRo 6, 9.12.2010