Konec Nečasovy éry
Premiér Nečas i po hlasování o nedůvěře v jeho vládu sice formálně stojí v čele vládní koalice, ale dohromady ji drží prezident Klaus, jemuž Nečas přenechal pozici vrchního arbitra nad tajnou dohodou přijatou koalicí pod taktovkou Klause, a tím i nad vládou.
Někteří komentátoři dodávají, že Nečas fakticky skončil i čele ODS. Je možné, že i tam vyplní mocenské vakuum Klaus, i když až do ukončení prezidentského mandátu za dva roky může pro něj být výhodné držet slabého Nečase nejen v roli premiéra, ale i předsedy ODS.
K Nečasovu oslabení přispěla korupční kauza na ministerstvu životního prostředí, ale pád Nečase byl eventuálně téměř nevyhnutelný i bez této kauzy. Proč?
Po odstranění Mirka Topolánka z čela ODS byl Nečas volbou, která se českým stranám opakovaně nevyplácí. Byl totiž, podobně jako před ním Vladimír Špidla v ČSSD, především politikem „ druhé řady“.
Stejně jako Špidla není Nečas přirozeným politickým lídrem, a tudíž vhodným kandidátem na premiéra nebo předsedu strany. Ostatně pokud bychom mluvili jen o stranickém vedení, v podobné situaci byli v minulosti i politici dalších stran: Jiří Skalický v ODA, Cyril Svoboda v KDU-ČSL, nebo Petr Mareš v US.
Označení politik „druhé řady“ neznamená druhořadý; není to míněno pejorativně. Jsou politici, kteří dokáží vést, neboť mají přirozenou autoritu i charisma, jakkoliv to ne vždy znamená, že jsou lidsky snesitelní. Navíc často nedokáží nic zúřadovat, a proto potřebují lidi, jako je Nečas, kteří jsou svoji povahou spíše vysokými úředníky a svojí prací v kuloárech zajišťují lídrům zázemí. Stanou-li se ale souhrou okolností sami „lídry“, obvykle je převálcují jak političtí šíbři ve straně, tak talentovanější politici v čele ostatních stran.
Nečas by se hodil například na pozici eurokomisaře, v níž se osvědčil i Špidla. V roli premiéra a stranického vůdce je ovšem ztracen. Nejenže nedokáže čelit mafiózním strukturám ve své straně, ale navíc si zvolil za spojence Klause. Ten má Nečase dokonale přečteného, a i proto mu stačila jedna větší krize, aby si z premiéra udělal politickou rohožku před hradním vchodem. Logicky přitom tvrdí, že je Nečas skvělý premiér, k němuž není alternativa.
Nečasova éra skončila stejně rychle, jako skončil kdysi Špidla, který neměl v souboji se zemanovci a grossovsko-kmotrovským prostředím v ČSSD nejmenší šanci. Kardinální otázkou pro ODS ovšem je, co dál?
Jestliže metastáze mafiánských praktik ve straně politicky nezastavil, když už na ně konečně začal upozorňovat, a následně politicky nepřežil, ani rozený lídr Topolánek, nabízí se jako zdánlivá záchrana už jen otec-zakladatel strany a mafiánského kapitalismu u nás.
Otázkou je, zda si strana vedení na částečný úvazek z Hradu může dovolit, a zda hradní pán, ve svých 70 letech a se svými stále bizarnějšími názory, může ještě nabídnout takovou přidanou hodnotu, aby nakonec jen neasistoval u pohřbu strany, které kdysi pomohl na svět.
Právo, 27.12.2010
Někteří komentátoři dodávají, že Nečas fakticky skončil i čele ODS. Je možné, že i tam vyplní mocenské vakuum Klaus, i když až do ukončení prezidentského mandátu za dva roky může pro něj být výhodné držet slabého Nečase nejen v roli premiéra, ale i předsedy ODS.
K Nečasovu oslabení přispěla korupční kauza na ministerstvu životního prostředí, ale pád Nečase byl eventuálně téměř nevyhnutelný i bez této kauzy. Proč?
Po odstranění Mirka Topolánka z čela ODS byl Nečas volbou, která se českým stranám opakovaně nevyplácí. Byl totiž, podobně jako před ním Vladimír Špidla v ČSSD, především politikem „ druhé řady“.
Stejně jako Špidla není Nečas přirozeným politickým lídrem, a tudíž vhodným kandidátem na premiéra nebo předsedu strany. Ostatně pokud bychom mluvili jen o stranickém vedení, v podobné situaci byli v minulosti i politici dalších stran: Jiří Skalický v ODA, Cyril Svoboda v KDU-ČSL, nebo Petr Mareš v US.
Označení politik „druhé řady“ neznamená druhořadý; není to míněno pejorativně. Jsou politici, kteří dokáží vést, neboť mají přirozenou autoritu i charisma, jakkoliv to ne vždy znamená, že jsou lidsky snesitelní. Navíc často nedokáží nic zúřadovat, a proto potřebují lidi, jako je Nečas, kteří jsou svoji povahou spíše vysokými úředníky a svojí prací v kuloárech zajišťují lídrům zázemí. Stanou-li se ale souhrou okolností sami „lídry“, obvykle je převálcují jak političtí šíbři ve straně, tak talentovanější politici v čele ostatních stran.
Nečas by se hodil například na pozici eurokomisaře, v níž se osvědčil i Špidla. V roli premiéra a stranického vůdce je ovšem ztracen. Nejenže nedokáže čelit mafiózním strukturám ve své straně, ale navíc si zvolil za spojence Klause. Ten má Nečase dokonale přečteného, a i proto mu stačila jedna větší krize, aby si z premiéra udělal politickou rohožku před hradním vchodem. Logicky přitom tvrdí, že je Nečas skvělý premiér, k němuž není alternativa.
Nečasova éra skončila stejně rychle, jako skončil kdysi Špidla, který neměl v souboji se zemanovci a grossovsko-kmotrovským prostředím v ČSSD nejmenší šanci. Kardinální otázkou pro ODS ovšem je, co dál?
Jestliže metastáze mafiánských praktik ve straně politicky nezastavil, když už na ně konečně začal upozorňovat, a následně politicky nepřežil, ani rozený lídr Topolánek, nabízí se jako zdánlivá záchrana už jen otec-zakladatel strany a mafiánského kapitalismu u nás.
Otázkou je, zda si strana vedení na částečný úvazek z Hradu může dovolit, a zda hradní pán, ve svých 70 letech a se svými stále bizarnějšími názory, může ještě nabídnout takovou přidanou hodnotu, aby nakonec jen neasistoval u pohřbu strany, které kdysi pomohl na svět.
Právo, 27.12.2010