Politickou událostí roku 2010 v České republice je bezpochyby voličská revoluce, která vytrestala dvě největší strany celkovou ztrátou téměř 1,3 milionu voličů a vynesla do Poslanecké sněmovny dvě strany nové. Příčiny těchto změn v chování voličů byly už zevrubně analyzovány, méně se hovoří a píše o tom, co vlastně přinesly.

Jakkoliv první reakce na květnovou vzpouru voličů (která zahrnovala nejenom výše zmíněné změny v politickém systému, ale také příliv nových politiků s pomocí kroužkování) byly pozitivní, rychle se ukázalo, že v politické kultuře se toho změnilo jen málo. Navíc se ukázalo, že přinejmenším jedna ze dvou nových stran, Věci veřejné, je nedonošené dítě, které od voleb bojuje o politické přežití.

Pokud jde o politickou kulturu, hned po volbách převážil starý známý vzorec politického chování, v němž politici, a bohužel i mnohá média, interpretují volební výsledky zcela svévolně podle vlastních přání. Dozvěděli jsme se tak, že volby vyhrála „pravice“, které voliči prý dali neobyčejně „silný mandát“ v podobě většiny 118 hlasů pro ODS, TOP 09, a VV.

Pravicový program, který se začal na základě tohoto „silného mandátu“ rodit, ovšem měl jen málo společného s tím, co ve svém volebním programu slibovaly Věci veřejné. „Vítězství“ pravice se tak nezrodilo ve volbách, ale až po volbách.

Pravicový volební program, odpovídající víceméně koaličnímu programu po volbách, měly totiž jen TOP 09 a ODS, které společně získaly pouze 36 procent hlasů.

Zrada VV na voličích ovšem nespočívala jen v přijetí neoliberálního vládního programu, jejž bychom marně hledali v předvolebním programu strany, ale už v samotné skutečnosti, že strana, která postavila část svého volebního programu na boji s korupcí a tzv. politickými dinosaury, se hned po volbách bez váhání spojila ve vládní koalici s dinosaury z ODS a zároveň dovolila, aby byl boj s korupcí vládou odsunut až na druhé místo.

Voličská revoluce měla i další slabinu: pomohla k postům ve vládě i v Poslanecké sněmovně lidem, kteří neměli žádnou předchozí politickou zkušenost. Jak se rychle ukázalo, někteří z nich, včetně předsedy VV v pozici ministra vnitra, na své funkce nestačili, jiní se dostali do vleku politických šíbrů z ODS a zkušených politických turistů z TOP 09. Konkrétně se to projevilo na práci vlády, která se chovala místy chaoticky, místy amatérsky.

Součástí podivné interpretace volebních výsledků byla i skutečnost, že ODS – v pořadí až druhá strana ve volbách, navíc s největším úbytkem voličů – se nakonec postavila do čela vlády. Jinými slovy: politická strana, kterou voliči nejvíc vytrestali, nakonec stanula v čele nejsilnější vládní koalice v dějinách samostatné České republiky, přičemž tuto situaci interpretovala jako mandát pro pravicové reformy.

Ačkoliv uměle vytvořená „pravicová“ většina byla částí médií opěvována jako zdroj stability a „klidu k práci“, který jsme prý zatím nikdy neměli, rychle se ukázalo, že i stoosmnáctka může být velmi nestabilní, pokud se jeden z jejích členů hned po volbách začne kvůli zradě na svých voličích prudce propadat ve volební oblibě.

Navíc chaoticky pracující vláda nejen dokázala během krátkého času zcela rozmazat rozdíly mezi údajně nutnými reformami a údajně nutnými škrty, ale protože upozadila boj s korupcí, ztratila i potřebnou legitimitu pro zavádění reforem. Bylo totiž záhy zřejmé, že mluvit na jedné straně o potřebě utahování opasků a tolerovat na straně druhé nadále obrovskou systémovou korupci nejde jaksi dohromady.

Zejména ODS se ukázala být nepoučitelná. Shoda okolností, která ji vynesla po volbách do čela nejsilnější vládní většiny v dějinách země, překryla jak velikost volebního fiaska v květnu, tak důvody, které k němu vedly. Tedy skutečnost, že voliči měli už dost „kmotrů“ a systémové korupce, které si s ODS spojovali.

ODS vytěsnila květnovou porážku tak dokonale, že si nevzala ponaučení ani ze ztráty většiny větších radnic v komunálních volbách na podzim, jakož i ze ztráty senátní většiny. Zřejmě převážilo mínění, že velká vládní většina dává straně jistotu, že systémové loupení z veřejných prostředků může pokračovat, a pokud bude strana nakonec koaličními partnery dotlačena k přijetí protikorupčních opatření, její kmotrovská minulost bude před příštími volbami v roce 2014 zapomenuta.

Ukázalo se ovšem, že z volební porážky v květnu se nepoučila nejen ODS, ale ani část ČSSD, která v některých velkých městech, zejména v Praze, obětovala šanci očistit se od přežívajícího dědictví opoziční smlouvy i vlastních kmotrovských praktik, vidině mocenských kartelů s ODS.

To, že navzdory „voličské revoluci“ funguje většina věcí v české politice postaru, souvisí nepochybně se skutečností, že nitky politické moci v posledních letech stále více vedou do politického zákulisí, kde za ně tahají nejrůznější korupční bratrstva a mafiánské spolky. Koneckonců i úspěch hned dvou nových politických stran ve volbách byl do značné míry výsledkem rafinovaných marketinkových postupů a velkých peněz.

Korupční kauza na ministerstvu životního prostředí na konci roku ukázala, jak funguje celý systém. V tomto kontextu byla překvapivá jen proto, že se v zaběhnutém korupčním systému české politiky našel navzdory enormnímu osobnímu risku člověk ochotný na korupci ukázat.

Kauza také ukázala limity nových stran, a tím i další limity „voličské revoluce“. Představitelé TOP 09 kauzu přešli s tím, že stabilita koalice je důležitější než korupce.

Ministr financí za tuto stranu, který by měl být pobouřen tím, že někdo, jak se zdá, plánoval ukrást ze státního rozpočtu tři miliardy korun předražením zakázky na pražskou čističku odpadních vod, z nichž půl miliardy mělo odtéct do pokladny ODS, prohlásil, že šlo o vnitřní záležitost ODS.

VV naopak mohly ukázat, že to myslí s bojem proti korupci vážně, vlastně jim štěstěna přihrála neobyčejnou šanci postavit se na nohy. Chvíli to vypadalo, že se této šance chopí, ale nakonec vše prohospodařily v absurdní frašce, kterou v podobě tajné dohody zrežíroval prezident Klaus.

„Voličská revoluce“ tak víceméně skončila hned po své úvodní salvě v květnu a definitivně skonala s kauzou Drobil. Pro český politický systém je to ovšem velmi špatná zpráva. Znamená, že rostoucí tlak na změnu ve frustrované společnosti už se nemusí podařit příště usměrnit do koryta demokratického klání a politických institucí. Takováto zklamání dost často končí těžko kontrolovatelným nástupem ulice nebo antisystémových stran. Rok 2011 může být dost rušný.

Deník Referendum, 28.12.2010